Časopis Naše řeč
en cz

Nemohu za to

Josef Zubatý

[Články]

(pdf)

-

Rčení mohu, nemohu za to, za něco, za někoho bývalo pokládáno za nesprávné proto, že není doloženo v starších památkách (Jungmann je zná jen z Dobrovského slovníku a z obecné mluvy), a také proto, že se kryje s něm. ich kann nicht dafür, für etwas, für jemand. Za nesprávné je má také Hattala v Bruse str. 272, ač se nevyjadřuje s plnou určitostí; naznačuje se tam, že mu rozumí jen Slovan, který umí německy, lid český prý se zná jen ke rčením jako ‚jsem vinen, jsem toho příčina‘ a p. To není správné, pokud se týče lidové mluvy v Čechách, snad aspoň z části i na Moravě (podle všech tří vydání matičního Brusu říká se mohu, nemohu za to a p. v Čechách i na Moravě); na Slovensku se tak asi neříká, čímž by se vysvětlovalo, že to rčení znělo cize Slováku Hattalovi.[1] V lidových písních českých, o něž Hattala svůj soud opírá, dokladů jeho při nejmenším by se našlo jistě velmi poskrovnu, jsou-li vůbec jaké; ostatně stejně poskrovnu je v moravské lidové písni doloženo rčení jsem, nejsem za to, jež [226]Bartoš uvádí jako moravský výraz stejného významu s českým mohu, nemohu za to. Ani se tomu příliš nedivíme: ať je české rčení správné či nesprávné, t. ať vzniklo v češtině přímo či teprv napodobením němčiny, starým se nezdá a také česká lidová píseň, nepočítáme-li k ní nejnovějších odrhovaček, má svou jazykovou tradici, jak viděti z toho, že se v ní časem objevují i archaismy ve vlastní lidové mluvě již dávno zaniklé. A rozumíme-li dobře původu a původnímu významu toho rčení, představový obor, z něhož lidová píseň čerpá své látkové motivy, ani neposkytoval mnoho příležitosti užívati ho, pokud se jeho původní význam cítil. Rčení mohu, nemohu za to atd. vzniklo asi zkrácením výrazu plnějšího, který již svým rázem se hlásí k důvěrnému hovoru denního, spíše domácího života; a v něm bývají slova a rčení, jaká nalézávají přístup do literárního jazyka ať umělého či lidového teprv, když důvěrná mluva denního života vůbec si dobývá cesty přes hráze ustáleného jazyka literárního do tvoření umělého i lidového.

Matiční Brus od prvního vydání rčení mohu, nemohu za to hájí, také Kottův slovník a jiné prameny poučení o jazykové správnosti; ani Bartošova Nová rukověť (1901, str. 186) ho nezapovídá, spokojujíc se poznámkou, že »za české já za to nemohu říkají Moravané: já za to nejsem, Rusové: ‚já tím nejsem vinen‘ (ja v etom ne vinovat)«. Ani my se nedomníváme, že by bylo nesprávné; chceme se jen pokusiti o jeho výklad, který snad přispěje i k jeho obraně, jíž vlastně ani není hrubě potřebí.

Ze slovesa moci samého se význam viny nebo neviny v něčem, co se stalo, sotva dá odvoditi. Ale není toho třeba: mohl býti obsažen původně v slově, které zaniklo. A v češtině i v jiných jazycích — na př. v němčině — snadně zaniká infinitiv u sloves t. zv. pomocných (nebo také způsobových, modálních, t. takových, jejichž význam zvláště v jazycích starých se mohl vystihovati i pouhým způsobovým tvarem slovesným, na př. optativem, potenciálem, konjunktivem), jako jsou slova moci, chtíti, musiti, směti. Bývají to nejčastěji infinitivy sloves pohybu (už musím domů, nesmím domů, chci domů, nemohu domů, nemohu mí koní nikam [únavou] Arch. č. 21, 397, 1475, juž nemóžem dále Alx., Alexander chtieše na Múříny t.; víno já nesmím, nemohu a p.; srv. Gebauer-Ertl § 563, 2 [567, 2 ve vyd. z r. 1926]). U přísudkového přívlastku rád, nerad v češtině se tak vypouští i určité sloveso, znamenající požívání pokrmů a nápojů, i slovesa jiná: on rád víno, kartičky, do školy a p. Pomocné sloveso anebo slovo rád, nerad s bližším určením vypuštěného tvaru slovesného stačí [227]mluvící osobě i posluchači na vyjádření a pochopení celého děje, tomu ovšem pomáhá zejména význam slova naznačujícího jeho předmět (on rád víno) nebo u sloves pohybu jeho směr (kdo chce kam, pomozme mu tam). Možnosti vynechávati slovesný tvar, který by vlastně teprv naznačil děj, o nějž jde, pomáhají aspoň poněkud i případy, v nichž se ho lze domysliti ze souvislostí; na př. můžeš-li, půjč mi; chceš-li, dej mi to hned; napij se, vždyť ty rád.

