Časopis Naše řeč
en cz

O lužickosrbských jménech vlastních v češtině

Jiří Mudra

[Articles]

(pdf)

-

Tradiční česko-lužickosrbské kulturní styky nacházejí výraz i v naší publicistice. Spisovatelé a překladatelé musí přitom řešit řadu nesnadných otázek souvisejících s převáděním lužickosrbských osobních a místních jmen do češtiny. Tato řešení bývají nejednotná a rozkolísaná. Nežádoucí pestrost, rozpaky a nejistota v novinách i v tištěných pracích našich autorů popularizujících lužickosrbskou kulturu přímo vybízejí zamyslit se nad takovými případy a podat návrh na jejich ustálení ve spisovné češtině, o nějž by se mohli pisatelé opřít.

Poměrně velká pestrost u názvů samého národa je způsobena snahou po odstranění dvouslovného výrazu. Zcela se však ustálily názvy Lužičtí Srbové a přídavné jméno lužickosrbský (sami Lužičtí Srbové užívají slova Serb, adj. serbski, na rozdíl od výrazu Južny Serb apod.) a tím se odlišily od [31]pojmenování jižních Srbů v Jugoslávii.[1] U ostatních pojmenování je však větší rozmanitost: Hornolužický (Dolnolužický) Srb, hornolužická (dolnolužická) srbština, lužická srbština horní (dolní),[2] literatura srbská v Horní (Dolní) Lužici (např. u A. Frinty). Všechna tato pojmenování najdeme v pracích našich předních sorabistů. Slovo Lužičan (a přídavné jméno lužický), kterého ještě J. Páta užíval synonymně s výrazem Lužický Srb, je dnes rázu zeměpisného nebo historického a označuje obyvatele historického území Lužice (nyní tvořícího součást Drážďanského a Chotěbuzského kraje) bez ohledu na národnost, tedy i Němce. Z tohoto důvodu se s ním dnes v odborné literatuře setkáváme zřídka.

Poměrně dlouhá pojmenování Dolnolužický Srb, dolnolužická srbština apod. se nahrazují kratšími tam, kde je ze souvislosti naprosto jasné, že jde o Lužické Srby, jejich jazyk apod.: Hornolužičan (Dolnolužičan), horní (dolní) lužičtina, lužičtina, hornolužičtina (dolnolužičtina), hornolužický (dolnolužický), popř. jen Srb, srbský.

Pro úsporu místa se podle potřeby užívá místo úplných pojmenování jejich zkrácených podob: lužsrb., hluž., dluž. (za výrazy lužická srbština, lužickosrbský, horní lužická srbština apod.).

Podobné označení pro Lužické Srby apod. bývá také v jiných jazycích, např. v polštině (języki łužyckie, język górnołużycki) a v ruštině (serbo-lužičanin, lužickij serb, serb lužičanin, lužičanin, serbo-lužickij, verchnelužickij, nižnelužickij). V němčině se po druhé světové válce setkáváme místo dřívějšího der Wende, wendisch s názvem der Sorbe, sorbisch[3] (na rozdíl od der Serbe, serbisch pro balkánské Srby).

Pro pravopis lužickosrbských vlastních jmen osobních máme spolehlivý návod v Pravidlech českého pravopisu (Praha 1966, s. 115). Skloňování těchto jmen se řídí zakončením. V češtině však skloňujeme podle tvrdého vzoru i mužská jména zakončená v 1. jedn. čís. na -r mající v lužické srbštině měkké skloňování (do pravopisné reformy v r. 1948 se psalo v hornolužické srbštině ), např. Smoler, 2. p. Smolera… Tvary jako Smoleŕ, 2. p. Smoleŕe, kterých užívali podle staršího lužickosrbského pravopisu naši autoři dříve (např. A. Černý), pociťujeme dnes v češtině jako zastaralé. U dolnolužických jmen jako Tešnaŕ lze psát (Pravidla však připouštějí i pravopis Tešnar), ale na zařazení k tvrdému skloňovacímu typu to nic nemění. Jména na -a skloňujeme podle vzoru „předseda“, i když předchází „měkká“ souhláska, např. Krušwica, 2. p. Krušwici, 3. p. Krušwicovi atd., podobně jako česká jména [32]typu Pernica; jména na -o podle vzoru „pán“ (jako v češtině Janko): Warko, Fryco, 2. p. Warka, Fryca atd.; jména typu Andricki jako přídavná jména: 2. p. Andrického, 3. p. Andrickému atd.

