K výkladu o kočím voze
E.
[Posudky a zprávy]
-
V Časopise Matice moravské 50 (1926), str. 793—800 uveřejnil prof. Titz pod titulem »A ještě kotčí« obranu svého výkladu slova kočí proti výkladu mému, který jsem před dvěma lety uveřejnil v tomto časopise (IX, 129 n., 161 n.). Pokládám za marné přesvědčovat prof. T., že se v té věci mýlí; byla by to práce Sisyfova, protože mě i tento článek Titzův znovu utvrzuje v přesvědčení, že prof. T. má zcela jiný způsob vědeckého myšlení než já a jiní lidé a zejména že z materiálu k dané otázce se pojícího nedovede vyloupnouti jádro, o něž jde. Čtenáře pak, kteří by se zajímali o stav této otázky po obraně Titzově, prosím jen, aby si přečtli znovu můj článek o slově kočí v Naší řeči; přesvědčí se sami, že z mých výkladů nebyla vyvrácena Titzem ani litera.
Kdyby byl totiž prof. Titz chtěl uhájiti svůj výklad slova kočí proti výkladu mému, byl by musil:
a) dokázati, že jméno kočí i povoz toho jména nejsou n. nemohou býti původu uherského, a odůvodniti, proč nevěří svědectví starých spisovatelů (Cuspinianovu 1515, Broderichovu okolo 1526, Herbersteinovu okolo 1560, Radziwiłovu 1560, Avilovu 1548), kteří to tvrdí, když sám opačných svědectví takových nemá;
b) dokázati, že povoz zvaný kočí měl za typický znak uzavřenou korbu, »kotec«, a odůvodniti, proč nevěří Krünitzově reprodukci rytiny z r. 1568, popisu Dainerovu z r. 1501 a zevrubnému (ne »matnému«) popisu kočovského erbu z r. 1595, jejichž správnost lze vzájemným srovnáváním detailů kontrolovati a z nichž první a poslední svědčí pro kočí vůz bez »kotce«, t. j. otevřený, zvláště když sám žádných svědectví o tom, že kočí byl hned od počátku vůz zavřený, nemá;
c) dokázati, že jen kočí (vůz) byl visutý, a odůvodniti, proč nevěří svědectví Klatovského a Rešeliovu, že byly i komorní vozy visuté (»kam bychom — prý — došli, kdybychom brali za bernou minci nekriticky vše, co napsali staří«, praví výborně T. 798), když žádného svědectví opačného nemá, a když žádný kočí vůz z 15. stol. (s kotcem a visutý), ani skutečný, ani namalovaný, ani tak popsaný jakživ neviděl;
d) vyložiti, jak to ví, že chariot branlant z r. 1389 byla nosítka a chariot branlant z r. 1454 nebyla nosítka;
e) dokázati, že slovo kočí, kotčí t. j. vůz (= podle T. vůz s »kotcem«) je slovo skutečně českého původu a že je utvořeno způsobem v tehdejší češti[111]ně obvyklým (na př. že se říkalo i palčí rukavice, bodčí hůl, popelčí středa, očistčí muka, hrnčí ucho, kopčí podoba, věnčí dům, stolčí noha, zvončí věž atd.);
f) doložiti, že se slovo kotec ve významu ‚korba (Wagenkasten)‘ v památkách stč. (ne chudých, jak by T. rád namluvil, naopak velmi bohatých na názvy součástí vozu, jako korba, fasunek, šperloch, řebřiny, oje, ojnicě, piest, šle, rozvora, oprať, klanice, lišně, os, lúkot, špicě, násad atd.) skutečně vyskytuje;
g) ukázati, že máme v českých památkách písemných bezpečné a náležitě staré doklady o tom, že v Čechách kočí vozy vznikly a vyráběly se dřív než kdekoli jinde; a konečně
h) vysvětliti, pokládá-li kočí vůz za český výrobek, proč skoro všechny nejstarší doklady české, které jsem vycitoval, svědčí zřejmě pro Vídeň (1469, 1506, 13/3 1526, 1546, 1548 atd., Titz sám k nim připojil další z 1553) nebo pro Uhry, Budín (24/3 1526), Trnavu (1545) a jen jeden, pozdní (1547), pro Čechy, ač i Čechové v 15. stol. podnikali dlouhé cesty (Vilém Kostka, Zdeněk Lev z Rožm., oba Lobkovicové atd.).
