Časopis Naše řeč
en cz

Další sovětská práce o onomastice

Alena Polívková

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Teoretickými problémy onomastiky se zabývá nová monografie sovětské autorky A. V. SuperanskéObščaja teorija imeni sobstvennogo (publikace vyšla v Moskvě v r. 1973 ve vydavatelství Nauka, redaktorem je A. A. Reformatskij). Kniha je rozsáhlou ucelenou onomastickou studií (364 stran) a zaslouží si jistě naší pozornosti.

V úvodu této práce vymezuje A. V. Superanskaja význam termínu onomastika. Uvádí, že termínu se užívá ve dvou významech. Předně se jím označuje celá věda o vlastních jménech a dále se tímto termínem označují sama vlastní jména. Pro tento druhý význam se užívá též termínu onymie (onimija). Autorka upozorňuje na to, že široký zájem o problémy onomastiky vyžaduje [100]dnes vznik prací, které by zobecnily rozrůzněná fakta a hlavně upřesnily a sjednotily onomastickou terminologii,[1] a dále takových teoretických souhrnných prací, které by dovolovaly ve všech souvislostech poznat zčásti už prozkoumané i neprozkoumané oblasti této komplexní disciplíny a naznačovaly by směry dalšímu výzkumu. Existuje řada věd, které pokládají onomastiku za svou pomocnou disciplínu a které mají vážný zájem o onomastický materiál (historie, zeměpis aj.).

A. V. Superanskaja rozčlenila knihu do pěti kapitol. Jak již naznačuje sám název první kapitoly — Jméno a společnost — autorka si zde všímá vlivu společnosti na vlastní jména. Uvádí, že onomastika se dříve považovala za pomocnou vědeckou disciplínu historie, zeměpisu, etnografie, literární vědy aj., a to do té doby, dokud se jí zabývali představitelé těchto věd. Teprve tehdy, když ke studiu této problematiky přistoupili lingvisté, kteří s sebou přinášeli metody strukturní a sémantické analýzy, stala se z onomastiky samostatná disciplína, analyzující lingvistický materiál lingvistickými metodami. Dále se autorka podrobně zabývá místem onomastiky mezi ostatními vědami, všímá si např. vztahu onomastiky k lingvistice, logice, sociologii, zeměpisu aj. Autorka konstatuje, že vzájemný poměr onomastiky a lingvistiky lze zhruba charakterizovat jako vzájemný vztah části a celku. Lingvistika jako široce rozvinutá věda o jazyce zkoumá svými metodami i onomastický materiál. Vyčleňování vlastních jmen i jmen vůbec se uskutečňuje lingvistickými prostředky, využívá se však při něm též logiky a účastní se ho též složky těch disciplín, do jejichž kompetence spadají zkoumané objekty. Poněvadž však při onomastických výzkumech je účast těchto mimolingvistických disciplín nezbytná, kdežto při výzkumech neonomastického lingvistického materiálu nezbytná není, je problematika vzájemného vztahu onomastiky a obecné lingvistiky složitější. Onomastika je součástí lingvistiky, je to však součást, která se „plně nevejde“ do rámce lingvistiky jako celku. Onomastika přesahuje hranice lingvistiky zásluhou mimolingvistických složek onomastiky, bez nichž se nemůže obejít. Tím se vysvětluje také možnost zkoumání onomastického materiálu nejen lingvistickými metodami, ale také metodami jinými, což u obecné slovní zásoby (lexika) je sotva možné.

Druhá kapitola stručně charakterizuje vývoj poznávání soustavy vlastních jmen. Pisatelka upozorňuje na to, že zvláštní postavení vlastních jmen v jazyce, jejich těsné spojení s pojmenovanými objekty již odedávna přitahovalo [101]filozofy a logiky, kteří se zabývali i jejich terminologií. Termíny se však proměňovaly podle názorů jednotlivých badatelů a podle úrovně soudobé vědy. A. V. Superanskaja uvádí, že se jmény Aristotela, Hobbese, Leibnize je spjat rozvoj těch kategorií a vztahů, s jejichž pomocí se klasifikují jevy skutečnosti. Od Hobbese a Leibnize pocházejí soudobé základy klasifikace a logického dělení, jež se zrodily a mají svůj původ ještě v pracích středověkých scholastiků. O práce Hobbesovy a Leibnizovy, v nichž byla zformována teorie znaků, se opíral logik J. St. Mill, jehož koncepce větší či menší měrou ovlivnila všechny lingvistické teorie vlastních jmen. V dalších výkladech si autorka všímá prací mnoha dalších lingvistů a nelingvistů, jež nemůže dnešní onomastika opomenout, připomíná i teoretické příspěvky Pavla Trosta. V této rozsáhlé druhé kapitole je ještě řada jiných zajímavých výkladů, např. o přecházení vlastních jmen v podstatná jména obecná a naopak podstatných jmen obecných ve jména vlastní, o spojení slov s pojmem a předmětem.

