Časopis Naše řeč
en cz

Kotčí vůz, kočí

Václav Ertl

[Články]

(pdf)

-

O výrazu kotčí (kočí) vůz, který je předchůdcem dnešního slova kočár[1] a základem jména kočí (= vozka), přinesla NŘ. 7, 185 stručný výtah z článku prof. Titze, uveřejněného v Časopise Matice moravské 46 (1922) 170 n. Je tedy našim čtenářům celkem známo, oč běží.

Slovo kočí (a ovšem i věc toho jména, t. j. kotčí vůz, kočár) je dnes rozšířeno skoro po celé Evropě: odpovídá mu něm. Kutsche, franc. coche, ital. cocchio, špan. coche, angl. coach, holand. koets, pol. kocz, bulh., srbochorv. a slovin. kočija, rumun. cócie, tur. koči, albán. kotší (Berneker, Et. Wb. 1, 537). O původu toho slova i vozu jím označeného je mínění dvoje: skoro všichni jazykozpytci mimočeští pokládají je za slovo (i věc) původu maďarského (kocsi, čti koči) a odvozují je ze jména vesnice Kocs (čti Koč) u Rábu, přes niž vedla už na počátku 16. stol. doprava vozy zvanými kocsi z Pešti do Vídně;[2] linguisté čeští, Dobrovský a Gebauer, mají slovo kočí (kotčí) za slovo české, utvořené z podst. jména kotec a znamenající tedy vůz s kotcem, t. j. s korbou uzavřenou. Článek prof. Titze výše uvedený obral si tedy za úkol rozhodnouti tento spor a prokázati, že slovo kočí i věc jím označená jsou opravdu původu českého a že Če[130]chové dali tím »celé Evropě kulturní předmět i název velikého významu«. V referátě o Titzově knize »O původu jména Žižka« (NŘ. 8, 268 n.) projevil jsem příležitostně (str. 283) pochybnost o průkaznosti jednoho z hlavních důvodů prof. Titze pro českost slova kočí, t. j. rožmberského dokladu z r. 1469, a protože tato pochybnost nebyla jediná, nebude snad na škodu, ani na zlé probrati celou otázku o původu jména kočí ještě jednou, zvláště když o ní lze uvažovati ještě po stránce, které se prof. Titz skoro nedotkl.[3]

Chceme-li postupovati metodicky, musíme si především uvědomiti, proč se slovo kočí i sama věc pokládá za slovo i věc původu maďarského. Na vysvětlení stačí materiál snesený velmi pilně v citovaném článku prof. Titze. Z něho vyjímáme, pokud jde o věc, že první zprávy o voze (a vozkovi) toho jména jsou z pramenů (královských účtů) maďarských z let 1494—1495, kdežto nejstarší české doklady (nehledíme-li zatím k uvedenému již rožmberskému dokladu z r. 1469, dříve neznámému) jdou teprve od r. 1506. Dále se dovídáme, že se podle zpráv cizích (ferrarského vyslance Dainera) už r. 1501 jezdilo na těchto kočích (carro da cocia) z Pešti do Vídně za den a noc o třech koních s jedním (v zimě s dvojím) přesedáním. Z toho, jakož i z hojnosti dokladů v královských účtech obsažených je možno usuzovati, že existence slova kočí i vozu takto nazývaného je v Uhrách (jak to ostatně bývá často) o nějaké desítiletí starší než první písemné záznamy.

Po stránce formální poučují nás výklady prof. Titze, že slovo kocsi může býti tvarem zcela dobře slovo maďarské; příponou -i se tvoří v maďarštině pravidelně jména přídavná ode jmen místních (Pest Pesti = peštský, Bécs Bécsi = vídeňský) a znamenalo by tedy kocs-i, předpokládáme-li, že je odvozeno od místního jména Kocs, tolik co kocs-ský. V nejstarších zápisech maďarských se ho také skutečně užívá zprvu jako jména přídavného, buď je-li řeč o voze, na př. currus kochy[4] (= vůz kočský), nebo o vozkovi, na př. currifer kochy n. de Koch (= vozka kočský n. z Kocse), anebo v dokladech pozdějších (1562) i o koních, na př. equi kocsi (= koně kočští). Adjektivní koncovku mají i tvary polatiněné, na př. currus cocius, currus kotsiensis, vehiculum [131](= vůz) kotsiense (příp. -ensis značí zpravidla původ místní). Současně s tvary currus kocsi atd. objevuje se slovo kocsi v platnosti substantivní, znamenajíc buď vozku anebo povoz; pro vozku se ustaluje později, ale velmi brzo, název kocsis (čti kočiš).

Maďarští spisovatelé z počátku 16. stol. prohlašují slovo kocsi za slovo domácí a odvozují je od jména vesnice Kocs. Titz uvádí svědectví takového spisovatele, humanisty J. Cuspiniana (1473 až 1529) z r. 1515, kde se mluví o oněch rychlých vozech, které se jmenují jazykem domácím (t. j. maďarským) kocsi (kottsche), a jiného maďarského spisovatele (Štěpána Brodericha, tajemníka krále Ludvíka) z téže asi doby o lehkých vozech, které prý oni (t. j. Maďaři) jmenují podle osady Kocs (Kotcze). Rakouský diplomat Zikmund Herberstein (1486—1566), který pobýval jako císařský vyslanec v Rusku, v Čechách, v Uhrách a j., poznamenal o téže věci, že se cestou z Vídně do Pešti přesedá po čtvrté ve vsi Kocs (Cotzi), podle níž se i vozkové i vůz (currus Pannonius) nazývají bez rozdílu jménem kocsi (cotzi).

Ale nejen v Uhrách, i mimo Uhry se koči pokládal za vůz původu uherského. R. 1560 daroval takový vůz kníže M. Radziwiłł vévodovi virtmberskému a oznamuje mu, že mu posílá uherský vůz, zvaný obecně koči (kotczi). Titz připouští, že se do Polska mohl dostati koči z Uher, to prý však platí jen pro polštinu. Ale jsou ještě dvě podobná svědectví, každé z jiného cípu Evropy. Z r. 1568 je německá rytina augšpurského malíře J. Schemla, představující tehdejší kočár[5] s nápisem ein ungerische Gutsche (jak má býti zařízen a vším potřebným opatřen). Z r. 1548 je pak zpráva španělského historika Avily, který praví, že Karel V. ulehl — patrně při záchvatu podagry — v krytém voze, jaký v Uhrách nazývají koče (coche), a že jméno i vynález jsou z té země.

Všechno to až dosud svědčí jasně, pokud mohu posouditi, že slovo koči (kocsi) je slovo maďarské, zprvu adjektivum, později jméno podstatné, že znamenalo vůz, který byl v Uhrách znám aspoň už v poslední čtvrtině 15. století, anebo vozku s ním jezdícího, že se původ jména kocsi odvozoval od vesnice Kocs, kde se přepřahalo, a že vůz toho jména byl pokládán i v cizině (v 16. stol.) za vůz uherský. To lze vyčísti, tuším, bez nejmenšího násilí z tehdejších pramenů u Titze uvedených, stavíme-li se k jejich svědectví objektivně.