Takové zkracování slovního výrazu se někdy v jazyce ustaluje a z fakultativního stává více nebo méně obligátním, zejména v hovoru důvěrném, kde stačívá jen naznačiti, co má mluvící osoba na mysli; zbylé slovo tak nabývá pregnantního smyslu, kterého v něm podle jeho původu vlastně není. Kdo zná rodinný život, hned ví, o čem je řeč, slyší-li z úst hospodyně, že zítra u nich budou prát, s neděle malovat a p.; slyší-li zasvěcenec o komsi, že bude od Nového roku sekat na Hradčanech, rozumí, že si zařídí řeznictví. A takovým způsobem, nějakým vynecháním slova, jež se samo sebou rozumělo, vzniklo asi rčení mohu, nemohu za to. Bohužel nemáme přímých a nepochybných dokladů, z nichž bychom mohli vyčísti, co vlastně podle původního smyslu toho rčení by měl činiti, kdo svaluje se svých beder vinu slovy »nemohu za to«; výklad musíme hledati domyslem, s vědomím, že snad zajdeme na nepravou cestu. Slovo »nemohu« nám nepovídá nic, je to slovo, ke kterému lze přidávati všechno možné, které prostě vylučuje možnost něčeho, slovem nevyjádřeného; pomůže snad způsob, jakým užíváme předložky za se 4. p.?

Kdo říká, že za něco nemůže, odmítá od sebe odpovědnost, podle okolností i povinnost nějaké náhrady, oprávněnost trestu nebo jiného odčinění viny. Není jistě samo sebou, že se říká nejčastěji záporně »nemohu za to« anebo řečnickými otázkami záporného smyslu »mohu (já) za to?«, »kdo za to může?« a pod. Kladnou větu »já za to mohu« zaslechneme výjimkou, skoro jen, hlásí-li se kdo k vině (a tím podle okolností i k povinnosti náhrady), jež se přikládala osobě nevinné. A stejně, užíváme-li toho rčení v osobě 2. nebo 3. A to je smysl, který je v dobré shodě s tím, jak užíváme dosti často předl. za se 4. p. A hledáme-li sloveso dosti obecného významu, které by mohlo býti domýšleno na doplnění slovního výrazu představy, o niž jde, nenalézáme vhodnějšího než státi nebo nějaké sloveso s ním synonymické; a přiznáváme se, že to jsou zejména moravské výrazy stejného významu, u kterých předpokládané starší stupně vývoje o něco zřetelněji vidíme, jež nás při tom vedou.

