Kotčí vůz, kočí

Václav Ertl

[Články]

(pdf)

-

K otázce o původu slova kočí bylo v první části tohoto článku ukázáno především na to, že pro cizí, maďarský původ slova svědčí nejen maďarské zprávy z poč. 16. stol., které prohlašují jméno koči (kocsi) za jméno maďarské odvozené od jména vesnice Kocs, nýbrž i zprávy cizí, které nazývají vůz toho jména vozem uherským, a dále, že slovo kočí (kocsi) je nejen utvořeno podle zásad platných v jazyku maďarském (příponou -i), nýbrž že i jeho významový vývoj od adjektiva kocsi (= kočský) k pojmenování vozu kocsi lze snadno pochopiti, platí-li i pro maďarštinu obecné psychologické zásady vývoje významového.

Proti tomu s naší strany nemůžeme postaviti nic víc než pouhé tvrzení, že jméno kočí (kotčí vůz) je odvozeno od českého slova kotec = holubník, chlév, krámek. Podrobíme-li však toto tvrzení skutečnému rozboru etymologickému a historickému, t. j. rozebereme-li slovo kotčí po stránce věcné (poměr jeho významového obsahu k věci jím označené), po stránce formální (jeho poměr k slovům téže formální kategorie) a probereme-li kriticky i nejstarší zprávy domácí, které o kotčím voze máme, nemůžeme nedospěti k poznání, že slovo kočí (ani vůz toho jména) českého původu není a se slovem kotec nesouvisí.

Věcným rozborem jména kočí, podaným v sešitě předešlém, bylo ukázáno především, že ani jedna z obou vlastností, prohlašovaných za význačné vlastnosti kočího vozu, t. j. zavěšení korby na řemenech (řetězích) a korba se všech stran uzavřená jako skříň, nedá se ze zpráv starých a jmenovitě českých za typickou vlastnost tohoto vozu prokázati. Termín visutý vůz (= hängender Wagen = chariot branlant) byl znám v Čechách, v Německu i ve Francii mnohem dřív, než se objevuje kotčí vůz; užívalo se ho i o jiných typech vozu a jmenovitě v Čechách [162]o voze komorním. Tím padá i domněnka, že chariot branlant, přivezený r. 1457 z Čech do Francie, byl vůz kotčí. Pokud pak jde o korbu kotčího vozu, který podle její podoby s kotcem dostal prý své jméno, bylo ukázáno jednak na to, že se jméno kotec za označení takové korby nehodilo, jednak a hlavně na to, že kotčí vůz ani podle korby kotci podobné pojmenován býti nemohl, protože podle starých popisů a vyobrazení takové korby ani nemíval.

Již toto pouhé faktum by stačilo dokázati mylnost domněnky, že výraz kotčí vůz = vůz s kotcem, protože se v žádném jazyce nenazývají (kladně) věci podle toho, co nemají anebo míti nemusí. Ale její nesprávnost potvrzuje i jazykový rozbor tohoto výrazu, svědčící, jak bylo na konci první části tohoto článku pověděno, že podle tvůrčích zásad češtiny je odvozování příd. jména kotčí od slova kotec načisto nemožné.

