Dluh za někým

[Hovorna]

(pdf)

-

(K. Š.) Rčení »míti za někým peníze« v tom smyslu, že je mi ty peníze dlužen a že je mohu na něm pohledávati, jest výraz správný. Proto lze psáti bez obavy »máme pohledávku za firmou X« (nikoli proti firmě). — Sloveso žádati má při sobě infinitiv jen v tom případě, znamená-li přáti si, žádost míti; na př.: Pilni jsú trhóv, robot na poli a jiných činóv, jimiž zbohatěti žádají (Hus 1, 122). Má-li však sloveso žádati u sebe předmět osobní a znamená-li »něco na někom chtíti«, následuje po něm vždycky věta se spojkou aby: Žádám vás, abyste mi pomohli. Infinitiv (žádáme vás postoupiti pohledávku) je v tomto případě zřejmé napodobení vazby německé. Je-li předmět žádosti vyjádřen jménem podstatným, je podstatné jméno buď v 2. pádě (žádati čeho na kom, od koho), anebo s předl. za, o ve 4. p. (žádati koho zač, oč; v nové češtině bývá gen. při slovese žádati zřídka a jen archaisticky). — Říkáme »na můj vrub, na něčí vrub«, tedy také »na vrub vašeho účtu« (nikoli »vašemu«). — Výrazů »inkasovati, per storno« je lépe nepřekládati; ani Němci jich nepřekládají. Místo »honorovaný šek« lze snad říci »vyplacený«. — O ostatních věcech bylo v N. Ř. již vykládáno: o skloňování slovanských jmen na -ov v VI, 230; o slovese postrádati V, 129; o zájmeně ten při superlativě (tu největší práci) IV, 74; o jelikož VI, 156.

Naše řeč, ročník 7 (1923), číslo 3, s. 92

Předchozí Oběžník předsednictví zem. správního výboru

Následující Drnomistr