Uvedení do jazyka starého Podskalí

Slavomír Utěšený

[Reviews and reports]

(pdf)

-

Snad každý dialektolog vzdá ve své práci aspoň jednou důkladný hold svému rodnému prostředí. Božena Zimová, dlouholetá pracovnice archívu lidového jazyka v pražském dialektologickém oddělení Ústavu pro jazyk český ČSAV, věnovala tak po dlouhý čas pozornost mluvě zašlé rázovité čtvrti staré Prahy, odkud pocházela její matka a kam se zvlášť v dětských letech častěji sama vracela. Po menších časopiseckých příspěvcích[1] vyšla v Rozpravách ČSAV její knížka,[2] která sice hlavní zájem soustřeďuje na nejspecifičtější jádro pomalu dohasínající podskalštiny — vorařský slang, nepomíjí však ani celkový jazykový charakter starého Podskalí a v textové části přináší vlastně první rozsáhlejší soubor autentických projevů v tradiční mluvě jedné ze starých pražských čtvrtí.

O každé dialektologické práci se dá v jistém smyslu říci, že se na ni dlouho čekalo (nakonec hlavně vinou edičních plánů, které pracím tohoto druhu zřejmě nepřejí), o této knížce to platí dvojnásob. Zato však, jak svědčí ohlasy v tisku, přišla v pravý čas a našla si už cestu i k širší čtenářské obci.[3]

Po dlouhé odmlce je to zase jedna ze vzácných publikací, které podávají svědectví o těsném vztahu jazyka a prostředí a které přinášejí nový pronikavý materiál k tématu „jazyk ve vývoji společnosti“ a ještě více pak na téma „kultura v zrcadle řeči“. Ne že by vorařský slang byl u nás věcí neznámou — stačí si připomenout práce Ripplovy, Chalupného a dvojice Šolc-Scheufler.[4] Zatímco však dosavadní práce buďto vorařským profesionálním výrazivem jen ilustrují své věcné výklady, nebo je studují v širších [226]perspektivách profesionální terminologie, argotů ap., přináší naše studie soustavný, vědecky fundovaný popis všech složek mluvy podskalských plavců, zabírající přitom do šíře (srovnání s profesionalismy plavců jiných oblastí) i do hloubky (uvedení do historie Podskalí, excerpce starých právních dokumentů, beletrie ap.).

Úvodní kapitola (4—7) vysvětluje podmínky vzniku vorařské profesionální terminologie: vedle obecných faktorů působících na vytváření slangu (kolektivní práce, pracovní pobyt skupiny mimo domov) upozorňuje se tu i na klíčové postavení Podskalí při vzniku českých vorařských slangů (přístavní čtvrť pod pražskými hradbami, nadaná od 15. stol. vlastním plaveckým právem, kde se měnily posádky vltavských vorů na další cestu po Labi). Ve II. kapitole (8—20) se postupně probírají vztahy podskalského vorařského slangu jakožto specifického vrstvového nářečí k jiným jazykovým útvarům, a to: 1. k národnímu jazyku jako celku a především k jeho běžně mluvené formě; 2. k místním nářečím v Čechách (na archaický středočeský základ se roubují hlavně v profesionalismech prvky jihočeské jako v lojce, jahla, vliv severovýchodočeský je sporadický); 3. k pražským argotům (přes příležitostné práce pražských pepíků v podskalských ohradách, městskou věznici Fišpanku a hlavně trestance Svatováclavské trestnice); 4. k němčině (nejen zprostředkovaně přes staropražskou češtinu, ale i přímo, stykem s šumavskými plavci a cestou do Hamburku a zpět). Naopak se tu sleduje vliv vorařského slangu na jiné vrstvy češtiny: mimo rámec Podskalí zasáhl až do terminologie našich vodáků.

III. kapitola (21—31) je věnována tvoření slov (podle onomaziologických kategorií a podle způsobu tvoření — zde zvláště zaujme krácení typu Fišpanka-Fiška, cigareta-retka, ketrdamfr-ketrda, které může být ve vztahu k argotizujícímu vynechávání koncových slabik); tzv. sémantické tvoření, jímž se vyznačuje každý slang, je zařazeno až do další, IV. kapitoly (32—36) s názvem „Změny slovního významu v podskalském vorařském slangu“.