Jsou mnohá slova na pohled dokonale česká, ale pozornější rozbor jazykový tuto ilusi bezpečně rozptýlí. V pol. 15. stol. objevuje se v češtině slovo končíř (končieř, doklady u Geb.) jako název krátkého meče. Protože se vyskytuje vedle něho i výraz končitý meč (v. Geb. s. v.), nabízí se domněnka, že slovo končíř je odvozeno od subst. konec nebo spíše od slovesa končiti a že znamená dýku nebo meč s ostrým koncem.[1] Ale věc není tak prostá. Podst. jména s příponou -íř, stč. -ieř, z něm. -aere (pokud nejsou vůbec cizí, jako rytieř, ovnieř), na př. mečíř, hrnčíř, nožíř, jsou denominativa, utvořená z jiných jmen podstatných; nemůže tedy býti slovo končíř odvozeno normálně od slovesa končiti. Mohlo by býti tedy odvozeno od substantiva konec, jako je hrnčíř od hrnec atd.; ale tomu zase vadí význam přípony -íř, která znamená v češtině zaměstnávání (zvl. řemeslné) určitou věcí. Znamená-li hrnčíř toho, kdo dělá hrnce, mečíř toho, kdo dělá meče atd., musilo by slovo končíř, kdyby vzniklo v ústech českých, znamenati toho, kdo dělá konce. Ale tomu se vzpírá význam slova končíř, které znamená krátký meč. Zkrátka, formálním rozborem slova končíř dospíváme k poznání, že slovo to nezapadá do tvůrčí soustavy jazyka českého a že by takové slovo, v tom tvaru a s tím významem, žádný Čech neutvořil, jako by nevytvořil na př. slovo otčíř (z otec) nebo točíř (jako jméno věci zatočené). Je to zkrátka slovo celým svým založením nečeské, ač česky vypadající. Nezbývá než prozkoumati jeho dokumenty. Sourozenec českého končíře je [163]slov. končiar (kopí, dlouhý nůž), jich obou nejbližší příbuzný (tvarem i významem) je polský kandżjar n. gandziar, hláskově obměněný z chandziar n. handziar; chandziar není pak nic jiného než přejaté do polštiny osmanské slovo khančer (Berneker 1, 384). Tím je původ českého slova končíř i jeho nečesky česká struktura objasněna; do češtiny přešlo z polštiny patrně v tvaru kančiár, jehož cizí forma se v češtině (v slovenštině) přizpůsobila, jak to u slov cizích bývá často, slovům domácím, jednak slovům s příponou -ieř (slov. -iar), jednak asociací se slovem končitý (meč) slovům z téhož kmene utvořeným. A tak se ze slova na pohled zcela českého vyklubalo rozborem jazykovým slovo cizí.

A téhož rázu jako slovo končíř je v češtině i příd. jméno kotčí. Na první pohled je utvořeno i z českého základu (ze slova kotec), i českou příponou -i, pův. -jo-, -’jo-, kterou se v češtině příd. jména z podobných základů (na -ec) tvoří velmi hojně, na př. vrabec — vrabčí, srnec — srnčí atd. Ale to vše jen na první pohled; podrobnějším rozborem dojdeme k týmž koncům jako u slova končíř. Příponou -í se tvoří sice v češtině příd. jména od substantiv na -ec, ale to jsou vesměs příd. jména odvozená od názvů bytostí živých a jsou významu přivlastňovacího; vrabčí je tedy, co je vrabců n. od vrabce (maso, peří, hlas a p.), srnčí — od srnce, jehenčí — od jehence, hončí korouhev je korouhev honců, lovčí právo = právo lovců, kolčí helm = helm kolců (zápasníků v klání) atd.; je to velmi bohatá kategorie příd. jmen i ode jmen s jiným zakončením velmi hojně tvořených, jako ptačí, holubí, kočičí (m. koččí), zvěří, člověčí, dietěcí, boží atd., kategorie zvláště v starším jazyce (a do značné míry i dnes) velmi plodná, a proto v jazykovém cítění velmi živá. Žádný starý (ani dnešní) Čech neutvořil by tímto způsobem příd. jméno s jiným významem než přivlastňovacím a od jiného jména než významu životného. Adjektiva končí (od konec), hrnčí (od hrnec), zvončí (od zvonec) atd. byla by českému jazyku a jeho tvůrčím zásadám zrovna tak cizí jako slovo končíř. A to platí i o příd. jméně kotčí, máme-li v něm viděti odvozeninu od podst. jména kotec. Jako až podnes nedovede nikdo říci, že hůl s bodcem je hůl bodčí, že rukavice s palcem je rukavice palčí, že středa s popelcem je středa popelčí, že ucho od hrnce je ucho hrnčí atd., tak by byl také v 15. stol. a ani před tím ani potom žádný přirozený Čech nedovedl nazvati vůz s kotcem vozem kotčím. A kdybychom z té doby měli skutečně české slovo kotčí, nemohli bychom je pokládati ani my ani naši předkové za odvozeninu od slova kotec, [164]nýbrž nanejvýše od subst. kotek (deminutiva slova kot = kocour)[2] s významem »kocouří, kočičí«. A takovým vozem ovšem kotčí vůz nebyl.