[228]Státi za někoho, za něco znamená v Čechách m. j. býti ručitelem, ručiti za něco, míti a uznávati povinnost nahraditi škodu, jež by někomu z něčeho vzešla; osoba, za niž kdo ‚stojí‘ je ta, jejíž vinou nebo nedodržením závazku by škoda vzešla, to, zač ‚stojí‘, je věc, na níž by škoda vzešla, nebo škoda sama. Náš lid posud tak říká na př. o rukojmím, ať jde o přímou půjčku, či o koupi na úvěr, či o jiný závazek; tak vkládá na př. Baar 8, 192 osobě, která nabízí ručení v záložně, do úst slova »já bych za tebe stál«, Hus (u Erbena 1, 408) vypravuje, že »za Puchníka k pražskému arcibiskupství stáli sú (= ručili papeži za vykoupení pláště) rukojmě ještě po jeho smrti, Kbel, Malešic (?) a jiní«. Státi za škody bylo ustálené rčení v listech, jimiž někdo sliboval nahraditi škody, které by jiný v jeho službách nebo jinak proň utrpěl, a proto se jim říkalo listy záškodní nebo záškodné (v. na př. Brandl, Glossarium 382; Kott 5, 285; Čas. Mus. 1839, 446; 1881, 411; Arch. č. 1, 214; 4, 14; 6, 67; 8, 101; 10, 28); a jak toto právní rčení bylo známo, viděti z toho, že i husitská válečná píseň ‚božím bojovníkům‘ praví »Kristus vám za škody stojí, stokrát viec slibuje: pakli kto proň život složí, věčný mieti bude« (Nejedlý, Děj. husit. zpěvu 2, 257; Výbor 2, 287). Tak se říká i po polsku stać za co, za szkodę. Původně se tak asi říkalo dokonavým slovesem státi (= postaviti se, s přít. č. stanu), které se tvarem infinitivním v češtině udrželo vedle nedokonavého státi (toto z praslov. stojati) jen v složeninách (a v zvratném státi se); s tím by se srovnávala mimo základní význam hmotný (postaviti se za někoho jako jeho ochránce nebo rukojmě) i vazba předložky se 4. p., místo níž u slovesa nedokonavého bychom očekávali spíše vazbu státi za někým (za něčím; němčina se vyjadřuje podobně, ale přece jinak: für [= vor] jemand, für etwas stehen, einstehen = státi, postaviti se před někoho, před něco).[2] Stopu stavu původního nalézáme v slovese zastati (pův. státi = postaviti se za někoho, za něco), jež se 4. p. nalézáme v starší době i přímo ve rčeních, která vypadají skoro jako dokonavé protějšky nedokonavého státi za někoho, za něco; na př. »ať on súseda našeho vyvadí a zastane v tom dluhu« (= ať zaň zaplatí, Arch. č. 21, 389 r. 1474), »že ten jistý… nenie jinak přijat v tu obec, než aby jeho (zabitého) dluhy zastal (= zaň zaplatil) a podstúpil« t. 386, 1474, I zastati někoho (nahraditi jej svým vý[229]konem), zastati úkol, práci a p. snadně se dá pochopiti v řadě metafor založených na oné původní představě, také zastati někoho, něčeho (s 2. p., který asi vznikl podle vazby sloves hájiti, chrániti), v starším jazyce s významem ‚postaviti se na ochranu‘. Říká-li se zastávati někoho, něco (v staré době s významem ‚hájiti‘ zase s 2. p.) v rozličných významech podobných, je to jen nedokonavý protějšek dokonavého zastati. V slovenštině je i rčení zastať (= postaviti se, zastaviti se) za koho, za čo s významem ‚postaviti se na ochranu, ujmouti se‘; nepřekvapí nás, přesahuje-li i na Moravu (já za tvoju křivdu nikdá nezastanu Suš. 499 v písni z Komně).[3]

Na Moravě se říká nejsem za to, obyčejně záporně, ale někdy i kladně (Komenský 2, 1877, 157; Bartoš, Dial. slovn. 516; Kott 1, 116; 6, 1104). To může v tvaru nejčastěji záporném znamenati docela totéž, co č. nemohu za to (sami jsme slyšeli sedláka z Buku u Přerova, jak dával vinu sobě slovy »já su za to«), ale také se tak říká, i kde je řeč o povinnosti náhrady nebo o ručení, a že ten význam je původní, viděti z toho, že se říká také na př. »kdo je ti za to?« (= kdo je ti tím vinen), »a to tož su já ti za to?«, a zase »za to je jeho chalupa« (= je zárukou), »ten je za sebe« (= zámožný, stojí, ručí sám za sebe). Snad ani obojí ten způsob vyjadřování (státi, býti za něco) není přísně rozdělen mezi Čechy a Moravu: na Valašsku se místo »ten je za sebe« podle Bartoše říká »stojí za seb’a«, a naopak v Klicperově Valdeku (3. jedn. sc. 1., v Šubrtově vyd. 2, 336) čteme slova rytíře, který má jisté pochybnosti o hrdinství svých žoldnéřů v hodinu duchů: »nejsem ti za to, že jim o půlnoci hrůza z statných rukou zbraň nezvyráží«. A je zajímavé, že toto mor. (nebo snad slezské) býti zač nalézáme doloženo také ve spojení se slovesem moci. Bez něho v průvodné písni ke hře na husy (Suš. 729, kde husa zpívá »A ty pane sousede, vrať mně mého housete; bude-li chromati nebo hlavu lámati, kdo za to bude?« a hospodář odpovídá »Já za to nebudu; proč do škody chodívalo…«), s ním v písni z Lichnova u Sušila 654 (jeden Lichnov je na Moravě u Frenštátu, druhý, kterému říkají také Lichnová, v okr. benešovském ve Slez[230]sku): »Už mi baj (= ba i) o to lude lali, že sem ja hospodař nědbaly; němožu za to byť, slibil sem, že budu k šenkyřum chodiť«. Sotva asi by se našel Čech, kterému by se v slovech »němožu za to byť« sloveso býti nezdálo docela zbytečným, ne-li nesrozumitelným, kterému by nestačilo pouhé »nemohu za to«; filolog v něm ovšem vidí vzácný pokyn, kudy má hledati výklad rčení českého, v němž sloveso moci samo nestačí na vysvětlení jeho významu.