[132]Co namítá prof. Titz proti těmto závěrům? Především, že slovo kočí je české (což právě jest dokázati) a že je v českém písemnictví doloženo dříve než v zápisech uherských (rožmberským zápisem z r. 1469); proti výkladu slova koči (kocsi) ze jména vesnice Kocs namítá (podle některých badatelů maďarských a j.), že původ (vynález) vozu kocsi ze vsi Kocs není bezpečný ani pravděpodobný, že kocsi je vlastně adjektivum znamenající prostě to, co je ze vsi Kocs, ať je to, co chce, že se toto adjektivum nevyskytuje v starých zprávách nikdy s maď. slovem znamenajícím vůz (= szekér), nýbrž jen ve spojení s lat. currus a p., a že je těžko pochopiti, aby kocsi znamenalo vozku i vůz a při tom fungovalo jako příd. jméno ve výraze equi kocsi (= koně kočští).[6]

Vyvraceti tyto námitky, pokud se týkají slova maďarského, není mým úmyslem ani úkolem, protože je mi maďarština jazyk dokonale cizí, a také o to nejde, protože punctum saliens celé otázky je pro nás Čechy zcela jinde, než v rozboru slova maďarského. Mohu k námitkám proti výkladu slova koči z maď. místního jména Kocs uvésti jen několik analogií a příkladů co možná běžných.

Názvy věcí podle jmen místních (odvozené i metonymické) nemusí značiti vždycky původ (na př. vynalezení), naopak spojení obou představ bývá dost často velmi vzdálené a nahodilé. Na př.: portlandský cement nepochází z Portlandu, nýbrž dostal jméno od toho, že se tvrdost cementového zdiva vyrovná tvrdosti známého v Anglii stavebního kamene dováženého z Portlandu; guinea (zlatá mince anglická) nepochází z Guiney, nýbrž byla ražena v Anglii pro obchod s Guineou; franc. slovo galetas (komůrka v podkroví) neznamená příbytek původu galatského, nýbrž vzniklo narážkou na známou věž v Galatě; kočovské sukně, oblíbené u našich formanů v 16. a 17. stol., byly zvány norberčice ne podle svého původu, nýbrž odtud, že čeští formani jezdili zhusta za zbožím na Norimberk (Winter, Děj. kroje 2, 440); kladský bém neznamená minci z Čech, nýbrž pruský desítifenik; franc. [133]fiacre, abychom vybrali příklad z téhož oboru jako koči, souvisí sice původem také se jménem místním (s domem Saint Fiacre v ul. St. Martin v Paříži), ale fiacre nebyl tam vynalezen, nýbrž bylo tam jen stanoviště vozů, které od toho dostaly jméno,[7] atd. A tak ani maďarský kocsi nemusil býti ve vsi Kocs zrovna vynalezen, pro spojení obou představ mohla stačiti okolnost, že vesnice Kocs měla při dopravě těmito vozy přece jistý význam; cesta z Vídně do Pešti vedla přes Kocs, v Kocsi se přepřahalo a vesnice Kocs se snad vyvinula v jakousi povoznickou vesnici par excellence. Ale je možný výklad ještě snazší.

Dále se namítá, že kocsi je původem adjektivum (= kočský) a že by tedy původní jméno vozu bylo musilo zníti kocsi szekér (= kočský vůz); to však není doloženo, nýbrž je doloženo jen lat. currus kocsi, což však podle Titzova výkladu není překlad maďarského kocsi széker, nýbrž nejstarší doklad našeho slova v maď. vůbec. Ani tuto námitku není těžko per analogiam vyvrátiti. Nejstarší záznamy, v nichž se slovo kocsi v Uhrách vyskytuje, jsou psány latinsky. Latinští písaři středověcí, píšíce latinsky, myslili vlastním jazykem a vyjadřovali se také vlastním jazykem, kde jim latina nestačila. Nalézáme-li na př. v starých latinských listinách a knihách českých zápisy jako obečský silva (1210), silva mešný (1213), dědin rure (1208), filius Borša (Kosm.), Tetín castrum, census zádušní atp., nemůže býti nejmenší pochybnosti, že je to překlad českých výrazů obečský les, mešný les, dědin právem, syn Borše, Tetín hrad, plat zádušní atd., třeba bychom tato česká apelativa les, právo atd. z té doby ani neměli ještě doložena. A tak také i lat. currus kocsi nemůže býti nic jiného než překlad maď. výrazu »vůz kocsi«, ať je to už slovo szekér či slovo jiné. Že Maďaři r. 1494 pro pojem vůz maďarské jméno měli, je vidět prostě už z toho, že měli vůz. Latinský písař ho ovšem neužil, protože měl v latině slovo currus; slovo kocsi přeložiti ovšem nemohl, a proto psal currus kocsi n. kocsius a p. V týž latinských zápisech z let 1494—1495 vyskytuje se pak slovo kocsi i bez průvodního slova currus, což je svědectvím, že se slova kocsi už tou dobou začalo užívati i jako jména podstatného.

