Česká jména lužickosrbského původu

Antonín Frinta

[Články]

(pdf)

-

[*]Vzájemné lexikální vztahy obou tak blízkých jazyků západoslovanských nebyly u nás dosud probádány, jak by náleželo — ani bohemismy v lužické srbštině nebyly ještě souhrnně probrány, ač jich lze snadno zjistit velké množství, zvláště ve spisovné řeči hornolužické, a to z různých období: od přijetí křesťanství[1] do nejnovějšího stadia po r. 1945. Tento proces přejímací byl usnadněn nejen častým státním společenstvím obojího obyvatelstva (po říši Samově a Velkomoravské trvale v l. 1370—1635), ale i původním přímým sousedstvím jazykovým: srbské kmeny obklopovaly území kmenů českých na severu Čech od hor Jizerských přes Lužické, Krušné a Smrčiny na západ až k Šumavě, ba sídlily do XIII. stol. i v samých Čechách[2] v obou jejich výběžcích u Žitavska a v přilehlém území od výtoku Labe přes horní tok Nisy a Jizery až k Ještědu a Smrku, tedy v souvislosti s našimi Charváty. Mám zato, že i Děčané a Pšované (nebo Psované?) patřili k srbským kmenům[3]. Tento přímý styk byl ovšem už od XII. stol. přerušen německou kolonisací v pohraničí na obou stranách, t. j. nejen našich Sudet[4], ale i v Míšeňsku a v nejjižnější oblasti Horní Lužice, t. j. v Žitavsku. Přesto zůstaly pozoruhodné shody hláskoslovné mezi lužickou srbštinou (zvláště jejím nejjižnějším nářečím lubijským u Löbau) a nářečími severních Čech od Mělnicka přes Pojizeří do Podkrkonoší.[5]

Zde nám jde jen o stránku lexikální v řeči spisovné a tu je přirozené vzhledem ke kulturní převaze české, zvláště po vybudování literatury staročeské od XIII. stol. a po jejím obrození od počátku XIX. stol., že jsme v tom byli stranou dávající a zby[259]teček polabských Srbů kolem horního toku Sprévy stranou přijímající naše slova, která chyběla jeho řeči, v politické i hospodářské porobě zanedbané, ba odsuzované k zániku. Nicméně došlo pro zmíněné starší okolnosti zeměpisné a státně politické i naopak ke vniknutí slov lužickosrbských[6] do češtiny. Jde ovšem jen o jména vlastní, a to o názvy zeměpisné a o příjmení, jejichž seznam následuje. (Ale dodatečným úkolem je zjišťovat, ode kdy a ve kterých krajích se u nás vyskytují ta jména.) Z oboru jmen obecných (nehledíme-li k některým provincialismům v českých nářečích na severu i na západě) jeví vliv lužický jedině spisovný název brambor; tyto hlízy k nám byly přineseny pruskými vojáky za t. zv. bramborové války o dědictví bavorské v l. 1778—79. Lužičtí Srbové sami sice neužívají tohoto názvu (jmenují tuto plodinu běrna z něm. Birne, nepl z Erdäpfel nebo kulka), ale označují zemi Brandenburg změněnou formou „Bramborska“ a v tamní Dolní Lužici existují též příjmení Brambor, Brambora, Brambork. V češtině lidové se odedávna jmenují tito Prusové „Brandeburci“, ve spisovné nověji „Braniboři“, a proto tvar s asimilací souhláskovou brambor vykládám jako sorabismus, vzniklý za styku našich venkovanů s dolnolužickými vojáky, pojídajícími tento nový pokrm, označený pak u nás podle domnělého původu.[7]

I. NÁZVY ZEMĚPISNÉ

A. Z obou historických Lužic

1. Lužice: hls. Łužica, dls. Łužyca < lúž-, jak dokazuje něm. tvar Lausitz i český tvar obecného substantiva louže, loužička. Jde totiž původně o název jen Dolní L., která je mokřinatá, bažinatá mezi rameny Sprévy. Horní L. se nazývala původně Milčansko i u nás podle tamního kmene Milčanů. (Jsou ovšem i v Čechách osady téhož jména Lužice.)

