Časopis Naše řeč
en cz

K slovotvorné a stylové charakteristice mluveného jazyka (O jednom typu univerbizovaných pojmenování)

Zdeňka Sochová

[Články]

(pdf)

-

V tomto článku si povšimneme jednoho značně rozšířeného specifického způsobu vytváření nových pojmenování v mluveném jazyce. Předmětem našeho zájmu je soubor obecně známých, širokou obcí spotřebitelů denně slyšených výrazů.[1] Mnohé z nich pronikají postupně z důvěrného pracovního vyjadřování zaměstnanců i do projevů určených veřejnosti, do různých nápisů ve výlohách, do oznámení a upozornění v krámech atd. Tu však vznikají rozpaky, zda jsou pro toto více méně oficiální užití přípustné, jak je psát, nebo zda se jim vůbec raději vyhnout.

Potravinářské a kuchařské názvosloví má k dispozici řadu dvojslovných názvů, sdružených pojmenování, skládajících se z přídavného a podstatného jména. Podstatné jméno je rodovým označením výrobku, přídavné jméno specifikuje, o jaký druh jde. Přívlastkem druhově odlišujícím tu bývá často přídavné jméno zeměpisné, které zde naznačuje vztah k prvnímu místu výroby toho kterého výrobku nebo speciální úpravu nějakého jídla, obvyklou původně v některém městě, kraji apod. Jsou to spisovné dvcjslovné názvy jako uherský salám, čabajská klobása, debrecínská pečeně, debrecínský párek, ementálský, eidamský sýr, plzeňské, smíchovské pivo, mělnické, šampaňské víno, turecká káva, segedinský guláš, frankfurtská pečeně, poltavská kotleta atp.

V mluvených projevech se — z potřeby hutnějšího vyjádření — nahrazují tato odborná sousloví zkrácenými výrazy jednoslovnými, jako [82]uherák, čabajka, debrecínka, ementál, eidam, plzeňské nebo plzeň, smíchov, mělník, šampaň, turek, segedýn, frankfurtská apod. Potřeba úsporných jednoslovných názvů je v běžně mluvené praxi zřejmá. Jednoslovné názvy se pociťují na pozadí slohově neutrálních oficiálních sousloví jako stylově nižší synonyma a jejich slohová hodnota je odstupňována od výrazů hovorových (dvě deci šampaně), přes obecné (vypít dvě plzně) až k výrazně nespisovným, slangovým (houska s budapešťákem, půlka šumavy). Mnohé z nich jsou společné hovorové i obecné češtině v širším smyslu (deset deka ementálu, dát si turka, koupit čabajku).

Tento jazykový proces, při kterém se nahrazuje pojmenování dvojslovné (několikaslovné) jednoslovným — tzv. univerbizace[2] — je typický právě pro jazyk mluvený, zejména pro okruh výrazů slangových, jak už bylo mnohokrát konstatováno.[3]

Srovnání jednoslovných názvů stejného typu v některém slovníku nebo jejich porovnání ve slovnících různě starých[4] nám ukáže, jednak že stylové hodnocení i u obdobných výrazů kolísá, jednak že se u jed­notlivých názvů průběhem času posouvá zpravidla směrem k spisovnosti.[5] Postupně některá z nich přecházejí nebo už úplně přešla do spisovného jazyka a fungují vedle odborných sdružených pojmenování jako jejich slohová varianta hovorová. Na včlenění do spisovného vyjadřování má — vedle formální utvářenosti — nepochybně vliv především hojnost výskytu jak jednoslovného, tak dvojslovného názvu v běžné řeči i v rámci příslušného oboru. Čím víc ustupuje původní [83]dvojslovný název do pozadí, tím víc se blíží hranici spisovnosti název jednoslovný.[6]

Když se v uvedených potravinářských a kuchařských názvech vypustí substantivní člen sousloví, adjektivní člen buď zůstává nezměněn (A), nebo je formálně obměněn připojením (B) nebo odpojením (C) přípony. Setkáváme se zde s třemi typy univerbizovaných pojmenování:

