Časopis Naše řeč
en cz

Několik výkladů českých slov

Josef Janko

[Články]

(pdf)

-

Slovo labužník, o němž i s příslušenstvím jednáno V, 252, zasluhuje opětovné úvahy proto, že patří k slovům, u nichž dva výklady zdánlivě stejně oprávněné, ano vábné, zápasí spolu o uznání, takže konec konců je třeba změřiti jejich větší nebo menší pravděpodobnost a podle toho rozsouditi spor.

Uvedu na prvém místě výklad z franc. la bouche »ústa atd.«, jenž nebyl r. 1918 prosloven po prvé, nýbrž čte se již dávno v Rankově příručním slovníku česko-německém. Rank ovšem neuvádí doby, do které by kladl přejetí slova; že by to nemohlo býti 18. století, jest nade vši pochybu jisto, protože sloveso labužiti, jak již minule podotčeno, zná Hus už v roce 1412. A slovo to žilo plně dále, ano Příbram (Knížky o zarmouceních, Rozbor II, 53, z r. 1430) poskytuje nám brzo po Husovi toto vítané místo: hřích pro labuženie nebo pochotné okušovánie a líbezné v tom jedení kochánie (srv. dosavadní záznamy tohoto a ostatních mnou uváděných starých míst u Flajšhanse v Českých příslovích I, 1, sl. 731). Podle toho také výrok Husův, že »vóle nynie labuží neustavičně v stvoření, kteréž nemóž vole nasytiti«, nemůže znamenati nic jiného, než že žádost lidská neustále mlsá a si pochutnává na věcech stvořených, pozemských, což jí arciť neuspokojuje. Neruda užil místo toho odvozeniny od příd. labužný, totiž labužněti: Duše jejich labužní v říši snů (Kott 7, 1311a). Avšak první doložený jmenný tvar je podst. labužka u Hrubého z Jelení (1513), rovněž již minule uvedené, které se klade na roveň lahůdkám a chutným věcem«.

Kdy by se byla výpůjčka z franštiny udála a byla-li tehdy vůbec možná? Dnešní slovo bouche, pochodící z obecně latinského bucca »líce, ústa«, znělo již od 13. století boche, bouche, t. j. boš se silně zavřeným, k u se blížícím o a jednoduchým, dřívější [34]předrážky t-ové zbaveným š (m. dřívějšího č). Po té stránce by tedy nebylo závady, vždyť staří Slované pojímali ô zrovna tak silně zavřené v slovích starogermánských, na př. gotských, též jako pravé u, jak dosvědčuje stsl. buky z germ. *bôk-. Jiná jest arciť otázka, zdali bylo v příslušné době, za kterou budeme pokládati nejlépe 14. století, a hlavně dobu Lucemburků, spojení členu la s podstatným bo(u)che tak běžné a časté, aby ve vnímajících je Češích vzbudilo dojem jediného slova, vtírajícího se jim vždy znovu. I k tomu lze odpověděti celkem kladně, neboť slovo bouche, jež neznačí toliko »ústa« a pak »jazyk«, nýbrž i »chuť«, dále »jedlíka« (fine bouche »labužník«) a konečně »královskou, knížecí neb vůbec dvorskou tabuli«, jest a bylo zajisté též v obcovací řeči staré obvyklé v rozličných úslovích a pořekadlech: vzpomeňme jen citovaného už minule c’est pour la bouche »to je něco pro jazyk, na zub« nebo ustáleného rčení vin de la bouche »víno pro knížecí tabuli« atp. *Labuš, *labuška podobají se zevním tvarem jiným takovým srostlinám, jako jsou labet(a), labetka z fr. la bête »vl. zvíře, ale zde ztracená hra bez vzatku (»štychu«), srv. něm. labét sein«, anebo neobvyklé dnes láže »ažio« z it. l’aggio a pod., bylo by se tedy stalo základem dalších útvarů příbuzných, zejména slovesa labužiti a přídavného labužný; ovšem místo očekávaného *labušiti bylo by zde — jako tak často právě v cizích slovích — ve znělém okolí nastoupilo slovo se ž, totéž, jež máme u Husa.