A tak nám tedy je nemohu za to výrazem zkráceným z plného nemohu za to státi nebo býti, jako je na př. nemohu domů zkráceno podle okolností mluvící osobě známých, ale nevyjádřených, z plného nemohu domů jíti nebo jeti nebo se dostati či z čeho jiného; ustálenost toho zkráceného výrazu je zde jediný rozdíl. Když se ještě plným výrazem a s plným vědomím jeho vlastního smyslu říkalo nemohu za to (na př. za škodu) nebo na př. nemohu za syna (který něco vyvedl) státi (býti), bylo to ovšem důrazné odmítání povinnosti náhrady, viny na škodě; ale jako každé ustálenější rčení i to pozbývalo plné významové důraznosti — dnešní Moravan nebo Slezan si jí sotva je vědom, řekne-li snad ještě »nemohu za to býti« — a dostávalo se tak na cestu, jež vede k možnému, příležitostnému a konec konců k stálému, obligátnímu zkracování plného výrazu. Stopu ukazující k původnímu významu rčení nemohu za to (státi, býti) jakožto výrazu vědomého a důrazného odmítání viny a povinnosti náhrady vidíme ovšem v tom, že se objevuje posud nejčastěji v záporném, odmítavém smyslu.

Hattala mluví především o dalším zkracování našeho rčení: místo otázky kdo za to může? se někdy (ne často) říká i kdo za to? »Nesmyslné otázce té přeje u nás nejeden už i tak velice, že se neostýchá naskrze nic ani za titul úvah svých jí užívati. Nesmyslnou hodna jest ona hlavně proto slouti, že je zbavena slovesa může, bez něhož jí ani ten Slovan, který německy zná, nemůže, jak by právě náleželo, čili hned anebo beze všech úvah porozuměti«. Zřetelnost výrazu nezáleží v tom, aby všecky částečky představy v něm byly svým slovním znakem obsaženy; každý jazyk má své zvyklosti, známé každému dospělému a duševně normálnímu členu národa (někdy i užšího společenského útvaru), jež činí možným spokojiti se i jen naznačením nejdůležitějších částí představ (a představy bývají tak složité, že by mluvení bylo úkolem hrozným, kdyby vždy měly býti vyjádřeny všechny jejich části a k tomu ještě vystižen i jejich vzájemný poměr), a zejména důvěrný hovor denního života bývá bohat [231]takovými neúplnými náznaky. Co má čeština právě podobných neúplných otázek a výrazů z neúplných otázek vzniklých, jimž každý Čech rozumí! Na př.: kam s tím? nač to? proč to? kde pak! neví kudy kam, atd. atd. (srv. Gebauer-Ertl § 564—568). A každý Čech rozumí i otázce »kdo za to«, třebas v ní schází nejen sloveso může, nýbrž i doplňující je infinitiv. A neříká-li nebo nepíše Němec nikdy »wer dafür?« místo »wer kann dafür?«, jak Hattala vyčítá, neplyne z toho přece nic pro češtinu! —