Od substantiv s příponou -ec, značících věci, tvořili staří Čechové přídavná jména vyjadřující nějaký vztah k těmto věcem příponami zcela jinými než přivlastňovací příponou -í, totiž zpravidla příponami -ový nebo -ný (-ní). Od subst. hrnec má stará čeština adjektiva hrncový (randlík) n. hrnečný (hrnečné = poplatek z hrnců), od konec — konečný (ciel), později koncový, od popelec — popelcový n. popelečný, od měšec — měšečný, od čistec (= očistec) — čistcový, od kopec — kopečný n. kopcový, od palec — palečný n. palcový atd. Kdyby už byl tedy v Čechách někdo připadl na myšlenku pojmenovati nějaký vůz podle kotce, byl by jej nazval po česku vozem kotcovým nebo kotečným, ne však kotčím. Že by bylo toto adjektivum skutečně tak znělo, potvrzují stč. odvozeniny kotečník (u Gebaura) a kotečnice (v Arch. Č. 14, 268).

Této nemožnosti vykládati slovo kotčí za adjektivum utvořené ze subst. kotec jako vrabec — vrabčí, byl si patrně vědom Gebauer, a proto se uchýlil (v Stč. sl. s. v., Hist. ml. III, 1, 256) k výkladu, že slovo kotčí bylo původně jméno podstatné (ovšem jen předpokládané a ne doložené) kmene kot’č’ja, tedy téhož tvaru jako krajčí, mluvčí, lovčí, výběrčí a p., a že toto substantivum bylo »pojato záhy za adj.« ve výraze kotčí vůz (tedy asi jako plavčí = plavec, plavčí úřad = úřad plavčích, plavečský).[3] Podle toho výkladu by bylo tedy třeba předpokládati nejprve podst. jm. kotčí jako název osoby (snad vozky) a později z něho adj. kotčí (s významem asi = kočovský). Ale tomu výkladu se stavějí v cestu především naše nejstarší doklady slova kotčí, v nichž se slovo kotčí vyskytuje nejdříve a zpravidla jako adjektivum (kotčí vůz)[4] a teprve později jako jméno podstatné a dále faktum, že slovo kotčí neznamená napřed vozku a potom vůz, nýbrž obráceně (kočí = rhedarius dokládá Gebauer až z Veleslavína). To by se dalo vyložiti leda tím způ[165]sobem, že bylo v češtině kdysi subst. kočí (z kot’č’ja), které zaniklo, zanechavši po sobě jen vzniklé z něho adjektivum (kotčí vůz), jež se časem pojalo zase za substantivum (kotčí = a) vůz, b) vozka).

Ale k tomuto výkladu dost násilnému není ani třeba sahati, protože předpokládané podst. jméno tvaru kotčí utvořené ze subst. kotec (příponou -’ja) je v češtině zrovna tak těžko uznati jako příd. jméno kotčí, o němž byla řeč výše. Co by bylo znamenalo? Člověka s kotcem? Ale ani to ne, protože i tomuto nemožnému pojetí brání tvar, způsob, jakým by bylo musilo býti domnělé podst. jméno kotčí utvořeno. Podst. jména utvořená příponou -čí (vzniklou splynutím přípon -’c’ n. -’ca, čes. -ec, -ce s další příponou -’ja, č. -í, které je v paní, sudí) jsou v češtině vesměs deverbativa (od sloves odvozená) a znamenají toho, kdo vykonává činnost slovesným kmenem vyjádřenou; berčí je tedy ten, kdo bere (vybírá daně), lovčí, kdo loví, krajčí, kdo krájí, mluvčí, kdo mluví, plavčí, kdo plaví, náhončí, kdo nahání atd. Kdyby bylo tedy podst. jméno kotčí vzniklo v ústech českých, bylo by musilo býti utvořeno zase nikoli od slova kotec, jak se vykládá, nýbrž leda od slovesa kotiti = kutáleti, kuliti, valiti (na př. kúlemi kotiti, při hře v kuželky, Hus, E. 1, 472 Gb.), a bylo by musilo znamenati člověka něco nebo něčím kulícího, výklad — jak viděti — vzhledem k danému významu slova kotčí (vůz) sám v sobě absurdní.

