Časopis Naše řeč
en cz

Kamarýt; Keprta; kredlech

Josef Janko

[Drobnosti]

(pdf)

-

K těmto slovům, o nichž se jedná v minulém (4.) čísle »Naší Řeči« na str. 105 sl. a 122, pokládám za nutné přičiniti jakožto etymolog česko-německý několik stručných poznámek. Především vyslovuji úplný souhlas s článkem, pochodícím tuším že z pera prof. J. Zubatého, o českých příjmeních Kamarét, Gamaret, Kamarýt, dále pak Kaván, Kavín, Kavina a Parcifal, jejichž pravzory se shledávají ve jménech tří význačných postav pověsti a eposu o sv. Graalu, totiž Gahmuréta, Gáwána (Gáweina) a Parcivála (Parsifala); nesouhlasím však se stanoviskem příliš zdrželivým tam zaujatým, že správnost tohoto výkladu dokázati prý nelze. Naproti tomu tvrdím, že výklady ony jsou opravdu co nejlépe podepřeny a že etymolog zvláště při slovích přejatých musí míti také dávku odvážlivosti, která na př. nebrání mně, poučenému z tolika příkladů jiných, abych též české příjmení Buřival nevyvozoval ze jména hlavního hrdiny graalského, vyslovovaného arciť lidově se znělými souhláskami *Barzival, t. j. *Bařival, a spodobeného ke jménům Bořivoj atp. a konečně k bouřiti v útvary *Bořival, Buřival (srv. též Buřivoj). S podobným přikloněním k burcovati a s pravou výslovností středohornoněmeckou v prostředních souhláskách objevuje se naše jméno v obecném významu [140]»rytířská povídačka« ve větě citované u Kotta 1, 109: Četl to někdo v starých burcifálích.

Nemohu také jinak než dáti za pravdu ústnímu podnětu Mathesiusovu, abychom totiž v českých příjmeních Galát, Kalát (Kalat) spatřovali jméno syna Lancelotova, pozdějšího graalského hrdiny a jaksi zástupce Parcivalova Galaad, o němž předkové naši beze sporu dobře věděli. Sám pak k Žibřidu atp. řadím jméno švakra jeho Gunther (Günther), jež se v češtině přirozeně obráží jako Kunte, Kunta (srv. Walde a Valta z Walther) a Kyntera.

Rovněž při výkladu příjmení Keprta vedl bych si mnohem jistěji. Správné zajisté je, že mu odpovídá něm. Gebbert, Göbbert a pod. (Förstemann v svém Altd. Namenbuchu uvádí ještě novoněm. Gebert, Gäbert, Geppert, Göppert a j.), pramenem toho všeho pak může býti toliko buď Gebhart (starší Gebahard »v darech mocný«) nebo Gerbert (starší Gêrberht »kopím se skvějící, kopím proslavený«): ono by bylo v koncovce oslabeno, toto zase v příčině prvého r dissimilováno. Dávám však přednost výkladu z Gebhart proto, že toto jméno jest obvyklejší než ono druhé a že sám Förstemann neuznává ani jednoho případu dissimilace při německém jménu Gerbert. Též příjmení Gábrt, jež vedle Emhech (= Ebenhöch »v stejné výši bydlící«) mně vždy už jako dítěti znělo v Malých Svatoňovicích cize, není než otevřeně pronášené Gäbert (v. výše), k němuž se velmi dobře hodí Förstemannovo Kappert, zbytečně opatřené otazníkem.

Na konec podávám vysvětlení místního moravského slova (Trnávka, Šumperk) kredlech, krédlich »povidla«. Kdyby nebylo jiných jazykových údajů, bylo by lze se domnívati, že to není přímo pojmenování samé věci, kterou Němci zpravidla zovou Mus, po případě Brei[1], tedy slovy českému uchu málo význačnými; a tu by bylo možno bráti jediné v počet německé slovo, dnes arci v spisovné řeči neobvyklé a svou podstatou dialektické, jež znamená »veškero nářadí«, patrně to, jehož Němci užívali připravujíce povidla a po němž se hlasitě sháněli před početím této práce. Slovo to zní v starší (pozdě středohornoněm.) době buď daz geraetlich nebo i geraetlach (srv. Grimmův slovník 4, 12. sl. 3578), z čehož v lidové mluvě později vzniká oslabením grätlech, gretlich s neznělým g, rovnajícím se našemu k. Kmenová samohláska, původně dlouhá (slovo jest odvozeninou z geraete »Gerät«), před skupinou souhláskovou se po případě i krá[141]tila — a tak Moravané, slyšíce krétlech (krétlich) a kretlech vedle sebe, byli by přejali oboje s lidově znělou skupinou souhláskovou uprostřed místo německé indiferentní v podobě *krédlech, kredlech, a krédlich.