Z toho ze všeho prof. Titz v svém novém článku nedokazuje a nedokázal nic. Skoro vše, čím vyplnil svůj článek, je plané povídání, vypočtené na to, že jeho čtenáři už zapomněli, co před dvěma lety v NŘ. čtli, jakési tutti frutti poznámek, domněnek, »zdravých úvah«, naivností (becsi - pesti), dětinských špiček (Kasten), nejapností (vůz s peleší) a nepravd, v němž prof. T. vidí vědeckou práci. Mohu tedy otázku, je-li slovo (i vůz) kočí původu českého čili nic, pokládati za vyřízenou v tom smyslu, jak jsem ji řešil v Naší řeči, t. j. negativně.
Z celého článku Titzova jen pár věcí stojí za zmínku, jednak proto, že potvrzují mé řešení, jednak proto, že jsou charakteristické pro metodu Titzovu.
1. Prof. T. obhajuje svou ztracenou thesi proti mým dokladům neloyálně, nepravdami, vytáčkami a p., do nichž se někdy i sám zaplétá, že konec konců někdy neví ani sám, čí je. Na př.:
Prof. T. je toho mínění, že visutý (vůz), t. j. vůz, jehož korba byla zavěšena na řetězech n. řemenech, je synonymem slova kočí (vůz). Já jsem tvrdil, že to není správné, že visuté bývaly v Čechách i vozy komorní (t. j. vozy, jejichž truhlík byl přikryt plachtou, t. zv. šperlochem, napjatou na obručích jako dnes u vozů formanských). Uvedl jsem pro to čtyři doklady, dva své a dva z Jungmanna (ne pozdní, jak píše T. 799, nýbrž z téže doby, kdy se začínají u nás hojněji objevovati i doklady slova kočí, a ne vesměs z druhé pol. 16. stol., neboť první je z r. 1523, druhý z 1524, třetí z 1540). Prof. T. k tomu poznamenává 798: »Vůz visutý se šperlochem je tuším jen nějaký druh kotčího vozu; nic nevadí, že Jungmann vsadil tyto doklady (?) pod heslo komorní; nevědělť si s ním rady.« To ovšem není pravda. Doklady o vozu visutém se šperlochem (NŘ. IX, 144) nejsou Jungmannovy, nýbrž [112]mé z Arch. č. 32, 559 k r. 1523 a 32, 634 k r. 1524; výtka Jungmannovi je tedy bezpodstatná. Druhé dva doklady, čerpané z Jungm., pak zní: komorní visutý vůz gestatorium pensile, pilentum Reš. (= Rešlův slov. z r. 1460); na komorním aneb visutém voze jela Klat. (= Klatovského Rozml. něm.-čes. z 1540); ty tedy Jungmann zařadil správně a je z nich vidět, že nejde o vůz kočí (ani o jeho druh), nýbrž o vůz výslovně komorní. Jak může prof. T. vůz visutý se šperlochem prohlašovati za nějaký druh kotčího vozu, je mi záhadou. Hlavní známkou kotčího vozu byla přece podle výkladu Titzova, několikrát a důrazně opakovaného (ČMM. 46, 184 a j.), uzavřená dřevěná bouda neboli kotec, od něhož právě podle Titze dostal i své jméno. Byl-li »vůz visutý se šperlochem« vůz kotčí, t. j. měl-li kotec (budku jako dnešní uzavřený fiakr), nač potřeboval šperloch? A neměl-li kotec, proč by to byl býval vůz kotčí (= s kotcem)? A praví-li dále prof. T. (799), že komorní vůz visutý, dosvědčený doklady výše citovanými (1540, 1560), byl nějaký kompromisní typ mezi vozem kotčím a komorním, opakuje jen jinými slovy mé tvrzení, že totiž »visutost« nebyla (jak myslil Titz) specifickou a podstatnou vlastností kočího vozu (NŘ. IX, 144), nýbrž že nápad, zavěšovati korbu vozu (původně na nápravě přibitou) pro zmírnění otřesů na řetězy nebo na řemeny, byl aplikován na rozličné starší typy vozů, u nás na př. na komorní, jinde (snad už dříve) na t. zv. uherský kocsi i na vozy jiné (na př. na vůz ověšený koltrami s nebesy, jako v Narrenschiffu z 1494). Takovým způsobem se celý původní výklad Titzův, založený ne na dokladech ani na znalosti starších kulturních poměrů českých, nýbrž na pouhém nápadu a pozdních poměrech (17. a 18. stol.), dostává přes negaci a sofistické převracení mých dokladů ironií osudu a bezděčně k pravému opaku, t. j. k nutnosti uznati (co jsem já podle dokladů tvrdil), že visuté vozy byly nejen vozy kočí, nýbrž i jiné (typ »kompromisní«) a že kočí vozy, jejichž typickou známkou podle Titze byla visutost, mohly býti i bez kotce (a nemohly tedy — dodávám jako přirozený důsledek — od kotce míti jméno).