A. a) zpodstatnělá přídavná jména jako názvy některých nápojů a jídel: plzeňské, šampaňské, frankfurtská, znojemská; podobně vypuštěním podstatného jména ze spojení s obecným přídavným jménem vzniká název svíčková atd.;

b) příležitostná eliptická pojmenování v počátečním stupni substantivizace, některá dosud vázaná na konkrétní situaci: deset deka brněnského; kilo rajských;

B. podstatná jména odvozená příponami, nejčastěji -ka a -ák: debrecínka (debrecínský párek, nověji též debrecínská pečeně), čabajka, uherák, budapešťák, limburák; cikánka (homonymně pro cikánskou pečeni), dieťák;

C. podstatná jména utvořená odpojením přípony (desufixací) -ský, popř. -cký od přídavných jmen zeměpisných, řidčeji přípony přivlastňovacích přídavných jmen, ojediněle -ový, popř. -ní od obecných přídavných jmen: budapešť (budapešťský sýr), ementál, eidam, plzeň, Smíchov, sylván, mělník, šampaň, paříž (pařížský salám), debrecín (řidčeji jako debrecínský párek vedle běžnější podoby debrecínka), dát si španěla (španělský ptáček), turka, půlka šumavy (šumavského chleba), jedna francie (francouzský chléb); graham (Grahamův chléb),[7] sachr (Sachrův dort); osminka výběru (výběrového másla), čtvrtka vejražky (výražkového chleba)[8] atd.

[84]Rozčlenění univerbizačních typů, jak po sobě následují, odpovídá zhruba i jejich stylové hierarchii.[9] Typ A. a) je spisovný, historicky dotvořený, proto jej necháváme stranou našeho zájmu. Podtyp A. b) představuje současně probíhající substantivizaci situační. Je z mluvených prostředků stylově nejneutrálnějsí a mluvená praxe se k němu uchyluje dost často, někdy nadměrně, i když je k dispozici spisovný výraz jednoslovný (kilo rajských[10] místo kilo rajčat). U typu B. je bezbarvější, slohově méně příznaková přípona -ka, která začleňuje slova jí odvozená zpravidla do jazyka obecného. Velmi častá odvozovací mnohovýznamová přípona -ák si ponechává povětšině silně expresívní příchuť, která dodává mnoha slovům jí tvořeným výrazné zabarvení a zařazuje je zpravidla do nespisovné vrstvy slangové. Ojediněle dochází i zde k oslabení stylového příznaku.

Zvláštní druh pak představují a hlavním předmětem našeho zájmu jsou názvy typu C: zpětnou derivací nejčastěji přídavných jmen zeměpisných nebo jejich náhradou příslušným jménem podstatným se dochází k homonymním podobám, které se shodují s příslušným jménem osady nebo kraje (např. Champagne, Emmental), podle kterého byl určitý výrobek pojmenován. Shoda je jen zvuková, po stránce pravopisné je tu rozdíl: protože nová pojmenování jsou obecným druhovým označením výrobků běžné denní potřeby, píšou se s počátečním písmenem malým a zpravidla pravopisem počeštěným.

Skupina názvů tohoto typu je vnitřně diferencována. Některých se užívá již velmi dlouho, jsou vžité a ustálené (ementál, eidam, šampaň, sylván). Jiné vznikly nedávno jako univerbizace situační, kontextové (budapešť, paříž, Šumava, francie). Z tohoto hlediska se ve dvojici plzeň, smíchov výraz smíchov pociťuje stále ještě jako méně obvyklý, méně ustálený, kdežto slovo plzeň již dávno zakotvilo v obecné slovní zásobě a vyskytuje se už i v krásné literatuře (Weiss, Jirotka). Dlouhým a častým užíváním se tedy mnohdy stírá nespisovný ráz takto tvořených výrazů a přecházejí postupně do jazyka hovorového.

