4. p. j. č. stř. r. zájmena »on«

[Drobnosti]

(pdf)

-

Poznámka o původním tvaru je v 4. p. j. č. stř. r. zájmena 3. os. místo obyčejného v lidové mluvě ho (8, 105) stala se pramenem poučení, jehož se nám dostalo od čtenářů a jež snad bude ještě rozhojněno. Doplňujeme ji především odkazem ke Gebaurově Hist. mluvnici 3, 1, 472, kde tvar starý mimo doudlebštinu je uveden z Domažicka (víno je dobrý, píte je), ze Sušilových písní (já si na ně [děvče] zavolám, 230, z Pavlovic; dyby mně je [děvče] chtěli dát, uměl bych za ně děkovat, 393, z Šaratic?), z Gemeru na Slovensku (hněvajúc sä na ně [slunce]). Jsou tam i doklady novotvaru ňo z ně z laštiny (poďme na ňo [pivo]), s tvrdým n z Hornotrenčianska (že se na no [slunce] hnevaly). Již v staré době se objevuje m. je také mužský tvar jej (na př. dědictvo, ježto jej byl ztratil, v Zjevení sv. Brigity), který v lidové mluvě dnešní bývá za předložkou (přines ho [pivo], jdi pro něj); mužský tvar je ovšem také obecné ho (nebo ňho v nář. spišském: že se na ňho [slunce] hněvaly).

P. far. Iv. Kitzberger, rodák domažlický, nám píše, že starého je se vůbec užívá na Domažlicku, »a to nejen v mluvě chodské, nýbrž ani čistokrevný měšťák zez Domažlic vod kořene neřekne jej nebo ho, kde jde o rod střední«. Jej samého vždy posud bodne nesprávné jej nebo ho a hledí je zesměšňovati (řekne-li kdo o pivě »já ho přinesu« nebo o prádle »už jsme ho namočili«, ptává se »koho?«), ovšem marně. Upozorňuje nás také, že správný tvar je z Domažlicka znala již Němcová. Píše v Obrázcích z ok. domažl. (u Laichtra 9, 22); Srdce mi okřálo, když jsem přijela na místo (do Domažlic), kde mne domácí paní oslovila: »Až budou chtít maso, tak jim pro ně dojdu«. A ve sbírce »Různořečí domažl.« (Č. lid 12, 380, u Laichtra 9, 363): Dobře užívají při stř. r. 4tý pád k. př. dojdi mi pro ně (pro to maso), píte je (to pivo), nemám je napsani (!, to psaní).

P. říd. uč. Jos. Aul (v Rudě) píše: V krajině mezi Plzní a Manětínem nikdo neřekne o dítěti »viděl jsem ho«, nýbrž »viděl jsem je«, ba i »neviděl jsem je«. Když z tamějších ro[214]dáků slyšel některý ponejprv říci o dítěti »viděl jsem ho«, měl týž dojem, jako slyšel-li ponejprv »viděl jsem vojáci«.

Jak viděti, zbytky starého tvaru žijí, a budeme vděčni za zprávy o nich. Takový zbytek je také v zájmeně vztažném (na př. slovo, jež tolik různic způsobilo, pro něž tolik různic vzniklo); ale to jsou tvary jen spisovné.

Naše řeč, ročník 8 (1924), číslo 7, s. 213-214

Předchozí Stadion, stadium

Následující Mk.: Nové spisy o slovenském pravopise