Ať tedy obracíme slovo kotčí s kterékoli strany, docházíme vždycky a bezpečně k jednomu závěru: že to slovo přes jeho český vzhled z prvků domácích a podle živých tvůrčích zásad českého jazyka vyložiti ani pochopiti nemůžeme a že proto nelze v něm viděti leč element cizí, nečeský, slovo z jiného jazyka do češtiny vniklé a v ní zdomácnělé. Ohlížíme-li se po prameni v nejbližším sousedství českého jazyka, nemůžeme nepřipadnouti arciť na maďarské kocsi, slovo téhož významu jako slovo české a skoro stejně staré,[5] anebo na německé (rakouské) Gutschiwagen, které se podle prof. Titze (str. 180) »vyskytuje nejméně současně s prvním maďarským dokladem«. České slovo kotčí vzniklo najisto z jednoho z nich, spíše ze slova maďarského, které je starší a i tvarem českému slovu bližší, ať už přímo (stykem s Uhrami) či nepřímo (přes Rakousy, zvl. přes Vídeň). K tomu závěru s našeho českého stanoviska dospěti musíme, [166]neboť vnitřním, etymologickým rozborem čes. slova kotčí došli jsme přesvědčení, že to (podobně jako slovo končíř) není a nemůže býti slovo české, domácí. Je-li kocsi původní slovo maďarské či jiné, dá-li se v maďarštině dobře vykládati či nedá, to se nás, kteří se obíráme slovem českým, týká až v druhé řadě; nám stačí, že to slovo v maďarštině je.

Do češtiny vniklo ve formě nezměněné (proto nejstarší doklad český, rožmberský z r. 1469, — smíme-li věřiti jeho přepisu — píše kočí, nikoli kotčí) a jakožto název věci v tvaru substantivním (proto v témže dokl. »některý kočí«). Jako cizí prvek v jazyce přizpůsobilo se brzo (jako se přizpůsobují slova přejatá vůbec) domácímu materiálu výrazovému; vlivem své koncovky (a snad i působením lat. výrazů currus cocius a p., něm. Gutschiwagen) bylo pojato za adjektivum tvaru pěší (vůz kočí) a s tím zároveň se obměnilo i hláskově (možná jen graficky) v tvar kotčí, asi vlivem podobných slov jako krtčí, spratčí, dobytčí, svatčiti — svačiti atd., tedy tak, jako se psávalo v 16. stol. dosti často nětčí m. něčí, životčich, větčí m. věčí atd.[6] Tímto postupem se v češtině úplně aklimatisovalo. Svým časem projevuje toto adjektivum kotčí, jehož užívání je arciť omezeno jen na věc, s kterou bylo jakožto její jméno přejato,[7] snahu zpodstatněti (elipsou slova vůz anebo trvajícím povědomím souvislosti s maď. kocsi), ale k úplnému zpodstatnění nedochází; oba výrazy, kotčí vůz i substantivní kotčí (císaře Maxmiliana kanclíř jeda na kočím do Vídně… z vozu vypadl Vel. Kal. hist. 26. máje), vyskytují se až do úplného zániku slova vedle sebe. Příčinu toho lze patrně viděti v tom, že se koncem 16. stol. objevuje vedle výrazu kočí (= kočí vůz) podst. jméno kočí s významem ‚vozka‘ (Vel. Sq. 330, 486). Metonymické přenesení jména vozu na jméno vozky mohlo se už státi na půdě české způsobem samostatným (přejetím v té době by byl vnikl k nám spíše tvar kočíš jako v slov.); tento způsob přenesení, jak bylo už výše ukázáno, byl velmi snadný [167](zvl. u slova bez etym. souvislosti s domácím pokladem slovním) a byl doložen na připomenutém místě analogickým posunutím slov pošta a fiakr. Takové asi byly osudy přejatého slova kočí na půdě české.

Výsledky, k nimž jsme dospěli vnitřním (obsahovým) i formálním rozborem slova kočí (vůz), potvrzují i zprávy, které se nám o t. zv. kotčím voze v starých zápisech a pramenech zachovaly, doplňujíce je zvláště po té stránce, že ukazují, kde Čechové 15. a 16. stol. vůz toho jména poznali a odkud asi — jak to při slovech přejatých bývá obyčejně — přejali i jeho jméno. Při tom se ovšem musíme varovati omylu, že každý doklad, v němž se určité slovo (na př. v našem případě výraz kotčí vůz) vyskytuje, je už zároveň svědectvím o existenci věci jím označené na území jazyka, o nějž běží. Historik slov, který se řídí moderními zásadami semasiologickými, nesmí přestávati na pouhém slově, t. j. na dokladě čistě lexikálním, nýbrž musí hodnotiti každý svůj doklad i po stránce věcné, t. j. zkoumati jeho obsah, provenienci, zarámování atd., zkrátka jeho průkaznost pro věc, které se týká. Čteme-li na př. v české knize z r. 1800, že nějaký Čech jel trojkou z Kovna do Vilna neb že kupoval ve Vilně trojku anebo že si přál míti takovou trojku, s kterou by jel s větrem o závod, je to sice doklad, že se r. 1800 vyskytuje v češtině slovo trojka, ale není to naprosto doklad, že trojka je český povoz a slovo trojka že je slovo české; naopak, nemáme-li jiných svědectví o tom, že se trojkou jezdívalo na př. z Prahy do Berouna, a to dříve než jinde, je doklad z r. 1800 jen důkazem, že trojka není ani český povoz ani v tom významu slovo české, ač česky vypadá.

