Civěti, zevlovati, lelkovati

[Drobnosti]

(pdf)

-

Jaký prý je významový rozdíl mezi těmito slovy? Podle našeho soudu tak veliký, že jich ani vlastně nelze srovnávati; ale snad některý z našich čtenářů toto mínění opraví.

Civěti našim dnešním spisovatelům znamená tolik, co »upřeně (na něco) hleděti«. Snad se ukáže, že ho první tak užíval Vrchlický; u něho jsme je aspoň v tomto významě po prvé čtli. Spisovatelé starší, jak vidíme u Jungmanna, mají je jen s významem »nečinně někde prodlévati, postávati, seděti« (nalézáme zde ovšem jen Rosu a Puchmajera, pak Vojt. Nejedlého s tvarem civnouti). Tak ho užívá na př. Hálek; v »Pohádce o jednom klobouku« (1860, hl. 4.) vypravuje fiakristův klobouk: »Ráno jsem se vyspal vždycky dosyta… Za to jsem ale musil civět kolikrát dlouho do noci, ba leckdys až do rána, než jsem si mohl ulehnout na lůžko«. Tak, aspoň podle našeho vědomí, užívá tohoto slovesa i lidová mluva; či snad opravdu někde v živém jazyce znamená, co znamenalo na př. Vrchlickému? Aspoň zatím se nám zdá, že se tento význam vyskytl nějakým nedorozuměním a ujal se slepým napodobením. Pramenem tohoto nedorozumění by mohl býti na př. Jungmannův význam »čuměti«, jejž čteme mezi jinými, ale že Jungmann nemyslil tím nějaké hledění, vidíme z přidaných významů německých. Jiný pramen by mohl býti Kottův doklad z Rosy »co na mne civíš?«, což ovšem je Kottova změna Jungmannova »co pak tam medle civíš« (jako z Jungmannova Wogt. Neg. udělal Kott V., Nej., t. j. Veleslavína a Nejedlého, nevíme kterého). V slovenštině civeť prý znamená »scházeti na těle, chřadnouti« (Timrava na př. vypravuje o děvčeti zmrzačeném reumatismem, jak »len [jen] civela, chudla a krčila sa«; v Menšíkově výboru ve Sbírce souvislé četby školní, 46, 109); mor. cívkať u Bartoše »pomalu jíti« (jako svázaný); to jsou významy, jež dovedeme srovnati s »civěním«, jak my mu rozumíme, ne s nějakým upřeným pohlížením. O původě slova civěti, který by snad pomohl zjišťovati jeho význam, nedovedeme nic říci; je to patrně slovo, jehož původ byl v nějakém mluveném projevu ne s pevným významem v obvyklém smysle slova, nýbrž charakterisujícím představu spíše způsobem interjekcionálním.

Zevlovati znamená »vésti si jako zevel«, a zevel (2. p. zevle i zevla) je člověk, který hloupě a zvědavě po všem hledí, co okolo [11]něho jest a se děje (slovo zěvl, zevel patří k slovesu zívati, zievati a zevel je vlastně člověk stojící nebo postávající s otevřenou hubou). Místo »zevlovati« se říkává také »zevly chytati, prodávati«; »na zevle jíti« je tolik jako jíti na hloupou podívanou; zevel prý je také (podle Rosy) nějaký druh sov, a proto se prý říká »kouká jako zevel«. Zde se stýká družina těchto slov s družinou slovesa lelkovati a zdá se, že se podle ní některá rčení upravila. Lelek je vlastně jméno ptáka, v staré době snad bukače nočního (Ardea nycticorax), u našich přírodopisců (od dob Preslových), z čeledi Caprimulgus, o němž bájívali, že nemá očí; lelkovati je tedy hleděti jako lelek, jako sova, výr. A zejména zde bývala a z části posud jsou rozmanitá rčení, jako lelky lapati, chytati, lelků hleděti, hledati, lelky prodávati, polykati a j. (i v polštině na př. leleka gonić, lelków patrzeć, Flajšhans, Č. přísl. 1, 768).

Naše řeč, ročník 6 (1922), číslo 1, s. 10-11

Předchozí Josef Zubatý: Musiti

Následující Obor, odbor