Časopis Naše řeč
en cz

Blížiti se, blízký, blízko

Josef Zubatý

[Články]

(pdf)

-

1. Slyšeli jsme nedávno od jednoho z našich vědeckých pracovníků, že mu jeho jazykový rádce důsledně škrtá v rukopise předložku k, kdykoli užije vazby blížiti se k něčemu (k někomu), která jeho citu zní zřetelněji. Vyložíme o této věci podrobněji, protože se nám z ní ozývá ohlas brusičského úsilí u nás tak častého, jež náš spisovný jazyk stále »opravuje«, aniž uznává za potřebné podívati se při tom aspoň do slovníku.

Staré doklady u Jungmanna, Kotta, Gebaura i v našich výpiscích mají skoro vždy vazbu s předložkou k, mimo jediný doklad z Tristrama, jejž r. 1878 uvádí Kott na důkaz, že vedle vazby té ani vazba předložky není chybná. Stejné poučení nalézáme pod heslem přiblížiti, přibližovati (se), kde zvláště Bibl. konkordance má hojně dokladů z Kralické bible; jediný doklad bez předložky má zase Kott (7, 457, r. 1893), »bičovánie nepřiblíží sě stanu tvému« z Žalt. Wittenb. 90, 10 (»aniž se přiblíží jaká rána k stánku tvému« Kral.), kde vazba bez předložky je asi napodobením lat. předložky (flagellum non appropinquabit tabernaculo tuo). To je v plném souhlase se způsobem, jak se vyjadřujeme dnes my; říkáme přece »blížíme se k městu, k domovu, nepřibližuj se ke mně«? Ani brusy nežádají jiné vazby. Až r. 1916 (v 1. vyd. Slovníku) Mašín má vazbu blížiti se komu, čemu (čím) s jediným dokladem z Čecha (Dagmaře se blíží); druhý doklad z Vlčka (těmito … ideami … Hálek blížil se myšlenkovému ruchu našich dní) v této otázce nic neznamená, protože zde jde o blížení v přeneseném smysle, kde přirozeně působí obdoba vazby blízký, blízko něčemu. Proč je vazba s předložkou dnes již nesprávná? Bezpochyby proto, že by se její zápovědí naši bezejmenní »oprávcové« jazyka přiblížili o píď k cíli, jejž proti tisíciletému zvyku slovanských jazyků spatřují v tom, aby se podařilo zbaviti češtinu před[226]ložek. Snad nemusíme zvláště vykládati, že vazbu blížiti (přiblížiti) se k něčemu (k někomu) v obyčejném místním významu máme za docela správnou, ba za správnější než vazbu bez předložky. A stejně pohlížíme na vazbu tohoto slovesa, kde je řeč o blízkosti časové (což bývá dosti zřídka), na př. »blížilo se k vánocům, k večeru«.[1]

2. Ne tak jednotná jest odpověď, kterou nám dávají staré památky i jazyk dnešní na otázku, jaká vazba je nejsprávnější u příslovce blízko a příd. jm. blízký (blízek). K těmto slovům se druží v staré češtině ještě bliz (místo čehož starší naši vydavatelé také časem chybně přepisovali bliž, blíž), které se významem krylo s příslovcem blízko; časem jím také bylo úplně nahrazeno. Podle Vorovky a Zenkla by jedinou správnou vazbou těchto slov byla vazba s 2. p. Zenkl má příklady »je blízek úpadku, zoufalství, smrti«; v nich jsou sice tvary, jež by mohly býti i v 2. p., ale zdá se nám, že dnešní Čech je cítí jako dativy (blízek čemu?) a že by snad spíše řekl na př. »je blízek záhubě« než »blízek záhuby«. Vorovka má »blízek smrti«, v čemž zase cítíme spíše dativ, a »blízek nepřátel«, čemuž dobře nerozumíme. Budeme zase hledati poučení v jazyce starém a v dnešní řeči prosté; najdeme-li pak, že se jazyk starý i dnešní lidový v něčem shodují, zase nám to bude důkazem správnosti.

Slovo bliz může býti v staré češtině (v souhlase s círk. slovanštinou) buď samostatným příslovcem s významem »blízko« (bliz jest den zátraty; bliz buď, Hospodine, atp.), anebo se spojuje s výrazy vyjadřujícími předmět, v jehož blíži něco jest nebo se děje. Docela tak nalézáme příslovce blízko (s 2. 3. stupněm blíže, najblíže, nejblíže, které ovšem původem patří spíš k starému tvaru bliz). Ale tvary přidaných výrazů, vazby příslovcí bliz, blízko jsou od nejstarší doby našeho písemnictví rozličné.