Dále: Prof. T., nepochopiv snad dobře smysl mé věty (NŘ. IX, 170), že skoro všechny nejstarší doklady české »ukazují badateli po domově kotčího vozu cestu do Vídně a do Uher« poučuje mě (795), že nikoli; to prý já jen špatně vykládám fakta. Kotčí vůz je prý prostředek pro dopravu dálkovou od prvních dob a čeští velmožové (!) nejezdili prý jimi jen do Vídně nebo do Pešti, nýbrž i do Krakova a Frankfurtu. Ale já jsem nemluvil o velmožích, ani o tom, kam jezdili,[1] nýbrž o badateli, pátrajícím po domově kočího vozu. A svědčí-li z 8 nejstarších dokladů českých (lokalisovaných) sedm pro to, že se kočí vozy kupovaly, najímaly a p. ve Vídni, v Pešti, [113]v Trnavě, dovede z těchto fakt vyložiti něco jiného než já snad jediný prof. T. A konečně, má-li jeho výtka ten smysl, že jsem ze svědectví jemu a mně známých nevyvodil, že kočí vůz byl prostředek pro dopravu dálkovou, nemluví už dokonce pravdu. V mém článku v NŘ. IX lze přece čísti dokonce na dvou místech: »(kočí vůz) hodil se dobře na delší cesty k dopravě osobní« (str. 145) a »kočích vozů se užívalo na delší cesty« (str. 168). Proč mi tedy imputuje nevědomost o věci, kterou konstatuje teprve po mém článku a po mých dokladech?[2]
A do třetice: Míním prý — podle prof. T. 799 — že specifická vlastnost kotčího vozu nebyl kotec zavěšený na řetězech, řemenech atd. (o tom zde výše), nýbrž jen lehkost; není prý to správné a také prý není správné, že to dokazuji z Komenského Brány z r. 1714. Správné však je, že z toho, co tu tvrdí prof. T., není správného nic. Nemluvil jsem jen o lehkosti, nýbrž i o rychlosti kočích vozů (NŘ. 9, 145) a poučení o tom jsem nečerpal z Brány, nýbrž, jak svědčí odkaz na uv. m. »u Titze 176«, právě z jeho vlastní rozpravy, kde jsou citována stará svědectví o vlastnostech kočích vozů, Cuspinianovo (z r. 1515): in curris illis velocibus (= rychlých), quibus nomen est… kottsche«, a Broderichovo (po r. 1526): »conscensis levibus (= lehkých) curribus quos nos… kotcze appellamus.«[3]
Co si prof. Titz slibuje od tohoto měnění cizích mínění a výrazů, nevím. Leda, že mu nebude věřeno, i když bude reprodukovat správně.
2. Na důkaz toho, že i komorní vozy bývaly visuté, uvedl jsem v svém článku nejen soudobá svědectví písemná, o nichž byla řeč výše, nýbrž upozornil jsem historika kočího vozu na to, že takový komorní vůz visutý (na řetězech zavěšený) je dokonce vyobrazen na jednom z dřevorytů v Hádání Pravdy a Lži a že je o tom dokonce i článek Baumův v Pam. arch. VIII (K historii xylografie v Čechách). Prof. T. prozkoumal reprodukci tohoto dřevorytu (Kterak Lenost jela) ve Flajšhansových Dějinách písemnictví (zmenšenou) a uznal, že se mýlím. Že je to zřejmě komorní vůz, přibitý na nápravách, ne visutý, že řetěz lze sice zpředu viděti, ale že není jak se patří zavěšen, nýbrž že spíše přidržuje plachtu ke spodku vozu (!) nebo košinu k nápravě.