2. Spréva: hls. Sprjewja i Sprěwja, dls. Sprěwa, v lidové výslovnosti Šprewja (podle něm. Spree) i Šprowja. Pramení v Hor. Lužici u Ebersbachu blízko hranice Čech.

[260]3. Sprevice, tři osady v Hor. Lužici: a) Sprjewica, něm. Spreedorf, b) Sprjejcy, něm. Spreewitz, c) Sprjojcy, něm. Sproitz, a jedna v Dol. Lužici: Sprěwica, něm. Sprewitza.

4. Halštrov: hls. Halštrow, něm. Elster (zde rodu ženského). Z Hor. Lužice teče Černý H., na němž leží i poněmčené město H. (Elster), přes Wojerecy (Hoyerswerda), kde přijímá Bílý H. = Weisse Elster a ústí do Labe u Wittenberku. (Srov. ještě zde B 6.)

5. Budyšín: hls. Budyšin (dříve psáno foneticky i Budešin), něm. dříve Budissin, pak Bautzen. (Z latinsko-něm. podoby Budissin se vysvětluje i častá česká výslovnost Buďišín a pol. Budziszyn.)

6. Chotěbuz: hls. Khoćebuz, dls. Chośebuz (nářeční tvar Chośobuz), něm. Kottbus, psáno i Cottbus (z toho vznikla nověji výslovnost hls. Kho-).

7. Zhořelec: hls. Zhorjelc (v lidové výslovnosti i Zoljerc, jak psal i Smoler!), něm. Görlitz, pol. Zgorzelec (i Zgorzelice). (Toto opevněné město bylo sice vystavěno na Nise r. 1131 českým knížetem Soběslavem I., ale je zajímavé, že se v jeho názvu neujala v Čechách obvyklá výslovnost [sch-], patrně zůstalo [zh-] vlivem lužické srbštiny.)

8. Žitava: hls. Žitawa, něm. Zittau.

9. Žerava: něm. Sohrau, město ve vých. Dolní Lužici, je takto doloženo v Keceliově kronice Ml. Boleslavě z r. 1645. Tato podoba byla tedy přejata do češtiny ještě před změnou e > o, která nastala v dls. názvu tamního ptáka i rostliny žorawa (= řeřáb, jeřáb, Kranich a Moosbeere). (Tuto etymologii správně uvedl L. Ščerba v práci „Vostočno-lužickoje narečije“ z r. 1915 proti Mukovu výkladu ze žarow, v lužickosrbské i odborné literatuře stále ještě drženému.)

B. Z ostatních zemí Německa

1. Drážďany: hls. Draždźany (tak v evang. nářečí i ve slovníku Pfulově), teď spisovně Drježdźany[8] < dręzgjany. (V češtině je z téhož kořene stč. slovo dřiezha a novočes. tříska!). Něm. Dresden.

2. Míšeň: stč. Míšně, hls. Mišno, něm. Meissen. Srov. Missna v Kosmově kronice. Obyvatelé (srbští do XV. stol.) zváni stč. Míšněné (hls. Mišnjenjo).

[261]3. Durynsko: hls. Durinska, něm. Thüringen. Název Durynk (jako vrah Václava III.) je doložen v kronice Dalimilově, a jméno to tedy nepřišlo k nám přes Lužici, nýbrž (podobně jako Míšeň) přímo od srbských kmenů v Sasku.

4. Lipsko: hls. Lipsk < líp-, jak svědčí něm. Leipzig. (Počeštěná koncovka středního rodu je ve shodě s názvy: Kladsko, Českolipsko atp.).

5. Mohan, něm. Main. Řeka ta pramení v Českém Lese a její název doložen již v Legendě o Pilátovi ze XIV. stol. — převzat tedy od tamních Srbů, ne z Lužice.

6. Halštrov Bílý, něm. Weisse Elster, přítok Sály, pramenící v Čechách u Aše. Na něm leží Bad Elster a Lipsko a celé jeho povodí bývalo srbské. — Halštrovské hory, něm. Elstergebirge se táhnou v pohraničí od Smrčin ke Kraslicím. (Srov. zde A 4.)

7. Řezno, něm. Regensburg, hls. Rězno < Regina. (I o tomto přejetí platí, co řečeno u předešlých názvů č. 3 až 5.)