Následující rozsáhlý oddíl V (37—59) představuje těžisko práce a je věnován věcně systematickému utřídění podskalské (především speciální vorařské) slovní zásoby vůbec. Slovníkový materiál je tu utříděn do těchto hlavních skupin: voda-řeka, břeh, vor, plavba, zaměstnání. Poslední skupina (od s. 59) se pak dále rozpadá na vorařské plavectví (s velkou „etnografickou“ pasáží o plaveckých zvycích a obyčejích), dřevařství a práce v ohradách, ledování, pískaření, rybářství (včetně vodního pytláctví). Jak vidět, dívá se tato základní část práce na Podskalí jako na pobřežní čtvrť a zahrnuje do svého pohledu vše, co je vázalo k řece, tedy nikoli jen řemeslo vorařské.

Zvláštního ocenění zasluhují texty (80—94), v nichž je podána skromná ukázka celkové výzkumné žně. Souhrnně totiž autorka získala data od 22 informátorů podskalských a od 11 informátorů vltavských, lužnicko-nežá[227]reckých a sázavských: z tohoto souboru je zde publikováno jen 31 většinou kratších textových ukázek toho nejlepšího z nejlepšího od 15 informátorů (z toho 7 žen). Jako u všech publikací nebo aspoň archívních položek tohoto druhu máme co činit s materiálem nedocenitelné studijní hodnoty, získaným doslova v hodině dvanácté, a jako vždy v podobných případech i nad těmito texty se nám sevře srdce při pomyšlení, kolik takového vzácného materiálu uplynulo v posledních letech nejen s vltavskou vodou okolo Františku a Buben (které svého rodáckého autora nenašly).

Práci uzavírá německé resumé, mapka starého Podskalí (na tomto místě trochu nepříruční) a obsáhlý rejstřík (102—14), který plní svou službu jako klíč k jazyku Podskalí a s ním spjaté povltavské vorařské problematice neobyčejně zdárně.

Velmi sympatická je koncepce a kompozice práce, která je provedena v jakýchsi dostředných kruzích — od širších historických a zeměpisných perspektiv a od vztahů mezi kulturami a jazyky vždy blíže k jádru, k vztahům vnitřních jazykových útvarů českých až k rozboru vorařského a vůbec poříčního lexika pražského Podskalí. Přitom narůstá rozsah zpracování jednotlivých oddílů až k maximu v systematickém popise a rozboru profesionálního výraziva podskalských vorařů. Celková sevřenost této práce (daná též ohledem na přípustný rozsah „Rozprav“) vedla ovšem zvlášť v závažných prvních oddílech k jistým nepříznivým omezením (jeví se to hlavně v úseku o vztahu k oblastním českým nářečím).

Snahou o maximální úspornost, která vedla namnoze až k (vynucené) škodlivé redukci materiálu a omezení rozboru, lze omluvit i výslednou nepřiměřenost nadpisu, v němž se raději výslovně nezdůrazňuje fakt, že se v práci poučíme o řeči starého Podskalí vůbec; této snaze však zřejmě vděčíme i za dobrou věc, totiž za to, že věcný slovník v V. kapitole spojuje s maximální možnou účinností encyklopedické výklady s výklady motivace pojmenování a s dokumentací úzu.

Srov. např. na str. 47: „Pojmenování vorů podle pořadí — předák (první vor v pramenu); synonymum předáková tabule, vrátenskej vor / pacholčí vor (druhý vor v pramenu, na němž pracoval pomocník vrátného, zv. v Podskalí pacholik); syn. spižnik, špižnik, špičnik (podle boudy zde umístěné a sloužící za spíži); slabák — též ve slabejch — týkalo se ovšem prostředku voru vůbec / ve střídě, střída (tabule ve středu pramenu) / šrek (předposlední vor v pramenu, na něm byla umístěna brzda ‚šrek‘): syn. šreková tabule / zadák (poslední vor v pramenu); syn. zadáková tabule…“. V souborném dokumentačním odstavci pak následují tyto kontextové doklady s určením jejich autorů: „ten vrátnej stál na předáku (A 1), ta předáková tabule nesměla čelit (A 10); na tom vrátenskim voru byl skušenej plavec (A 16)“ atd.