Ani další námitka neobstojí, posuzujeme-li ji podle zásad známých z dějin slov v jazycích jiných. Ukazuje se na to, že kocsi je pouhé přídavné jméno, které znamená vlastně všechno, co [134]je z Kocse, a že nemůže tedy samo o sobě (t. j. bez průvodního szekér) znamenati vůz. Že přídavné jméno může zůstati přídavným jménem s významem nezměněným (t. j. znamenati všecky věci tu vlastnost mající) a že vedle toho může ve významu zúženém a v platnosti substantivní znamenati jednu určitou věc, toho jsou ve všech jazycích příklady nesčetné. Franc. allemand (= německý) značí všechno, co je z Němec, na př. livre a., mot a., cheval a. atd., ale při tom ve významu zúženém a v platnosti zpodstatnělé znamená jisté určité věci, na př. Němce, německý jazyk (pod. français, grec atd.); naše slovo rýnský znamená vše, co souvisí s Rýnem, na př. rýnský hrad, rýnská voda, rýnské údolí, ale při tom rýnský znamenalo do nedávna zlatku (za dva rýnské) a rýnské značí dosud víno od Rýna; české je všecko z Čech, ale výrazem dva česká a p. rozuměly se vždy jen dva české groše, zrovna jako výraz za vídeňský znamenal čtvrtkrejcar atd. Proto také per analogiam adjektivem kocsi mohlo býti označováno všecko, co bylo z Kocse, tedy na př. equi kocsi, koně kočští (a koně zajisté v Kocsi byli chováni, když se tam přepřahalo), a vedle toho kocsi o sobě, zpodstatnělé, mohlo znamenati člověka z Kocse (vozku, zvl. byla-li to taková povoznická vesnice) a také vůz z Kocse. Rozumím-li dobře této poslední námitce, namítá se, že takového zpodstatňování příd. jmen v maďarštině není (na př. tokajské se nemůže jmenovati v maď. prostě Tokaji, nýbrž vždy jen Tokajibór = tokajské víno). To se ovšem vymyká mému posudku; ale vím přece aspoň tolik, že adjekt. tvar Pesti znamená nejen ‚peštský‘, nýbrž také Pešťana, Bécsi nejen ‚vídeňský‘, nýbrž i Vídeňana atd., a tak také adj. Kocsi mohlo znamenati nejen ‚kočský‘, nýbrž také obyvatele Kocse — Kočana. A je-li aspoň tento způsob zpodstatňování v madarštině obvyklý, stačí to úplně pro další vývojový význam slova kocsi, není-li ovšem Maďarům — což pokládám za absurdní — neznámou věcí metonymické přenášení významu. Neboť zvláště obyvatelská a p. jména mění svůj význam metonymicky velmi často a leckdy velmi pestře. Starší franc. cravate znamenalo nejen Chorváta, nýbrž i chorvátského koně, na nichž námezdní vojáci chorvátští jezdili, a také šátek na krk, jaký nosívali (odtud naše kravata); české slovo valach znamená nejen příslušníka toho kmene, nýbrž i tanec, mladšího pastýře, koně atd., valaška ženu z Valašska, sekerku, druh ovcí; poděbradka je nejen žena z Poděbrad, nýbrž i čepice a nověji i voda atd. Jsou-li tedy v maďarštině podobné psychologické podmínky jako v jiných jazycích, nebylo by na tom nic divného, kdyby se bylo zpodstatnělé Kocsi, znamenající obyvatele kočského, kočského vozku, pře[135]neslo i na vůz, s nímž jezdil. Tento konkretní způsob přenášení je psychologicky zvlášť snadno pochopitelný, protože v určitém kontextu je možno bráti takové slovo ve významu obojím (na př. přijel kocsi, přivezl mě kocsi, kocsi jede pomalu atd., atd.), a také se s ním v jiných jazycích setkáváme. Na př. starší české slovo pošta znamenalo poštovský vůz i vozku (tehdy vyjeli poslové na poště, Kral. Est. 3, 15; poštu samého od sebe propustili Výb. 2, 1536); franc. slovo fiacre, o jehož původu byla řeč výše, znamenalo a značí dosud kočího i povoz toho jména (a tak se říkalo do nedávna i v Praze tomu i onomu).[8] Ostatně možnost metonymické záměny mezi jménem vozky a vozu, kterou upírá prof. Titz maďarskému slovu kocsi, musili bychom uznati i pro české slovo kotčí (kdybychom je směli za české pokládati), neboť i to znamenalo vůz i vozku, nehledíc ani k tomu, že by na půdě české byla záměna ještě nesnadnější, protože maď. slovo kocsi je slovo čistě formální, bezobsažné (= kočský), kdežto čes. kotčí při svém předpokládaném významu = holubníkový, chlívkový, krámečkový (t. j. vůz), dalo by se aplikovat na vozku dost těžko.

A tak podle analogie s jinými jazyky docházíme závěru, že výraz kocsi mohl zůstati adjektivem a označovati všecky možné věci z Kocse (tedy i koně) a že při tom zpodstatnělý tvar kocsi, znamenající člověka, vozku z Kocse, Kocsana, mohl býti přenesen na vůz, s nímž jezdil; předpoklad, že by byl vůz kocsi musil býti v Kocsi vynalezen, stává se tímto výkladem ovšem načisto zbytečným.

Ale to jsou arci všechno jen analogie a čiré domněnky, jichž nemohu dokázati z jazyka samého a jež jsem ochoten beze všeho škrtnouti nejen proto, že jsou to domněnky a že řešení těchto otázek je úkolem maďarské linguistiky, nýbrž i proto, že na těch věcech v našem případě ani tak tuze nezáleží. Úkolem českého linguisty, který slovo kočí i věc jím označenou reklamuje za majetek český, musí býti především dokázati, že slovo kočí je bezpečně a určitě původu českého a že věc, kterou označuje, existovala v Čechách dřív než jinde. Není-li toto možné dokázati, je pak už otázkou druhého řádu, odkud se to i ono nebo to či ono do Čech dostalo a je-li nebo může-li býti původu takového či onakého. Pokud jde o slovo kočí, přestal prof. Titz na tom, že [136]snesl námitky, které se proti výkladu toho slova z míst. jména Kocs uvádějí a o nichž jsme právě uvažovali; vlastního úkolu českého linguisty, t. j. bezpečného důkazu, zda slovo kočí je opravdu původu českého, se nepodjal. To je tedy úkolem článku našeho.

Prof. Titz vychází totiž v průběhu všech svých výkladů z přesvědčení, že český původ slova kočí je bezpečně prokázán, že je to příd. jméno utvořené z podst. jména kotec a že tedy kotčí vůz je vůz s kotcem. Ta věc je mu tak jasná, že vytýká vynikajícím linguistům cizím, jako Diezovi, Grimmovi, Meyer-Lübkovi a Bernekrovi, pokládajícím slovo kočí za slovo maďarské, jakým právem zamítají výklad z čes. slova kotec, když je tak vnitřně, etymologicky odůvodněn. V čem vidí prof. Titz to vnitřní odůvodnění? V tom, že Dobrovský v Lehrgebäude (1809) napsal: »koči von kotec, daher kočí vůz, ein Kutschwagen, eine Kutsche«, a Gebauer (v Sl. stč. 1903): »kotčí, ie masc; z kot’č’ja. Pojato záhy za adj. — Vůz s kotcem, Kutsche«. Ale to není především nic víc než pouhé tvrzení (opřené ovšem autoritami obou slavných linguistů), proti němuž stojí jiné tvrzení, že slovo koči je odvozeno ze jména maďarské vesnice Kocs. Toto tvrzení o maďarském původu slova koči je však opřeno řadou fakt a svědectví historických, která byla uvedena vpředu a z nichž mnohá byla známa už jmenovaným výše linguistům cizím, kdežto na oporu tvrzení o českém původu slova kočí nebylo lze uvésti nic kromě tvrzení obou linguistů českých, Dobrovského a Gebaura. Nelze tedy naprosto mluviti u nás o nějakém etymologickém odůvodnění, tím méně pak žádati na badatelích cizích, aby je respektovali.

