Časopis Naše řeč
en cz

Stavěti, staviti II.

Josef Zubatý

[Články]

(pdf)

-

3. Zvláštní zmínky zasluhuje sloveso stavěti staviti ve významu lékařském (stavěti — staviti krev, průjem). Nám je to sloveso nedokonavé, říkáme o léku, že staví (při průjmu), o nějakém obkladu, že staví krev. Nedokonavost slovesa plyne z toho, že takové věty nemají významu budoucího, že jich ani nedovedeme užívati ve smyslu budoucím; to bychom užili, jde-li o jediný děj budoucí, dokonavé složeniny zastaviti, jde-li o trvalou způsobilost léku v budoucnosti, opisného budoucího času (vynálezce nějakého léku může doufati, že bude dobře stavěti). Z toho ovšem plyne dále, že máme v tomto významu — vedle prostě dokonavé složeniny zastaviti — užívati tvarů slovesa stavěti: lék staví, pilulky stavějí, stavějící léky a p. Přehlížíme-li však doklady staré (není jich mnoho, ale snad se ještě rozmnoží ze starých spisů lékařských) podobá se, že nový jazyk slovesa toho užívá jinak, než bývalo jindy. Zdá se, že starý jazyk měl dokonavé sloveso staviti, k němuž nedokonavý tvar byl stavovati. Présentní tvar stavím, staví (nikoli staviem, stavie) mohl míti význam budoucí; tak na př. v Lék. B. 194a »také má znamenati (nemocný): když se v něm krev staví (= zastaví, když z něho krev přestane vycházeti) a potom bude mieti sr..ku a že mu dlúho trvá, to věz, žeť ižádný nemóž spomoci«. Dokonavé tvary jsou na př. v Salicetiově Ranném lékařství 2, 10: »ta (krev) často nemóž býti stavena (= zastavena), a tady raněný omdlé (= omdlí, t. oslábne) a umře. A protož vší snažností stav (= zastav, jinak by bylo stavěj) krev«. Jungmannovy doklady ze starší doby znají jen dokonavé staviti a nedokonavé stavovati (a ovšem také složeniny zastaviti, [34]zastavovati s týmž významem); Bergnerův († 1834) výpisek tvaru stavěti (neznámého původu) jest asi z doby nové. Objeví-li se v staré době présentní tvar ve významě zdánlivě přítomném, ne budoucím, jde o čas neurčitý ve větě významu obecného; tak v Jungmannově dokladu z Jádra knih lékařských »kto nemůž stolice míti, že se v něm staví«. Že présentní tvar slovesa dokonavého z takových vět může nabývati významu nedokonavého, viděli jsme již ve výkladech rčení »kabát dobře padne« a sloves jako dovésti (3, 16; 4, 243; 5, 310). U slovesa staviti ve smyslu lékařském, u něhož tato změna nalézala vydatnou pomoc v tvarové podobnosti a v matení nedokonavého stavěti s dokonavým staviti, stalo se to patrně tak důkladně, že opanoval u něho vid nedokonavý úplně. Sloveso staviti se významem změnilo v stavěti, a chceme-li zachovávati důsledně rozdíl mezi oběma slovesy, nezbývá než užívati tvarů, jaké slušejí významu dnes ustálenému.

4. O rozličných komunikačních prostředcích se užívá také slova stavěti s významem »dělati zastávku«: vlak, parník, pošta, státní automobil, elektrika atd. »staví« v stanici. Opakovací tvar je stavívati; tak užíváme času přít. o ději občasném, snad ne pravidelně se opakujícím (vlak v X. stavívá), času min. spíše o ději, který se již přestal opakovati anebo o kterém nevím, opakuje-li se ještě (vlak v X. stavíval). Sloveso stavěti v takových větách má význam přítomný, o ději budoucím užíváme futura opisného (od března bude v X. stavěti rychlík); proto je nepochybné, že správné tvary jsou stavěti, stavěl, stavějí atd. (v X. stavějí rychlíky).

Jiná otázka je, je-li stavěti v tomto smyslu vůbec sloveso správné; slyšel jsem již, že to je germanismus, napodobení něm. slovesa halten. Myslím, že tato obava je zbytečná (a kdyby nebyla, potřeba takového slova by jeho užívání uhájila, i kdyby opravdu bylo germanismem). Je pravda, že starých dokladů slovesa stavěti s tímto významem není; to proto, že starší doba v našich zemích komunikačních zařízení s pravidelnými zastávkami neměla, a když se počínaly objevovati v 16. stol. pošty, jejich činnost i výrazy k nim se vztahující jen nenáhle se ustalovaly a ve spisech českých málo o nich čteme. Nevíme, říkalo-li se již v 16. nebo 17. stol., že pošta »staví« v určitých místech, nevíme, kdy sloveso stavěti vůbec podobného významu nabylo, ale ať tomu jakkoli, význam ten podle všeho vyrostl ze základu českého. Vždyť ani slovo stavěti není přímým překladem něm. halten!