Ale ani v tomto případě se nemýlím já, nýbrž prof. T., a to dokonale. Dřevoryty v Hádání (domácí práce podle Bauma) jsou ilustrace k textu Ctiborovu a obrázek jedoucí Lenosti je kreslen velmi přesně a podrobně podle zevrubného popisu autora Hádání (l. LXX) — o nějž se arci náš svědomitý badatel ani za mák nestaral. A tam se čte, že Lenost »wisutý [114]Wuoz rozkossného kolebanij připrawený miela.« Nemůže tedy býti nejmenší pochybnosti o tom, že komorní vůz kresličem zobrazený nebyl přibit na nápravách, nýbrž že byl visutý a kolébavý a že řetězy zpředu viditelné znázorňují řetězy (silné), na nichž korba vozu byla zavěšena, aby se Lenost, povalující se v poduškách, při jízdě co nejméně otřásala.[4] — Je vidět, kam vedou Titzovy »zdravé úvahy« bez podkladu dokumentárního.
3. Prof. Titz cituje z účetní knihy města Košic v Uhrách k r. 1440, kdy obec na rozkaz Jana Jiskry z Brandýsa musela učiniti některé výdaje, tuto položku: Item darnach gar koczi lîchin, als herr Zenko gefangen wart, herr Michel Mews fl. 12 durch pete und rate der stat Cassa; t. j. item dále [za] vozu koči půjčení, když p. Z. byl zajat, pan(u) M. M. 12 zl. skrze rozkaz a radu města Košic. Prof. T. s prokázanou už neobratností vykládati historické doklady z toho vyvozuje: Kotčí, kočí (jméno i věc) jest už r. 1440 v Košicích zcela známé a obvyklé. Protože styk s ostatními Uhrami byl na dlouho (!) přerván, nemohl »kočí« přijíti do Košic z trati Pešť—Kocs—Vídeň, nýbrž kotčí vůz přivezl s sebou do Košic Jiskra jako českou vymoženost, které užívali i Čechové, když z Prahy za Jiskrou do Košic jezdili. Z toho je prý tedy zjevně vidět, že kotčí vůz vymyslili Čechové už před r. 1440. Krom toho je slovo kotčí v účtech, jejichž německý písař píše maďarská slova správně (?), psáno s -cz-, které prý vyjadřuje hlásku č jen v češtině, nikoli v maďarštině.
I při výkladu tohoto dokladu pracovala fantasie Titzova plnou parou, ale páté přes deváté. Kočí vůz (praví), s nímž Košické seznámil teprve Jiskra, byl už r. 1440 v Košicích věc zcela známá a obvyklá. Jak je to možné, když teprve koncem r. 1440 Jiskra do Košic přibyl? Spojení s Peští bylo arci přerváno, ale teprve po příchodu Jiskrově; před r. 1440 mohli se Košičtí zcela dobře obeznámiti s kočím vozem domácí cestou, z Pešti nebo odjinud, — vždyť r. 1469 jej znali už na Třeboni, což je jednou tak daleko. A soudit z psaní koczi na čes. původ, to už je vrchol fantasie. Myslí prof. T., že Jiskra, obeznámiv košické Němce s kočím vozem, učil je také hned čes. pravopisu? Je spřežka cz nějakým specificky českým znakem pro č? Je to značka internacionální a užívají jí jak písaři čeští (kteří by arci byli spíše psali podle kotec — kotczi n. kotczy a p.), tak písaři němečtí, latinští i uherští. A co rozumí prof. T. »správným« maďarským pravopisem k r. 1440, kdy maď. pravopis daleko nebyl ustálen? Ještě kolem r. 1500 se píše pêle — mêle od maď. písařů (podle Titzových dokladů v ČMM. [115]46, 175): kochy, cochij, kotsi, koczy, kotcze, později kocsy, kocsi. Je s podivem, jak mohl prof. T. přehlédnouti, že jeho košický doklad — pár slov — vyvrací sám jeho tvrzení o »správnosti« pravopisu; město Košice se přece píše po maďarsku Kassa, nikoli Cassa, což je pravopis latinský.