Ale tvrzení obou českých autorit o původu slova kočí z kotec obsahují sama v sobě už jisté důvody k pochybnostem, postavíme-li se k nim kriticky. Čteme-li totiž tvrzení Dobrovského v souvislosti, vidíme, že Dobrovský pokládá slovo kočí za přídavné jméno téhož tvaru jako adjektiva »zprávčí von zprávce, krejčí von krajec oder kraječ, námluvčí… von námluvce«, utvořená ze substantiv na -ec, -ce příponou -í (-ji). Ale Dobrovský se mýlí; slova správčí, krejčí, námluvčí nejsou adjektiva s příp. -í (-jí), nýbrž substantiva kmene -a (-’ja) i významem zcela odlišná od významu slova kotčí. Tím slovo kotčí zůstává trčeti v této kategorii bez opory a výklad Dobrovského budí nedůvěru. Nemůže býti tedy pokládán prostě za bernou minci, jako nelze za ni pokládati ani jiné (přirozeně) zastaralé výklady Dobrovského v témž § i jinde. Srovnáme-li pak tento výklad Dobrovského [137]s výkladem Gebaurovým, vidíme zase, že Gebaurovo formální pojetí slova kotčí je právě opačné: Gebauer pokládá slovo kotčí původem za jméno podstatné téhož kmene jako sudí, které se teprve časem změnilo v adjektivum tvaru pěší. Už jen z toho je vidět, že dnešní badatel, který si obere za úkol dokázat, ne toliko tvrdit, že slovo kočí je původu českého, nemůže tato dvě citovaná mínění pokládati prostě za prokázané faktum, které leží mimo vši pochybnost, nýbrž že musí jejich neshody a závady podrobiti kritice a hlavně doplniti je tím, co jim schází, totiž právě oním vnitřním odůvodněním etymologickým a rozborem zpráv slova toho se týkajících.

Podrobíme-li slovo kočí skutečně takovému rozboru kritickému, nemůžeme nedospěti k poznání, že slovo kočí a pravděpodobně ani věc takto nazvaná českého původu není. Máme-li i v této části svého výkladu postupovati metodicky správně a osvětliti otázku slova kočí se všech stran, musíme si všimnouti nejen slova, nýbrž i věci, t. j. zjistiti, v jakém poměru je obsah (význam) slova kočí k věci jím nazvané, v jakém poměru je forma slova kočí k jiným výrazům téže formální kategorie (etymologie slova), a dále, jaké svědectví podávají staré zprávy domácí o existenci kotčího vozu na půdě české.

Především je tedy třeba si uvědomiti, co byl t. zv. kočí (čes. kotčí vůz), jak vypadal a jak se lišil od jiných vozů 15. a 16. stol., totiž v době, kdy se o něm objevují první zprávy. Podle výkladu prof. Titze, na několika místech jeho rozpravy a s důrazem opakovaného, byl to vůz, jehož »předností byla uzavřená dřevěná bouda = kotec (vchod se strany se původně zastíral záclonou), upevněná na řemenech nebo (v Německu aspoň na čas) na řetězech, aby se zmírnily otřesy jízdy« (str. 172, 177, 184). Tak vypadal kočár 17. a 18. století, jak jej známe z vyobrazení a popisů současných i pozdějších; ale dejme tomu, že tak vypadal hned od samého začátku, kdy byl »vynalezen«.

Podle dřevěné boudy zevšad uzavřené, s bočním vchodem koltrou zastřeným, dostal prý tento vůz v Čechách, kde byl, jak se tvrdí, vynalezen, název vůz kotčí, protože měl kotec, t. j. korbu kotci podobnou.

K tomu třeba především poznamenati — jen mimochodem —, že se ve zprávách českých mluví vždycky jen o kotčím voze, a nikdy o voze s kotcem ani o kotci jako jeho součásti, ač slovo kotec v různých významech (jiných) je ze starší doby doloženo dosti hojně a ač se jiné výrazy toho způsobu, jako korba, fasunek, šperloch, žebřiny, šle, postranky, oje atd., o sobě v staré nomenklatuře vyskytují. To by ovšem mohla býti jen pouhá náhoda. [138]Za povšimnutí stojí jen to, že se při kotčím voze nemluví nikdy o kotci, tak jako se při komorním voze nemluví nikdy o komoře — z té příčiny, že celý český název komorní vůz je ustrojen podle něm. Kammerwagen.[9] Spojení obou představ v názvu vozu vzniklo už na půdě cizí.

Uvažme dále, jaký mohl býti psychologický podnět užíti slova kotec na označení zavřené korby vozu. Co značí vlastně stč. kotec? Nejčastěji a zpravidla holubník, columbarium,[10] někdy také psinec, Hundszwinger (canile klecze, kocz Lact. 29b u Geb.), časem pak také oddělený v chlévě prostor pro telata, posadu na drůbež a p. (tak i v jiných slov. jazycích). Z významu ‚holubník, psí klec‘ a p. vyvíjí se pak přenesením v jazyce starším především význam ‚peleš‘ (vy ste učinili jej [dům můj] kotec lotrový Ev. Seit. Luk. 19, 46 = speluncam latronum, u Geb.) a dále patrným vtipem lidovým název společných stánků prodavačských (na rozdíl od jednotlivých krámů neboli bud krámních), postavených v řadě vedle sebe, z nichž prodavači vyhlíželi opravdu jako holubi z otvorů holubníků. Dominující představa všech těchto názvů je tedy představa odděleného (ne uzavřeného) prostoru pro společné pobývání zvířat nebo (pejorativně, ironicky) lidí — představa, která by se snad hodila spíše za důvod pro posměšné pojmenování staršího dostavníku nebo dnešního omnibusu než kočárové korby uzavřené a zastřené, do níž se aspoň s počátku nevešlo víc než jeden dva lidé (Krünitz 57, 277). Užíti jména holubník nebo posada, jímž vtipně a přiléhavě byly pokřtěny společné krámce prodavačské, na označení kočárového typu vozu a pojmenovati jej vozem s holubníkem a p., k tomu, zdá se mi, bylo by třeba příliš bujné fantasie.

Ohlížíme-li se pro srovnání, jakou představu probouzela uzavřená, dřevěná bouda takového a podobného vozu jinde, nalézáme, že v starém Římě, kde takové vozy už také mívali, říkali tomu arca, t. j. skříň (odtud říkali vozu arcera), v němčině kasten = skříň, v jaz. francouzském la boîte = skříň, skřínka, v italském cassa atd. To je výraz, který se stejným asi významem známe ze stč. Alexandreidy: na tom vozě zlatá škříně, v níž ležala jich svatyně, t. j. věc posvátná (Alx. H. 49 = Alx. V. 1278). Jak vidět, měla tedy čeština výraz, který by byl hledíc [139]k analogickým výrazům cizím stačil a vyhověl docela k pojmenování toho, co měl znamenati kotec.

