Časopis Naše řeč
en cz

První monografie o nářeční češtině v Sovětském svazu

Slavomír Utěšený

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Samarkandská bohemistka Zinaida Iv. Mjačinová, která se od r. 1962 zabývá studiem jazykové situace v obci Malaja Zubovščina, okr. Korosteň v Žitomirské oblasti, podala v r. 1974 k obhajobě na Běloruské státní univerzitě v Minsku kandidátskou disertaci s názvem Jazykový rozbor českého nářečí vsi M. Zubovščina na Ukrajině (Fonetika, morfologie, slovník). Podle autoreferátu jde o rozsáhlou práci asi na 200 stranách, s více než 200 stranami slovníkové a textové přílohy a s 20 stranami historicko-etnografického náčrtu. Malá Zubovščina, která byla právě před sto lety osídlena východočeským obyvatelstvem z Polabí a Pojizeří, má dnes 1070 lidí, z nichž je přes tisíc Čechů (a z nich od 130 získávala autorka materiál k práci, od 35 pak pořídila i magnetofonové záznamy).

Při popisu hláskosloví jsou mj. stanoveny východočeské typy jako tátoj, dáuno, chliu, do usi, (s neslabičnými u) nikoli však kráwa, zachovávání párových znělých na konci (národ, bjež!), s případným doprovodným slabičným prvkem (teďə, hadə), který se přenáší i k neznělým (zeťə, ňicə), krácení typu u Zajfrdu, bratru sin, unor, psaňi, zedňik, pruňi, umiš (interferencí též krácení á — takova slama kouka řebřikam), podle autorky jen expresívní dloužení typu bóli, péři. Interferenci s ukrajinštinou a ruštinou lze přičíst typy ešče ščesťi, tvrdé ł (bez rozlišení i v případech jako połiuka, hłedał). Zajímavé je tvrzení, že typ mje byl vedle častějšího mňe zapsán jen u nejstarších informátorů. Znaky okrajového pásu (seďal, panna ap.) zde nejsou.

V oddíle morfologie je podobně popsán průměrný východočeský systém forem (zmiňujeme se jen o příznakových případech): ščikaturščikoj = ‚štukáto[103]rovi‘, interferencí pak i vo halstukoj (‚vázance‘), vo sádloj, rodinné jméno Usfoldovi (vedle řidšího Usfolďi), Pepíkove//Pepíci, ale i plotňiki (‚tesaři‘), požárňíki, inženeri, Novákom//Novákum, ale i psam, kamenščikam, vo vojákach ap.; u žen. rodu je výrazně diferenční jen typ za lavicej, podoby jako do voďe vznikají zřejmě až s rozpadem znalosti češtiny. U příd. jmen zaujmou důsledné zápisy s krátkým i (dobriho, dobrimu, vo hluchi babice, dlouhi černi řasi, prasenčiho chliuka) a typ tetčina kráva, babičinu chaloupku (v jiných pádech jsou tvary složené). U sloves je důsledná 3. os. pl. musej, volaj, časté krácení (říka, mlčite), v 2. os. sg. prét. jen šels, koupal ses ap., uvádějí se rezultativní tvary jako máme vimito, patrně jen individuální kondicionál abichom (jiný tak výrazný spisovný vliv jsme neshledali) a tvoření futura pomocí slovesa mít: to kuře má scipnout = ‚zdechne‘ (vliv ukrajinský).

Ve formulacích jsou někdy nepřesnosti a nedopatření: u typu tátoj „nevypadla“ jen hláska w, jde o redukci skup. -owi jako celku; muž. rod jmen jako sezon, briket není kontaktovým přehodnocením českého sezóna, briketa, je dán již přejetím oněch slov; koncovka -ema, -ma není jen ve středočeských a severočeských nářečích ap.

V závěrech je zhodnocena, a to hlavně z hlediska interference, též slovní zásoba. Vedle okruhů jako meteorologie, kde je přejato teprve každé dvacáté páté slovo, představuje např. v oboru řemesla a financí podíl přejetí třetinu až polovinu příslušných výrazů. Cenná jsou i pozorování generačních rozdílů: mladí již neznají slova jako řečník, lhář, nestidatost, lakomej, topič, špehoun, mňesto, novini, válka, i staří však užívají specifických zubovščinských inovací jako brechoun (od brechať ‚štěkat’), ptachárňik (‚pěstitel drůbeže’), piunej závod (‚pivovar‘), adaptací jako bojáclivec, dauleňi krve ‚krevní tlak‘ ap.

Práce, kterou vedl prof. dr. L. I. Rojzenzon, představuje cenné obohacení české dialektologie a je zároveň vítaným příspěvkem k studiu mezislovanských jazykových kontaktů v SSSR, v němž až dosud bohemistika chyběla.[1]

Slavomír Utěšený

Co život dal

Tagže naše roďiče bili katolici. Pak se vzali pravoslounou víru i f ti pravoslauňi víře sme prožili až do dneška, už do konce. A pokřťili mňe Boženka po katolicki a teď mňe překřťili na Emilku. Tak sem Emilka.

Vdala sem se, bilo mňe vosumnáct roku. Vzala sem si Černiho Vojťecha, bil černej, jag řibek. A bil vode mňe vo třináct roku mlači-né, starši vode mňe (než já). Babička mňe dicki řikala, že lepši staršiho nežli mladiho. Ti mladi fšecki pomřeli a von žil až do devadesáťi třech roku. Devadesát tři roki prožil, to neňi šutka (legrace). [104]Pracoval f chazajnstoi (hospodářství), mňel vosum desáťin (děsjatin) zemňe. A choďili sme kosit, tak sme si nespjechali. Mi sme si pokosili hodnej kus a ďem si domu rači votpočnout ešťe. Von si trošku lehne, já ňeco přichistala, a zas sme si votpočali, popili čaje a šli sme zas na pole. Pomaličku sme ďáli a mňeli sme chvala bohu fšeho. To šťesťi, že von bil zdravej. Mňeli sme sedum ďeťi. To taki sou dost. Jeden mňel apendicit a ten porát (zrovna) tam umřel v bolňici (nemocnici). Tak sem přežila fšeho na svjeťě.

Mňela sem jednoho sina, vzal si ženskou pořádnou i žijeme si pohromaďe — a jeho zabili na vojňe (ve válce). Vona vostala ve mladejch letech se šterma ďítkama, a ti ďítki pomalinku sme hleďeli. Jako já babička, tak sem je hleďela, voňi mňe teď za to ďekujou. A ďeťički se fšecki viučili. Jeden je doktorem, má si ruskou ženu. Žijou modz dobře. Druhej je slesarem (zámečníkem). A ceruška vostala jen jedna. Ta má železnodorožňika (železničáře). Fšicki žijou dobře. Tak má nevjestka (snacha) z ďeťiček má radost.

Vyprávěla v r. 1968 Emilie Černá, nar. 1884


[1] Z publikovaných prací Z. Mjačinové upozorňujeme zvlášť na 3 příspěvky ve sb. Issledovanija po russkomu i slavjanskomu jazykoznaniju, sv. 2, Samarkand 1969 (a též na textové ukázky v 3. svazku téhož sborníku z r. 1971). Z 2. sv. cit. sborníku přetiskujeme připojenou krátkou ukázku (s. 161n.).

Naše řeč, volume 58 (1975), issue 2, pp. 102-104

Previous Alena Polívková: Další sovětská práce o onomastice

Next AS (= Alexandr Stich): O vývoji současné češtiny pro učitele