Že ani tato odchylka by nemohla býti s to, aby zviklala naši víru v původ francouzský, toho důkazem je jiné, nespisovné a novější sloveso české, jež jsem uvedl v nadpise a které se zpravidla vyvozuje výhradně z franc. débaucher »uvrci někoho v hýření, sváděti ho«, se débaucher »oddati se hýření« (srv. Kott 6, 18a). Pak by naše debužírovat »hýřiti« zrcadlilo francouzské zavřené o i zde slovanským u a kromě toho by se bylo původní š proměnilo, právě v lidové mluvě, v znělé ž. Avšak vedle české výpůjčky je také vypůjčenina německá, nepochybně starší, která v útvaru debouchieren zachovává š, měnící se však v obecné mluvě rovněž v ž; co se pak týče kmenové samohlásky, spatřuji v ní výsledek změtení dvou sloves původem rozdílných, ale významem snadno se sdružujících: slovesa débaucher, vzniklého snad z *de-ex-balcare »vylákati (tovaryše) z dílny, svésti jej«, a slovesa déboucher, odvozeného od známého nám již podst. bouche, tentokrát však ve významu přeneseném »ústí, otvor, na př. láhve«, i značícího tedy »otevříti, odzátkovati láhev«. Sloveso právě vzpomenuté převzato ostatně jak do němčiny, tak do češtiny také ve znění původním a významu odborném: fr. déboucher, něm. de[35]bouchieren, č. debuširovati znamená ve válečnictví »táhnouti, vyraziti z průsmyku do širého pole« (srv. Kott l. c. pod debouchirovati).

Zbývá již jen jedna námitka, pronesená v N. Ř. už onehdy, že si totiž jen »nesnadně dovedeme v dobách před Husem pomysliti přímý vliv franc. slov z nejdůvěrnějšího ovzduší na náš jazyk«. K tomu podotýkám, že podle všeho máme v staré češtině přece několik, ovšem velmi vzácných výpůjček přímo z francouzštiny, totiž bez prostřednictví horní němčiny. Poukazuji jen na stč. facún, doložené již u Štítného r. 1392 a pochodící ze starofranc. faceon, faceun, v němž bylo až do 13. století vyslovováno c místo pozdějšího s (srv. novofr. façon). Význam byl zprvu »móda«, potom »podle módy upravené vlasy«, tak právě u Štítného »nepravé vlasy spletené v lelík a ovinuté«; srv. o tom všem Časopis pro mod. fil. VII, 78 násl. Na uvedeném místě soudil jsem, že slovo facún přešlo k nám jakožto módní výraz již před 13. stoletím; protože se však tatáž výpůjčka vyskýtá nejprve v střední nizozemštině, zníc tam rovněž facún, není věc nemožná, že se tolikéž v lucemburštině, nářečí to nizoněmeckém, tentýž útvar ozýval už před 13. stoletím — a pak mohlo stč. facún vniknouti k nám až za dob lucemburských. Není proto tak zhola nemožné, že i fr. spojení la bo(u)che přišlo za Lucemburků k nám, zvláště značilo-li mlsný jazýček Francouzů nebo vybranou francouzskou kuchyni královskou nebo jinou; avšak k opatrnosti tu nabádá jednak to, že nerozlučné spojení předpokládané nepřešlo do žádného sousedního jazyka, jednak to, že není zde vůbec takového neomylného kriteria vypůjčeniny, jakým je při slově facún nesporně f na začátku slova.