Ale zdá se, že našim předkům při vozech nezáleželo ani tak na tom, byl-li úplně zavřený, nýbrž prostě, byl-li otevřený či krytý, t. j. byl-li v něm cestující chráněn proti nepohodě čili nic. Proto se také v našich zápisech ze 16. stol. mluví vždycky jen o voze krytém (Arch. Č. 13, 60 z 1504; t. 13, 335 z 1510; t. 11, 472 z 1525; t. 32, 39 z 1519; přikrytý t. 32, 634 z 1524 atd.), nikdy o zavřeném; a krytý by byl ovšem vůz kotčí právě tak jako vůz komorní, jehož prkenná korba (truhlík) byla po způsobu dnešního formanského vozu přetažena na obručích plachtou neboli šperlochem. Krytost vozu nebyla tedy nic tak typického a zvláštního, aby nový typ vozu s prkennou korbou zevšad uzavřenou musil dostati jen proto jméno zvláštní.[11]

Ale — a tím přicházíme teprve k námitce podstatné — kotčí vůz, jak se podobá, nejen že nebyl vždycky zavřený, ale nebýval vůbec ani krytý.

K názoru tomu vedou především některá svědectví nepřímá. Ve Veleslavínově Kalendáři hist. (ke dni 26. května) je zpráva, že »císaře Maxmiliána kanclíř jeda na kočím voze do Vídně a čta sobě žaltář z vozu vypadl a od rány umřel«. A r. 1506 píše pan Jan z Lomnice (Arch. Č. 10, 115) panu z Rožmberka, že k němu nemůže přijeti, protože prý se stloukl s kotčího vozu (t. j. potloukl se pádem s něho) tak, že se jaktěživ tak nestloukl. Z vozu zavřeného, i když by byl měl v boku dvířka jen koltrou zastřená, by snad byli lidé tak snadno nevypadávali.

Máme však i jiná, přímá svědectví, že jménem kotčí vůz (Kutsche) byl označován vůz docela otevřený, tedy bez »kotce«. Na obrázku augšp. malíře Schemla z r. 1568, o němž se stala už zmínka výše, je vyobrazen podle připojeného nadpisu uherský »Gutsche, wie sie soll geordnet und mit aller Zugeher gerüst werden« (reprodukce u Krünitze 57 v příl.); je to tedy přímo jakýsi obrázek k názornému vyučování, jak kočí vůz [140]vypadat. Uherský Gutsche je tu vyobrazen jako vůz otevřený s lehkou, patrně pletenou korbou, sahající asi po pás osobám uvnitř sedícím, celkem ne mnoho odlišný od našich vesnických bryček. Prof. Titz popírá správnost titulu obrázku a praví, že tu byl dán falešný název pod nějakou karosu; důvodem tvrzení je mu okolnost, že »ungerische Kutsche« na obrázku Schemlově nemá »kotec« a že není zavěšena na řemenech. Ale takto se po mém soudu nedá odbýti svědectví současníka, a zvl. současníka, který si vytkl za úkol vyobraziti přímo vzor takového vozu. Pokud nemáme z téže doby jiná průkazná a hodnověrnější svědectví, že »kotec« a zavěšení jsou pro kočí vůz conditio sine qua non, nemáme právo nevěřiti takovému svědectví, jako je Schemlovo, který by si byl jistě stěží mohl s jiným vozem poplésti vůz, tak význačnými vlastnostmi od jiných vozů se lišící, jako by byl houpavý, zavřený kočár. Ale takových svědectví otřásajících hodnověrností Schemlovou nemáme a neuvádí je ani prof. Titz.[12] Naopak pro kontrolu správnosti obrázku Schemlova lze uvésti, že se shoduje s popisem uherského carro da cocia u Dainera z r. 1501 (viz zde str. 130) aspoň v tom, že vůz na obrázku Schemlově je pro čtyři osoby, sedící na voze (u D.: quatre persone suso un carro da cocia), a že do vozu nejsou zapřaženi jako obyčejně koně párem, nýbrž tři koně (u D.: tre jumente) vedle sebe; také jmenovaný již Herberstein, popisuje cestu Uhrami, mluví o »triiugiis equabus« (Krünitz 57, 270). Není-li tedy obraz něm. malíře potvrzen do detailů, je potvrzen aspoň do té míry, že, nemajíce svědectví jemu odporujících, můžeme mu i v ostatním právem důvěřovati. Prof. Titz ovšem namítá na jiném místě své rozpravy (str. 188), že korba kotčího vozu (= Kutsche) musila býti uzavřená, sice že by to nebyl kotec, ale to je podle mého soudu circulus vitiosus. Dokazujeme-li, že slovo kotčí (vůz), Kutsche a p. je odvozeno od slova kotec, musíme mít prokázáno odjinud, že vozy toho jména skutečně »kotec« měly, ale naprosto nemůžeme obraceti thema důkazu v tvrzení, že vůz, který současník nazval kotčím vozem = Kutsche, nemůže býti kotčí [141]vůz proto, že nemá kotec.[13] Pokud jde o druhou charakteristickou známku kotčího vozu, t. j. zavěšení na řemenech, o tom bude výklad dále.

Mohlo by se ovšem namítnouti, že kotčí vůz dostal jméno od »kotce« u nás v Čechách a že se jeho tvar na cizí půdě změnil. Ale ani to by nebyla pravda. Neboť máme zase přímé svědectví domácí, že i v Čechách byly kotčí vozy bez »kotců«. Roku 1595 potvrdil Rudolf II. zvláštním majestátem artikule a pořádky cechu kočovského a dovolil jim užívati také erbu, jehož popis v majestátu obsažený otiskl Rybička v Pam. arch. XI (1881), 458. Tam se praví, že v hořejší polovici erbu je zobrazen »pospodu trávník zelený a na tom trávníku vůz kočí se čtyřmi bílými koňmi, jeden vedle druhého pořád zapřaženými, a na tom voze pozadu dvě osoby mužské sedíce, jedna po pravé ruce v modrých a druhá v červených šatech, kord v pošvě s okoším stříbrným vzhůru špicemi vyzdvižený v levé ruce držící v způsobu jako by od pacholka… napřed na voze sedícího a v levé oprati od koní a v pravé ruce bič kočovský držícího se vezli, se tolikéž vidí.« Z tohoto popisu je tedy patrné, že kotčí vůz na erbu kočovském vyobrazený, a tedy asi normální, byl vůz otevřený, bez »kotce«, a že tedy ani v Čechách kotčí vozy t. zv. »kotec« míti nemusily. Český obraz kočího vozu potvrzuje po této stránce zároveň správnost německého vyobrazení Schemlova z r. 1568, o němž byla řeč výše.

Z toho tedy plyne: 1. že t. zv. kočí (Kutsche) býval sice snad už v svých počátcích někdy také krytý (jako jiné vozy), ale nelze dokázat, že by už v těch dobách býval vždycky zavřený, naopak 2. že kočí ještě v 16. stol. byl v cizině i u nás asi velmi často, ne-li normálně, otevřený. Z toho zase plyne ovšem pro etymologii českého slova kotčí vůz ten důsledek, že vykládati výraz kotčí vůz jako vůz s kotcem (= s holubníkem) je výklad nejen psychologicky málo pravděpodobný, ale věcně dokonce protismyslný, neboť nikoho by zajisté nenapadlo říkati »vůz s kotcem« něčemu, co »kotec« buď vůbec nemělo anebo míti nemuselo.