Jedeme-li ve voze a chceme učiniti zastávku, řekneme kočímu, aby »zastavil«. Tak se říkalo již v době staré (a jistě již v době, kdy, jak ještě uvidíme, vedle zastaviti bylo možné ještě nesložené staviti). Podle Veleslavínova slovníku »lodí kotvami zasta[35]vují«. O námořní plavbě praví Krištof Harant z Polžic »na míli od břehu sme zastavili« (Jungm. 5, 555); zde schází předmět »loď«, který se sám sebou rozumí, a předmět »vůz« podobně schází, řekneme-li o kočím, že zastavil před domem, řeknou-li lidé v něm sedící, že zastavili před radnicí. Je možno také říci, že jsme se zastavili na nějakém místě; ale řekneme-li tak, nenaznačujeme výslovně, že se zastavení jízdy stalo z naší vůle, řekneme tak také, když nás zastavila ne naše vůle, ale nějaká překážka. A obrazně se pak říká i o předmětu pohybu, že »zastavil«, jakož vůbec je častá metonymie, že se výkon řízený živým tvorem přisuzuje nástroji (metla vyhání děti z pekla, bomba povraždila mnoho lidí a p.). O voze jedoucím lze říci, že »zastavil« i že »se zastavil«, ale je rozdíl: »vůz zastavil« lze říci jen, je-li vůz řízen vůlí člověka, kdežto o voze, který svou tíhou sjel po nakloněné ploše, nikdo tak neříká. Nenatažené hodiny, stroj, jemuž dochází hybná síla, vůz, který od nádraží sjíždí dostav se v pohyb bez vůle člověka, zastavují se, loď, vůz, vlak, jež byly v pohyb uvedeny člověkem a jím jsou řízeny, zastavuje nebo zastavuje se, podle toho, chceme-li či nechceme vyjádřiti, že se to děje vůlí člověka. A proto nelze míti za nečeské, říkáme-li, že vlak, loď a p. staví (= zastavuje) v stanici X.

5. Zvratné sloveso »stavěti se« tvary se ovšem neliší od nezvratného. Význam málokdy bývá prostě hmotný, i v jazyce starém; lze říci na př., že se vojáci stavějí do řady, že se nám někdo staví do světla, u Jungmanna je přísloví »chtějí se trnože na lavice stavěti«, t. podřízený dělá pána (slovo trnože zde patrně má pův. význam »třínožka, stolička«, v. 7, 262). Stavíme se na špičky, abychom lépe viděli; stavíme se někomu do cesty a p. Častější jsou věty s významem nějak obrazným, na př. stavěti se proti komu (čemu), na odpor, za koho (jako rukojmí nebo jako ochránce, odtud rčení státi za koho = ručiti, chrániti). Podobně se říká o způsobu, jak se kdo staví; není-li bližšího určení, znamená stavěti se obyčejně, že si někdo dodává vzezření sebevědomého (ten se staví!). Obyčejně však přistupuje určení příslovcem, instrumentálem, větou a j., a stavěti se pak znamená »bráti na sebe nějakou podobu, tvářiti se nějak«, na př. někdo se staví pozorně, pozorným, jako by kdovíjak byl pozorný atd. Zastaralý význam je »stavěti si (někde) dům« (na př. »kdyby se kto stavěl na obecní cestě a na obci, má to rychtáři oznámeno býti, aby nedopauštěl« Brikcí 19, 2).

6. »Staviti« je vlastně končicí základ trvacího stavěti, ale nesložené staviti v nové době zaniklo skoro úplně a bylo nahrazeno složeninami (zvl. postaviti, zastaviti) anebo slovy jinými; i to [36]pak významový a tvarový poměr mezi slaviti a stavěti zatemnilo a je jednou z příčin, že se obě slovesa matou. Vidu trvacímu v některých významech slouží tvar stavovati, někdy se jazyk kolísá mezi stavěti a stavovati.