Velmi často to bývá (i v círk. slov.) pouhý 2. p. (bliz, blízko něčeho) a příslovce bliz, blízko nabývá povahy předložkové; vidíme to z toho, že příslovce zde stojí stále před svým jménem[2] a že se jako za skutečnými předložkami v češtině ustálil zvyk klásti za slovem blízko zájmeno 3. os. a vztažné v tvaru s počátečným ň- [227](blízko něho atd.; v starém jazyce ovšem, jako i u jiných předložek, nalézáme někdy i tvary s j-, jako »bliz jich, bliz jiej« = blízko ní a p.). Tak nalézáme podnes výrazy jako »blízko města« s významem místním, někdy i s význ. časovým (sv. Tomáše je blízko Vánoc). Někdy, ale zřídka, nalézáme blízko s 2. p. i ve význ. nějak přeneseném, ne čistě místním, kde dnes bychom snad spíše užili 3. p. a snad i spíše příd. jm. blízký, blízek; na př. »ať jsou má tato slova … blízko Hospodina« 1. (3.) Král. 8, 59. Jinde čteme »blízko jest Hospodin těm, kteříž jsou srdce skroušeného« Ž. 34 (33), 19; důraz žádal, aby blízko stálo na začátku věty, těm spíše má býti u věty vztažné, a proto užili Bratří raději příslovce než předložky blízko. V círk. slovanštině bliz’ s 2. p. je možno i při významech přenesenějších, na př. strsrb. bliz’ rožd’stva sušči »blízko porodu jsouc«.

Vazba blízko něčemu je dosti řídká (i v círk. slov. bliz’ s 3. p.; v češtině neznáme nepochybného dokladu této vazby s bliz), ale objevuje se. Blízko zde již není předložkou a 3. p. má obdobu ve větách s jinými příslovečnými výrazy (jest, stojí mu po boku, jde mu v patách, vstříc a pod.). V lidové mluvě podobnou vazbu někdy bývá slyšeti, na př. »stál mu docela blízko« a pod. Z jazyka staršího známe doklady významu spíše přeneseného; tak (mimo biblické doklady podobné doklady Ž. 34, 19) na př. »jsem blíže tomu zboží než on« (= mám k němu větší právo) u Kotta 5, 1012. V písemnictví dnešním se snad někdy objeví věta jako »jsme již blízko pravdě« (z Vrchlického má Kott »zda blíž jsme přišli pravdě«); není to vazba chybná, ale je neobvyklá.

V starém jazyce jsou časté doklady, častější a rozmanitější než v jazyce dnešním, kde se bliz, blízko pojí s nějakým předložkovým výrazem; určuje se jím zřetelněji, jaká je vzájemná poloha obou sobě blízkých předmětů. Tak se říkalo a říká na př. blízko (bliz) u něčeho (bliz u Prahy na jednéj nivě Dal.; svazček té zelinky položiv blízko u něho Otc.). Slyšíme v duchu přísné soudce, jak vidí v předl. u »zbytečnost«; jakáž pomoc, živý jazyk si nikde nedává brániti, aby nevyjadřoval, uzná-li za vhodné, představu hodně zřetelně; »blízko u Prahy« m. »blízko Prahy« je podobně názorně řečeno, jako když řekneme o něčem, že to je nahoře na kamnech nebo dole pod stolem. S týmž významem se říkávalo blízko (bliz) podlé něčeho (podlé zde znamená »vedle«) a ještě v Kralické čteme na př. »poněvadž (vinice) jest blízko podlé domu mého« 1. (3.) Král. 21 2; dnes se tak již neříká. Dosti často a zase s týmž významem čítáme v staré době blízko (bliz) od něčeho, na př. v starém překladě 1. Mojž. 12, 11 »když [228]by (= byl) blízko od Egypta« (když přicházel blízko k Egyptu Kral.); i ve významu přenesenějším, na př. »když pak již blízko od toho bylo, že město Uhrům v moc poddati se mělo« Kron. Tur. 1, 431. Dnes tak říkáme jen, kde je v naší představě východištěm blízkosti předmět, o němž se praví, že mu jiný předmět je na blízku. Řekneme-li na př., že Bílá hora je blízko (nedaleko) od Prahy, máme na mysli a chceme výslovně vyjádřiti, že tam není z Prahy daleko; zase se asi tato zřetelnost bude leckomu zdáti zbytečnou, ale mluvnické nesprávnosti v ní není. Někde je předložkový výraz i nutný, má-li se představa plně naznačiti, na př. blízko před něčím, za něčím, pod něčím (bliz pod těmi jeskyněmi přistali Troj.) a pod.