Teoreticky uvažujíce, mohli bychom předpokládati za psychologicky mnohem přirozenější, že se novému typu vozu, který byl podle výkladu prof. Titze vynalezen v Čechách, dostane pojmenování tedy ne od kotce, nýbrž spíše podle jeho druhé charakte[142]ristické vlastnosti, t. j. podle jeho zavěšení na řemenech (na řetězech), které zmirňovalo otřesy jízdy, vynález to podle slov prof. Titze na svou dobu geniální a novota jistě v oči bijící. Takové visuté kotčí vozy znali prý v Čechách a vyráběli už v 15. stol. a jeden takový kotčí vůz poslal prý r. 1457 Ladislav Pohrobek, král český a uherský, jako svatební dar své nevěstě, dceři francouzského krále Karla VII. Zachovala se o tom zpráva franc. kronikáře, který vypravuje, že poselství uherského krále přivezlo mezi jinými dary také un chariot branlant (vůz houpavý), velmi nákladný a bohatý. Francouzi prý se mu velmi podivovali, ač z citované zprávy není vidět, divili-li se jeho nádheře či tomu, že byl houpavý.

Ale to vše není tak jednoduché, jak by se na první pohled zdálo; schází naprosto důkaz, že zavěšování vozu na řemenech[14] je vynález český a že chariot branlant, který poslal Ladislav do Paříže, byl t. zv. kočí vůz.

Především se výraz chariot branlant nevyskytuje zprávou o poselství Ladislavově ve Francii po prvé. Prof. Titz sám připomíná, že v slovníku Littréově je uveden doklad téhož slova z r. 1397, k němuž mohu dodati ještě další a starší doklad z r. 1389, citovaný v známém slovníku Hatzfeldově a Darmesteterově z Gayova Glossaire archéologique (doklad, po němž prof. Titz marně pátral). Z toho je vidět, že výraz chariot branlant a za jisté i vůz takto označený znali Francouzi sami už ve 14. stol., třebaže to snad nebyla věc tak tuze ve Francii rozšířená, neboť francouzské dámy až do 16. stol. jezdívaly raději koňmo anebo v nosítkách. Jsou-li tedy pro chariot branlant francouzské doklady ze 14. stol., je ovšem těžko tvrditi, že chariot branlant poznali Francouzi od Čechů (1457) a že byl vynalezen v Čechách.

Ale my kromě toho ani nevíme, jak tento chariot branlant vypadal. Soudíc podle významu tohoto jména (= vůz houpavý, kolíbavý), znamenalo chariot branlant asi totéž, co náš »visutý vůz« a něm. »hängender Wagen«; ale to jsou výrazy o mnoho starší, než je kočí vůz (u nás i jinde), a jejich význam se mění arciť s vývojem toho, co označovaly. Nejstarší doklady pro visutý vůz a hängender Wagen objevují se jako doklady pro chariot branlant už ve 14. stol., a to, v Čechách i v Německu, už v první čtvrtině toho století. V stč. Alexandreidě (Hrad. 78) [143]při líčení pochodu Dariova, se vypravuje, že král »jedieše (= jel) na vozě visatém a ten veš hořieše zlatem« (v lat. předloze jen »curru«). Tu ovšem těžko lze mysliti na vůz zavěšený na řemenech, nýbrž spíše na antický dvoukolový vůz bitevní, jednoosý, a slovu visatý nutno asi rozuměti ve smyslu franc. branlant (= kolébavý, balansující); svědčí tomu, že t. zv. mammotrekt klementinský z poč. 15. stol. (otišť. v L. fil. 20, 1893, 216 n.) překládá 21a výrazem visutý vůz lat. slovo esseda[15] a česká glosa v slovníku Vil. Brita z doby kolem r. 1400 lat. výraz currus pompaticus (Geb.) = vůz triumfální. Z téže asi doby, co nejstarší doklad český, je i doklad pro souznačný výraz německý (hängender Wagen) ze známé rýmované kroniky Otokara Štyrského, kde se praví o komsi, že byl od hněvu nemocen, takže ho musil nésti jeho »hangunder wagen«, který jel měkce (Grimm 13, 381); tu už jde arciť o vůz středověký, opatřený nějakým zařízením na zmírnění otřesů, anebo o podobná nosítka, která nosívali obyčejně dva koně. Od té doby doklady pokračují: Grimm (na uv. m.) cituje dále z něm. básně Mörin složené (r. 1453) od H. v. Sachsenheim verše: viděl jsem mnoho krásných hangent wagen, v nichž sedělo mnoho paní a panen a mnoho malých trpaslíků, a z jiné něm. básně (vom Hausrat): »eyn hangender wagen gut zu faren«. Také v české básni O manželství, z druhé pol. 15. stol. (v Starob. skl. 5, 146), stěžuje si muž na ženu: »k tomu musím jí vóz visutý kúpiti, bych se měl ihned o to zpadati.« Ze 16. stol., kdy se začíná v českých zápisech objevovati už termín vůz kotčí, je název visutý vůz doložen několikrát (Arch. Č. 19, 299 z r. 1515, t. 32, 634 z 1524, Křemen, Pís. v L. fil. 45, 271 z r. 1520 atd.), nikdy však ve spojitosti s výrazem vůz kotčí. Co se výrazy vůz visutý, hängender Wagen (a patrně i franc. chariot branlant) má rozuměti, poučují nás dílem výše uvedené doklady, dílem i výklad slovníku Grimmova (13, 381 s. v. Wagen), opřený i o starší slovníky německé; někdy se těmito jmény míní nosítka (Sänfte), někdy vůz, jehož zvláštnost byla v tom, že byl kolébavý, buď snad na dvou kolech (essedum), anebo později proto, že se jeho sedadlo začalo zavěšovati na řemeny (asi jako u našich venkovských bryček), a konečně, že se na ně zavěšovala celá korba vozu. Vývoj k poslednímu stadiu postupoval jistě ponenáhlu a je těžko říci — jako při tako[144]výchto starších pokrocích technických vůbec —, kdy k němu dospěl a kde nejdříve.[16]

Domněnka, že korba zavěšená na řemenech je specifickou a podstatnou vlastností kotčího vozu, kterou se lišil od vozu komorního a j., jak míní prof. Titz, je omyl, který lze právě z českých pramenů snadno vyvrátit. Mluví-li se totiž v českých pramenech o voze visutém určitěji, míní se jím ne vůz kotčí, nýbrž vůz komorní. Tak čteme v Arch. Č. 32, 559 k r. 1523: viniti ho chtěl z vozu visutého s šperlochem (v. pozn. na str. XX), t. 32, 634 k r. 1524: ze dvú vozů přikrytajch, jeden visutý a druhý nevisutý; (u Jungm. s. v. komorní:) komorní visutý vůz gestatorium pensile, pilentum Reš.; na komorním aneb visutém voze jela Klatovský, Rozml. (1579). Ba co více, máme v české literatuře dokonce i původní, přesně datovaný (r. 1539) dřevoryt, na němž je vyobrazen takový komorní vůz visutý. Historik českého slova, který by si všímal i českých pramenů, nalezl by je ve známé knize Ctibora Tovačovského Hádanie Pravdy a Lži (o dřevorytech je též zpráva od Bauma v Pam. arch. VIII, 118n.), kde na listě LXX je vyobrazena Lenost (z Polska), jedoucí na soud do Antiochie na voze komorním, krytém šperlochem a dopředu otevřeném, jehož korba, aby se Lenost v poduškách se povalující neotřásala, je zavěšena na řetězích, zpředu na obrázku dobře viditelných.

