Časopis Naše řeč
en cz

Měštka — měšťka

[Drobnosti]

(pdf)

-

V životopisném románě P. J. Čečetky »Petr Brandl« (v Mat. lidu, běh 50, č. 1—5) je od slova měštka (tak psáno na př. 454, 536—538) 2. p. mn. č. městek 81, měštek 535. Čtenář, který nám o tom píše, by rád věděl, který z těchto tvarů je správný; jemu samému se zdá, že žádný, správný tvar že by byl měštěk. Tvar městek (škrobené pentlíky městek) je asi jen tisková chyba; ale otázka, je-li správné měštek (šustilo hedvábí nastrojených měštek) či měštěk, opravdu zasluhuje úvahy. Tím spíše, že s touto otázkou těsně souvisí otázka, jak by se mělo psáti v ostatních pádech, zdali (s Pravidly) měštka či měšťka.

V pravopisných otázkách rozhodují — a bohužel dosti často bývají ve sporu — úvahy původoslovné (etymologické) a zvukoslovné (fonetické; srv. 3, 97 n.); slova se mají psáti co možná tak, aby z písma samého byla patrná jejich souvislost s jinými slovy příbuznými, a tak, aby z písma každý viděl, jak je vysloviti. Příbuzenstvo slova měštka měšťka je docela jasné: souvisí s rodinou slov měštěnín, měšťané, měšťanka, nepochybných odvozenin slova město. Tvar měštka měšťka vypadá jako původně důvěrný, domácký tvar slova měšťanka, jako měšťák je podobný podružný tvar slova měštěnín, mn. č. měšťané; je docela možno, že tyto kratší tvary vznikly napodobením domáckých tvarů jako Pražák, Pražka vedle původních a plnějších tvarů stč. Pražěnín, mn. č. Pražané (Pražěné), Pražanka. Jako tvary důvěrné bývaly to snad (aspoň v době, kdy vznikaly) i tvary méně důstojné; snad znívaly měšťanům a měšťankám i neuctivě, zvláště z úst neměš[168]ťanských. V době, kdy si pražský měšťan, plnoprávný příslušník města Prahy, ještě zakládal na svém měšťanství, každý měšťan by se byl divně podíval na někoho, kdo by ho byl nazval měšťákem. A paní hostinská se v 8. hl. Nerudova »Týdnu v tichém domě« hrdě ptá paní Bavorové: »Nu já jsem snad přec měšťanka?«, ne »měšťka«. Našim spisovatelům zní ovšem měštka měšťka ušlechtileji, protože se tak snad nikde neříká. Podle toho by žádala zásada původoslovná, aby se psalo měšťka. Také proto, že 2. p. mn. č. v krajích, kde tento tvar vůbec žije, zní asi měštěk, sotva kde měštek. V Praze a pokud víme v středních Čechách vůbec žije jen tvar měšťanka (měšťák dávno již není měštěnín, měšťan v právním smyslu, nýbrž prostě obyvatel města, obyčejně s příhanou, anebo ve smyslu sociálním příslušník stavů nedělnických, bourgeois, »buržoust«); rádi bychom přijali zprávy, kde měšťankám říkají »měštky« nebo »měšťky« a jak tam zní 2. p. mn. č.[1]

Jak se vyslovuje toto slovo, kde žije, ovšem nevíme, protože jsme je nikdy neslyšeli v živé mluvě; ale nedovedeme si představiti, že by jeho zakončení mohlo zníti jinak, než zní v jiných slovech podobného tvaru. Slova na -štka nebo -šťka mohou býti dvojího původu: buď je jejich št s tvrdým t v češtině od počátku, anebo v nich je původní šč, které se již od 14. st. mění v šť (v některých nářečích československého východu žije staré šč posud). Jména prvního způsobu mají tvrdé t ve všech nářečích a ve všech tvarech, i v 2. p. mn. č.; řekli bychom na př. »v naší společnosti je pět Arnoštek«; kdyby v osadě byly dvě Jeništové nadané ostrým jazýčkem, mohli bychom slyšeti, že se těch Jeništek každý bojí; kdyby se říkalo angreštovým sadům, jaké jsme viděli u Mělníka, angreštka, 2. p. mn. č. by zněl angreštek. Nikoho nenapadne, aby řekl Arnoštka, v 2. p. mn. č. Arnoštěk, protože v celé rodině tohoto slova není a nikdy nebývalo tvaru, který by ť opravňoval (takovým tvarem by nebyl na př. 1. p. mn. č. Arnošti, protože zde je změkčení našemu mluvnickému vědomí znakem tohoto pádu, ne částí kmenovou).