Tak se musíme tedy dívati i na doklady stč., v nichž se vyskytuje kotčí vůz, chceme-li z nich vyčísti, nejen od které doby se vyskytuje v češtině tento výraz, nýbrž jde-li také o věc původu domácího, v Čechách, jak praví prof. Titz, už dávno známou a obvyklou. Cenu po té stránce mohou míti arciť jen doklady nejstarší. Jsou to tedy zvláště rožmberský doklad z r. 1469 (u Titze str. 191), zpráva Wintrova k r. 1504 (u T. 184) a doklady z Archivu čes. k r. 1506, 1509 a dva k r. 1526 (u T. 183); víc jich o kotčím voze do r. 1526 na ten čas neznáme. Těch je tedy třeba všimnouti si blíže.

1. O zprávě z rožmberského archivu k r. 1469 zmínil jsem se v NŘ. 8, 283. Píše v ní kněz Jan Kaplicer z Marhan (asi Marcheggu) panu Janovi z Rožmberka: »Jáť jedu do Vídně jednat věci panie Perchtiny; buduliť mocti tu pobýti a bude která potřeba pilná, kúpím tu ještě některý kočí a Martina s ním vypravím.« Ať tuto zprávu interpretujeme, jak chceme, nevyčteme z ní, že [168]by »kočí« byl povoz v Čechách vynalezený a v Čechách tou dobou už zcela obvyklý; vyčteme z ní jen tolik, že kočí bylo možno r. 1469 koupiti ve Vídni a že to byl ve Vídni povoz asi dost obvyklý, když tam Kaplicer jede na jisto. To potvrzují i zprávy cizí, v čele tohoto článku uvedené; je to zvláště zpráva vyslance Dainera z r. 1501, která svědčí, že se už r. 1501 jezdilo kočími pravidelně (t. j. podle potřeby, per chi vole da ogni tempo = pro kohokoli kdykoli) mezi Vídní a Peští za den a noc. Takováto doprava se nevyvinula přes noc, a proto rožmberský doklad může nám býti bez nejmenšího násilí dokonce svědectvím, že tyto maďarské kocsi znala a vídala Vídeň už r. 1469, třeba nejstarší doklady maďarské a německé jsou až z r. 1494.[8]

Stejně negativního anebo aspoň stejně neprůkazného rázu jsou i ostatní uvedené doklady české, vyjímajíc zprávu Wintrovu k r. 1504, která potřebuje výkladu zvláštního. Tedy:

2. R. 1506 (20. IV.) omlouvá se zemský hejtman moravský Jan z Lomnice panu Petrovi z Rožmberka, že nemůže k němu z Meziříčí přijeti se zprávami, neboť »sem sě velmi stloukl s kočího vozu, a jak sem živ, sem sě více nestloukl« (Arch. Č. 10, 115). Kočích vozů se užívalo na delší cesty. Odkud přijel pán z Lomnice? Dohadovati se toho lze z jeho předchozího dopisu ku pánu z Rožmberka, který je datován 6. XII. 1505 v Linci a v němž pán z Lomnice oznamuje, že pojede z Lince do Vídně ke králi, zve pana Petra, aby přijel také do Vídně (k lékaři), a těší se, že se tam s ním shledá a zprávy o svém jednání mu podá.[9] Těch zpráv se dožadoval patrně pán z Rožmberka po jeho návratu (týkají se jich i další tři dopisy z 22. IV, 25. IV a 27. IV), ale zabránil tomu úraz, který utrpěl Lomnický pádem s kočího vozu. Vracel se tedy na něm podle všeho z Vídně.[10]

