Z našich časopisů

Z. (= Josef Zubatý)

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V Časopise pro moderní filologii a literatury (VII, 6) uveřejňuje J. Janko další příspěvky k českému slovníku etymologickému a pokračuje ve výkladech, jichž výtěžky jsme registrovali v předešlých sešitech N. Ř. Sloveso fachovati, dosvědčené v slovníku Rešlově (16. stol.) ve smyslu »odměřovati, přeměřiti« je z něm. fachen (které souvisí se slovem fach, záhyb, kus látky); toho původu je možná také kloboučnický výraz fachovati (srst podle jakosti tříditi), není-li ovšem jeho základem slovo fach, rovnající se řec. pókos, ovčí vlna, a souvisící s lat. pectere, česati. Jiného původu je stč. fachtovati (cejchovati), utvořené z něm. pfahten (zákonem n. smlouvou ustanoviti, změřiti), jehož základem jest zase lat. pactum, pactare. Slovo fachtverd (doložené z arch. náchodského) je z něm. Fechtschwert se zaniklou sykavkou (pod. jako v šejtrok ze Scheisstrog); slovo faida (odpovědnictví) je rovněž z germánského fai(h)ida, něm. Fehde, jež přešlo i do franštiny v tvaru faide (droìt de faide, krevní msta). Anglické slovo fair, které proniklo k nám se sportem, tkví kořeny v germ. fagraz (upevniti, spojiti), příbuzném se slovesem pásti (chrániti) a se slovy paz’, pažení. Fajans (majolika) má jméno podle ital. města Faenza (franc. Fayence). Hanácký název velocipedu fajerfikét pochází snad z něm. Feierlichkeit (sportovní slavnostní závody v jízdě na velocipedu); mor. slovo fajfa (cívka s kolečky na obou koncích) je ze souznačného něm. Weife; ze zdrobnělin weifel a weiferl jsou české varianty fajfka, fajfera a p. Vlastní jméno Fejfar, Fajfar (doložené r. 1483) má svůj původ v něm. Pfeifer, stejně jako zdrobněliny Fejfrlík, Fejfarlík, Fejfalík v něm. pfeiferl; téhož původu je i mor. fajfarka (píšťalka, frkačka) a snad i místecké fajferek (malý muž) a fajferkula (malá žena), ač ještě pravděpodobněji by původ těchto slov bylo lze hledati v něm. weiferl (cívečka, váleček). Známé a rozšířené slovo fajfka (fejfka, fefka, fifka, fafka, faječka, faja atd.) je z něm. Pfeife a to z lat. pipa (píšťala, roura, srov. [248]čes. pípa, kohoutek u sudu); románský tvar »pipa« (franc. la pipe) je u nás dosvědčen v novodobém převzatku »pipka«, značím krátkou dýmku námořnickou. Jiného původu je asi fajfka v dial. rčení (litom.) »fajfku uhejbat« (vyhýbati se ráně při rvačce), v němž slovo »facka« zaměněno asi napodobeninou něm. slovesa weichen. Českotřebovské fajgle (fiala zimmí) je z něm. Feigel a to z lat. viola; východočeské fajks (nezranitelný, koho žádná kulka netrefí) vzniklo smíšením něm. fest (kugelfest) se slovy fex a feix.

*

Letopis Matice Slovenskej se přihlašuje redakcí Škultétyho a Vlčkovou k životu po válce a v svobodné republice 1. seš. roč. XIII. (I.) Z hojného obsahu nás upoutaly zvláště projevy ke 100. výročí narození Andreje Sládkoviče a Niederlův článek »Slovania v Uhrách«, z něhož se dočítáme o památkách minulosti patrně slovanské, jež se vykládaly posud jinak. Největší radost nám ovšem způsobily zprávy o novém životě, jenž se probouzí v Matici a jímž se hlásí vědy týkající se národního života slovenského o svá práva. Slovenská část studií slovanských, jazykových, národopisných i dějepisných je pole, jež má teprv přinésti plnou úrodu; »rytířští« vládcové Slovenska dovedli ze Slovenska týti, dovedli si přivlastňovati jeho lidové umění, konfiskovati jmění sebrané na vlastní národopisnou práci slovenskou, ale bude vždy počítáno mezi těžké jejich hříchy, jak málo dbali o podporu této práce, ba jak ji ubíjeli. Síla utlačená však již přináší nové krásné plody. Mimo Letopis a počaté i chystané práce, o nichž se v něm dovídáme, předkládá Matice i věci jiné. Vydala péčí Škultétyho 1. sv. Sládkovičových Spisů básnických (296 str. za 15 K), založila sbírku »Diela spisovateľov slovenských« (I. Jána Kolára prvá sbierka básnická z r. 1821, 88 a XXXII str. za 15 K, II. Jána Matúšku Sobrané spisy básnické, 168 str. za 18 K, obé péčí Vlčkovou), vydává i jiné věci (Timravinu veselohru »Chudobná rodina«, Poučnou a zábavnou knižničku, s I. sv. Brailovský Kristus a iné poviestky). Už Slovensko vstává a dožene, v čem se opozdilo pod cizí železnou patou.