Poznámka. Oba tyto seznamy by se mohly rozmnožit, ovšem bylo by třeba zjišťovat nejstarší doklady českých ekvivalentů toponymických z Lužic i ostatního, původně srbského území Německa. Při nastalé germanisaci vznikly totiž u nás i názvy prozrazující prostřednictví německé, na př. hornolužické město Loubno (Laubno v tiscích Liberdových z XVIII. stol.) se jmenuje hls. Lubań, ale něm. Lauban; Zaháň (kdysi srbské město na řece Bobře, dávno poněmčené) má tvar hls. Žahaň, dls. Žagań, ale něm. Sagan atp.

C. Z Čech

V Čechách máme 16 osad upomínajících na Srby, zajisté nikoli na balkánské, kteří se k nám nikdy nedostali jako kolonisté (na rozdíl od Charvátů,[9] kteří přešli až na jižní Moravu z Burgenlandu). A. Muka usoudil,[10] že do příslušných osad přišli uprchlíci z Lužice po vítězství Němců. A. Profous[11] připouští původ od lužickosrbských zajatců nebo přistěhovalců u osad doložených ve 13.—14. stol., kdežto u osad z 16.—17. stol. myslí spíše na Srby balkánské, v souvislosti s tehdejšími válkami s Turky. (Ale pozdní zmínka nevylučuje starší původ i těchto osad!)

Jde o tyto odvozeniny ze jména Srb nebo Srba:

1. Srbce (plur.): a) u Vys. Mýta, doložené od r. 1354; b) u Poděbrad, doložené od r. 1413.

[262]2. Srbeč u N. Strašecí, doložena již r. 1227 = Srbkův dvůr.

3. Srbice (plur.): a) u Kdyně, doloženy r. 1226 (Sirbicz); b) u Klatov, doloženy r. 1379 (tvrz); c) u Votic, dolož. r. 1405. — Staré i Nové S. u Teplic-Šanova, dolož. r. 1512, se však původně jmenovaly Žeřevice, Řeřivice a po poněmčení Serbitz, což mechanicky zčeštěno na Srbice; tento doklad proto neplatí.

4. Srbín na Říčansku, doložen r. 1543. (Srov. osadu lužických emigrantů Serbin v Texasu.)

5. Srboví samota u Třeboně.

6. Srbská a) Nízká (Nízkosrbská), dolož. r. 1254; b) Vysoká, dolož. 1406, obě u Police n. Met. I tamní potok se nazývá Srbská a něm. jméno Niedersichel vzniklo mylným překladem ze srp-.

7. Srbská Kamenice, něm. Windisch Kamnitz východně od Děčína, na rozdíl od blízké České Kamenice, svědčí o někdejším osídlení, dolož. od 1352.

8. Srbsko a) u Mnichova Hradiště, dolož. 1543; b) u Berouna, dolož. až r. 1654.

9. Srby a) u Hostouně na Horšovotýnsku, něm. Sirb, dolož. 1312; b) u Nepomuku, dolož. 1558; c) u N. Strašecí, dolož. 1283.

Dále sem patří:

10. Milčany, osada s tvrzí u Hostíkovic v okrese českolipském, doložená ve 14. až 16. stol., ale dnes zaniklá. (Milčané byl srbský kmen v blízké Hor. Lužici).

11. Holany, obec blízko Milčan, mohla mít původní obyvatele z hornolužické Hole. (Hls. název Holan má ovšem nom. plurálu: Holenjo, ale akusativ je též Holany.) Srov. ještě na konci oddílu II A, poznámka o jménu Holan.

Poznámka. Jak patrno, je 8 z těchto osad doloženo z doby trvalé příslušnosti Lužic k českému státu a 6 z doby ještě starší. O osadách č. 6b) a 8 uvádí Muka lidovou tradici, že tam usídlil Václav IV. vzbouřence po svém rozsudku v Budyšíně r. 1408. Konečně lze uvést i Srbce u Nezamyslic na Moravě (doložené již r. 1131: Zerbcih)[12] a Srbsko u Bratislavy na Slovensku (o něm nevím nic bližšího). Jako nejisté připomínám ještě 5 osad v Čechách jménem Mukařov, doložených ze stol. 14.—16., jestliže [263]totiž pokládáme název mukař za sorabismus (ve významu obchodníka s moukou, kdežto stč. to znamená jen mučitele). Tři z těchto Mukařovů jsou v sev. Čechách, tedy blízko Lužice, a u čtvrtého leží osada Srbín. — Výklad některých toponymik na Chodsku ze srbštiny si ponechávám do zvláštního pojednání o původu Chodů z Bavorska. — Již výše (str. 258) jsem se dotkl jména staročeského kraje t. zv. Pšovska podle hradu Pšova, což možno (z lat. Psow, Pssouane) číst i Psov — srov. ves Psowje v Hor. Lužici, obyvatelé Psowjenjo. Šlo by pak o srbský kmen v Čechách (srov. ještě výklad o sv. Ludmile na str. 266), jehož jméno úmyslnou změnou s>š pozbylo hanlivé příchuti.

