Věrojatný

[Hovorna]

(pdf)

-

(J. J.) je slovo převzaté z ruštiny. Zaváděli je do oběhu v letech sedmdesátých někteří moravští spisovatelé (Brandl, Bartoš) patrně proto, že v slově »pravděpodobný« viděli napodobeninu něm. wahrscheinlich. Ale »pravděpodobný« (pravdě podobný, pravdě nepodobný a p.) je výraz starý (u Jungm. doklady z Veleslavína) a vznikl buď samostatně z výrazu »to se (k) pravdě podobá«, anebo spíše podle lat. verisimilis (franc. vraisemblable). Zaváděti nový výraz nečeský za výraz vžitý a starý, který, i když vznikl podle latiny, přece se mnohem více shoduje s naším způsobem vyjadřování než slovo ruské, nebyl by zisk pražádný. Libují-li si v slově »věrojatný« Lidové noviny, je v tom snad kus lokálního patriotismu, ale přednost to není. — To platí i o slovese uspěti. Cizím slovům se máme vyhýbati, dovedeme-li vyjádřiti to, co znamenají, po svém, třeba jinak; a rusismus je v našem jazyce prvek právě tak cizí jako germanismus nebo galicismus. — Výraz »více ne« ve významu »víckrát ne, už (nikdy) ne« je správný; byl o tom výklad v N. Ř. I, 100, 166 a opět V, 220, 248. — Výrazu »to je nasnadě« lze užíti ovšem i ve významu přeneseném; na př. rozřešení bylo nasnadě a p. — Medřič je lidová hlásková obměna jména Mezříč (z Meziříčí). Vznikla tím způsobem, že se mezi hláskami z a ř vyvinulo přechodové d, časté v této a podobných skupinách hláskových; tak se vyslovuje dialekticky na př. »zdralý« m. »zralý«, »zdrovna« m. »zrovna«, od pradávna je toto přechodové d v slovech »mázdra« a »nozdra«, utvořených příponou -ra ze slov »maso, nos«. Skupinu zdř si pak usnadňovala mluvidla tím způsobem, že si zúžení potřebné k artikulaci hlásky z před [192]závěrem na d, vznikajícím skoro na témž místě, odpouštěla; zcela obdobnou změnu hláskovou jako v slově Medřič uvádí Gebauer v slově kolodře (m. skorozdři), znamenajícím hrušky skoro (brzy) zrající.

Naše řeč, ročník 6 (1922), číslo 6, s. 191-192

Předchozí Vánoce, Morašice

Následující Zpod postele