Jinak je u jmen, jež se původně končila na -ščka (a k nim patří měštka měšťka, stč. měščka, vedle tvarů měščěnín atd., později měštěnín). Skupina šť (z pův. šč) v češtině jeví snahu [169]měniti se v št, následuje-li za ní souhláska; říkáme štváti, ne šťváti (stč. ščváti), uštknouti ze stč. ušťnúti nebo uštnúti (uščnúti z pův. ušč’pnúti, t. uštípnouti), štkáti (stč. ščkáti, srv. štikati, ščikať); proto vyslovujeme dnes i pův. jména na -ščka obyčejně se zakončením -štka m. -šťka, zachováme-li v nich vůbec ještě t, nevyslovujeme-li jen -ška. Nepřesný pravopis staročeský bohužel nedovoluje nám sledovati, jak se zde starší šťk ap. měnilo v štk, ale má-li na př. Slovn. stč. doklad z rukopisu kteréhosi spisu Husova, kde je miesstky psáno s bodem nad t, svědčí to, že se říkalo měšťky (snad vůbec, snad vedle měštky). My říkáme obyčejně jen drška, dršky (stč. drščka), tříška (stč. třieščka), deška (stč. deščka), již ani ne drštka, tříštka, deštka.[2] Ale v 2. p. mn. č. se objevují tvary se starým ť (najedli jsme se drštěk, je tam plno tříštěk, dej to do deštěk, dali mu zlomenou ruku do deštěk), a objevují-li se vlivem jiných pádů i tvary dršek, tříšek, dešek, slýcháme někdy v lidové mluvě naopak napodobením tvarových poměrů jako deška : deštěk i tvary 2. p. mn. č. hruštěk, flaštěk, v nichž t, ť nemá nijakého etymologického oprávnění. Také slova tloušťka a houšťka (tlouštka, houštka, tlouška, houška), pozdější odvozeniny jmen ž. r. tlúšče, tlouště a húšče, houště (nejstarší doklad tvaru tlouštka známe jako pojmenování hrubého plátna turnovského [režná, tlouštka] z r. 1583, v. Winter, Řemeslnictvo a živnosti XVI. v. v Č., 1909, 616), mají 2. p. mn. č. jen na -štěk (do těch houštěk [= houštin] nepolezeme, podle těch tlouštěk se zdá…). Staré slovo tleščka »lusk« (u Jungmanna tlešťka z Veleslavína, tleštička v Černého Herbáři z r. 1517, 93b) jsme slyšeli v mn. tvaru tlešky (o mladých, ještě ploských hrachových luscích u Divišova), nevíme však, jak tvoří dnes 2. p. mn. č., zdali tlešek či ještě tleštěk. Také slovo klíšťky, nebo podle obyčejné výslovnosti klíštky má 2. p. mn. č. klíštěk (vezmi to do klíštěk), protože i zde šť je chráněno základním tvarem kleště. Pravidla také žádají, aby se psalo klíšťky, klíštěk. A obdobu můžeme hledati i v slovech jako vyjížďka, projížďka (ob. výslovnost je -jíždka nebo vlastně jíštka), jejichž 2. p. mn. č. nemůže zníti jinak než -jížděk.

Shrneme-li to vše dohromady, vidíme, že se stč. jména na -ščka asi měnila počínajíc někdy v 14. st., snad v rozličných krajích českých v nestejné době, v tvary na -šťka a že se jejich šť drží, [170]kde se tvar 2. p. mn. č. v době patrně dosti pozdní nezměnil podle pozdních ostatních pádů, v nichž původní ščk dostalo konečně znění šk, vlastně podnes v 2. p. mn. č. Tedy na př. stč. drščka, dršček se změnilo v dršťka, drštěk, později v drštka, drštěk, na konec v drška, drštěk drška, dršek; tvary s pouhým š místo staršího šť, št jsou podnes nespisovné. Tvary dršek, tříšek, dešek (tlešek?) vznikají jen, kde starší tvary na -štěk nejsou chráněny příbuznými tvary se skupinami šť, št, st; místo tloušťka, houšťka, tlouštka, houštka snad lze slýchati i tlouška (Kott 4, 104), houška (lázeňské místo v lese Houška u St. Boleslavě?), ale sotva kde se říká v 2. p. mn. č. tloušek, houšek, protože této změně brání duševní děje jazykotvorné, plynoucí ze zřejmé souvislosti těchto slov se slovy tloušť, tlustý atd., houšť, houští, houština, hustý atd. Stejně je tomu u slova měšťka městka, kde jsme si vědomi jeho příbuznosti se slovy měšťan, měšťák, město. Jako neříkáme houštek, ba ani ne drštek, deštek, tříštek, tak se smíme domnívati, že se asi nikde neříká a sotva kdy říkalo měštek, jak píše Čečetka, o tvaru měšek ani nemluvě.

A jak tedy máme psáti? V 2. p. mn. č. by bylo proti zásadě původoslovné i zvukoslovné, kdybychom psali drštek atd., a tedy ani měštek nemáme za tvar správný. V 1. p. píše Jungmann dršťka, tloušťka, houšťka, tlešťka, a také měšťka. Při povaze našeho pravopisu, který přece hojnou měrou dbá zásady původoslovné, zdá se nám nejlepším zůstati při způsobu Jungmannově. Tak píší i Pravidla slova dršťka, tloušťka; píší-li vedle toho měštka, je to nedůslednost, která svádí k tomu, abychom psali v 2. p. mn. č. měštek, jak se sotva kdy říkalo. A pečlivá výslovnost by mohla i měla dbáti, aby se v ní psané hlásky také zachovávaly.