Dokladů významu hmotného ani ze staré doby hrubě není, zejména ne bezpečných. Obyčejný končicí tvar proti trvacímu stavěti (i ve významu »budovati«) již v staré češtině je postaviti (stavíme, postavili jsme svícen na stůl; stavíme, postavili jsme dům). Větu jako Kukučínovu (5, 142, 2. vyd. 113) »ríz som už stavila« dovede naše hospodyně vyjádřiti jen slovy »rýži jsem už postavila (k vaření)«; a čteme u něho i věty jako »vaši (t. panští) synovia nevedia (= neumějí) staviť hranicu svojej roztopaší« 4, 152, »Kuzmi som stavila (= přiložila) pijavice« 4, 71. Ze starého lékařského spisu má Jungmann doklad »stav (= postav, dej nádobu) z ohně«. Zato časté jsou v starší době doklady s významem »zastaviti«, s nejrozmanitějšími předměty: koně, nepřítele, ránu (zachytiti), vodu, mlýn (zaraziti), krev, i s předměty nehmotnými, na př. válku, mor, kacířství, žádosti, služby boží (zapověděti), bolest atd. Présentní tvar má obyčejně význam budoucí, někdy také význam děje času neurčitého, možného, kdykoli jsou podmínky k němu potřebné. R. 1416 píše na př. král Zikmund »přičinímy sě jakožto dědic té koruny po našem bratru a stavíme to (rozbroje), budeme-li kterak moci« Arch. č. 1, 8; když sv. Kateřina touží, aby mohla smýti s sebe vodou vinu a poznati pak Krista v tvář, odpovídá jí poustevník »tu nehodu, milá dci (= dcero), já stavi (= stavím, zastavím) skoro (= brzo)«. Velmi časté jsou také doklady s právním významem »omeziti osobní svobodu, zadržeti, zatknouti«, jde-li o osoby (na př. o zločince, dlužníka, uprchlého poddaného a p.); jde-li o domácí zvířata (na př. koně) nebo o mrtvý majetek, znamená staviti omezení v jeho užívání nebo i zabavení (pro dluhy a p.). Odtud slovo stávka znamená v staré době zabavení majetku (také obstaviti se podobně říkalo). Říkáme o psu, že »staví« zvěř (odtud »stavěcí pes«), s videm trvacím; bezpochyby v tomto významu bývalo i končicí »staviti« zvěř; dokladů však neznám. Ve všech těchto významech byl tvar trvací stavovati, také stavěti; tento byl méně častý.[1]

Tvary slovesa staviti jsou ovšem nepochybné, jsou to tvary podle 4. tř.: stavím, 3. mn. č. staví (stč. stavie), stav, stavte, stavil, staven, stavení. A tyto tvary jsou i ve složeninách dostaviti (do[37]dati, na př. splatné peníze nebo i zatčeného člověka; též připojiti v řeči), nastaviti, obstaviti, ostaviti, odstaviti, podstaviti, postaviti, představiti, přestaviti, přistaviti, rozstaviti, sestaviti, ustaviti, vstaviti, vystaviti, zastaviti.

7. Zvratné »staviti se« již v staré době obyčejně znamená »zastaviti se na cestě« (u někoho, na nějakém místě a p.); může to býti zastávka nahodilá i úmyslná (nám to je obyčejně zastávka úmyslná). Tak na př. stíhaný jelen v legendě o sv. Prokopu (Hrad. 6a) »stavi sě (= zastavil se) nad tú skalú«, v popravčí knize Rožmberské 38b (1423) čteme, že zloději »měli nocleh v Kočíně u Volfa i stavili sě v Chelčicích«, Dalimil 82, 48 vypravuje, jak »Tateři všecko Polsko zhubichu (= zhubili), až sě přěd Kladskem stavichu«. My říkáme, že se N. N. u nás stavil (anebo zastavil), žádáme »stav se (zastav se) u nás«. Sloveso zde znamená zastavení cesty, ať dočasné, ať úplné; proto může znamenati také asi tolik co »doraziti, dospěti někam«, ve smyslu hmotném i obrazném. My říkáme na př. o dobrém chodci »kde pak on se staví (= kam až dorazí), než bude poledne«, v jazyce starém se tak říkalo mnohem častěji. V legendě o sv. Kateřině čteme na př. 163 »z těch poslóv jedni ptajíce v Alexandří sě stavichu«, t. došli tam (Alexandrie nebyla jejich cílem, ani neměli zvláštní příčiny se tam staviti); Hrubý z Jelení (Petr. 86a, 1, h. 78) praví »bláznová (= pošetilá) jest veliká radost, ovšem (= k tomu zvláště) z věci krátké, o kteréž nejsi jist, co z nie bude, anebo kde se staví« (quonam evasura sit, kam až se dostane, jaké neodůvodněné velikosti nabude). Toto staviti se je sloveso dokonavé (vidíme to nejlépe z toho, že tvar přítomný má budoucí význam: »až pojedu zpět, stavím se u tebe«); nemělo by se tedy, jak se často děje, místo něho říkati a psáti stavěti se. Nedokonavý tvar v tomto významě bývá stavovati se, který mívá obyčejně význam opětovací (žena jedna jednou v Sunem Elizea pohostila, »a od toho času chodívaje tudy, stavoval se tam, a jídal chléb« 4. Král. 4, 9); říkalo se tak také o zlodějích, když někde mívali svůj »stav« (t. úkryt u známých osob), proto tento tvar je na místě v zákaze (nestavuj se tam); dnes tak spíše užíváme opakovacího tvaru stavívati se (vždycky se u nás stavívá, dnes zrovna nepřišel).