Hattala také přidává poznámku, že Němci »dle Adelunga, Sandersa a jiných zamlčují… u též otázky nejčastěji sloveso büssen a nemíní jí vlastně nic jiného než my svou: kdo je tím vinen?« Je-li v němčině zamlčeno sloveso büssen či jiné, je-li v ní vůbec něco zamlčeno, my se starati nebudeme. V jazykozpytě dřívějším se mnoho vykládávalo zamlčením nějakého slova (tak zv. úsporami, elipsami), jistě více než bylo třeba, v novější době je snaha, stačiti co možná, ne-li úplně, bez takových výkladů; pravda asi bude, jak to bývá, někde uprostřed. Grimmův slovník, jenž výklad významů slovesa können (moci) správně zakládá na jeho souvislosti se slovesem kennen (znáti), snaží se i u rčení ich kann dafür stačiti bez předpokladu zamlčeného infinitivu (východištěm mu je význam »znám [něco] pro to, proti tomu«); stačí-li opravdu všude (na př. i u vět jako »ich kann nicht vor dich« = nemohu za tebe), hledati nebudeme.[4]

Nám jde ovšem v Naší řeči nejvíce o to, je-li rčení nemohu za to české či nic, ne jak vzniklo; a tu se nám zdá, že, vidí-li kdo germanismus v něm, stejně by měl zapovídati i rčení jako chci domů, nemohu domů a pod., protože Němec také zrovna tak říká [232]»ich will, ich kann nicht nach Hause«; a říká tak, jako Čech, ať mu přijde přání nebo potřeba jíti domů někde mimo domov či najde dům zavřený a neví, jak do něho. Je ku podivu, jak často se shoduje čeština s němčinou, kde snad se vyjadřují oba jazyky — a často jiné s nimi — úsporně (elipticky), bez nějakého slova, jež bychom ještě očekávali; a ty shody ovšem musí buditi domněnku, že to jsou spíše věci souvisící s psychologií řeči, ne věci, které by se napodobením přenášely z jazyka do jazyka. Teprv podružnou otázkou, která se nesmí řešiti podle jediného ustáleného vzorce, jest, kde máme opravdu předpokládati úsporu, způsob vyjadřování vzniklý pozdějším vypouštěním slova, jehož pro srozumitelnost výrazu není naprosto třeba, a kde výraz zdánlivě eliptický máme vykládati jako původní, pochopitelný při své zdánlivé neúplnosti se stanoviště pozdějších jazykových zvyklostí snad v době starší, v níž řeč byla hutnější a význam tak mnohého slova jiný, než je dnes. A výklad takových zdánlivě nebo opravdu úsporných rčení musí se díti, pokud to je možno, t. pokud jsou doklady staršího způsobu vyjadřování, historicky; jinak zbývá jen možnost soudu podle všelijakých obdob, a ten nikdy není úplně přesvědčivý. Výrazy jako chci, mohu domů vypadají úsporně, protože v nich podle dnešního významu sloves chci, mohu vedle slova domů schází slovo naznačující pohyb. Kdo neuznává úspor vůbec, dovede usouditi velmi rychle: u sloves jako chci, mohu lze skoro všude zjistiti plnější původní význam ‚mám snahu po něčem, moc (sílu) k něčemu‘ nebo jiný podobný a s takovým významem je snadno výrazy jako chci, mohu domů vyložiti i bez infinitivu nějakého slovesa pohybu. Ale historii infinitivu a sloves jako chci, mohu lze na nesčíslných dokladech stopovati do prastaré minulosti, do jazyků, které původnímu stavu jsou mnohem blíže než na př. čeština, němčina. Proč na př. v jazyce staroindickém, v řečtině, v latině takové výrazy, u nás tak běžné, nejsou v obyčeji? proč je nalézáme stále s infinitivem, bez něho jen, kde jej lze ze souvislosti snadně doplniti (lat. dicam, si patero, »povím, budu-li moci«), nebo v latině jen ojediněle v domáckém hovoru dopisovém a komickém (volo in Graeciam = chci do Řecka), v němž úspora tak snadně vzniká? proč i v češtině, v němčině vedle výrazů úsporných stále ještě jsou i výrazy plné?