K bližšímu odůvodnění mohlo býti dodáno ještě toto: Při účelné výrobě povidel je třeba rozličného, přímo nepostradatelného nářadí. Není pochyby, že jako ovocnářství vůbec (slovo ovoce je vypůjčeno z germánštiny), tak také lepší zužitkování ovoce šíří se z jižních a západních zemí evropských a přichází přes německé kraje k nám. Zvláště na Moravě, na př. na Hané, neznali dlouho neb aspoň nepřipravovali švestkových povidel, znali jen trnky neb karlátka, proto dosud mluví o trnkových koláčích, trnkové nádivce, míníce tu všude povidla ze švestek. Nářadí pak je rozdílné podle množství a druhů zpracovávaného ovoce; k primitivnějšímu náleží cedník nebo hrnec s dírkami, kudy se propouští břečka pecek zbavená; kde není takových hrnců, užívá se vroubkovaného hříbku ke stírání a roztírání souvislých ještě částí ovoce. Způsob prý český domácký, jak jej popisuje Ottův Sl. naučný p. Povidla, je již pokročilejší a na přechodu k výrobě tovární: jsou tu zvláštní kotle, ve dne v noci obsluhované, dosti složité mísidlo zvané vašek a pohybované dlouhým táhlem, hrnce neb necičky dírkované nebo síta položená přes káď a seříznutá košťata k roztírání a jiných věcí více — a ačkoli tento postup zejména v českých krajích zdomácněl a došel asi všelijakého drobnějšího zdokonalení, přece jen základ a vzor byl i tuto cizí a bezprostředně německý, jak neklamně tomu svědčí slovo kynkule, značící první rozpust čerstvých švestek, onu ještě tekutou břečku v kádi, pecek ovšem nadobro zbavenou, jež se poté zahušťuje na týchže svrchu uvedených kotlích v tužší povidlovou hmotu. Totéž slovo znají Jungmann a Kott (1, 862) mimo uvedený význam, zvláště z Podřipska, v užití ještě dalším, ale ovšem spřízněném, »vařené bezinky; šťáva v sušárně s lísek kapající«. Jaký jest základ cizí? Buď německé nářeční der kunkel s druhotvarem patrně přehlasovaným künkel (jeť slovo stejně utvořeno jako der Tümpel »tůně«) a s významem rovněž »tůň, zejména bahnatá«, ale mnohem častěji »vodní vír«, což by tedy bylo zde velmi vhodně přeneseno na tekutá ještě a kalná povidla, stále pak míchaná a vířící — anebo německé nářeční *der tünkel, utvořené z prvotného die Tunke »omáčka, břečka« vedle Tümpel působením proporce rovněž dialektické kümpel: kunkel (srv. o tom všem opět Grimma 5, sl. 2653 násl.) a značící »břečkovitou tekutinu«, což se rovněž hodí dobře. Přidržím se sám výkladu prvého, doklady ověřeného, ale [142]připomínám, že by Čechové také v druhém případě byli postřehli toliko kynk’l (jeť naše ki- silně předopatrové, na př. Kykal m. Tykal, Kybal m. Tybal [Tibal] t. j. hebrejské Tubal) a z toho učinili ženské kynkule zrovna tak, jako naše mišpule odpovídá německému Mispel, levandule mužskému Lavendel atp.; rod v cizí řeči není právě tak rozhodným činitelem pro řeč vlastní jako koncovka slova, důsledně sdružovaná s podobnými, a potom rod jiných domácích slov obdobného významu, jako zde »břečka, máčka a pod.«.

