Vánoce, Morašice

[Hovorna]

(pdf)

-

(J. K.) Pomnožná místní jm. na -ice jsou pův. jména potomků a příslušníků, tedy vlastně r. m. a pův. životná: Lobkův lid byli Lobkovici, jejich sídlo se jmenovalo pův. stejně, pak neživotným tvarem Lobkovice. Proto se taková jm. správně skloňují podle vzoru meč (k Lobkovicům, za Lobkovici; Gb.-Ertl § 297, 3). Vánoce (ze stněm. weinahten), velikonoce (z pův. veliká noc), hromnice, letnice jsou pův. r. ž. a skloňovaly se podle země (k vánocím), ale s 2. p. bez koncovky (jako slepic atd.). Mluvnická nezřetelnost rodu pomn. jmen neživotných, podobnost koncovky s místními jm. na -ice a významová souvislost se slovem »svátky« způsobily, že se časem vytvořily tvary podle vzoru meč: vždy k vánocům atd., kolísavě v 7. p. (vánocemi i vánoci atd., Geb.-Ertl § 320, 1); starší a mluvnicky správnější tvar je ovšem vánocemi. Tak se starý 3. p. pomn. jména ž. r. dveře (pův. podle kost, 1. p. dřvi, dveři, 3. p. dřvem, dveřem, později dveřiem, dveřím) již od 14. st. objevuje i v mluvnicky nesprávném tvaru dveřóm, dveřům (podle vratům).

Naše řeč, ročník 6 (1922), číslo 6, s. 191

Předchozí Tebe, tě

Následující Věrojatný