Změny významu slov ve vorařském slangu

Božena Zimová

[Články]

(pdf)

-

V „Naší řeči“ jsme již dvakrát věnovali pozornost mizející mluvě starého Podskalí.[1] Ukázali jsme tu také, že její podstatnou částí je vorařský slang, a uvedli jsme zejména hospodářské a sociální poměry obyvatelů této staré pražské čtvrti jako hlavní příčinu toho, že se vorařský slang projevuje v slovní zásobě podskalské tak výrazně. Sledovali jsme vorařský slang jako celek a ponechali jsme stranou pouze změny ve významu slov; jim věnujeme pozornost v této stati.

Je pochopitelné, že změny slovního významu ve vorařském slangu se jeví nejzřetelněji v označení věcí a činností specifických pro vorařské řemeslo.

Jedna z nejčastějších změn v slovním výrazivu vůbec záleží, jak zdůraznil akademik Trávníček,[2] v přenášení významu slov. Ve vorařském slangu pozorujeme přenášení významu jak u podstatných a přídavných jmen, tak i u sloves, a ovšem i u slov od těchto slovních druhů odvozených z běžné slovní zásoby. Děje se tak především podle vnější podoby věcí. Můžeme tu sledovat několik skupin pojmenování.

Dlouhým pruhům ledu, vysekaným na zamrzlé řece při ledování, říkali v Podskalí lavice. Ti, kteří lavice dostávali ke břehu, byli plavci lavic: Diž bil silnej let, tak se sekali lavice, ta lavice bila tak devjet metru široká a dlouhá vot švarcnberskiho vostrova aš k smichofskim břehum (A 1).[3]

Přejetí slova lavice pro slangový význam umožnila vnější podobnost pruhu ledu s podlouhlým tvarem sedadla. Vyvýšenému místu na vyšehradské skále nad Vltavou říkali plavci vodníková kazatelna a odtud i pro vodníka, který se prý na onom místě objevoval, měli [88]název mokrej kazatel: Tenkráde ten přivozňik prej mušel viďet toho mokriho kazatele, jak s tí vodňíkoví kazatelni šupsnul do vodi (A 11). Podobně vznikl i název korunka ve významu ‚křížem přivázané houžvičky do nožice‘, název tabule, označující jednotlivý vor v pramenu, jehla pro označení kusu dřeva 4 až 5 metrů dlouhého, který se zabodával o dno řeky (s tím souvisí i spojení píchat vodu, tj. zabodávat sochor do dna řeky a tak uvádět pramen v pohyb). Slova jehla se slangově užívá ještě v jiném významu: označují se jím totiž také dřevěné tyče, jež se zabodávaly pod šáry (‚hromada klád stejné délky, klád připravených k vázání voru‘). Tyto jehly, v jižních Čechách jahly, měly chránit klády, aby nespadly do řeky, kdyby se uvolnily. Jehly také zajišťovaly při velké vodě klády před odplutím. Jednu zátočinu na řece Lužnici, kde se tyto jehly zatloukaly, nazývají staří voraři dosud Na jahličkách. K přenášení významu na základě vnější podobnosti dochází i ve slově tágo ve významu ‚sochor‘, ve spojení koruna jezu ve významu ‚vršek jezu‘, sklenice hořejší a dolejší v pojmenování dvou omletých kamenů, podobajících se stojící sklenici, v řece před Svatojanskými proudy; mísa (název kamene v řece za Županovicemi), basa a housle (název kamenů za potokem Bukovicí), kočár (název kamene v řece za vsí Hladnou), koláč ledu pro ‚začáteční shlukování ledu na zamrzávající řece‘. Vyvýšenému místu v ohradách, kam se dávaly podklady prken, říkali v Podskalí hrob.