Že ostatně při výpůjčkách z cizího jazyka zhusta bývá pošinut význam, že bývá metonymicky kladen nástroj za vyráběnou věc, jméno pracovníka za práci jím konanou, průvodní zjev za předmět hlavní atp., toho buď uveden jen jeden příklad nadmíru poučný, jest to slovo rámkaše, rankaše, rantoška a pod., jehož leckde v Čechách (v Praze, v Polabí, na Sedlčansku a j.) užívají k označení ssedliny, vybývající z přepuštěného másla, »šmolcu«. Jak jsem již jednou (Agrární archiv 1919) vyložil, běží tu o starší německé râmtasche »sáček pro nečistotu, špínu (v alemanštině Schmutz značí přímo sádlo!)«, tedy o věc, které Němci, předcházejíce nás dojista při oné manipulaci, používali, aby právě od čistého tekutého másla, jež sáčkem protékalo, oddělili usazeninu z látek jiných, druhotných. Spodobou vznikl u nás z toho útvar rantaše, s předním k pak ono podivné, jakoby české a velmi přiléhavě sdružené rankaše, zdrobněním rantaška, rantoška.

Asi stejnou dobou s tímto výkladem prof. J. Janka dostali jsme od prof. Fr. Spiny důležitou zprávu, již zde otiskujeme v překladu:

»Moravské slovo kredlech, po jehož výkladě se ptá »Naše Řeč« V, 122, souvisí s ohřebeckým (Schönhengst) nářečním výrazem Klêderich, Klêdrich, jímž se zde označují povidla. Oba ty tvary jsou mi známy z mého domova, totiž z Trnávky (Türnau) i z německých vsí tohoto jazykového ostrova, na jehož jižním okraji Trnávka leží. Přemístění hlásek rl jako v slovech cerel — celer, něm. Zeller, kerluby — něm. Kohlrüben, ratolest z letorast, csl. lětorasľ atd.« Strany etymologie ukazuje prof. Spina na hol. klad »kaňka«. Tuto zprávu jsme oznámili prof. Jankovi, jenž po ní k svému výkladu přidal dodatek zde následující. Red.

Dodatek k výkladu slova krédlich. K výzvě obsažené sešlo se tu dodatečně několik důležitých údajů lexikálních, z nichž největší váha připadá hořejšímu příspěvku Spinovu, že totiž Němci tamní sami rovněž nazývají povidla, rozuměj švestková, zvláštním slovem onomu českému podobným a znícím buď Kléderich nebo [143]Klédrich. K tomu přistupuje pak další zpráva gymnasijního ředitele kroměřížského p. Dra Jana Blažka, že slýchal české slovo, znící v ústech lidu též kledrich, od mládí a že je rozšířeno ani ne tak na Šumbersku jako na Unčovsku jedině na pomezí českoněmeckém (sám by v tom viděl německé klebrig). Konečně je zajímavá odpověď, ochotně mně zaslaná p. ředitelem školy v Měst. Trnávce Fr. Stuchlíkem, jenž působí v tamním kraji sice teprve druhý rok, ale pilně se poptával po slovech i věcech a zjistil: 1. že výroba povidel je stejná u Čechů a Němců, 2. že se k výrobě jich užívá měděného kotle a míchadla, jež Němci zovou Povidelrühr, 3. že Němci říkají v Trnávce, Petrůvce, Pěčkově a j. pouze Povideln, Češi pak trnky, kredlech, povidla, a 4. že slovo kredlech je velmi běžné a že je snad odvozeno od německého Klöder, Kleder (snad Kleber?), což znamená »špína, skvrny na kabátě, zamazaný kabát«.