Stejně jako v češtině tvoří se i v lužické srbštině příjmení žen od příjmení mužů přechylováním. Na rozdíl od češtiny se však odlišují jména svobodných žen od vdaných zvláštními příponami. Jména vdaných žen, jako Hana Imišowa, Pawlina Krawcowa, jsou obdobná českým podobám a při skloňování nečiní obtíží (2., 3., 6. p. Imišowé, 4., 7. p. Imišowou). Rozpaky nám však působí jména žen svobodných zakončená ve spisovné hornolužické srbštině na -ec nebo -ic, v dolnolužické srbštině na -ojc, jako Marja Kubašec, Marjana Domaškojc. Odpovídají našim nářečním podobám ve středních a jihozápadních Čechách[4] (typ Mařka Novákovic s variantami Pepík Novákojc, Novákuc, Novákou̯c, Novákujc, Novákoe̯c — tyto podoby snad ukazují, jak lužickosrbská jména vznikla). V českých nářečích jsou to tvary nesklonné (2. p. Mařky Novákovic, 3. p. Pepíkovi Novákovic atd.); stejně tak je tomu v lužické srbštině. Ze srovnání vyplývá, že lze při užívání takovýchto lužickosrbských jmen v češtině postupovat dvojím způsobem: buď příjmení neskloňovat (jako v uvedených nářečních podobách českých), nebo vytvořit od mužského jména (Kubaš, Domaška) obvyklým způsobem (konc. -ová) jméno ženské Kubašová, Domašková. (Jména mladých mužů jako Michał Rólic se ve spisovném jazyku prakticky nevyskytují, užívá se základní podoby Michał Róla.) Prvního způsobu doporučujeme užívat v textech odborných, určených čtenářům obeznámeným s lužickosrbskými zvyklostmi. V projevech pro neodborníky zvolíme raději způsob druhý a za jméno napíšeme do závorky srbské znění. Tedy např. 2. p. Marje Kubašec nebo Marje Kubašové (Kubašec), Miny Witkojc nebo Miny Witkové (Witkojc).

Proto bychom nepovažovali za zcela vhodný způsob, který svého času doporučil Fr. Váhala,[5] aby se totiž mechanicky přechylovalo Kubašecová, Witkojcová. K těmto tvarům by si pak český čtenář vytvořil mužské jméno Kubašec, Witkojc místo Kubaš, Witka, a tím by docházelo k nežádoucímu nedorozumění. Proti názoru Fr. Váhaly mluví také dosavadní úzus: s tvary, které navrhuje, se v naší sorabistické (a pokud je mi známo ani neodborné) literatuře nesetkáváme. Šlo by tu tedy o dosti nevhodný zásah do dosavadní jazykové praxe, kterou vytvářeli čeští sorabisté (A. Černý, J. Páta, A. Frinta, J. Petr).

Ačkoli skloňování lužickosrbských jmen místních není obtížné, setkáváme se v tisku se zbytečnými omyly. Jména typu Biskopicy skloňujeme jako Budějovice; Budyšín, Radwor podle vzoru „hrad“ (přestože druhé jméno [33]náleží v lužické srbštině k měkkému skloňování, srov. i výše uvedená jména typu Smoler), Hórki podle vzoru „žena“ (jako např. Benátky). Jména jako Ruda, Slepo jsou původem přídavná jména (první rodu ženského, druhé středního), proto je doporučujeme jako taková skloňovat: 2., 3. p. Rudé, 2. p. Slepého, 3. p. Slepému atd. (obdobně se skloňují též v polštině).[6] U slov jako Wolešnica se řídíme pravidlem pro skloňování obdobných jmen slovenských (Čadca), tedy 4. a 7. p. bude podle vzoru „žena“ (Wolešnicu, Wolešnicou), 2., 3. a 6. p. podle „nůše“ (2. Wolešnice, 3., 6. Wolešnici).