Jde o velmi živý a produktivní proces vytváření nových pojmenování, který probíhá přímo před našima očima. Ve výlohách a na nálevních a potravinářských pultech se objevují nápisy jako šáteček s bu[85]dapeští, dnes točíme smíchov, v mluveném styku se od zaměstnanců běžně slyší věty jako přejete si dieťák, nebo prahu?, jeden poltav s bramborem apod. První setkání s každým novým výtvorem tohoto druhu působí však vždycky poněkud nezvykle.

Svou zřejmou příslušností do nižších stylových vrstev — alespoň při svém zrodu — výrazy tohoto typu se zřetelně odlišují od široké skupiny pojmenování, která vznikla tím, že na výrobek sám bylo přeneseno zobecnělé jméno jeho výrobní nebo obchodní značky neboli — odborně — ochranné známky. Jde o pojmenování jako rokfór, žervé, imperiál, madetka, pribináček, pribinka, polárka, hermelín, maceška (nově nahrazeno názvem čajovka), senátor, prazdroj[11] atd. Motivace těchto názvů je různá. Jsou to metonymická zobecnělá (počeštěným pravopisem psaná) jména míst první výroby (rokfór, gouda, gorgonzola) nebo prvního výrobce (žervé, maceška, pišingr), pojmenování odvozená z názvu závodů (pribináček, pribinka, madetka), metaforická pojmenování (prazdroj, blaťácké zlato), z nichž některá mají nahradit původní cizí názvy našich domácích výrobků (hermelín místo camembert), různá jiná metonymická pojmenování (polárka, eskymo, mísa, granát, rubín), zkratková slova (nealko, ovona), názvy motivačně — vzhledem k vlastnostem výrobku — neprůhledné (pacholík — tvarohový krém nazvaný asi podle určení dětem), nebo konečně výrazy tvořené bez pravidel (kofola, patrně mechanickou obměnou podle coca-cola ze slova kofein nebo z mezinárodního základu pro slovo káva, mirelka) atd. SSJČ je v značném počtu — pokud mají delší životnost — zaznamenává, a to jako prostředky spisovné, některé z nich označuje (ne zcela důsledně) jako potravinářské termíny. Pojmenování typu sylván, šampaň, smíchov uvádí naproti tomu v ome[86]zeném výběru s patřičnou stylovou charakteristikou (jako slova hovorová, popř. obecná).

Výrazy jako plzeň, smíchov, šumava, praha se někdy vykládají jako pojmenování vzniklá metonymickým přenesením příslušného zeměpisného jména na výrobek.[12] Že však jde o pojmenování vzniklá univerbizací,[13] dosvědčuje hned několik momentů.

Významový posun metonymický pociťujeme jako organickou, snadno pochopitelnou a navoditelnou asociaci k základnímu významu. Oba významy jsou obsahově spjaty na základě prostorové, časové, příčinné nebo jiné souvislosti. Naproti tomu při vzniku výrazů univerbizovaných nám uniká vzájemná souvislost obou pojmenování: postrádáme jejich společný obsahový jmenovatel — nevíme prostě, proč se sýr jmenuje po Budapešti a salám po Paříži —, a proto cítíme mezi oběma stejně znějícími názvy rozpor, vnímáme je jako nežádoucí homonymní kolizi. Rozdíl vynikne ze srovnání dvou typů spojení: na jedné straně spojení jako politika Prahy (pražské vlády), je na něm vidět Prahu (pobyt v Praze), půl Prahy je na nohou (polovina pražských obyvatel) a deset deka prahy na straně druhé; nebo i Smíchov se zapojil do akce Z proti dnes točíme smíchov.

Při neznalosti základového jména osadního se zpětná derivace vrací k nesprávným, mylně předpokládaným podobám; např. jeden poltav (= poltavská kotleta; jméno města v SSSR zní však Poltava).

O vzniku univerbizací svědčí i název sýra parmazán; název ten je jmenný základ vzniklý odpojením přípony -ský ze staršího přídavného jména parmazánský. Toto přídavné jméno je tvořeno zvláštní, částečně cizí příponou -zánský od jména italského města Parma a uchovalo se jen v tomto potravinářském odborném spojení. V jiných, novějších spojeních je již náležitě tvořené přídavné jméno parmský (např. v kuchařství parmský řízek).