Rčení nemohu za to bohužel nedovedeme sledovati do tak daleké minulosti; co jsme o něm pověděli, je vše, co víme. Ale podle našeho mínění vznikla rčení jako nemohu domů úsporou infinitivu, proto takový původ máme za možný i u rčení nemohu [233]za to, ač nepochybujeme, že kdo nemohu domů (= nemám síly domů; vždyť lze říci na př. »do kopce nemám dosti síly«) vykládá bez úspory, dovede bez ní vyložiti i nemohu za to, jako podobné rčení německé bez úspory vykládá Grimmův slovník. Našli jsme lidový doklad plnějšího a snad původnějšího rčení nemohu za to býti, uvedli jsme jej ve spojení se rčeními jsem za něco, stojím za něco a dospěli tak výkladu rčení nemohu za to, který máme za možný. Bohužel je dokladů někde poskrovnu, a proto zase prosíme čtenáře Naší řeči o pomoc: šlo by nám zejména o to, říká-li se aspoň někde na Moravě a ve Slezsku jako v Čechách také nemohu za to a žije-li někde ještě plnější tvar, jejž jsme našli u Sušila, nemohu za to býti (nebo synonymické s ním nemohu za to státi), a s jakým významem.

*

Nahoře jsme uvedli na doklad právního rčení státi za škody větu z husitské válečné písně. Také slova »stokrát viec slibuje«, jež v ní čteme, volil skladatel v souhlase s obraznou představou právního poměru mezi Kristem a jeho bojovníky. Slibovati (za koho) se v starých právních listinách velmi často objevuje s významem ‚zaručovati se‘. Říkalo se také slibovati za škody a p. (tak i Baw. 33 a, b, v. 4511; srv. též »žádnému shola za nic neslibujem« Tkadl. 36b), slibovalo se i za správnou jakost zboží (za dobrý »palík« [= balík] sukna Tkáč 53, za dobré víno 63). I za náležitý výsledek nějakého výkonu mohlo by se tak slibovati. Tak na př. čteme v předmluvě k Světlu apatekářův, jež r. 1496 do češtiny přeložil bakalář Matěj z Majta a jež nedávno péčí † PhM. E. Šedivého a Čs. lékárnické společnosti vyšlo ve Sbírce pramenů České akademie (II, č. 12), jak nám Čechům je potřebí poučení o lékařstvích, protože »páni lékaři, i slavní doktorové, pověst dobrau i jméno od lidu obecního tratí, kteřížto majíce za to, že přípravy hojení jsau právě (= správně) složené…, nemocnému za zhojení slibují, a oni (lékárníci) všetečně někdy, termínu nerozumějíce anebo nákladuov litujíce, jednu věc za druhau pokládají, a tak moc lékařství (= léku) dvojí se«. Také rčení slibovati za koho, zač je patrně nějak zkráceno, smíme-li souditi po jeho nezřetelnosti, po nedostatku slova, které by naznačovalo, co vlastně se slibuje; jakž takž rozumíme slibu za někoho, ale co je slib za něco? Je na snadě se domnívati, že naši předkové původně slibovali státi (anebo býti) za někoho, za něco, a tu domněnku potvrzuje na př. doklad v Arch. č. 4, 14: »také já, svrchupodepsaný Oldřich, slibuji knězi Bedřichovi tiemto [234]listem na ně (žoldnéře) službu (= žold) vydávati… i za škody jemu státi, kteréž by ti, ješto k mé potřebě přijme, vzali«. Neúplnost a plynoucí z ní nedostatečná zřetelnost slovního výrazu budí sama tušení, že se rčení ustáleného a jinak zřetelného i známého významu nějak zkrátilo, že se stalo zvykem, vypouštěti v něm slovo vyjadřující část představy, jež se ve věci, o niž jde, rozumí sama sebou. Tak na př. čteme-li v moravských písních věty jako: A on jí podával z zlatého pohára. »Nejsem naučena ze zlatých pohárů, ale sem učena přilehna k Dunaji« (t. píti; Suš. 147; srv. variant: nejsem naučena z poháru pijati, než sem naučena k voděnce lihati). »Kaž starému domů (jíti; 145). Zakázali (= poručili, t. jíti) na vojnu sedláčkovi (107). Žádný nezabrání do panského dvora (choditi za děvčaty; 363)«. Na úspoře je založeno na př., říkáme-li o někom, že umí (dovede) s lidmi, s nějakým mrzoutem a p. A je docela přirozené, že se taková úsporná rčení nejčastěji objevují právě o běžných představách denního života.


