Časopis Naše řeč
en cz

Trnož, trpaslík

[Drobnosti]

(pdf)

-

Slovo trnož (lať nebo deska přidělaná k nohám stolu, na niž se kladou nohy) vykládávali tak, že se o trnož trou nohy, anebo že trnož drží nohy (tedy prý vlastně drnož); v. Jungmannův slovník. To jsou ovšem etymologie dnes nemožné. Gebauer (Hist. ml. 1, 66; 340) a před ním již Matzenauer (Listy filol. 11, 194) vidí v slově trnož číslovku tři a slovo noha. Tento výklad je správný; tvar tr- jako zbytek původního kmene tri-, zeslabeného v slovanštině v tr’ (s jeříkem z pův. i, který v češtině zanikl), nalézáme v církevní slovanštině (s tr’) v četných složeninách, které by zněly po česku na př. trblažený, trveliký (třikrát, t. j. velice blažený) a p., trhlavec (tříhlavec), trzub (třízub), trletý (tříletý), trrohý atd. Záhadný je jen význam slova trnož; ala i ten se vysvětluje, dovídáme-li se z Jungmannova slovníku, že znamenávalo také podnožku, stoličku, na niž se kladly pro pohodlí nohy, že slovo trnožka ještě za dob Jungmannových někde znamenalo »podstávku pod polena, jež se mají pilou přeřezávati«. Trnože, [263]na které se kladly nohy, byly původně třínohé stoličky; když se vlastní význam zapomenul, což při tvaru trnož je docela pochopitelné, přeneseno toto slovo na podkladky jiné (na čtyrnohou kozu pod polena) a také na to, čemu dnes říkáme trnož. Zapomenutím významu se stalo možným také, že na Moravě někde místo trnož říkají strnož; tvary se stř- a tř- na začátku slova se často matou (střevíc, třevíc a p.), toto matení se šířívá zvláště na slova původem nejasná, a tak se začalo říkati strnož m. trnož i v kraji, kde nikoho nenapadne, aby řekl stři nebo strojí místo tři, trojí (Gebauer t. 489), Původní tvar asi byl trnožě, trnože (r. ž., podle dušě, duše); ztrátou -e, u tohoto sklonění častou (zem, poušť, hráz, mříž atd.), vzniklo trnož, a tento tvar skoro všude změnil rod a přešel ke vzoru meč.[1]

Podobné slovo je trpaslík. U Jungmanna čteme zase etymologie dnes nemožné (podle Rosy m. třepaslík, že se jen okolo země třese, podle Kollára slovo příbuzné s trpěti atd.); východištěm výkladu správného je starorus. tr’pjastok (doloženo s významem «opice»). Toto ruské slovo by znělo česky vlastně trpastek (2. p. trpastka) a znamená asi »třípěstek, stvoření na tři pěsti vysoké«. Předpokládáme-li pro češtinu původní trpastek (s nepřehlášeným a z psl. ę, protože následovala slabika s tvrdým jerem) s 2. p. trpastka, vykládáme si vznik pozdějších tvarů českých tak, že se i u tohoto slova zapomenul původ obou jeho částí, jeho souvislost s číslovkou a zvláště se slovem pěst. Z tvarů jako trpastka, trpastku atd. ztrátou t ve složité skupině souhlásek vzniklo trpaska atd. (jako vyslovujeme obyčejně šveska, odpusky a p., Gebauer t. 397). Tím se tyto tvary sblížily s tvary jmen paprslek, okrslek, které v staré češtině tvořily nepřímé pády paprslka, okrslka, paprslku, okrslku atd. (se souhláskovým l, tedy 3slab.) nebo se ztrátou l také paprska, okrska atd., a podle nich vznikl tvar trpaslek, 2. p. trpaslka (3slab., což se ovšem vyslovovalo i trpaska), jejž v starší době ještě nalézáme; v lat. slovníku Jana Vodňanského z r. 1511 je i 1. p. mn. č. třpasci[2]. Tvar trpaslík (trpaslíka atd.) je pozdější (u Jungmanna teprv z Veleslavína); vznikl napodobením zdrobnělých slov na -ík, při[264]čemž pomáhalo i starší slovo ž. r. trpaslice (vedle 4slab. trpaslkyni, trpaslkyně). Souvislost s číslovkou se asi cítila dosti dlouho; tím si vysvětlujeme, že se z tvarů číslovkových přenášelo ř i na toto slovo (v němž ř hláskoslovně oprávněno nebylo) a že se vedle trpaslek říkávalo i třpaslek (asi 2slab., jako bylo 1slab. třmi = třemi).

Jako v církevní slovanštině, bývalo jistě i v jiných jazycích slovanských a tedy také v češtině více podobných složenin s tr-. V Jungmannově slovníku čteme na př. (z Palkoviče) sloven. slovo (v druhé části nám záhadné) trbělka (kolébka z plachty na třech tyčkách), od Kollára měl Jungmann sloven. trbok (dlouhá síť na ryby; snad to bylo také něco tříbokého). Časem se kmen tr- stával nesrozumitelným a říkalo se místo něho raději tří- nebo troj- (tříhlavý, trojhlavý ap.); tří- (jako dvou-, čtyř-, čtyr-, pěti-, šesti- atd.) je vlastně 2. p. (tříleté dítě je dítě tří let), troj-, (jako dvoj-, čtvero-, n. čtver- atd.) pochází z příd. jm. trój = trojí (dvój, čtver atd.). Jak temným bylo tr- již etymologickému citu našich předků, viděti z toho, že se podle Rosovy zprávy (u Jungmanna) místo trpaslík říkávalo i krpaslík; kr- m. tr- dovedeme vyložiti jen zkřížením se slovy moravskými a slovenskými jako krpěť (krněti a p.), krpelec, krpatec, zakrpelec (zakrnělec a p.); srv. Matzenauer, Listy fil. 9, 22.


[1] Prosíme o zprávy, znamená-li trnož posud někde něco jiného, než oporu nohou přidělanou ke stolu.

[2] O tvarech trpaslek, trpaslka mluvíme zde tak, že je v nich samohláskové r, tvořící přízvučnou slabiku. Víme ovšem, že v nejstarší době české r zde bylo souhláskové a netvořilo slabiku (trpaslek bylo tedy slovo dvojslabičné s přízvukem na -pa-), protože polosamohláskový jeřík zde původně byl za r; ale výslovnost se v takových případech měnila již v době staročeské a tr- se (v době nedosti známé) stávalo slabikou.

Naše řeč, ročník 7 (1923), číslo 9, s. 262-264

Předchozí Václav Flajšhans: Něco o mluvě Husově, III.

Následující Rostenec

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1