Blízko (bliz) k něčemu se ovšem říkávalo a posud říká, kde je řeč o cíli nějakého pohybu; říká se na př. přistoupiti, přijíti, odejíti blízko (blíže) k něčemu, docela jako se říká »blížiti, přiblížiti se k něčemu«; dokladů zase nebudeme hromaditi, jsou v slovnících (na př. »kdožkoli blízko přistoupá k příbytku Hospodinovu, umírá« 4. Mojž. 17, 13). Jsou slovesa, u nichž lze říci blízko (u a j.) něčeho i blízko k něčemu, podle toho, vyniká-li v představě více pojem pohybu k něčemu či pojem trvalého výsledku toho pohybu; tak na př. »posaditi, položiti, usaditi (se blízko k něčemu i blízko něčeho«. I u slovesa býti je možná obojí vazba; říkáme na př. spíše »blízko k ránu, k večeru« a pod. než »blízko rána, večera«. Říkalo se na př. o nemocném, že je blízko nebo blízký (blízek) smrti (což nám je spíše 3. p., ale starému Čechu mohlo býti i 2. p.), ale čteme také na př., že ženě bylo »blízko k smrti« (s variantami »blízko byla, blízka byla k smrti«, Otc.).

O příd. jm. blízký lze předem očekávati, že u něho najdeme stejně rozmanité vazby jako u přísl. blízko, tím spíše, že (z příčin vyložených ve Sborn. filol. 3, 120 n.) příslovce blízko vzniklo ze staršího způsobu mluvení s přísudkovým (doplňkovým) přívlastkem: pův. se asi říkalo jen na př. »muž (žena) stojí blízek (blízka) domu«. V starém jazyce opravdu nalézáme vazby rozličné, ale dnešní jazyk je v té příčině o mnoho chudší. Vlastně zná dnešní živý jazyk příd. jm. blízký jen v platnosti prostě přívlastkové (blízký příbuzný, nejbližší ulice a pod.); jen spisovný jazyk ho užívá také v platnosti přísudkové (doplňkové), v tvaru raději neurčitém, někdy i určitém. Vazba dnešní je s 3. p., blízek něčemu; píšeme na př. ještě »je blízek (blízký) záhubě, pravdě, smrti« a pod., ale lidová mluva se vyjadřuje všelijak po svém (není daleko od pravdy, nemá daleko k smrti, je na umření a pod.). Starý jazyk mohl toto příd. jm. pojiti (mimo jiné vazby) [229]s gen. i s dat.: proč bychom se my měli nutiti do vazby »jsem blízek záhuby«, když nám zní cize a v staré době stejně obvyklá byla vazba s 3. p.? Snad bychom měli podnes i vazbu s 2. p., kdybychom říkali na př. i »strom jest (stojí) blízek chalupy«; ale již dávno jsme odvykli tak říkati a již v staré době nalézáme výrazy s příd. jm. skoro jen ve smyslu nehmotném, přeneseném. A protože říkáme »jsem blízek pravdě«, je přirozeno, jak jsme již řekli, že spíše řekneme »blíží se pravdě, blíží se našim názorům« a pod., než abychom užili vazby s předl. k, jinak ovšem i zde možné. — Starý jazyk mohl říkati o někom, že je »blízek smrti« i »blízko smrti«; náš spisovný jazyk se ustálil na způsobu prvním, a proto je způsob druhý dnes neobvyklý, ale proto ne ještě nesprávný, jak (podle Bartoše) usuzuje matiční Brus.

Oč rozmanitější byl v těchto věcech starší jazyk, pozná čtenář z těchto několika dokladů, jež namátkou vybíráme: Jelikž (jakou měrou) kto přišel k té milosti, s tolik jest bliží (bližší) Boha (Štít.). Bude-li (něco) bližše (bližší) ohně, světlejše bude i horčejše (Štít.). Ty dvě věci jsou sebe velmi blízké (Vel.). (Vy, děti) ste sobě spolu najbližše (Štít.). Dědictví jeho příteli jeho, kterýž jest nejbližší jemu v rodu jeho 4. Mojž. 27, 11 Kral. (ale starší toho města, kteříž jsou nejbližší toho zabitého, umyjí ruce své t. 5. Mojž. 21, 6). Co pak stojští mudrci, ješto se za najbližší od bohuov pokládají; ti, ješto jsú od múdrosti blízcí (Blázn. 12, 31 vyd. Hanušova; právě Řehoř Hrubý z Jelení tak velmi rád psal, na př. i »blízek od smrti«), Žákovstvo (clerus), jenž má býti … k nebi najbližšie (Viklefův Dial.). Atd.


[1] Podobný význam mívá sloveso chýliti se. I toto sloveso má vazbu s předl. k, říkáme na př. o něčem, že se chýlí ke konci. Ale i u tohoto slovesa jsme čtli nedávno vazbu bez předložky; o kterémsi jednání oznamovaly noviny, že »se chýlí konci«.

[2] Odchylkou, jež ovšem dokazuje přece větší volnost slova blízko, než mají skutečné předložky, nalézáme na př. ve větě »ovoce nesou ti, jejichžto úst blízko jsi« Jer. 12, 2 Kral., kde zvítězila snaha zájmena vztažného státi na začátku věty; my bychom již řekli spíše »blízko jejichž úst jsi«.

Naše řeč, ročník 8 (1924), číslo 8, s. 225-229

Předchozí Střelhbitý

Následující Zájmeno se a Komenský

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1