[1] Slovensky se za naše ‚mohu za to‘ říká ‚som tomu na vine‘ (veď som ja na vine J. C. Hronský, U nás, 23; cigán Jožo bol všetkému na vine 36; prečo ma tedy obviňuješ z toho, čomu som ja nie na vine? Živena 15, 133; tomu si ty na vine t.; veď si sám na vine svojmu nešťastiu 139). Také divným rčením ‚som (tomu) vina‘, v němž podst. jm. vina zůstává beze změny (kto začína, ten je vina Zátur. 5, 556; ako by ony dve boly tomu vina! Hurban 12, 31; v čom som vina? [ptá se muž] Timrava 1, 74; sme my vina? Kukučín 3, 97; vina boly peniaze 113; my sme tomu veru nie vina 7, 33). Někdy se objevuje i výraz přivlastňovací (něčí vina), na př. moja vina (= já jsem vinen, já za to mohu, srv. výrazy jako ‚tvé štěstí‘ = máš štěstí, že…) Hurban 7, 39 (rusism?); urob si, céro má, jako ti je vóľa, aby ti nebola mamenkina (= maměnčina) vina Kott 4, 687 ze sloven. písně. Srv. Kálal Slov. slovn. 770.

[2] Rčení státi, za koho je doloženo i s významem ‚chrániti, hájiti‘. Tak v překladu Katonových distich »stuoj v zemi za chudinu« (var. bojuj, orig. pugna) Vít. 60 b; P. Maria v rkpe Hrad. 121b praví k Spasiteli: »Otdaj mi všěch hřiešných vinu, abych jě mířila s tobú i za ně stála přěd tobú«.

[3] Rčení zastati se, zastávati se (někoho, něčeho) není staré, je doloženo teprv z doby nové; vzniklo snad ze starého zastaviti se (o něco, s týmž významem; bylo také zastaviti se proti někomu), s vazbou podle slovesa ujmouti se. — Bylo také nedokonavé sloveso zastati nebo spíše zástati s přít. č. zástojím a se základním významem ‚býti rozložen, rozkládati se‘ (o pozemcích; říkalo se tak i záležeti); srv. Kott 5, 266, Sborn. fil. 7, 11 v pozn., Hujer, Listy fil. 53, 41. Také u něho nalézáme vazbu za někoho s významem ‚chrániti, opatrovati‘.

[4] Ale aspoň ukážeme na některé jistě ne nahodilé podobnosti osudů rčení německého s českým. Také Němec říká nejraději ve smyslu záporném ich kann nicht dafür, kann ich dafür? A zvláště je zajímavé, že i v něm. písemnictví je tento způsob vyjadřování ku podivu málo doložen, jak viděti na př. z Grimmova slovníku; v tom se obráží zřetelně faktum, že se tak mluví skoro jen ve všedním, důvěrném hovoru. A snad se tak ani neříká stejně po celém území německém. V románě Thom. Manna »Der Zauberberg« (2, 129 ve vyd. z r. 1925) odbývá lékař nemocného důstojníka, netrpělivého pomalým léčením počátků tuberkulosy (však také desertoval z davoské sanatoře k svému pluku a zaplatil to smrtelnou recidivou), trochu nevlídným »Ist das mein Fehler?« Je to lékař, který se rád vyjadřuje způsobem nepříliš salonním, libuje si v domáckých a buršikosních »Redensarten«. Český čtenář bezděky cítí, že by mu spisovatel jihoněmecký, na př. vídeňský, spíše vložil do úst větu »kann ich dafür?«, docela jako by asi český lékař způsobů podobně drsnějších řekl »mohu já za to?« I to je zajímavé (a svědčí proti Hattalovi), že se jistě nenajde mnoho německých lidových písní s tímto rčením.

Naše řeč, ročník 10 (1926), číslo 8, s. 225-234

Předchozí Vzpomínati

Následující Nadání, nadace

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1