Se

[Hovorna]

(pdf)

-

(J. M.) Zákon o postavení příklonek (Wackernaglův), jak se ustálil v češtině a jak jsme jej už několikrát formulovali, nestanoví, na kolikátém místě ve větě má příklonné slovo státi, nýbrž určuje toliko, že jeho místo jest hned za výrazem spojovacím nebo za prvním členem větným po [159]větné pause, t. j. nejčastěji po začátku věty. Je-li v čelo věty položen výraz složitější (na př. rozvitá vazba přechodníková), který tvoří samostatný celek přízvukový (kólon) a za nímž tedy vzniká v řeči pausa, klade se slovo nepřízvučné až za první přízvučný výraz za ní následující (Gebauer-Ertl 2, 53; NŘ. 1, 199 a j., posledně 7, 252). Na př.: Svíce lidem sloužíc, sama se tráví (Čel., Mudr. 10) = svíce lidem slouží — (a) sama se tráví (nikdo za jisté nedovede říci: »svíce se lidem sloužíc sama tráví«). Pod.: Vychvátav na silnici, zastavil se udiven (Rais, Zap. vl., Sp. 9, 168). Děti poznavše historii tolaru, teprv si ho ze všech stran obracely (Němc. Bab. 59). Děvčata však držíce se za ruce a zpívajíce, točily se kolem hořící hranice (t. 240). Proto Komenský zcela ve shodě se zákonem o postavení příklonek, jehož sice teoreticky neznal, ale jejž dobře cítil, napsal v druhém titulu svého Labyrintu: »Kdož doma v srdci svém sedě, s jediným Pánem Bohem se uzavírá«, neboť položil zájmeno se hned za první člen větný (s jediným Pánem Bohem) po pause vzniklé rozvitou vazbou přechodníkovou. Na tom nezáleží, že je »se« až na desátém místě, hlavní věc je, že je na pravém.

Naše řeč, ročník 8 (1924), číslo 5, s. 158-159

Předchozí Salakušky

Následující Skoupý