Pokud píšeme nebo mluvíme o území NDR, kde žijí Lužičtí Srbové, budeme užívat místních názvů lužickosrbských, ty se totiž do českého textu lépe hodí. Teprve v závorce je možné uvést německé znění. Není vhodné, čteme-li v novinách, že „vládla v Hoyerswerdě cestovní horečka“ nebo že „Schwarze Pumpe je největším producentem hnědouhelných briket“ (cituji z článku D. Blažeje, Za ostravskými montéry v kraji Lužických Srbů, Rudé právo 19. 4. 1968, s. 6). Stejně tak neradi slyšíme z rozhlasu, že naše mužstvo hrálo zápas v kopané s mužstvem „Vajsvasru“ (tj. Weisswasseru). Všechna uvedená jména mají vedle německého také úřední znění lužickosrbské: Wojerecy, Čorna Pumpa, Běła Woda[7] (o tom se můžeme přesvědčit v lužickosrbských novinách, v časopisech a knihách, kde se užívá výhradně lužickosrbského znění, i v dvojjazyčném území Lužice, kde jsou silniční směrovky, místní tabule i označení ulic německo-lužickosrbské). Tím spíše budeme užívat pro kulturní středisko Lužických Srbů počeštěné podoby Budyšín[8] (dříve se také psalo „Budišín“; s touto podobou se setkáváme např. u K. J. Erbena, ale ještě i ve školním Zeměpisném atlasu z r. 1930). Lužickosrbsky se toto město jmenuje Budyšin, latinsky Budissa nebo Budissina. Ostatně německý název zněl původně také Budissin. Užívalo se ho např. v městských i soudních úřadech až do r. 1868, ačkoliv se vedle něho už r. 1481 začíná objevovat Bautzen. Tato podoba byla před sto lety zavedena, aby se zastřel lužickosrbský původ města, jako jediné německé označení.


[1] Srov. J. Páta, Srb, lužický Srb nebo Lužičan? Srbský, lužickosrbský nebo lužický? v knize Lužické stati, Praha 1937, s. 91—94, pův. v NŘ 19, 1935, s. 256n.; A. Frinta, Lužičtí Srbové a jejich písemnictví, Praha 1955, s. 204.

[2] Tato pojmenování jsou utvořena ústrojně a je třeba doporučit jejich důsledné užívání. Srov. Slovník spisovného jazyka českého I, Praha 1960, s. 356, 628, 1146.

[3] Jako jediného termínu užívá těchto slov i zákon na ochranu práv lužickosrbského obyvatelstva z 23. března 1948 (v Sasku) a z 12. září 1950 (v Braniborsku) a nová ústava NDR z 1968.

[4] Srov. J. Voráč, K jazykovému zeměpisu Čech, NŘ 34, 1950, s. 92—97; Fr. Cuřín, K Novákovům nebo k Novákům?, NŘ 26, 1942, s. 222—232, 241—250.

[5] Fr. Váhala, Skloňování vlastních jmen osobních a místních, v knize O češtině pro Čechy, 2. vyd., Praha 1963, s. 188.

[6] V těchto případech je totiž třeba přihlédnout též k úzu v lužické srbštině, kde je skloňování složené: 1. Ruda (rozuměj wjes), 2. p. Rudeje, 3. p. Rudej… Je to týž případ jako u jména české vsi Červená. Slepo se skloňuje hluž.: 2. p. Slepoho, 3. p. Slepomu… (jsou to vlastně nářeční tvary, přídavná jména se skloňují ve spisovném jazyce: 1. dobre, 2. dobreho, 3. dobremu…), dluž.: 1. Slěpe, 2. Slěpeho, 3. Slěpemu…

[7] Skloňovat budeme podle českého úzu: 2. p. Čorné Pumpy, Běłé Wody, 3. p. Čorné Pumpě, Běłé Wodě… V českém neodborném tisku budeme psát ovšem l místo ł.

[8] Srov. A. Frinta, Česká jména lužickosrbského původu, NŘ 39, 1956, s. 258n. a A. Frinta, Poznámka k podobě cizích místních názvů, NŘ 40, 1957, s. 308.

Naše řeč, volume 52 (1969), issue 1, pp. 30-33

Previous Jiří Kraus: Několik poznámek k předmětu sociolingvistiky

Next František Daneš: Jubilejní máchovský sborník