Zkrátka: z psaní koczi se nedá vyvozovat pro původ slova (a věci) nic a z obsahu košického dokladu také nic, t. j. nic z toho, co z něho vyvozuje pro sebe prof. T.
Prof. T. měl už několikrát neštěstí se svými úhelnými doklady, které se při správné interpretaci obrátily proti němu, ač mu měly býti hlavní oporou. Tak je i s tímto košickým dokladem, který je jediné novum jeho článku a který byl také asi hlavní příčinou, proč se T. odhodlal znovu rozvinouti spor jednou ztracený. Neboť kritický vykladač nemůže z košického dokladu vyvoditi především nic jiného, než že koncem roku 1440 v Košicích, tedy v Uhrách, kočí vozy znali a jich užívali, a je-li správná interpretace, že gar = garre, karre, č. kára,[5] bylo by v tomto dokladě možno viděti i potvrzení svědectví, která jsem uvedl v NŘ. 9, 145, že primitivní forma kočího vozu byla dvojkolka, jaké v Uhrách a j. jezdí posud. Vyvozovati lze dále z košického dokladu, že v Košicích, t. j. v Uhrách, bylo »už r. 1440 (jak praví T. 794) kotčí, kočí (jméno i věc) zcela známé a obvyklé«; proto mohl Michel Mews půjčiti svůj kočí vůz, když ho Jiskra potřeboval. Byl-li kočí vůz v Košicích známý a obvyklý r. 1440, poznali jej Košičtí zajisté o nějaký rok dříve, kdy Jiskra v Košicích ještě nebyl a kdy spojení s dolní zemí nebylo ještě Jiskrou přerušeno, tedy v své vlastní zemi. Ukazoval-li nejstarší dosud známý doklad (rožmberský z 1469) na známost kočího vozu ve Vídni, ukazuje košický doklad z r. 1440 (tedy skoro o 30 let starší) na známost a užívání tohoto vozu v samých Uhrách. Je tedy košický doklad přímo skvělým svědectvím pro můj výklad, že vlast kočího vozu (i jeho jména) není možno hledati u nás, nýbrž v Uhrách.
4. Prof. Titz napsal v pův. svém článku (ČMM. 46, s. 181 n.), že pro původ slova kočí z češtiny svědčí také vídeňsko-bavorský tvar Gotschi. Odůvodnil to tím, že české k, přecházejíc do nářečí rakousko-bavorského, mění se v g (kaše — Gasch, karas — garäuslein a p., Kyjov — Gaya atd.), kdežto maďarské k prý »v těch několika málo slovech, jež přejala němčina z maďarštiny«, jako kalpak, shako, kepenye, zůstává beze změny. V svém článku o slově kočí v NŘ. jsem se s tímto Titzovým důvodem neobíral, nýbrž jsem napsal, že to nedovedu posoudit. Napsal jsem to upřímně, protože jsem se neobíral studiem germanistiky (a zvl. něm. nářečí) jako Titz; mimo to jsem necenil tento indirektní důkaz, protože jsem měl pro původ slova kočí důkazy direktní a rozhodné a protože se mi jevil v své podstatě chatrný.
[116]Tato upřímnost se mi zle vyplatila. Titz napsal v svém novém článku (str. 796), že má skromnost je jen trik, abych se vyhnul tomuto »pádnému« Titzovu argumentu, který prý sám o sobě stačí zajistiti český původ slova. Nedovedu-li prý posouditi ani tolik, nejsem prý vůbec kompetentní mluviti o původu slova kotčí. Zkrátka moje omluva posadila Titze na koně.
Ale Titzovi koně bývají jako onen kůň, kterého v známé básni Čelakovského matička Volha darovala bohatýru Iljovi. Nechci uhýbat žádnému argumentu, a když už to musí být, chci ze svých chatrných informací ukázati, že i v této věci (k — g) je Titz stejně nekompetentní jako ve věcech českých a že, ač je vzdělán v germanistice, ví o té věci, soudě podle toho, co uvádí na její dotvrzení, ještě méně než já. Důkaz Titzův, založený na nestejných střídnicích českého a maďarského k v nářečích rakousko-bavorských (gasch, ale kalpak), jsem pokládal hned a priori za chatrný a málo vědecký proto, že jsem věděl, jako to ví dnes každý linguista, že takové absolutní a bezvýminečné zákony nikde neexistují a že zejména při přejímání slov velmi důležitým činitelem je vedle jiných momentů čas přejetí a cesty, jimiž slovo přejaté šlo. Diaconus je slovo řecko-lat. a máme z něho v č. slova žák, jáhen, diakon a ďáček. Tedy s takovými tvrzeními, že českému k odpovídá vždycky bav. g a maďarskému k bav. k, nutno se míti na pozoru.