Pokusím se nyní, jak doufám, o výklad zcela uspokojivý. I za okolností podstatně změněných mohl bych sic setrvati na etymologii své původní a dovozovati, že Němci, pozbyvše svého slova grétlich »všecko nářadí« a slyšíce od Čechů jmenovati povidla slovem krédlich i přesmyknuté klédrich, přejali — jak se často děje — toto slovo do svého nářečí zrovna jen v omezeném a pošinutém onom významě zpět: klédrich a spisovněji jaksi, plněji kléderich. Avšak toto stanovisko bylo by jen potud správné, pokud by německé kléd(e)rich bylo útvarem v němčině jinde a zejména v této podobě neznámým, z jejího pokladu slovního nevysvětlitelným. Tomu však najisto tak není. Jak již Spina napovídá svým poukazem k nizozemskému klad »špína, kaňka«, tkví kořen slova v germánštině, i mohu uvésti nejen podstatná jména další jako nizozemské a jinaké kladboek »kniha k čmárání, konceptní kniha« (pro horní němčinu Adelung zapsal kupecké klättbuch), dánské klat »kaňka«, dolnoněmecké Kladde »špína, nečistota, pak první koncept a kniha pro ně«, dolnoněmecké a někde i středo- a vlastně hornoněmecké der klâter, s přehláskou kläter (kleter, kletter) »špína, bláto na šatech, kusy bláta neb hnoje, kravský koláč, kaňka, cár« — nýbrž také přídavná jména: jednak dolnoněmecké kladdericht »špinavý, rozcuchaný«, jednak i středoněmecké klât(t)erig, kläterig a vlastně hornoněmecké kletterig vesměs se základním významem »špinavý, pak i roztrhaný, rozcuchaný«. Jak viděti, střídají se tu od počátku útvary, zakončené v kořeni souhláskou d nebo t, a není proto nepodobno k víře, že základem slov jmenovaných je představa zvukomalebná, a to pleskajícího bláta, lejna neb vůbec špíny nějaké; v horní němčině jsou pravi[144]delnými střídnicemi slova s t, jako Klet(t)er, při čemž snadno nastává nářeční podružná změna v d (na př. v durynském klader »špína na kazajce«, starobavorském kladern »mazati« a j.), anebo slova s tz, jako podstatné klatz »skvrna« a přídavné kletz(e) »špinavý, lepkavý«.

Zjistivše všecku tuto tvarovou pestrost, jež ještě lépe v podrobnostech vyniká z Grimmova slovníku (viz tamtéž 5, sl. 891—2, 1007—9, 1017—18, 1153—57), kdež ostatně Hildebrand, jeden z nejlepších znalců němčiny, nazývá slovo klater široko daleko spřízněným a mnohými druhotvary odstíněným, směle můžeme i povědomé naše severomoravské kléd(e)rich prohlásiti za domorodé v střední němčině; bylo by to původně přídavné jméno, odvozené z podstatného také severomoravského Kleder (v. výše), s přehlasovanou samohláskou, zdlouženou v otevřené slabice, s podružně se dostavivším d a s koncovým g spiranticky pronášeným, takže kléderich = kläterig. Avšak přídavné jméno — a to jest důsledek našeho nynějšího výkladu — bylo by již v němčině severomoravské vzalo na sebe úkon jména podstatného, podobajíc se koncovkou slovům jako Wegerich, Hed(e)rich, Spülich(t), Kehrich(t), jež Goethe píše Kehrig; význam nemohl pak býti jiný než »špinavá, blátivá, mazlavá, lepkavá hmota, tedy kaše«. A pojem i výraz ten ulpěl význačným způsobem na tekuté a kalné, stále víc se zahušťující »kynkuli« povidlové, pro niž (jak víme) si Čechové vypůjčili právě také tento název svrchu vyložený; Moravané provedli při výpůjčce ono přesmyknutí souhláskové a říkají tudíž zpravidla krédlich anebo po hanácku i *krédlech, kredlech, a to povidlům švestkovým vůbec, jakž činili už dříve nebo teprve podle vzoru Čechů tamní Němci. Domnělou spojitost našeho slova s kleben »lepiti se«, der Kleber »lepidlo« a klebrig »lepkavý«, ač význam by se dosti dobře hodil, je z hláskoslovných důvodů zamítnouti.


[1] Viz P. Kretschmer, Wortgeographie der hochdeutschen Umgangssprache (1918), str. 367 násl., kdež udány i ojedinělé názvy jiné.

Naše řeč, ročník 5 (1921), číslo 5, s. 139-144

Předchozí Václav Ertl: Postrádati

Následující Širůček, Sirůček

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1