V další kapitole své knihy se A. V. Superanskaja podrobně zabývá klasifikací jmen. Zajímavé pro nás jsou např. výklady o názvech výrobků a názvech firem, ústavů, podniků, institucí aj. Autorka řadí tuto skupinu jmen do středu mezi obecná jména a jména vlastní.[2] Ukazuje na plynulý přechod vlastních jmen v jména obecná a na vztah mezi nimi. Všímá si letmo i problémů pravopisných.[3] Zabývá se též problematikou tvoření názvů podniků, úřadů, společností a družstev.[4]

Předposlední kapitola se nazývá Vlastní jména v jazyku a řeči. Je zde věnována pozornost de Saussurovi a jeho kritikům (např. Smirnickému a Gardinerovi). Také A. V. Superanskaja se zabývá touto tematikou, všímá si však většinou jenom oblasti křestních jmen. Dále autorka pojednává o spisovném (literaturnyj) jazyku a dialektech. Charakterizuje národní spisovný jazyk a všímá si také z onomastického hlediska územních dialektů, sociálních a profesionálních nářečí. Jistě by se dalo polemizovat s názorem A. V. Superanské, která uvádí, že kromě obecně známých jmen nepatří jmenný „arzenál“ každého člověka do spisovného jazyka. Tvrdí, že jména ve spisovném jazyce jako systému téměř neexistují, a do jisté míry souhlasí i s pravopisci [102]a gramatiky, kteří nepokládají ony obrovské soupisy vlastních jmen, které lze nalézt např. v adresáři nebo v zeměpisném atlasu, za součást spisovného jazyka.[5] Závěr této kapitoly je věnován kodifikovanému spisovnému jazyku a hovorové řeči.

Poslední kapitola si všímá sémantiky vlastních jmen.

V doslovu autorka stručně shrnuje nejdůležitější fakta své monografie a vymezuje především základní diferenční znaky vlastních jmen a jmen obecných.[6]


[1] Na rozkolísanost onomastické terminologie ukázal na ustavující schůzi MKSO (v Krakově 1959) i J. Svoboda a dal podnět k její úpravě. Byl již vypracován první věcně uspořádaný soupis onomastické terminologie a byl uveřejněn pod názvem Základní soustava a terminologie slovanské onomastiky ve Zpravodaji místopisné komise ČSAV (1973, XIV, 1). (Na vypracování této terminologie se podílela i doc. A. V. Superanskaja.) Termíny jsou uvedeny v češtině, slovenštině, polštině, lužické srbštině, ruštině, ukrajinštině, běloruštině, srbochorvátštině, slovinštině, makedonštině, bulharštině a němčině. — Podle toho v češtině přesně rozlišujeme onymii, tj. soubor vlastních jmen (onym), a onomastiku, vědu o vlastních jménech.

[2] A. Z. Vasilevskij na moskevském sympoziu o vědecké a technické terminologii, které se konalo r. 1969, nazval tyto slovní značky výrobků ktématonymy a navrhl je vyčlenit jako zvláštní vrstvu odborné slovní zásoby. Viz o tom ve zprávě A. Tejnora, Vědecká sympozia o terminologii (NŘ 1971, 54, s. 169n.). — V naší terminologii se jména „lidských výtvorů, které nejsou fixovány v krajině“, nazývají chrématonyma.

[3] Také touto problematikou jsme se v NŘ zabývali, viz např. M. Dokulil, Psaní velkých písmen v Pravidlech českého pravopisu (NŘ 1957, 40, s. 129n.). Srov. též Z. Sochová, K slovotvorné a stylové charakteristice mluveného jazyka (NŘ 1966, 49, s. 81n.).

[4] Srov. v NŘ např. článek K. Sochora, Dnešní názvy závodů, podniků, ústavů apod. (NŘ 1961, 44, s. 154n.) a J. Kuchaře, Nová skupina vlastních pojmenování (NŘ 1965, 48, s. 16n.).

[5] Touto problematikou se u nás zabýval např. M. Dokulil v článku K diskusi o zásadách našeho pravopisu (SaS 1960, XXI, s. 272n.).

[6] V roce 1974 vyšla v Moskvě ve vydavatelství Nauka další onomastická práce V. A. NikonovaImja i obščestvo.

Naše řeč, volume 58 (1975), issue 2, pp. 99-102

Previous Emil Dvořák: Nová práce o nářeční skladbě

Next Slavomír Utěšený: První monografie o nářeční češtině v Sovětském svazu

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1