Z toho, co jsme uvedli, vyplývá tedy především, že chariot branlant, který přivezlo české poselstvo r. 1457 do Francie, nemusil býti vůz kočí, nýbrž že to byl prostě nějaký »vůz visutý«, což je pojem širší i starší, a že francouzskou zprávu o tom voze nelze tedy pokládati za svědectví existence t. zv. kotčího vozu u nás kolem r. 1457; dále z toho plyne, že »vynález« visutého vozu nemůžeme žádným právem přivlastňovati sobě, protože se zprávy o visutém voze vyskytují skoro současně u nás, v Německu i ve Francii; pravděpodobně tu také nejde vůbec o žádný vynález, nýbrž spíše o ponenáhlé zdokonalování vozové techniky vůbec, které mohlo býti, a jak jsme ukázali, také bylo aplikováno i na jiné druhy vozů určených k dopravě osob. Specifická vlastnost kočích vozů 15. a 16. stol. to nebyla.

Na těch dvou poznatcích, že jméno kotčí vůz nelze odvozovati od slova kotec, protože byly kotčí vozy bez kotců, a že visutý [145]vůz nelze ztotožňovati s kotčím vozem, mohli bychom přestati, pokud jde o slovo české. To je výsledek bezpečný. Ostatek, jímž doplňujeme tento věcný rozbor slova českého, připojujeme jen pro zajímavost a jako domněnku, jak se asi kotčí vůz vyvíjel. Je totiž pravděpodobno, že původní kočí vůz vlastnosti, které prof. Titz pokládá za jeho podstatné znaky (kotec a řemeny), vůbec ani neměl, nýbrž že jeho přednosti před jinými vozy cestovními, na př. před nejrozšířenějším vozem komorním, záležely ve vlastnostech docela jiných. Čteme-li nejstarší zprávy o vozech kočích (týkají se ovšem vesměs maď. kocsi), vidíme, že se charakterisují jen jako veloces, t. j. rychlé, a leves, t. j. lehké (u Titze 176). Obliby dosáhly asi pro svou rychlost, která měla patrně příčinu v jejich lehké konstrukci umožněné příznivým terénem, na němž s počátku jezdily (z Pešti přes Ráb do Vídně); tou vynikaly nad masivnější (a ovšem i pevnější) vůz komorní, jehož základem byl žebřiňák. Snad byly tyto první kocsi dvoukolové; tvrdí to aspoň Krünitz (57, 268) a slovníky německé (Grimm 5, 2885; Hirt- Weigand, Kluge s. v.) a svědčila by tomu jednak okolnost, že některé něm. slovníky 16. stol. vůz zvaný cotsie tak přímo definují (Junius nomencl. 1577: cotsie für cisium, vehiculum duabus rotis nitens = vozík spočívající na dvou kolech), jednak že se něm. slova Kutsche i ital. cocchio užívalo básnicky jako názvu pro antický (homérský) vůz bojovný. Lehká konstrukce zůstala pak i dále předností kočího vozu, když se patrně na jiném terénu, a to velmi brzo, změnil ve vůz čtyřkolový, který se (aspoň v prvních dobách) lišil, jak se zdá z tehdejších zpráv, od ostatních vozů i tím, že byli do něho zapřaháni tři (někdy i čtyři) koně jeden vedle druhého. Býval otevřený, ale mohl býti jako jiné vozy také přikryt, aby byl cestující chráněn před nepohodou. Pro svou rychlost hodil se dobře na delší cesty k dopravě osobní, a proto se rychle rozšířil a postupně zdokonaloval. Ke zmírnění otřesů, při delší jízdě zvláště pociťovaných, aplikovala se naň technická vymoženost, u nás, v Německu a snad i Francii a j. dříve známá a také u jiných vozů užívaná, t. j. zavěšení na řetězy a pak na řemeny[17] a na ně pak posazen lehký dřevěný »Kasten«, který s úspěchem nahradil asi starší kryt látkový. Koltry zastírající vchod z boku byly nahrazeny sklem a řemeny pod korbou železnými pery, kterých zase použito s vý[146]hodou u jiných typů vozových (perová bryčka, valník atd.). Tak asi je si možno představiti vývoj našeho kočáru podle zpráv, narážek, obrazů a p., které se nám z těch dob zachovaly a o nichž jsme se zmínili už dříve, a podle toho, co víme o vývoji techniky vůbec.[18]

Že se i u nás (a to dost dlouho) viděla hlavní přednost a známka kočích vozů v jejich lehké konstrukci, dosvědčuje ještě Komenského Brána (z r. 1714, č. 455), kde se praví: (velicí páni šestmi koňmi se vozí v komorních, krytých a visutých vozích); obecní čtyřmi, dvěma, a to na lehkých vozích, na kočářích a kolesách; něm.: die gemeinen Leute mit vieren, dreien, zweien und zwar mit Kutschen, Kutschkarren und Rollwägen; ital.: la popolazza con quatro, tre, due cavalli in cocchi, carri e carette coporte. Brána tedy klade: lehký vůz = Kutsche = coccio a liší od něho kočár = Kutschkarre = carro. Ještě trojjazyčný Nomenclator z r. 1764, vysvětlující (3, 82) kotčár jako vocabulum gallicum (slovo francouzské), definuje jej jako »genus leviculi currus« (druh lehoučkého vozu), které Italové nazývají (vocant) cochos. Kdyby byl tedy kočí vůz dostal jméno (kdekoli) podle své význačné vlastnosti (a ne podle svého původu), byl by se asi jmenoval zcela jinak než kočí, Kutsche atd.[19]

Věcným rozborem slova kočí, t. j. srovnáním s věcí, kterou označovalo (kotčí vůz), dospěli jsme mimo jiné tedy k závěru, že jméno kočí nelze odvozovati od slova kotec, protože se slovo kotec k tomu nehodilo a protože to, co se má míniti slovem kotec (Wagenkasten), nebylo ani význačnou ani konstantní vlastností kočích vozů, které jinde a specielně i u nás v 16. stol. bývaly i otevřené, tedy bez »kotců«. Název kotčí vůz byl by tedy »lucus a non lucendo«. Tento závěr potvrdí nám, a to ještě bezpečněji, i formální rozbor slova kotčí, který ukáže, že podle tvůrčích zásad češtiny je odvozování příd. jména kotčí od slova kotec přímo nemožné.