Hláskové a tvarové změny, o jakých jsme zde mluvili, viděli jsme již 5, 12 ve výkladu, jak z pův. hrdopysk, hrdopýšček (hrdopýštěk, 2. p. hrdopýšťka, hrdopýštka, hrdopýška) vznikl náš hrdopýšek; tam pomáhala i lidová etymologie, která zapomněla pravý původ tohoto slova a spojovala je se slovy pýcha, pyšný, pyšník. Změny hláskové jsou výsledkem přirozeného úkazu, že se pohyby mluvidel zjednodušují, kde jich není plná potřeba pro zřetelnost slova a pro zachování dostatečné hláskové podoby se slovy příbuznými; změny takové se dostavují nejdříve v řeči rychlé a méně pečlivé a tvar tak vzniklý se časem ustaluje v řeči vůbec. Staré slovo dešťka se změnilo v deštka tím, že se jazyk po vyslovení hlásky š nepřitiskl střední plochou k tvrdému patru, nýbrž špičkou k místu za zuby, u kterého již byl, když se tvořila hláska š; tak si jazyk ušetřil přitištění k tvrdému patru, jež by byl musil hned zase uvolniti pro hlásku k. Neutvoříme-li pak po hlásce š [171]za zuby nad špičkou jazyka pro následující t závěr, který bychom zase hned musili uvolniti pro k, vznikne tvar drška místo drštka; při slově drštěk všech těch pohybových úspor není třeba, protože k nenásleduje hned za ť, t. Takové změny článkování a měnění nebo zanikání hlásek jimi způsobené jsou stálým zjevem složitého dění, které jmenujeme mluvou; a k takovýmto změnám způsobeným potřebou samých mluvidel se druží pak změny způsobené duševní stránkou mluvy. Tak na př. tvar drška je v duši mluvící osoby sdružen s tvarem drštěk; ale stejně jsou v ní sdruženy i tvary hruška hrušek, taška tašek ap., obojí asociační řady se zkříží a vznikne změněná dvojice tvarů drška dršek.

A snad ani nebude na škodu, prozradíme-li čtenáři, že hláska, která změnou šťk v štk vzniká, v češtině ani není pravé zubné t. Kdybychom bedlivě pozorovali, jak vyslovujeme na př. slova kasta, tento, zátka, hrstka, a jak slova bašta, štáb, Arnoštka, drštka, atd., poznali bychom, že v slovech prvních při vyslovování hlásky t opíráme špičku jazyka o zuby, kdežto v slovech druhých při vyslovování hlásky, kterou zde naznačujeme odchylným znakem t, špička jazyka je u vyvýšeniny, ne-li na vyvýšenině za hořejšími zuby, které říkají zubní lůžko. Také zde je zjednodušení jazykového původu; jazyk, místo aby od místa, kde štěrbinou mezi špičkou jazyka a hořejší stěnou dutiny ústní vzniká sykavka š, postoupil špičkou až na zuby a tam utvořil pro t závěr, spokojí se závěrem na místě, na němž již jeho špička je při š, a vznikne hláska t, která není ani ť ani obyčejné naše t, nýbrž hláska blížící se hláskám, jaké vedle našich zubných nebo místo nich nalézáme v některých jazycích a jež vznikají závěrem mezi špičkou jazyka obrácenou do zadu a patrem. Podobné rozdíly bychom našli i u d, n (kazda, krosna, temný každá, mošna, černý a j.); tyto odchylné hlásky bývají jmenovány na rozdíl od zubných cerebrálními (mozečnými, nesprávným překladem slova indických gramatiků, které znamená vlastně »lebečný«) nebo kakuminálními (vrcholovými), po anglicku zvrácenými (inverted).


[1] V mém rodišti (v Dobříši) býval a je snad dosud zřetelný významový rozdíl mezi slovy »měšťanka« a »měšťka«: »měšťanka« byl společenský titul, který slušel ženě dobříšského měšťana; »měšťka« byla vůbec žena z města (proto se vytýkalo bohatším selkám, že se strojí jako měšťky) — tedy týž rozdíl, který býval mezi slovy »měšťan« a »měšťák«, pokud se z měšťáka nestal buržoa. (E.)

[2] V středních Čechách se m. spisovného tříska (stč. třieska), deska (stč. dska) říká tříška, deška; tyto tvary jsou pův. tvary zdrobnělé, které úplně vypudily tvary základní a pozbyly tak významu zdrobnělého asi tak, jako slova matka nebo pol. córka, která úplně nebo skoro úplně nahradila nezdrobnělé tvary máti, cora (dcera).

Naše řeč, ročník 7 (1923), číslo 6, s. 167-171

Předchozí Josef Zubatý: Starý strom se nedá ohnouti

Následující Vojtěch Kebrle, E. (= Václav Ertl): Ses, sis

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1