Daleko

[Drobnosti]

(pdf)

-

Jest ku podivu, jak si naši novináři libují ve vazbách neslýchaných, čtenáři českému namnoze nesrozumitelných. IV, 189 jsme vykládali o nečeskosti výrazů »západně (východně atd.) Prahy«, místo č. na západ od Prahy, ovšem marně; v říjnu 1921 jsme na př. zase čtli stále, co se děje »západně« nebo »východně Šoproně«. Nyní přibývá vazba nová: »daleko Prahy«. Tak jsme čtli ve več. Nár. l. 12. list. 1921 o podmořském člunu, »který se ponořil 24 km daleko pobřeží«; rozumí čtenář, Čech, rozuměl by i pisatel oné zprávičky, kdyby mu tak někdo o něčem vypravoval, že to má znamenati 24 km daleko od pobřeží? Kdo si to zase vymyslil? Snad nám někdo namítne, že se říká na př. nedaleko města; dokladů starých, lidových i z obecné mluvy by nám snad předložil množství. Odpověděli bychom mu, že říkáme nedaleko města, protože se odedávna říká blízko města (také ovšem blízko od města, nedaleko od města, kde spíše máme na mysli malou vzdálenost než blízkost, což je snad měřicky totéž, ne však psychologicky); ale »daleko města«?

Jest pravda, že slova daleký, daleko někdy také mívají 2. p. bez předložky od, a kdybychom o těchto vazbách uvažovali se stanoviště vývojového a metodou srovnávací, jistě bychom dospěli úsudku, že vazba ta je původní. Ale jazyk náš se jí vzdal již od nejstarších dob, z nichž jej známe, kde je řeč o skutečné, prostorové vzdálenosti; tu všude v staré době i v živé mluvě dnešní má čeština vazbu předložkovou a nikdo nemá práva vnucovati jí vazbu jinou. Ve smyslu přeneseném ovšem bývá (ale ne vždy) i vazba bez předložky; říkáme »toho jsem dalek, abych…«, »jest mne daleko« a pod., Štítný radí dobrým, »aby daleci byli světských marností«. Ale to je právě častý úkaz v dějinách jazykových, že se vazba původní změnila, kde jde o smysl hmotný, ale zachovala při významě přeneseném. Abychom nehledali daleko, sloveso vzdalovati se pojíme jen s výrazem předložkovým, kde jde o skutečné hmotné vzdalování (nevzdaluj se od tohoto kamene, z tohoto domu ani na krok), ale je možný [39]i 2. p., kde je vzdalování jen obrazné, kde jde o opouštění něčeho nikoli pohybem, nýbrž jiným konáním nebo jen myslí; máme se vzdalovati hříchu, hříšní lidé se vzdalují Boha. Je to docela přirozené; kde je řeč o skutečném pohybu v prostoru, je představa pohybu docela zřetelná a nepochybná a jazyk na vyjádření jeho směrů užívá prostředků, jaké si pro jejich zřetelné vyjadřování časem vytvořil; při významě přeneseném přestává býti obrazné východiště nebo obrazný cíl východištěm nebo cílem skutečným, stává se spíše předmětem děje než jeho východištěm nebo cílem a jazyk se může spokojiti pouhým pádem, jehož jinak na vyjadřování skutečných určení místních dávno přestal užívati.

Naše řeč, ročník 6 (1922), číslo 2, s. 38-39

Předchozí Josef Janko: Několik výkladů českých slov

Následující Co do…