Při svém zrodu jsou univerbizované názvy poznamenány výrazným [87]stylovým příznakem a mají své terminologické dvojslovné protějšky. K typům rokfór, prazdroj přídavná jména zpravidla chybějí.

Univerbizací vznikají i výrazy homonymní s jmény obyvatelskými, např. vypít dva turky, dát si španěla. Připomeňme alespoň nejznámější obdobné názvy z jiných oborů: hovorový výraz peršan (perský koberec) nebo slangový francouz (francouzský klíč). Od těchto univerbizovaných názvů je třeba co do vzniku rozlišovat případy jako talián (uzenářský výrobek podobný tvarem vuřtu) nebo indián (cukrářský výrobek — zde častěji indiánek — a motocykl) apod. Protože zde chybí dvojslovný mezistupeň (není taliánský vuřt), vznikly patrně přímým metonymickým přenesením jména obyvatelského na výrobek. Na pomezí je pojmenování maďar (ve sportovním slangu míč původně maďarské výroby nebo styl skoku vysokého), jehož vznik by bylo možno vykládat obojím způsobem (ale spíš metonymií než univerbizací). Metonymická přenášení tohoto druhu nebývají ve spisovném jazyce tak obvyklá.

Obdobně vznikají univerbizovaná pojmenování i v jiných oborech, např. v lékařském slangu mít bazedova[14] (Basedowovu nemoc), bechtěreva, bürgra, litla (Littléovu chorobu), ve sportovním slangu skočit dvojitého salchova (Salchowův skok)[15] apod.

Univerbizované názvy tohoto typu se vytvářejí též z obecných přídavných jmen, např. uvedené už potravinářské názvy výběr, vejražka, dále v administrativním slangu např. jít na okres (tj. okresní národní výbor, okresní výbor strany apod.), vyřídit si to na kraji atd.

Většina nejnověji vznikajících pojmenování typu C. (utvořených tzv. desufixací, tj. odpojením přípony) si delší dobu zachovává svůj nespisovný, slangový ráz. Jsou proto oprávněná jen v důvěrném pracovním prostředí, pro projevy určené veřejnosti se nehodí. Není však vyloučeno, že postupem času — udrží-li se v jazyce déle — mohou v jednotlivých případech získat domovskou příslušnost ve spisovném vyjadřování hovorovém, podobně jako už vžité názvy ementál, eidam a postupně se vžívající šampaň, sylván apod.

Pokusili jsme se naznačit, že tvoření nových slov v běžně mluveném jazyce má některé své specifické způsoby. Univerbizační proces se zde realizuje jistým slovotvorným postupem v míře, která nemá ve spisovném jazyce obdoby.


[1] Materiál nám poskytla každodenní nákupní praxe v potravinářských prodejnách a občasné stravování v restauracích a veřejných jídelnách.

[2] Univerbizaci chápu v nejširším slova smyslu jako A. V. Isačenko, Obecné zákonitostí a národní specifičnost ve vývoji slovní zásoby slovanských jazyků, sb. K historickosrovnávacímu studiu slovanských jazyků, Praha 1958; týž, O některých zákonitostech v oblasti pojmenování, Sborník Vysoké školy pedagogické v Olomouci, Praha 1956; M. Helcl, Univerbizace a její podíl při růstu dnešní slovní zásoby, SaS 14, 1963, s. 29n.; srov. i Al. Jedlička, K charakteristice slovní zásoby současné spisovné češtiny, Slavica Pragensia VII, 1965, s. 13n.

[3] Srov. např. M. Dokulil, Tvoření slov v češtině 1, Praha 1962, s. 117, a J. Bělič, Celonárodní slovní zásoba ne plně spisovná a nespisovná, SaS 15, 1964, s. 18n.

[4] Např. v Příručním slovníku jazyka českého (dále PS) a v nyní vycházejícím Slovníku spisovného jazyka českého (dále SSJČ).