Dále se setkáváme s případy, v nichž jde zpravidla o názvy jednotlivých částí lidského nebo zvířecího těla anebo o názvy zvířat vůbec přenášené na věci, jichž voraři užívali nebo které byly v prostředí, kde pracovali. Slova hlava užívají dřevaři a plavci ve významu ‚tenčí část stromu u vrcholu‘ při dříví stojatém, naopak u dříví mrtvého znamená hlava ‚silný konec kusu‘; tak je zejména hlava u polena tam, kde je silnější. Předek voru je označován jako přední pata a konec voru zadní pata. Zakončení plaveckých bot, zvaných kolenáče, tvořila ve výši kolena patka, jež chránila plavcova kolena. Hlavní část vesla se nazývala tělo, část směřující do vody peruť. Výčnělkům po obou stranách jezu říkají voraři prsa (jezu), vjezdu do vrat vokřídlí a části propusti kobyla. Vzdouvající a čeřící se vodu na přídi lodi nebo voru nazývají plavci fousy. Někdy plulo několik [89]pramenů za sebou. První pramen, nejsilnější a nejpevnější, který razil cestu propustí, měl název beran. Zajímavého původu je ve vorařském slangu i název hříbě. Označoval se jím velmi silný kus, který byl volně přivázán na pravou stranu prvního voru vpředu. Podoba s hříbětem přivázaným a klusajícím vedle spřežení je velmi výstižná. Velkým kamenům vyčnívajícím z řečiště nad hladinu říkali plavci svině nebo šimák (od šiml — omletý bílý kámen — za Županovicemi), kdežto menší a malé kamení porůznu vyčnívající z řeky nazývali štěňata, hříbata, veverky, kvočna, kuřata (od Štěchovic) atd. Při přenesení významu nerozhodovala asi jen malost, ale zároveň i jejich neškodnost pro plavbu vorů. Čtyřicet až padesát centimetrů dlouhá sekera s dlouhým nosem na dotínání ledu se jmenovala čáp. Když ledaři naložili plný fasuněk ledu a nastavili nahoře náklad ještě podle pámů, takže hrany kvádrů ledu jaksi špičatě vyčnívaly, udělali ježka. Dát kus na herynka znamenalo ‚položit a upevnit kmen o eliptickém průřezu delším průměrem kolmo k vodě‘. Skutečně vyčnívající hřbet kmenu se podobal hřbetu plující ryby. Odpíchával-li plavec při plavbě vorů vor sochorem, měl zpravidla záda řádně prohnutá, odtud i spojení dělat kočičí hřbet, a to ve významu ‚dobře se sochorem pracovat‘.

S přenášením slovního významu se shledáváme i u přídavných jmen, ať už jsou původu jmenného či slovesného. Ledu na řece, který měl na svém povrchu přimrzlou tříšť, říkali plavci chlupatej led, naopak zase ledu s ledovou tříští pod zamrzlou plochou zahnízděnej led. Výdělek za práci v ohradách, kde se pracovalo se dřevem, a výdělek za práci při plavbě, kde se pracovalo na dřevě, označovali voraři spojením dřevenej chleba. Pramenům totiž říkali plavci také dříví nebo dřevo. Se souslovím dřevenej chleba souvisí i zpravidla žertovné označení pro pracovníka v ohradě dřevenej husar.

Mnohá pojmenování můžeme ve vorařském slangu sledovat také podle podobnosti děje. Propluje-li předák, tj. první vor pramenu, při příznivé vodě šťastně propustí, pak se nejprve zavaří a pak zase vyvaří. Představa vzduté hladiny vařící se vody odpovídá rychle za sebou se vzdouvajícím a klesajícím vlnám pod propustí, do nichž pramen vjíždí — hned je vyzdvižen a hned opět klesá, až se konečně dostává mimo vzruch vln do klidného toku. Tam může už plavec [90]jenom míchat vodu, tj. kormidlovat. Nesmí však předákem narazit o kamení, nesmí čelit; nemá pustit pramen, nejsou-li k tomu dány podmínky, rovnou přes jez, nemá totiž hladit jezy, má včas umět pramen zastavovat, krotit. Vtipně označují plavci i nehodu pramene. Neuhne-li pramen včas v zákrutu řeky, zaryje se předák do břehu tak prudce, že se často nahrne na jeho přední část spousta zeleného drnu. Pojmenování napást předáka humorně vystihuje obdobu s činností zvířete pasoucího se na louce: Von křičel: Ať nenapaseš předáka v zátoči! To abi jako nenajel ťim předákem na břech, to musel uhnout, a diž von napás toho předáka, tak von mjel narito na sobje drni a fšecko (B 1). Von ale napás toho předáka a bilo to, ne? (B 3).

Ve vorařském slangu můžeme sledovat i pojmenování vzniklá na základě vnitřních vztahů, a to jak u podstatných a přídavných jmen, tak i u sloves.