3. R. 1509 (5. II) oznamuje Albrecht Rendl panu Petrovi z Rožmberka vzkaz Vladislava krále, že mu má přijeti do Něm. Brodu naproti stůj co stůj: »ať přijede, neb nemuož jináč býti, …a s čím muož, ať přijede…, neb bez něho býti nemuožem, a než bychom bez něho byli, radši chcme, aby na kotčiem voze přijel« (Arch. Č. 11, 139). K tomu třeba připomenouti, že Vladislav, [169]který žil od r. 1490 trvale v Uhrách (jeho vzkaz Rožmberkovi vyšel z Trnavy), píše patrně podle poměrů uherských a že jeho žádost, aby R. přijel třebas kotčím vozem, zní jako pium desiderium (jako by dnes řekl: »kdyby měl přiletět třebas aeroplánem«); tyto okolnosti nesvědčí tomu, že by byl kočí vůz tou dobou v Čechách »věc hodně obvyklá« anebo aspoň tak obvyklá jako v Uhrách.[11] Jel-li pan Petr do Brodu skutečně na kočím voze čili nic, není známo. Ostatně, odkud si Rožmberkové kočí vozy opatřovali, víme ze zprávy Kaplicerovy. Pro český původ kočího vozu se z této zprávy nedá vyvozovati ovšem nic.

4. R. 1526 (13. III.) oznamuje Zdeněk Lev z Rožmitálu Vojtěchovi z Pernštejna, že vypravil z Prahy posla (Wolfarta Planknara) ke králi, a poznamenává: »I pojede on k Vídni a odtud aby na kotčích vozích do Budína jel, neb bych rád, aby nějaká psaní zjednal od JMKské, abych je mieti mohl k provodní neděli« (Arch. Č. 9, 17). To je tedy český doklad, že se kotčími vozy jezdilo z Vídně do Budína.

5. Téhož roku (24. III.) píše pan Zdeněk Berkovi z Dubé tuto zprávu: »Slyšel jsem, pane ujče muoj milý, když pan kancléř (t. j. Adam z Hradce) chtěl z Budína vyjeti, že by nějací husaři tu v Budíně na ty vozy kotčí, kteréž sobě najal, udeřili a nějakou škodu jemu učinili« (Arch. Č. 9, 59; srov. Pal. 5, 2, 503). Nejel tedy p. kancléř na kotčích vozech z Čech, nýbrž je najal až na zpáteční cestu v Budíně.

6. K r. 1504 uvádí prof. Titz doklad z Wintra (Dějiny řemesel a obchodu v Č. v XIV. a XV. stol., str. 852), který prý »říká, že jméno kočár se vyskytuje r. 1504, dokladů přesných bohužel zase neuváděje«. (Titz 184.) Ale Winter především neříká na uv. m. (spr. 850), že se jméno kočár vyskytuje r. 1504, nýbrž praví tam toliko, že r. 1504 žádáno za kočár (vůz krytý, lehký) 7 kop č., při čemž třeba míti na paměti, že Winter nečiní rozdílu — jak to také prof. Titz konstatuje — mezi vozy komorními a formanskými lehkými vozy »kotčími« (kočáry). Dále není pravda, že ke zprávě z r. 1504 Winter dokladů přesných neuvádí. Winter cituje pod čárou docela určitě Arch. Č. XIII, 106, 60; a tam (str. 60) se dočítáme (v půhonu komorního soudu k r. 1504), že Dorota z Střieteže pohání a viní kohosi »z nevrácení vozu krytého, kteréhož mu k žádosti jeho puojčila a jej sedm kop grošuov českých pokládá«. Jak vidět, nemluví se tu ani o kočáru, ani [170]o kotčím voze; doklad pro slovo kočár k r. 1504 vznikl jen nesprávným čtením.

Z uvedených nejstarších dokladů pro kotčí vůz není tedy ani jediný, který by bylo lze pokládati za svědectví, že kotčí vůz vznikl v Čechách a že byl v Čechách už v 15. stol. prostředkem dopravním »hodně obvyklým«; nelze za takové svědectví pokládati ani francouzskou zprávu o poselství Ladislavově z r. 1457, o níž byl podán výklad již dříve (str. 144). Naopak většina zpráv českých, které jsme uvedli, ukazují badateli po domově kotčího vozu cestu do Vídně a do Uher.