Z maď. dokladů, jež uvádí T., to nepotvrzuje plně ani jediný. Slovo shako především nepřešlo do němčiny (vůbec) z maďarštiny, nýbrž je to (podle Weig.-Hirta) slovo německé (Zacken[hut]) přešlé do maďarštiny, jež jako termín vojenský bylo zavedeno nejprve (1806) ve Francii a potom (1810) v Německu. Také kalpak je v němčině termín vojenský, podle Weig.-Hirta rovněž »neuere Entlehnung«, a proto je forma pův. zachována. Pokud jde o maď. kepenye, uvádí mnichovský slavista Berneker (Sl. et. Wtb.), že je za ně v bavor. nářečí gebenek, t. j. pravý opak toho, co tvrdí Titz, zrovna tak zase jako za čes. krosna pravým opakem k Titzovu zákonu je bavorsko-rakouské Krachse, Kraxe.[6] Z toho je vidět, že se Titzova domýšlivost a kompetentnost jeví v mnohem horším světle než má skromnost a nekompetentnost a hlavně, že jeho pozorování o bavorsko-rakouských střídnicích za čes. a maď. k je pro otázku původu slova kočí načisto bezcenné.
A i kdyby měl Titz pravdu, neznamenalo by to ani potom pranic. Nejstarší datum (smím-li mu u Titze věřit bez náležité citace) slova Gotschi pro Vídeň je podle T. rok 1522, pro Bavory 1566. Okolo r. 1500 mohlo již býti uherské jméno kočí (i věc) v Čechách do té míry známo (srov. rožmberský doklad z 1469), že mohlo proniknouti (s věcí) dále do Bavor a nabýti tam kolem r. 1500 tvaru Gotschi. Ten se pak mohl rozšířiti po celém [117]nářečí bavorsko-rakouském a vytlačiti ve Vídni a v Rakousích starší formu Kotschi, jíž rakouští spisovatelé, na př. Cuspinianus (Spiesshaimer) ještě r. 1515 a po něm Herberstein užívali. Tedy ani pak by z tvaru Gotschi pro původ slova kočí neplynulo nic.
5. Závěrkem a korunou Titzova článku je jeho linguistická obrana slova kočí. Proti mému důkazu, že slovo kotčí nemůže býti české, protože se přídavná jména toho významu (= s kotcem) příponou -í v češtině nikdy netvořila, namítá T. (800): »Slovo kotčí je pozdní, tvorby analogické, toť vše. Když už na význam přípony se pozapomíná, tvoří se slova takovou příponou mechanicky; příklad Helenov = Helenental u Jihlavy.«
Ale to není vše. Mezi jmény jako Helenov, Karolínov (dnes úředně opravenými v Helenín, Karlín a p.), Jednov (zal. 1801), Spořilov a p., vzniklými skoro vesměs až v 19. stol., a slovem kotčí je právě ten podstatný rozdíl, že vlastní význam přípony -ov (= ův) je dnes už zapomenut, takže jména jako Helenov mohla vzniknouti mechanickou analogií podle jiných jmen míst. jako Benešov (= Benešův), Divišov a p., kdežto význam přípony -í (ve vrabčí, srnčí, ptačí, lovčí a p.) »pozapomenut« není, naopak je podnes zcela živý a jasný. Jako neutvoří dnes žádný Čech podle výrazů lovcovo (ucho), matčino (číslo) »analogií« výrazy hrncovo (ucho), stránčino (číslo) nebo dokonce hrnčino (ucho), stránkovo (číslo) právě proto, že význam přípon -ův, -in je dosud živý, jako z téhož důvodu neutvoří nikdo podle bojiště (= místo boje) a p. »analogicky« příponou -iště slovo mydliště s významem ‚mydlář‘, právě tak by neutvořil nikdo ani dnes (tím méně v minulosti) příponou -í, kterou přivlastňujeme živým bytostem, »analogicky« podle srnčí (ucho) a p. slovo hrnčí ucho (= hrncovo) a dokonce ne kotčí vůz (= kotcův n. budčin vůz) s významem ‚vůz s kotcem‘. A protože by žádný Čech ani dnes slovo kotčí tímto způsobem a s tímto významem neutvořil, nemůže býti slovo kočí původu českého. Výklad analogií je tu a priori absurdní. Toť vše.
