Časopis Naše řeč
en cz

Slova klevera atp.; mandlot

Josef Janko

[Drobnosti]

(pdf)

-

Při druhém, konečném výkladě severomoravského slova kredlech z klédrich (NŘ. 5, str. 144) zmínil jsem se o tom, že domnělou spojitost tohoto slova s německým klebrig jest zamítnouti z důvodů hláskoslovných. Zdá se, že mnozí čtenáři si neuvědomili dobře, co tím míněno, totiž to, že není v německém jazyce příkladu, aby skupina br samovolně přecházela ve skupinu dr, a že by případ změny klébrig > klédrich byl svého druhu první. Změnou pak analogickou, t. j. změnou založenou na nějakém bližším vztahu jiném a vyplývající z dokonalého sdružení s touto představou cizí, rovněž nelze klédrich vysvětliti; neboť, co jeden přispěvatel navrhuje, že klébrig pozměněno v klédrich snad přikloněním k redlich »poctivý«, to právě trpí nedostatkem takového vnitřního vztahu, zde významového. Ostatek přídavné jméno klébrig »lepkavý«, zrovna tak jako sloveso kleben, nebývá v německých, a to zvláště v bývalých rakouských nářečích, ani v mluvě obcovací všude obvyklé a [211]známé (srv. P. Kretschmer, Wortgeographie der hochdeutschen Umgangssprache, str. 281), a skutečně: podle šetření prof. J. Springra v Šumperku tamní venkovský lid neužívá ani přídavného klédrich, znaje jen podstatné klédrich »povidla«, aniž rozumí přídavnému klébrig, klada místo něho klébich, kläbich i kläibich (o původě viz doleji), na př. o těstu neb o hmotě přichystané při dělání tvarůžků. Zbývá tedy jediné východisko: klédrich je osobité jméno přídavné, jež se samo z jazyka vytratilo a dnes už dokonce i v zúžené platnosti jména podstatného ve prospěch cizího »Powideln« vytrácí. —

Německá mluvnice učí však docela bezpečně jiné změně nebo, lépe řečeno, platnosti vnitroslabičného b: mimo jiné také v střední němčině, najisto v dnešních a patrně také v starších nářečích, zaznívalo tu ještě spirantické v (srv. o tom Michels, Mhd. Elementarbuch, 19212, str. 96 násl.). A tu hned dva přispěvatelé (p. inž. O. Ott a Dr. Fr. Sedláček) podávají zajímavé doklady toho, že se německé klében vyslovovalo i kléven (čti v po česku), což zejména vysvítá z českého slova, z něm. přejatého, klebera nebo klabera nebo klevera, značícího v středních Čechách (Praha, Únětice) »rozvařené čerstvé, syrové švestky, kdežto povidla se vařila ze sušených švestek (Ott)«. Sedláček vhodně cituje z Nerudova feuilletonu »Švestka« (Drobné klepy 3, str. 5) toto místo i s nesprávnou mistrovou etymologií: Čerstvé, nestažené, ale vyloupané švestky, trochu s cukrem rozvařené, s vlastní omáčkou — tak zvaná klevera čili správněji klabera, od »klabati« čili loupati. Neruda podotýká, že se slovo to v Slovníku Jungmannově nenalézá, my dodáváme, že ho mimo pouhé heslo klevera, viz klebera (6, 602b), nenajdeme ani u Kotta.

Přes to slovo to žije neb aspoň žilo a vyžaduje výkladu; ten může býti podán dokonce v rámci širším, neboť, jak V. Ertl v dopise ke mně dobře připomíná, náleží k téže čeledi také staročeské ženské podst. klev, zdrobněle klevcě, »lep, osidlo na ptáky, avicapa a pod.« (v slovnících 14. a 15. stol.; viz Stč. slovník Gebaurův, jenž si však jaksi netroufá vyložiti slova toho určitě). I běží nyní o základ německý. Je tu předně podstatné der Kleb nebo podružně také die Klebe »Leim, Kleister, besonders Vogelleim«, slovo dávné a očividný pramen hořejšího klev(cě), jež tedy přede vším jiným značí »vějičku natřenou klím«, pak teprve »osidlo vůbec«, což právě pro střední němčinu v útvaru klew dosvědčuje Diefenbach glosou »aucupalis, i. res apta ad capiendum« (srv. Grimmův slovník 5, sl. 1041 násl.). Dále máme substantivum odvozené [212]přímo od slovesa kleben, totiž der Kleber (se značně otevřeným e): buď jméno osoby »lepič; váhavec«, nebo jméno věci, toto i rodu středního, »lep, lepkavá látka, klí, pryskyřice, sliz«, zřejmý zdroj české klebery, klabery, klevery. Ženský rod je v češtině zajisté přikloněním k slovům podobného významu »břečka, máčka a pod.«. Němčinář ví, že sloveso přechodné »lepiti« znělo v starším jazyce kleiben (vedle nepřechodného »lpíti« klîben a vyvozeného z toho kleben); sloveso kleben zvítězilo však i ve významu přechodném nad kleiben, kteréž se drží dnes ještě dialekticky a znamená »lepiti, připevniti, zamazati, poskvrniti«. Pozoruhodny jsou i starší útvary jmenné s ei: der Kleib (die Kleibe) »lep; kaňka; hrudička«, der Kleiber osobně »klihař; jenž zamazává, lepí stěnu«, což přejato do dolní lužičtiny jako klebaŕ, a věcně »mazadlo, bláto, bahno, lejno«, konečně přídavné kleibich(t), jež spíše ještě nežli obdobné klebig, klebich(t) jest obsaženo v onom severomoravském adjektivu kläibich, které tam zastupuje spisovné klebrig. Srv. ještě u Grimma sl. 1065 násl. a v slovníku Weigandově hesla kleben a kleiben. —

Dr. Sedláček upozorňuje mimochodem též na slovo mandlot, kteréž zná z Berounska; značí bramborovou kaši rozdělanou mlékem (franc. purée) na rozdíl od brambor šťouchaných (drobených) a míchaných (buď o sobě nebo se zelím neb s kroupami). A původ slova? Soudím, že to není než lidově po německu vyslovované die Mandelade, tedy mandlót, útvar to smíšeně německo-francouzský, jenž znamená »mandlové mléko« (Heyse, Fremdwörterbuch) anebo podle Kotta 1, str. 974b »mandl. mléko se žloutkem, cukrem, skořicí a vanilkou« (viz heslo mandelada) — tedy najisto něco velmi jemného, kterážto vlastnost oné kaše bývá i jinak obrazně vyjadřována známým přívlastkem hedvábná nebo vlastně herbábná kaše (srv. i Kott 1, 675b a Příspěvky atd. 3, 599a).

Naše řeč, ročník 5 (1921), číslo 7, s. 210-212

Předchozí František Trávníček, Redakce: O jedné stránce slovesa v našem písemnictví

Následující Boh. Sládeček, Red. (= Redakce): Naše budoucí měna

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1