(Ostatek příště.)


[1] Doloženo po prvé u Veleslavína (1598) jednak jako zdrobnělina kočárek (rheda, carruca, kotčí vůz, kočárek, Kutsch), jednak v příd. jm. kočárský (poštyřský aneb kočářský, hončí kůň, veredus, … Postpferd oder Kutschenpferd). Jméno kočár vzniklo snad ze slova kočí podle slov Kutsche a Kutschkarre (kočár = Kutschkarre Kom. Brána 455). Výraz kočárek se vyskytuje v starším jazyce dříve než kočár; užívalo se ho asi častěji, a to bez významu zdrobnělého.

[2] Z místních jmen jsou odvozena i jiná jména povozů; tak franc. berline, něm. Landauer, angl. tillbury a j.

[3] Pokládal jsem po zkušenostech, získaných při diskusi o původě jména Žižkova, za potřebné vyložiti v úvodě genesi tohoto článku, aby mi nebyly někde zas imputovány pohnutky osobní, kterých jsem neměl ani tenkrát a nemám ani teď.

[4] Starším pravopisem místo nynějšího kocsi.

[5] Reprodukce této rytiny je připojena ke knize Krünitz, Oekonomisch-technologische Encyclopaedie, 57. Th., Berlin 1792 (ne Brno 1794), obsahující pod heslem Kutsche obšírnou (str. 234—421) rozpravu o tomto voze.

[6] Je-li možno z vídeňského a bavorského Gotschi (16. stol.) usuzovati podle záměny k-g, že slovo nevniklo do Bavor z Uher, nýbrž z Čech, nedovedu posouditi. Okolnost, že snad jméno vesnice Kocs je původu slovanského (zevní podoba s čes. jménem Kočí je nám ostatně málo platna, neznáme-li výklad ani tohoto jména, ani onoho), nepadá zde vůbec na váhu Má-li vůz kočí jméno od této maďarské vsi, je to slovo maďarské, ať je jméno vsi původu jakéhokoli — právě tak jako je pol. berlina původu francouzského (a nikoli slovanského), náš halíř původu německého (a nikoli keltského) atd.

[7] Ani franc. berline nebyla vynalezena v Berlíně, nýbrž dostala (podle Hirtovy Etym. 204) jméno odtud, že se takovými vozy jezdilo z Paříže do Berlína; slovo samo je původu francouzského.

[8] Maďarská slova kocsi (vozka) a kocsi (vůz) se brzo rozlišila tím, že dalším sufixem -s utvořeno pro vozku jméno kocsis (= kočiš). I to má analogii u slov shora uvedených: poštovnímu vozkovi neříkáme už také (leda místy) pošta, nýbrž pošťák a starší fiakr ustupuje v poslední době čím dál tím více názvu fiakrista.

[9] Kammerwagen, der wagen, der auf der reise die fürstliche kammer führte, gewand, kleinodien, silberzeug u. dgl. (auch kammerleute) Grimm, 5, 131.

[10] Obrázek holubníku je na př. v prostějovském vydání Ezopových fabulí z r. 1557 (ve vyd. Truhlářově str. 75).

[11] Také Španěl Avila ve zprávě z r. 1548 (citované na str. 131), mluvě o uherském koči, praví o něm jen, že to byl »un carro cubierto« (= vůz krytý). Jiný způsob krytu vozového než šperloch byla nebesa napjatá nad vozem na čtyřech sloupcích; mimo to býval celý vnitřek vozu ověšen koltrami, které se mohly vytahovati a spouštěti. Obraz takového podobného vozu je v knize Quetschově, Geschichte des Verkehrswesens am Mittelrhein s. 42; je vyňat z Narrenschiffu (1494) Šeb. Branta. Korba vozu je na řetězech, ale není to t. zv. koči, neboť má vchod zezadu zastřený také koltrou.

[12] Jediný svědek, jehož se prof. Titz dovolává (str. 177, 185) pro to, že Kutsche měla korbu zavřenou, je Kretschmer, který prý v své knize Wortgeographie der hochdeutschen Umgangsprache (str. 313, heslo Kutsche) napsal, že »für die Kutsche das Geschlossene wesentlich ist.« Ale to je svědectví velmi málo průkazné, protože Kretschmer píše o nynějším kočáru německém, a za druhé, že definice prof. Titzem citovaná není Kretschmerova, nýbrž mínění Adelungovo, a to zase o Kutsche jeho doby. Kretschmer sám definuje Kutsche (ovšem dnešní) »eleganter zweispänniger Wagen mit Verdeck« (krytý).

[13] To je tak, abych užil drastického příkladu, jako kdyby někdo dokazoval, že dveře mají jméno od toho, že mají »dvé« křídel, a tvrdil, že jednokřídlové dveře, kterým říkáme také dveře, nejsou dveře, protože mají křídlo jen jedno.

[14] Korba vozu totiž byla upevněna ne na nápravě, nýbrž na dvou řemenech (řetězech), zapjatých na dva násadce vpředu vozu a tažených pod celou korbou dozadu; v nové době byly řemeny nahrazeny pery.

[15] Essedum sg. (n. esseda pl. i sg.) byl galský dvoukolový válečný vůz; později označovány tím jménem vozy gladiátorské i jiné vozy cestovní i nákladní.

[16] I lat. pilentum se vykládá jako »eine Art Hängewagen, Kutsche (an Stangen getragen)«; Walde, Lat. etym. Wb. 2. A., s. 582. O podobném nějakém zařízení (pohyblivých, visutých sedadlech v divadle) svědčí i výraz tribus pensilis u Plinia.

[17] Veleslavín (Nomencl. 1598, s. 421) rozeznává: visutý vůz, pilentum, hangender Wagen; krytý, komorní vůz, carpentum velatum, bedeckter Wag; kočí vůz, rheda, carruca, Gutsche.

[18] Prof. Titz, jsa v zajetí své domněnky (z pramenů nedokazatelné, ba jim odporující), že podstatné znaky kočího vozu jsou »kotec« a visutost, neuznává ovšem toto pojetí vývojové. Proto se mu zdá nemožným, aby Kutsche z r. 1568 měl korbu připevněnou na nápravě, a coche z r. 1643 byl visutý, a tvrdí, že to, co na obrázku z r. 1568 je nazváno Kutsche, nemůže býti Kutsche, nýbrž karosa. To je ovšem stanovisko stejné, jako kdyby někdo za našich časů elektrických tramvají tvrdil před obrázkem staré koňky, že to nemůže býti tramvaj, nýbrž nějaký omnibus.

[19] Že ani dnes pod jménem kočár nerozumíme povoz úplně uzavřený (s »kotcem«), nýbrž že rozeznáváme kočáry otevřené a zavřené, není ovšem třeba vykládati.

Naše řeč, ročník 9 (1925), číslo 5, s. 129-146

Předchozí Voda Dolní Dobrá

Následující Stramati se

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1