Pročež není nazbyt zkoumati nabízející se výklady čeledi labužiti z tvárné hmoty domácí, slovanské. Již Berneker, jak čtenářům N. řeči povědomo, spojuje naše slova se stbulh. lob’zati, lobyzati »líbati«, s ruským lábziť »lichotiti«, labzá »rozmařilost« a j.; a stačilo by zajisté vyjíti z kmenového lab- a přítvorkem -uz-, kterýž by k uvedeným právě sufixům -’z- a -yz- byl ve zcela zákonitém poměru stupňovém, vytvořiti hotové sloveso *labuziti s 1. osobou sg. stč. labužu, příč. min. labužen, podst. labuženie, a toto sloveso dát analogií nějakou obměniti v labužiti. Avšak běží o současné prohloubení stránky slovozpytné i třeba si za tím účelem zjednati především spolehlivý základ.

Tím po mém mínění nemůže býti nic jiného než indoevropský, podstatou zvukomalebný kořen lab(h)- lâb(h)- s krátkou nebo zdlouženou samohláskou a s významem »lízati«; odtud vzešlo lat. lambo »lížu« (snad také lat. labium, labrum »ret«), dále staro[36]isl. lepia »lízati jako pes«, staroangl. lapian »srkati«, starohornoněm. laffan »lízati« atp. Z téhož základu vyrůstaly však i obšírnější odvozeniny, jednak r-ové, jako lat. lamberare »polízati« a vestf. slappern (s předraž. s) »vylízati«, spisovné a pův. rovněž dolnoněmecké läppern »prahnouti, dychtiti jazykem i ústy« — jednak odvozeniny předopatrové, jako řecké laphýssô »pohlcuji« z ievr. *labhuk’jô neb ony slovanské, výše jmenované, lob’ža, lobyžą (inf. -zati) »líbám« z ievr. labhug’jô(n), labhûg’jô(n) a pod. Z kořene a přítvorku stupňovaného, což dobře hovělo i stupňované, opětované činnosti lízací, mohlo pak snadno vzejíti psl.*labužą »mlsám«, ovšem s inf. *labuziti. Než vedle sloves byla vytvářena i jm. podstatná, jednak csl. lob’z’ »polibek«, jednak podle vzoru kaluža, jež vzniklo ze základu kal- »nečistota, znečistiti« přítvorkem -ugją vedle kaluga z -ugâ, a značí tedy »místo nečistoty, bláta«, také *labuža, zdrobn. labužka »místo, předmět lízání, pamlsek«, jež vzalo původ buď z *labugją nebo z labug’jâ, *-uzjâ. Každým způsobem vyskytlo se zde slovo s důsledným ž, jemuž ani slovesné tvary s náležitým z neodolaly; anebo bylo přímo z *labuža vyvozeno druhé, nadobro zvítězivší sloveso s pevným ž: labužiti. Ani jeho význam nemohl býti jiný než »mlsati, libovati si v mlsání«. Příd. labužný »mlsný« a podst. labužník »mlsálek« vhodně doplňují slovní rodinu, z níž podst. labužka bylo pro staré i novější Čechy asi dosti význačné, takže i od Němců pochyceno v útvaru zpodobeném Labaschke. Za to slovo, pěkně znící a příhodné, nemusil by se styděti ani dnešní náš spisovný jazyk. České labužník vniklo ostatně i do polštiny, kde svým měkkým l se prozrazuje jako slovo přejaté, zrovna tak jako labować, souhlasné s val. labovať »hýřiti«; v tomto slovese se obráží po mém zdání něm. leben, které už v starší němčině znamená »žíti, zvl. podle jemnějších mravů«, ale také »rámusiti, zuřiti« a dodnes jevívá pregnantní význam »vesele, rozmařile žíti«. Ostatek možná, že i sloveso laben tu přispělo pozdějším svým významem »občerstviti« (pův. značí a je totéž, co lat. lavâre »mýti«), ale nutný tento předpoklad není.