II. JMÉNA OSOBNÍ

A. Převzatá přímo z lužické srbštiny

Na nutnost přihlížet při výkladu těchto jmen i k jiným jazykům slovanským poukázal Dr Jan Svoboda ve svém přehledu, obsaženém v publikaci V. Davídka, K. Doskočila a J. Svobody „Česká jména osobní a rodová“ (Nákladem Rodopisné společnosti, Praha 1941, s. 30). Ale příslušná monografie Ant. Kotíka „Naše příjmení“ (2. vyd. z 1897) obsahuje, tuším, jediný výklad z lužické srbštiny. Postupně jsem takových jmen nahromadil z různých adresářů počet jistě překvapující; především sem patří:

1. Srb, příjmení velmi rozšířené v Čechách, ale pochopitelně málo na Moravě, a doložené již od r. 1321. Řadí se k podobným jménům Polák, Němec, Charvát a vztahuje se na potomky sousedních Lužických Srbů[13], nikoli balkánských z důvodu uvedeného již v oddílu I C. Počeštěný druhotvar zní Srba a zdrobnělé Srbek i Srbík = hls. Serbik. — Další příjmení, jejichž původ vykládám z lužické srbštiny, následují v abecedním pořádku.

2. Bit(t)ner lze ovšem odvodit z něm. Büttner, ale spisovně tam je tvar Böttcher, kdežto hls. se bednář, bečvář nazývá bětnaŕ [vyslov biәtnar].[*]

3. Brambora, Brambůrek (dls. B. i Brambork) — výklad viz před oddílem I A při názvu brambor (s. 259).

4. Budař < hls. Budar = Budenbesitzer (česky ta odvozenina z bouda zní teď boudař).

[264]5. Bulánek < hls. Bulank (deminutivum z dls. bulo < něm. Bulle = býk — srov. čes. bulík).[14]

6. Čubr by mohlo být (podobně jako Čupr) z něm. Tschuber čupřina, ale také lze vykládat z dls. tšubaŕ trubač.[15]

7. Čumpelík < dls. tšumplik nebo tś- = výrůstek, přívěsek (srov. něm. Zumpel = otřepek) i z hls. čumpjel, ć- = houpačka.[16]

8. Dětmar < hls. Dźětmar z něm. Thietmar. Tohoto jména byl první biskup pražský, rodem Sas, který uměl slovansky (973—982), a pak kronikář merseburský, rovněž znalý srbštiny (975—1018).

9. Dundr < hls. dunder, dundyr i dundr tulák, pobuda (k slovesu dundać toulat se).

10. Foltýn < hls. Faltyn za něm. Valentin. (Srov. Falta, Faltus a Valenta).

11. Frida, Frýda < hls. Frido za Siegfried, dls. Frido za Alfred; ale v češtině lze vyvozovat i přímo z něm. Friedrich.

12. Goll < dls. Goł = Holý.

13. Hejna < hls. Hajna za něm. Heine < Heinrich. (Z něm. přímo je české příjmení Hajn. Ovšem i z toho lze odvodit přetvořením tvar s -a.)

14. Hendrich = hls. H. za něm. Heinrich (toto bylo počeštěno na Jindřich, Jindra).

15. Hojer i Hoyer < hls. hojeŕ = hojič.[17] (Snad s tím souvisí i Hujer a mohlo by se vykládat i z něm. Häuer, ale to dalo do češtiny havíř!).