Jsou ovšem případy, kde místo staviti se lze správně (anebo i správněji) říci v tomto významu stavěti se; ale to jen, kde je sloveso nedokonavé, zvl. s významem opětovacím, na místě. Lze říci na př. o někom, že jda domů zastavil se v každé hospodě, kterou měl na cestě, ale nemůže býti chyba, řekneme-li (s opětovacím významem) stavěl se. Dokonavý tvar vystihuje představu [38]jednotlivých případů, v nichž se kdo »stavil« nebo »zastavil«, tvar nedokonavý zde výslovně vytýká jejich opětování. Jirásek (Zvon 12, 411 = Pam. 2, hl. 27) vypravuje o sousedce: »někdy mne i navštívila, a také já se několikrát stavil v jejím bytě«; právě při slově »několikrát«, jež přímo ukazuje — jako by ukazovala zvláště číslovka určitá, na př. čtyřikrát — na ty jednotlivé případy, byl by tvar nedokonavý nemožný. Ale možný by byl na př. ve větě »rád jsem se u ní stavěl«, ba byl by nutný (leda že bychom jej nahradili opakovacím »stavíval«), protože by dokonavé »stavil« znamenalo jedinou návštěvu. Baar vypravuje v »Paní komisarce« 651 o učitelském pomocníku, jak hledal místo. »Stavěl se jen v obcích s kostelem, dostal se až k nám na bavorské hranice a z Klenčí už se chtěl vrátit … Ale zastavil se ve škole …«. Místo zastavil se bylo by se stejným významem možno říci také stavil se; snad nikdo by místo Baarova stavěl se nenapsal stavil se, ale mám po ruce doklady, kde naopak m. jednodobého stavil se chybně napsáno stavěl se. I v záporné větě je nejednodobý nebo dokonce opakovací tvar i při ději jednodobém ve shodě se starými slovanskými jazykovými zvyklostmi, které u nás ovšem již hynou, protože jich není v němčině;[2] proto slýcháme na venku i v krajích, kde tvarů staviti a stavěti nematou, věty jako na př. »šel jste okolo nás a ani jste se u nás nestavěl«. V Baarových »Osmačtyřicátnících« se vypravuje m. j., jak si starý klenecký sedlák zašel do Domažlic poradit se o nějakých sporech (»a to, strýčku, zastavte se také na děkanství a navštivte pan pátera«, připomíná mu před tím jiný sedlák); kdyby byl po návratu i jisté návštěvě vypravoval bez pobídky sám, byl by řekl »zastavil (stavil) jsem se u písaře Holuba«, ale to se ho ptají správně po česku: »U písaře Holuba jste se nestavěl?« (48).

O složeninách zvratného staviti se se můžeme zmíniti jen pro úplnost mimochodem. Nemusíme ani mluviti o slovese zastaviti se, máme ještě dostaviti se (o příchodu nějak povinném), postaviti se (v starší době i ve smyslu »dostaviti se«; objevuje se také, jako dokonavý tvar nedokonavého stavěti se, s významem »postaviti si někde dům«, na př. Arch. č. 16, 280 z r. 1485, 330 z r. [39]1489), nové představiti se (7, 223; sloven. také predstaviť sa pred koho = postaviti se, objeviti se před někým), vystaviti se něčemu. Nedokonavý tvar zde je -stavovati se.


[1] V slovenštině znamená staviť také »vsaditi« (vl. »postaviti do sázky«), staviť sa je »vsaditi se«, stávka »sázka«.

[2] Psychologický základ této zvyklosti je, že zápor zesilujeme vyloučením ne jediného případu, o který jde, nýbrž všech možných případů. Proto říkáme »skoč«, ale »neskákej« (vylučujeme-li výstrahou výslovně případ jediný, řekneme však »nepadni tam«). V ruštině je takové užívání sloves opakovacích ve větě záporné posud v plné síle a způsob, jakým my mluvíváme, Rusovi asi znívá barbarsky; v poznámkách k 1. č. Slov. knihovny (str. 9) prof. Polívka snesl hromádku zajímavých dokladů, na př.: Priglasil (pozvals) ty segódnja (dnes) jegó na oběd? Nět, ne priglašál. Ja pil vódku, a doróže toj (dražší než tu) ne pivál. Dať jej (jí) ili (či) ne dávať?

Naše řeč, ročník 10 (1926), číslo 2, s. 33-39

Předchozí Zápor

Následující Vilém Mathesius: Přívlastkové ten, ta, to v hovorové češtině

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1