Končím své výklady rozhodnutím, že labužiti atd., ačkoli jediná čeština tento útvar zachovala (což však při zvukomalebném slově teprve není nic neobvyklého), samou povahou přítvorků, u nichž netřeba ničeho omlouvati, hravě vyplývající řadou odvozenin a přirozeně se podávajícím prvotným i pronikavým významem žádá sobě mnohem důrazněji objasnění z prvků domácích nežli z prostředí cizího.

[37]K výkladům o slově krédlich v N. Ř. 5, str. 140 n. oznámil mi p. Adolf Renš z Ml. Boleslavě, že v mládí slýchal od starší osoby, pocházející z Nové Paky, vyslovovati predlik, na př. »vajíčko padne na zem a bude z toho predlik«. Jak mě prof. Zubatý hned hotovými doklady upozorňuje, bylo slovo predlík (nová lidová výslovnost predlik) v starší době v Čechách dosti známo. Z Tom. Bavorovského Postily české (1557) uvádí Kott 7, 429: štika opečená v predlíku = ryba v nastrouhaném perníku a v octě zastaveném povařená a okořeněná; Jungmann má z Rešla (asi z jeho českého zpracování Dasypodiova lat.-něm. slovníku 1559, 1562) predlík »jídlo z vajec a krupice« a predlíkovatý »jako predlík, jurulentus«. V Kuchařstwij o Rozličných Krmijch atd., vydaném tiskařem J. Kantorem († 1582) v Praze bez roku, je řeč o rozličných predlících (psáno dlouze predlijk), na př., citujeme-li podle vydání Zíbrtova z r. 1891, predlík… z mandluov 27a, z octa a piva, krve 27b, jiné 29a, 36a, 40a, 50b, 53b. Také z Moravy, ze Sušilových písní (ze žertovné písně o kuchaření) čteme doklad u Kotta 7, 429: hned tu predlík na zdury (na vzdory?) popad ty bandury (podle Sušila = bačkory) a hned do másla skočil, jak blázen se točil (zde podle Sušila 705 predlík »svítek«). K těmto dokladům Zubatého dodávám jen jako zvláštnost, že Rankův příruční slovník česko-německý místo Jungmannova a Kottova hesla zaznamenává — patrně nesprávně — předlík »jídlo z vajec a krupice«.

Co do původu není slovo predlík ovšem nikterak příbuzné s oním moravským názvem pro povidla kredlech, krédlich, zato souvisí najisto s nářečním slovesem hornoněmeckým brägeln n. prägeln (v 16. stol. též pregeln, v středověku breglen), značícím »hlučně vříti nebo péci se; praskati (v stř. h. němčině za to žvástati); s hlukem padnouti na zem (o kroupách, o plodech stromu)« — a dále se spřízněným nářečním podst. jménem der Brägel nebo (bav.) das breglet »hustě svařené plodiny, na př. bezinky, borůvky, nebo (v švýc.) moučná kaše smíšená s třešněmi, borůvkami«. Výklad může býti dvojí: buď Čechové slyšeli pronášené po hornoněmecku pregl s málo znělým, avšak na předním patru článkovaným g, jež proto snadno zaměnili za svoje d, opatřujíce slovo zároveň zdrobňující příponou -ík (srv. Knödel : knedlík atp.) — anebo přešlo přímo z bavorštiny a šířilo se dále odvozené breglet, kteréž samo zněním svým pregl’t a po záměně souhlásek predl’k vedlo k českému *predlik, predlík. Na všechen způsob značilo také české slovo, jak Zubatý již podotkl, všelijaká měkká jídla; a když padne vejce na zem, je z něho kaše, je na kaši, anebo třebas zárodek svítku. —

[38]K vývodům svým v N. Ř. 5, str. 211 n. o slově klabera, klebera, klevera »rozvařené čerstvé švestky« dodávám sám, že jsem četl nedávno na jídelním jednom lístku pražském také druhotvar už opravdu sekundární klevela (podle mela atp.).

Naše řeč, ročník 6 (1922), číslo 2, s. 33-38

Předchozí Ztratiti

Následující Daleko

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1