Tam lokalisuje kotčí vůz i řada zpráv pozdějších, pokud to nejsou záznamy pouhého jména čistě lexikální nebo inventární. Prof. Titz cituje pro český kotčí vůz dva doklady z Kocínova překladu (!) kroniky turecké (1594): »naších vozů kočích bylo sedmnácte« (2, 130)[12] a »s koňmi i kočími« (2, 131). Čteme-li oba doklady, jak je ovšem pro náš účel třeba, v plné souvislosti, dovídáme se, že jde v obou o císařské poselství vedené Henrichem z Lichtenštejna a vypravené z Vídně s dary k sultánovi a že kočí vozy byly určeny pro dopravu z Bělehradu do Cařihradu. Dodávám ještě několik dokladů starších. Sixt z Ottersdorfa vypravuje ke dni 25. V. 1546 (ve vyd. Teigově, Svět. knih. 1363—71, str. 35), jak Ferdinand pospíchal z Vratislavě přes Prahu k císaři do Řezna, »dnem i nocí ustavičně na kočím jeda«; do Vratislavě se vypravil Ferdinand přes Brno a Olomouc z Vídně (Tom. 11, 288). Jungmann cituje z Veleslavínova Kalendáře hist. (1578): »jatý vezen na kočím voze do Drážďan« (15. Apr.) a »jeda domů na kočím voze« (12. Dec.). Ze souvislosti se dovídáme zase, že se první doklad týká saského kurfiřta Hanuše Fridricha, kterého Ferdinand zajal r. 1547 v Gotě (podle Velesl.) a který byl dopraven odtud v kočím voze přes Drážďany do Nového Města za Vídní; doklad druhý se vztahuje na Jáchyma z Hradce, který jeda domů uprostřed vídeňského mostu probořil se s průvodem do Dunaje a utonul (1565); jiný doklad z Kalendáře o kancléři Maxmiliánově, který, jeda kočím do Vídně, z něho vypadl, uvedli jsme již dříve (str. 139). V měst. archivu kyjovském je zpráva (ot. v Lid. nov. 11. března 1925 odp.) o zpáteční cestě Václava st. Bzeneckého z Augšpurku do Kyjova r. 1548, kde se vypravuje, že do Vídně jeli po Dunaji a »z Vídňa jsme sobě kočího najali, nějakého Uhra, a ten jest nás jednoho dne dosti taky (?) zde v Kyjově na kočím vozíku postavil«. Winter (Kult. obr. 1, 519) [171]má z měst. archivu pražského zprávu, že r. 1545 uvádí Václav Had, pražský měšťan, v kšaftě také kotčí, který koupil kdysi za sedm kop. míš. v Trnavě atd. Není pochybnosti, že se v druhé polovině 16. století jezdilo na kočích vozech už také v Čechách (Sixt vypravuje na př. — ve vyd. Teigově 2, 69 —, že se poslové stavovští vydali po bitvě u Mühlberka z Prahy za králem »na vozích kotčích«), ale přece jen velká většina dokladů, starších i pozdějších, jež známe a jež můžeme lokalisovati, klade kočí vůz mimo Čechy; zato Vídeň a Uhry se v nich vyskytují skoro napořád.

A ještě maličkost. V popise kočovského erbu z r. 1595, o němž se stala už zmínka výše (str. 141), praví se dále, že v dolní polovici štítu má býti vyobrazen na zeleném trávníku muž v způsobu kočího, bič v pravé a bílého koně levou rukou držící, a že půl muže v způsobu kočího má býti také v točenici nad kolčím helmem erb vyvrcholujícím. Oblek kočovských postav na erbu je popsán celkem shodně: červené nohavice, modrá župice bílou pintou opásaná, červený dolman a na hlavě husarka vpředu s třemi tureckými pírky vzhůru postavenými; tedy kroj, jak viděti, čistě uherský.

Přidáme-li ke všem těmto zprávám českým i to, co víme o kočím voze ze zpráv cizích, uvedených v přední části této rozpravy, budeme stěží ještě v pochybnostech o tom, že jde skutečně o vůz maďarský.