16. Hurník < hls. Hórnik. (Možná však, že to je u nás lašský tvar pol. górnik horník.)

17. Jakeš i Jakš < dls. Jakš i Jakiš, Jakuš z Jakub.

18. Jerie (časté v Podkrkonoší!) < hls. jerjej, jerjij i jerij (plur. jerje) za něm. Häring > čes. lidově heryn(e)k.

19. Jordán < hls. Jordan (u nás řídké, v Lužici i v Německu časté příjmení z lat. Jordanus).

20. Klumpar < hls. klumpaŕ = pumpař[18].

21. Kněžek < hls. knježk majitel panství, Junker. (Stč. bylo knězek, nč. kněžík.)

[265]22. Koller i Goller < hls. kołaŕ kolář. (Lze ovšem odvodit i z něm. Koller jankovitý kůň, kazajka.)

23. Krolmus < hls. Grolmus za lat. Hieronymus. (V Lužici je doloženo jako křestní jméno r. 1627 a 1742, stalo se tam rozšířeným příjmením i u Němců.)[19]

24. Libš a Lipš < hls. Libš (něm. Liebsch), dls. je i původní tvar Libuš, který Muka vykládá z Lubosłav.[20]

25. Merten < hls. Mertyn (tak se zve v náboženských knihách hls. Luther) = Martin (lidově hls. Měrćin, v něm. nářečích též Merten).

26. a) Moc < hls. Mots (psáno i po něm. Motz),[21] což je zkráceno z b) Motys, hls. příjmení (psané i Mottis), z lat. Matheus (křestní jméno zní tam Matej a příjmení též Maćij < Matěj).

27. Olbracht < dls. Hołbracht za Albrecht (v něm. nářečích Olbrecht, Olbricht a Ulbricht).

28. a) Píč, něm. psáno Pietsch, ale to je transkripce dls. Pětš za hls. Pětr i Pětř, vyslovovaného Piәtš;[22]

b) Pičman, něm. psáno Pietschmann < hls. Pětřman. Toto příjmení je časté na Šěrachowsku v Hor. Lužici. (Srov. Peterman, československý spisovatel 18. stol.).

29. Polenk i Pohlenk < hls. połleńk pololáník.

30. Renč, něm. psáno Rentsch < hls. i dls. Rjenč, zkrácenina z adj. rjeńši, krásnější.[23]

31. Rutar < hls. archaické wrotaŕ, teď wrotnik, vrátný. (Snad lze tak vyložit i druhotvar Rotter?)[24]

32. Spisar < hls. spisaŕ, lidový starší tvar než spisaćel (Verfasser) a bohemismus spisowaćel.

33. Šimánek < hls. Šiman a Symank. (Původně české tvary jsou: Šimonek a Šimůnek, ale mohly tu působit druhotvary Šimák, Šimáček.)

34. Šolta < hls. i dls. Šołta za něm. Schultheiss. (České zkráceniny tohoto něm. jména jsou: Šolc a Šulc, z maďarštiny přišlo k nám i Šoltés, Šoltys.[25])

[266]35. a) Vávra < dls. Ławro (psáno foneticky Wawro); b) Vavřík < hls. Ławrik (psáno Wawrik), obé za lat. Laurentius vyslovené s tvrdým ł > Vavřinec — hls. Ławrjenc. (Srov. však Lávra, Lorenz.)

36. Vojnar v. ještě v oddíle C 2.

Poznámka. Za nejisté případy pokládám sám:

Hanč, hls. Hančo, Hantšo i dls. Hańš (Hainsch) z Hanuš, a to za něm. Hanus.[26]

Holan, v Lužici časté příjmení, původně obyvatel Hole, ale i v češtině je název ryby holan.

Glos < dls. głos hlas. (Lze odvodit i z pol. głos nebo z něm. Glas).

Klos < hls. kłos klas. (Lze pokládat i za druhotvar z Glos.)

Jenč, časté příjmení v Lužici (psáno i Jentsch, Jensch), vzniklé tam z Janiš > Jeniš, Jänisch), ale v češtině máme vedle Jeníček též Jenček, Jenčík = dls. Jeńšyk.

Kristla, křestní jméno z Českoskalicka, je totožné s hls. Khrystla. (Obecně české je Kristýna, Krista, což může být i z něm. Christe.)

Loch by mohlo být z hls. Włoch, což je tak i polsky (= Vlach), ale též z něm. Loch díra (srov. Lochmann) nebo i z čes. hloh.