Stejně úsporně jsou podány i případné věcné nebo jazykové poznámky petitem, doprovázející tyto výklady. Srov. na str. 46: „(smíchovskej) vorovej [228]přístaf; syn. háfn, haufn, expr. zálif třímilijónoviho jazika; … plouli sme ze smichovskiho háfnu … haufnu … Poznámka: Vorový přístav na Smíchově, vystavěný v letech 1899—1901, skýtal bezpečný úkryt pro vory, do té doby uvazované u lapačů…“ Na téže stránce výše lze číst k heslu stan, stán (dočasné přístaviště) tuto dokumentaci: „Šade nebilo dovolíno přistávat z vorem, jen gde bil stán (A 1)“ a poznámku: „Zřizování stanů, kde se někdy střídaly posádky vorů, byl zvyk velmi starý. Svědčí o tom i původní stará kvantita (-á-) vyskytující se u nejstarších plavců.“

Jednotlivé kapitoly rozboru přinášejí hodně materiálu, který jasně dokládá uchovávání nářečních podob v oblasti terminologie a toponymie, např. na lojce (loďce), vojťeška (odtížka), jahla (kůl), ve stříďe (vor ve středu), plouli, do břeha, Na jahličkách. Obdobně nám přinášejí cenné poučení o základní nářeční vrstvě staropražské ve vztahu k sousednímu středočeskému Povltaví i texty nejstarších Podskaláků zapsané podle magnetofonových nahrávek z let 1958—1960. Tak na s. 84 můžeme sledovat toto vyprávění plavce nar. v r. 1882 s řadou archaických středočeských rysů (v ukázce je vyznačujeme kurzívou): „… proto se jim (kalhotám) řikalo hamburački, poňevač to sme si kupovali dóle, diš sme připlouli přez hranice, tak tam právje bili takovi provijanťi, ale ten mňel fšecko, vite, ten zásoboval ti loďe, to sme řikali šífi že jó … Tak ten mňel už natřihani ti látki, co je potřeba na kalhoti, a to sme si dicki koupili a tadi sme si je nechali ušit teprva a ti strašňe vidrželi, poňevač se vam ňic jich nechiťilo, voňi bili strašňe hlatkí, to bilo jak sklo … To zaz bil tadi v Jungmanovej ulici čepičář a ten delal tidleti čepice a von se menoval Bek, tak ti čepice se menovali bekofki po ňom … A tendleten švec co nám ďelal tidleti boti plavecki, tak ten se menoval Kubrt, tagže se řikalo: jedni kubrtofki naší!“

Z této ukázky, zvláště vděčné pro osvětlení etymologie výrazů hamburački, bekofka a kubrtofki, vyplývá jasně i celkový nářeční ráz staré podskalštiny: k středočeským prvkům (poňevač, dóle, natřihani, po ňom, tendleten, krátké i v tvarech vite, natřihani, ušit) pojí se širší jihozápadočeské prvky (v Jungmanovej, terminologizované plouli), a pozoruhodné jsou tu i staré germanismy, jako provijanťi, šífi.

V stručné recenzi nelze ani dobře zhodnotit všechno bohatství materiálu a poučených výkladů obsažené v této útlé knížce. Prací Boženy Zimové se tak dostalo české dialektologii — ať už nám jde o profesionální slangy, nebo tradiční nářečí — cenného příspěvku, který, jak pevně doufáme, nezůstane ve svém žánru osamocen. V současné době je pak její cena o to větší, že po pracích o profesionální mluvě základních průmyslových odvětví přináší první soustavný rozbor odborného pracovního výraziva z prostředí práce řemeslné, která má v naší zemi tradici už od počátku psané historie.

---

[1] B. Zimová, Vorařský slang v řeči starého Podskalí, Naše řeč 40, 1957, 80n. a Změny významu slov ve vorařském slangu, Naše řeč 43, 1960, 87n.

[2] Božena Zimová, Vorařský slang pražského Podskalí, Rozpravy Československé akademie věd — řada společenských věd roč. 75, seš. 7, Praha 1965, 122 stran s mapkou.

[3] O tom svědčí i fakt, že publikace, vydaná nákladem 700 výtisků, byla brzo po vydání úplně rozebrána.

[4] Srov. zvláště E. Chalupný, Vltava, Praha 1925 (II. vyd.), E. Rippl, Z plavecké (vorařské) češtiny, Naše řeč 18, 1934, 65—75, 97—105, V. Šolc, O voroplavbě a vorařích, Český lid 41, 1954, 111—116 a V. Scheufler - V. Šolc, Vorařský folklór, Český lid 44, 1957, 113—118.

Naše řeč, volume 49 (1966), issue 4, pp. 225-228

Previous Stanislav Králík: Monografická práce o východomoravských přechodných nářečích

Next Alexandr Stich: Studium národních spisovných jazyků a jazyková kultura