[5] Stanovit přesnou a jednotnou stylovou charakteristiku je ovšem pro zpracovatele každého slovníku velmi obtížné. Stylové hodnocení se poměrně rychle mění a bývá u různých mluvčích různé. Mimo to pro zjišťování stylové hodnoty slov, zejména v jazyce mluveném, chybějí zatím pevná kritéria a nejsou propracovány ani přesné, objektivní metody zkoumání.

[6] Např. parmazán (s dubletou parmezán) charakterizuje PS jako fam. zř., SSJČ jej již uvádí jako slohově neutrální spisovný prostředek bez jakéhokoli omezení. I když SSJČ z důvodů systémové úplnosti zaznamenává ještě i adjektivní podobu parmazánský (parmezánský) a sousloví parmazánský sýr, víme z praxe, že se tato podoba už téměř vůbec nevyskytuje.

[7] SSJČ zaznamenává bohužel v neshodě se skutečností jen odborné sousloví Grahamův chléb.

[8] Výražka je také označení pro jemnou žitnou mouku z prvního mletí.

[9] Někdy jsou k dispozici všechny tři podoby pro označení jednoho výrobku a jsou stylově diferencovány. Např. v trojici názvů budapešťský - budapešť – budapešťák stojí nejvýš výraz první (hovorový), nejníž výraz třetí (slangový expresívní).

[10] Srov. též nářeční zpodstatnělou podobu zemsky (= zemské jablko, tj. brambor) v článku M. Korandové O českých nářečních názvech pro brambory, NŘ 45, 1962, s. 186n.

[11] Dotkneme se letmo pravopisné stránky těchto názvů. Pravopisná zásada psát v běžném dorozumívacím styku malé počáteční písmeno naráží často na nesouhlas odborníků, kteří z právních, ekonomických, reklamních, prestižních nebo jiných důvodů obhajují psaní s písmenem velkým, aby tak byl zachován jedinečný ráz výrobní značky některého podniku ve styku s jinými, hlavně zahraničními firmami. Bez dlouhých úvah je zřejmé, že pravopisná zásada psát výrobky běžné denní potřeby s malým písmenem nekoliduje nijak s oprávněnými nároky odborníků. Vždyť přece oblast užívání obou pravopisných podob se nekryje. V projevech odborného zaměření — v obchodní korespondenci, fakturách, účetních dokladech, reklamních nápisech — je možný a někdy potřebný pravopis s velkým písmenem. Pravidla českého pravopisu také v tomto duchu pravopisnou zásadu stanoví (akademická Pravidla českého pravopisu, NČSAV, Praha 1957, s. 69). V běžné praxi by však obraty jako pivo Prazdroj — s nominativem jmenovacím — působily těžkopádně.

[12] Tak např. Fr. Trávníček, Nauka o slovní zásobě (vysokoškolská skripta), Praha 1953, s. 56.

[13] Situace v jiných jazycích — jak upozorňuje prof. Vladimír Šmilauer v redakční poznámce — může být rozdílná. Ve francouzštině, kde je jiný typ sdružených pojmenování než v češtině (fromage de Roquefort, vin de Champagne), lze chápat výrazy jako roquefort, camembert, champagne, bordeaux aj. teoreticky sice také jako univerbizované, ale ve většině případů jde o metonymii. Podobně je tomu v polštině, kde je szampan, burgund (u nás jen burgundské). Naproti tomu němčina se svou jednoduchou sufixací a snadnou substantivizací má nepochybně univerbizované typy Emmentaler, Champagner (zpodstatnělá přídavná jména). Je pravděpodobné, že v jednotlivých případech působil na češtinu i vliv cizího jazyka.

[14] SSJČ označuje bazedov jako hovor., ale jde spíš o výraz slangový.

[15] Slovník slovenského jazyka označuje salchov jako šport. slang.

Naše řeč, ročník 49 (1966), číslo 2, s. 81-87

Předchozí Anna Jirsová: Vazby u dějových podstatných jmen označujících duševní projevy

Následující Josef Skulina: O šíření obecné hanáčtiny

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1