Vorša, křestní jméno z Českoskalicka, je totožné z hls. Worša (srov. čes. Voršila).

Zvláštní je případ křestního jména

Ludmila, kterýžto archaický tvar se drží u nás vedle přehlasovaného Lidmila, srov. Lidunka, Lída. Podle staroslověnské legendy i Kosmovy kroniky byla tato světice dcerou srbského knížete (patrně ze severu Čech na Pšovsku) a tvar složeniny odpovídá lužickosrbským: dompuć, domchowanka atp., kdežto v češtině je jiný typ: lidumil, lidojed. Nynější spisovný tvar tohoto jména, v Lužici málo užívaného, nezní tam Ludumiła, jak by měl (podle Bohumił atp.), nýbrž Ludmila, což svědčí, že tam přešel z Čech až v době novější, když to není světice - patronka domácí. Jde o zajímavou a nedořešenou otázku historickou, s níž souvisí i národnost Pšovanů-Psovanů (srov. zde s. 263).

B. Jména srbská přešlá z Lužice prostřednictvím německým

1. Nostic — Nostitz, jméno lužické šlechty původem z Nosaćic,[27] jejíž jedna větev se usadila v Čechách.

[267]2. Wehle i Vele jsou něm. tvary hls. i dls. příjmení Wjela, které Muka vykládá z Veli-slav.

3. Wenke i Venk jsou něm. tvary hls. i dls. příjmení Wjeńk i Wjenka z pův. wěnk vínek, věnec.[28]

C. Jména německá z prostředí srbského (lužickosrbského)

1. a) Vend: Wende, něm. název Srbů. (Křestní jméno Venda je však zkrácené Venceslaus, Wenzel.)

b) Vendyš < adj. wendisch.

c) Vindyš < adj. windisch (tak vykládá i Kotík 133) a to dalo zkrácený tvar

d) Vinš, užívaný Němci lužickými (v. frázi „ins Windsche batteln gihn“).[29] Analogií povstal i druhotvar Wünsch u nás též běžný, který nelze odvozovat ze slovesa wünschen nebo subst. pl. Wünsche (sing. Wunsch!). Také v Durynsku je obec Wünschensul, původně Serbska sól, jak správně vyložil B. Krawc v ČMS 1937, s. 40. Jde tedy o německý název přistěhovalců lužickosrbských, kteří se k nám dostali ze Sudet.

2. Vojnar < hls. wojnaŕ z dialekt. něm. Wagner (= kolář).[30] Český tvar téhož jména je Vejnar z Vajner. (Homonymum Weiner je spíš z něm. subst. ‚plačtivý‘.)

V této souvislosti uvádím konečně i jméno

3. Mejsnar z Meissner, něm. název obyvatelů Míšně, kteří byli kdysi srbské národnosti.

Předkládaje tyto etymologické výklady k posouzení našich odborníků bohemistů i germanistů, doufám, že většina obstojí, i když některá jména budou vykládána jinak.[31] I pak je to jistě překvapující množství trvalých stop jazykových, které ilustrují staleté kulturní styky české s Lužicemi.

---

[*] Předneseno původně 4. prosince 1953 v diskusní schůzi Společnosti pro slovanský jazykozpyt, pak v Kruhu přátel českého jazyka, ale materiál byl zde ještě rozhojněn.

[1] Viz mou studii Bohemismy a paleoslovenismy v lužickosrbské terminologii křesťanské a jejich dějepisný význam (Acta universitatis Carolinae 1954).

[2] Viz články A. Muky Die Grenzen des sorbischen Sprachgebiets in alter Zeit (A. sl. Phil. 1904) a Łužisko-serbske sydlišća w Čechach (Łužica 1923), E. Schwarze Die einstige obersorbisch-čechische Grenzzone (A. sl. Phil. 1927, 31) a Die Ortsnamen der Sudetenländer als Geschichtsquelle (1931, 247n.).

[3] Srov. článek R. Turka Kmenová území v Čechách s mapkou (Časopis Národního musea 121, 1952, zvl. s. 37).

[4] Viz spisek V. V. Šimáka Středověká kolonisace v záp. Čechách (Praha 1938).

[5] Upozornil na to již r. 1864 Šembera v Základech dialektologie československé (s. 8 a jinde).