A tak kritickým rozborem zpráv o voze kočím dospěli jsme k témuž závěru jako vnitřním i formálním rozborem výrazu kočí vůz. Plyne z toho ze všeho bezpečné poznání, že ani slovo, ani věc jím označená českého původu není, nýbrž že se obé dostalo k nám tak jako k Němcům, Francouzům, Vlachům atd. z prostředí cizího, a to, jak se vší pravděpodobností lze tvrditi, maďarského, buď přímo nebo přes Vídeň nebo obojí cestou zároveň. Výklad kotčího vozu z českého slova kotec padá tím ovšem naprosto. Jsme tím o jedno poznání bohatší, třebas o jednu ilusi chudší.[13] Ale nemusíme jí ani tuze litovati; naše prosté selské fasuňkové vozy prkny opeřené udělaly větší díru do světa než panský kočár na houpavých řemenech. Nemusíme ani Maďarům záviděti, že oni dali Evropě tento moderní a dnes už skoro zase nemoderní povoz; jejich na celé věci je patrně jen základ jeho jména a jeho zárodek, který je k dnešnímu kočáru asi v témž [172]poměru jako dětský drak k aeroplanu. Co činí dnešní kočár kočárem, to udělal z maďarského kocsi, jak se podobá, v kulturnějších zemích teprve bezejmenný vývoj vozové techniky, jehož ovoce sklízeli Maďaři právě tak jako jiní. A toho nebýti, jezdili by možná na svých dvoukolových kocsi až dosud.

---

[1] Dnešní slovníky čes.-něm. (Herzer-Prach) vykládají čes. končíř slovy Fechtdegen, Fleuret, Stossrapier a p.

[2] Slovo kotek je pro dobu starší dosvědčeno ovšem jen jako příjmení (srv. Flajšh., Přísl. 1, s. v.); ale žije dialekticky (Sbor. Hoř. 91).

[3] Nejsou-li ovšem adjektiva tohoto způsobu tvořena od substantiv na -ec (-ce), na př. plavec, touž příponu -í jako vrabec — vrabčí a p.

[4] Výminku činí jen nejstarší doklad (rožmberský) z r. 1469 (kúpím tu ještě některý kočzij) — psaný také, ač je nejstarší a původu slova tedy nejbližší, kočí, nikoli kotčí. O té výmince na svém místě dále.

[5] Pokládáme zatím Titzovy české doklady z let 1469, 1504, 1506, 1509, 1526 za doklady slova českého.

[6] Časem ovšem proniká psaní fonetické, kočí, protože tu není etymol. opory v slově příbuzném, která by psaní kotčí chránila (tak jako u dobytek — dobytčí a p.).

[7] To znamená: příd. jm. kotčí na rozdíl od jiných příd. jmen domácích vyskytuje se vždy jen ve spojení »kočí vůz« a nikde jinde; nikdy tedy nečteme na př. kotčí vnitřek (= vnitřek kotce), kotčí střecha, kotčí prodavač (= z kotců) atd. V slov. Dobrovského sice nalézáme kotčí kůň, ale to je patrně výraz ustrojený k něm. Kutschpferd podle vzoru Kutschwagen — kotčí vůz. Dokladu pro kotčí koně ze starší doby aspoň není; říkalo se buď kočárský kůň (Vel., Kom. 589) nebo kočový, kočovský kůň (Jgm. z Arch. Kost.?).

[8] Případy takové se přiházejí při nestejně rychlém spisovném vývoji národů sousedních; tak na př. čes. slovo lech je doloženo u něm. analisty Einharda už k r. 805, tedy o celých 500 let dříve než na půdě české.

[9] Pán z Lomnice jednal s bezdětným a churavým Vladislavem patrně o nástupce; jeho kandidátem byl právě pán z Rožmberka.

[10] 27. IV. oznamuje, že je znovu volán ke králi, a dluží se na tu cestu od p. z Rožmberka »jednoho švába plesnivého«.

[11] V Uhrách se rozmohla i u šlechty jízda kocsimi tak, že r. 1523 musil býti vydán zvláštní zákon, který to zakazoval.

[12] Na téže straně je ještě třetí doklad: se třmi jeničary, kteříž se s služebníky svými, mimo ty, jenž byli na koních, na sedmi kočích vezli.

[13] Doufám ostatně, že budu moci nahraditi českému jazyku tuto újmu na jiné straně bezpečným důkazem, že aspoň zase jméno Žižkovo není možno vyvozovati ze základu cizího (z německého jména Siegmund).

Naše řeč, ročník 9 (1925), číslo 6, s. 161-172

Předchozí Stýniti

Následující Václav Flajšhans, Red. (= Redakce): Tur zlatoroh