Na 1. seš. Letopisu se nám nelíbí v závorce titulu římská I. Chápeme radostné city, jež v dalších ročnících chtí něco nového. Ale nehledíc k nepohodlnosti dvojího číslování, není přece proč se nehlásiti plně ke skromnějším počátkům!

*

K str. 219 n. nám poslal p. red. Fr. Sekanina 12. července list, v němž prohlašuje, že není původcem oněch několika brusičských lokálek »Národní politiky«, o nichž jsme mluvili, že také neměl ani nej[249]menšího vlivu na jejich uveřejňování nebo pokračování. Podle jeho mínění by se tak mohlo zdáti proto, že o našem časopise v »Nár. pol.« nejednou psal a v jejím »jazykovém koutku« si všímal dnešní knižní a novinářské češtiny; žádá nás proto, abychom konstatovali, že on o té celé věci ani nevěděl. Vyplňujeme toto přání rádi, ač to máme za zbytečné; nikdo přece nebude red. Sekaninu pokládati za schopna způsobu, jakým se původce oněch lokálek na malou čest nejrozšířenějšího českého časopisu zachoval ve sporu s důležitým úřadem naší republiky, jehož snahu o správnost českého úředního slohu sám uznává.

Red. S. si nepřeje, aby byl pokládán za původce oněch lokálek, protože »forma sporu nebyla správná, citát byl překroucen«; ale »sám onoho více neuznává; lid tak nemluví a všecky ty věty se dají říci jasněji a prostěji bez něho.« Že rčení více ne v dnešní lidové mluvě české nežije, řekli jsme i my již I, 168; proto jsme také nikde svých čtenářů do něho nenutili a dokladů, v nichž bychom ho byli užili sami, ani nejpřísnější brusič by u nás mnoho nenašel. Kdyby náš knižní jazyk byl založen jen na dnešní živé řeči, snad bychom rčení více ne prohlásili i za mrtvý archaismus, jehož lépe jest se vystříhati. Ale tomu tak není, náš knižní jazyk, jako každý knižní jazyk, který není ovocem dneška, je kompromisem jazyka starého s jazykem dnešním. Nejde tedy o to, žije-li rčení více ne v živé řeči dnešní, nýbrž je-li to germanismus a tedy v našem jazyce knižním cizí, chybný prvek, jak tvrdil původce lokálek v »Nár. pol.«, či nic, smí-li ho tedy, či nesmí český spisovatel užíti, kde je na místě podle naší staleté knižní tradice. A odpověď na tuto otázku jest nepochybná každému, kdo dovede mluvnicky mysliti a ví, že rčení více ne je plno v celém našem starém písemnictví až do doby, kdy je začaly brusy zapovídati, že je znají lidové písně české i moravské, že žije v plné síle v slovenštině, nemluvíc o jiných jazycích slovanských a o tom, že více ne je v genetické souvislosti s kladným viece, jak ho užívali staří Čechové.

Původce lokálek, o něž jde, se posud nepřihlásil svými důvody ani jménem. Jeho důvodů neznáme. Známe však jeho jméno; a to bohužel není samo zárukou, že by měl důvody dobré, třebas o nich mluviti nechtěl.

Naše řeč, ročník 5 (1921), číslo 8, s. 247-249

Předchozí František Oberpfalcer: Emissaři

Následující Bratrově