Gebauer

[Hovorna]

(pdf)

-

(J. H.) Podle Pravidel čes. pravopisu, kterými se spravujeme i v NŘ., je počínajíc vydáním z r. 1913 návod o skloňování německých jmen zakončených skupinou hláskovou -er, znějící v ten smysl, že skloňujíce tato jména, ponecháváme v koncovém -er hlásku e jen tehdy, když ji i v 1. pádě vyslovujeme, na př. Hübner — Hübnera, Fischer — Fischera a p., ale vynecháváme ji, nevyslovuje-li se ani v 1. pádě, na př. Rieger — Riegra, Winter — Wintra, Bauer — Baura a p. Podle toho pravidla skloňujeme i Gebauer — Gebaura atd. Pravidla zde uvedeného v prvních vydáních Pravidel, vydaných ještě za života Gebaurova, nebylo. Ale Gebauer sám hned s počátku své literární činnosti se tímto pravidlem spravoval. Na př.: jeho články v Listech filol. II (1875), 153, 304; V (1878), 219, ČČM. 46 (1872), 275 jsou signovány od J. Gebaura; také spisek Etymologické počátky řeči (1869) je od J. Gebaura (v exempláři, který máme před rukama, je i přípisek autografický »darem dr. J. Gebaura) atd. Později psává také v 2. p. Gebauera (L. fil. IX, 104 a j.), ač nejraději se podpisuje nominativem. Gebauer sám v psaní takovýchto jmen nebyl důsledný. V Hist. mluv. I, str. IX, píše Pelzel — Pelzla, v Poučení 73 Schwammela; v témže Poučení 73 píše Büdingra, v Potřebě nových zkoušek 11 Ersch-Gruberovy a p.

Naše řeč, ročník 11 (1927), číslo 5, s. 118

Předchozí E.: K výkladu o kočím voze

Následující Piešťany