[6] V jejich dalších seznamech užívám zkratek: hls = hornolužickosrbsky, dls = dolnolužickosrbsky, stč. = staročesky, něm. = německy, pol. = polsky, < = povstalo ze staršího tvaru, > = dalo pak. — Pravopis lužickosrbský ponechán tu ve známější podobě do r. 1947. — ČSM = Časopis Maćicy Serbskeje.

[7] V. Machek, Česká a slovenská jména rostlin (1954, s. 206) vykládá slovo to z bambol, ale rozšířenější je tvar bambule a pro vliv lužickosrbský mluví i to, že název brambor je běžný v sousedních Čechách, tehdy zaplavených Prusy, nikoli na Moravě.

[8] Viz o obou těchto tvarech článek M. Handrika v časop. Łužica 1935.

[9] Ale obce Charvátce v Čechách severních souvisí s domácím kmenem Charvátů (viz článek Turkův, citovaný v pozn. 3, s. 33).

[10] Viz článek citovaný v pozn. 2, s. 118.

[11] Viz rukopisnou část jeho díla Místní jména v Čechách, písmeno S.

[12] Viz Fr. Černý a P. Váša Moravská jména místní (Brno 1907), kde na s. 42 se praví všeobecně, že takové osady „jsou pojmenovány buď po příslušnících dotyčného kmene (národa), nebo po osobách, kterým z jakýchkoli příčin takové jméno se dalo“.

[13] Kotík v citované knize s. 133, pozn. 13 se snažil považovati to jméno za obecné, rodinné ve významu sourozenec, ale jeho odkaz na osadu Mlíkosrby se nedá vykládat ve smyslu „Milchbrüder“, nýbrž zde jde o sloveso srbati = střebati (srov. Mlíkojedy).

[*] Zejména v tomto oddíle je u řady slov lužický původ značně sporný, zvláště u č. 2, 4, 6, 7, 8, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 22, 26, 27, 28a a j. Nelze zde přehlížet dialektickou podobu německou na území českém. Red.

[14] Muka pokládá Bulak z Bulo < Bólo jako zkratku z Boleslav; Kotík 45 poukazuje na adj. bulatý ‚buclatý‘ a na slova bulík, bulva.

[15] Kotík 48 vykládá nemožně z čub(a) ‚cop‘.

[16] Kotík 82, pozn. 7 vykládá z Šumpela, Šumpík ‚ošumělý‘.

[17] Kotík 55 odvozuje nemožně z hojný.

[18] Kotík 98, pozn. 14 vyložil tak správně z hls. klumpać pumpovat i šplouchat. V nářečí hls. a dls. je změna v plump-.

[19] Český spisovatel tohoto jména měl předky z Lužice, proto si jí také všímal.

[20] Homonymní tvar Lipš odvozuje však Muka z Philippus.

[21] Český tvar Moc by se dal též odvodit z něm. Matz macek, hlupák.

[22] Kotík 52 vykládá zbytečně a nemožně.

[23] Muka vykládá z Renatus nebo Reinhard nepřípadně vzhledem k -č.

[24] Kotík 71 vykládá Rutar z rútit = řítit!

[25] Kotík 95, pozn. 11, vykládá nemožně ze šolichat hladit, laskat (jako Šolar a Šolín).

[26] Je možný i výklad zkrácením z hls. Hantuš = Anton (srov. č. Antoš). V hls. existuje i název hanč prasátko, vepřík.

[27] Kotík 148 vyložil takto správně.

[28] Kotík 9 vykládá to z Venceslaus (jako Venda) a Muka rovněž z Wěcsław (podobně i Wenc, což by mohlo být z něm. Wenzel).

[29] Viz Mukův článek v Łužici 1925, s. 18.

[30] Kotík 127 vykládá nemožně z čes. vojna!

[31] Sám připouštím někde možnost různého původu téhož jména. Za různá upozornění zde srdečně děkuji recensentům svého pojednání, profesorům V. Machkovi, Vl. Šmilauerovi a Dr Janu Svobodovi.

Naše řeč, ročník 39 (1956), číslo 9-10, s. 258-267

Předchozí Václav Machek: Výklady slov

Následující Miloš Helcl: O záporu složených přídavných jmen