Prof. T. však praví dále: »Víme sice o staré češtině leccos, ale dávno ne všechno; zejména slova všední, praktická, skrývající se v zápisech listinných, v knihách městských atd., jsou nám velmi málo známa. A do jejich kategorie patří i slovo naše« (t. j. kotčí od kotec).
To nemá především smyslu. Jak je možno tvrdit, že slovo kotčí je z kategorie slov velmi málo známých, když jen v mém článku a v Jungmannovi je na toto slovo (»pozdní« podle T.) ze 16. stol. plných 21 dokladů. Za druhé to není pravda. Slovo kotčí je název vozu: ale právě na slova z tohoto oboru (jména vozů a jejich součástí) je naše starší literatura (i vydaná), jak bylo už zpředu poznamenáno, velmi bohatá; doklady slova kotčí to už samy potvrzují. A za třetí. Nejde jen o slovo kotčí samo, nýbrž o celou kategorii slov téhož tvaru a významu. Kdo by chtěl dokazovat, nehledě na absurdnost takové analogie, že příd. jm. kotčí je slovo české, t. j. po česku utvořené »analogií« podle adj. vrabčí, srnčí a p., musil by [118]uvésti doklady, že starší čeština měla i jiná adjektiva té kategorie jako kotčí, na př.: palčí, končí, očistčí, zvončí, věnčí atd. Takového dokladu Titz nepodal a nepodává ani jediného.
Celá tato Titzova linguistická obrana slova kotčí, uchylující se k nemožné a neprokázané analogii a dovolávající se neúplné prý dosud naší znalosti staršího jazyka, má ráz v dějinách české linguistiky dobře známý a povědomý. Je to metoda, kterou diletantští obránci RKZ hájívali správnost rozličných těch Hankových omylů proti Gebaurovi.
A tomu se říká dnes, po dvacítiletém vývoji od smrti Gebaurovy — věda.
[1] Prof. T. také pro své tvrzení žádného dokladu neuvádí; cituje jen, jak král Maxmilian r. 1553 (což je vedle nejstaršího data z r. 1440 jistě »hned od počátku«) jel kočími do Krakova.
[2] Uvedl jsem doklady o cestách: Bělehrad—Cařihrad, Vídeň—Brno—Olomouc—Vratislav, Vratislav—Praha—Řezno, Gota—Drážďany—Vídeň. Ovšem českých velmožů se netýkaly.
[3] Komenského Brána z r. 1714 byla mi jen svědectvím, jak dlouho se držel názor, že kočí vůz, kočár je povoz především lehký. A ani po té stránce na ní zvláště nezáleželo, protože se kočár jako druh lehoučkého vozu definuje ještě v Slovníku Rohnově z r. 1764.
[4] Také Baum v cit. článku popisuje vůz Lenosti: »Krytý vůz, do něhož jsou osli zapřaženi. Aby se Lenost neotřásala, jest vůz polštářován a zavěšen na řetězích, jimiž moderní péra v 16. stol. byla nahražována.« Nad nějakou nepřesností v kresbě (zvl. v detailech) může se pozastavovati jen ten, kdo takové staré obrázky nikdy neviděl. Baum sám upozorňuje při našem obrázku na to, že Lenost, ačkoliv má ležeti ve voze pod šperlochem, leží vlastně mimo vůz.
[5] Gar by ovšem mohlo znamenati také připravený, vším potřebným opatřený, kompletní atd. Výklad gar = karre opírá se o časté spojení »currus cocsi, Kutschwagen« a p.
[6] To ovšem není moje učenost, to si může každý, i prof. T., vyhledat v příslušných slovnících, které cituji.
Naše řeč, ročník 11 (1927), číslo 5, s. 110-118
Předchozí V. Černý (= Václav Ertl): Ženy ze života a díla Jana Amosa Komenského
Následující Gebauer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1