Dříve se dovážely po vorech z venkova do Prahy kopovky, otýpky drobného dříví a chrastí prodávané na kopy, a to podle velikosti za groš nebo za dva groše. Podle kupní ceny došlo k dalšímu pojmenování na grošovky nebo grošovičky. — Druhému voru v pramenu se říkalo špižník (bývaly na něm zásoby a ohniště) nebo ve slabejch, a konečně podle toho, že na něm pracoval pomocník vrátného zvaný pacholík, také vor pacholčí. Slovo pacholčí vzniklo z věcného vztahu voru k pracovníku — pacholíkovi. — Nestálá a proměnlivá voda se jmenovala rozmarní anebo rozmarka. K tomuto pojmenování tu dochází na základě personifikace řeky, jejímuž toku se přisuzuje vrtkavá vlastnost žen. — Tam, kde přestává vír, je mrtvá voda. Proti prudkému toku a vzdutým vlnám vody ve vorové propusti a přímo pod ní budí skutečně mrtvá voda zdání, jako by ztratila na své životnosti, odumřela. — Velmi často užívají plavci označení hladovej. Na mnohých místech v řece nazývali plavci veliké kameny, jež vyčnívaly z řečiště při opadávající vodě, hladový kameny. Skalní útes pod vyšehradskou skálou, objevující se při malé vodě a věštící špatné výdělky, a proto i hlad, jmenoval se hladovej voltář. V tomto spojení je v přeneseném významu užito ve vorařském slangu i slova voltář. K vytvoření tohoto pojmenování přispěla pravděpodobně i pověst, která vypráví, že v 15. století po bojích se Zikmundem byl [91]Vyšehrad vydán Pražanům a ve válečných zmatcích bylo z Vyšehradu naházeno mnoho cenných věcí do Vltavy. Mezi nimi též, jak podskalští plavci vypravovali, oltář z červeného mramoru. A ten je prý možno vidět jen při malém stavu vody. Malá voda však znamenala pro plavce vždy špatný výdělek. Nebyl-li výdělek, byl hlad. Proto nikdo z plavců nestál o to, vidět hladovej voltář. Stejně vzniklo i označení hladový zdě pro nábřeží v Podskalí po regulaci vody, protože kamenný taras místo přírodních břehů předpovídal plavcům ztrátu zaměstnání.

Mnohá slova přeneseného významu jsou ve vorařském slangu citově zabarvena. V plavbě byla přestávka od konce podzimu do začátku jara, čili jak plavci říkali, vod zámrazu do Jozefa. Vory nepluly vorovými propustmi, a jak plavci o nich žertovně říkali, zarostly zatím pavučinama. Předáku, tj. prvnímu voru v pramenu, který měl s prvním pramenem poprvé na jaře projet vorovou propustí, přáli hodně zdaru slovy: abi šťasňe prorazil pavučinu v jezu (B 3). Nemuselo však jít vždy o první jarní plavbu. Pramenů jezdívalo často najednou několik za sebou a o pramenu, který jel z nich první do vorové propusti před ostatními, se také říkalo, že proráží pavučinu. — Zajímavá jsou i slovesa, jichž užívali plavci eufemisticky: Tak například: napít se ze škoule znamenalo ‚topit se, utopit se‘, dát napít ze škoule ‚potopit pod vodu‘. Škoule byl otvor (skulina), který vznikal mezi jednotlivými kládami ve voru; nebyly-li kmeny příliš rovné, byla škoule často dosti veliká a mnohé menší předměty, které upadly náhodou plavcům na voru, propadly škoulí do vody a už je nikdo neviděl. Odtud i přenesený význam vztahující se i k člověku, který by sice škoulí propadnout nemohl, ale který při utonutí zmizí pod vodou a víc ho nikdo nespatří.

Nezamrzlé řece (Vltavě) říkali plavci černá (každá řeka měla v řeči vorařů svou barvu, barvu určovaly břehy a spodek, dno řeky. Otava byla zelená, Sázava zelenohnědá atd.). Název černá má svou obdobu v lidovém označování skotu, hlavně krav, které bývají často pojmenovány podle barvy (straka, černá atd.). Tíha ledu na řece a vzdutá její hladina vyvolávala u vorařů další představu, představu krávy březí. Odtud přenesení významu i ve rčení černá se votelila na označení stavu řeky, když odešla dřenice a velká voda od[92]plavila tíhu ledu a všechen kal a ukázala se zase černá řeka: Diš praskli ledi a vodešla dřeňice, hoďila vobleva a voteplilo se, to sme řikali, černá se votelila (B 10). —

Každý nováček dostal za svůj první ráz (tj. první plavbu na pramenu) několik pořádných ran. To byl jeho plavecký křest a říkalo se mu dostat vysázený kopy:[4] Diš plavec mladej ďelal prvňi cestu, tag dostal visázení kopi. Musel se sehnout a koncem plaveckiho lana dostal na zadek. To dostal za každou řadu. Řada bila, gde řeka najednou dostávala vječí prout, a gde bila řada, tam bilo mňelko, pag dostávala voda bjech. Tech řat bilo hodňe. Prvňi bila v Bubnech a menovala se Hrabačka nebo Prohrápka. — Tak ti visázení kopi dostal za každou řadu, za každej mlejn, za každou vesňici, za každi mňesto, za mosti, za přívozi. Ti visázení kopi dostal, abi si pamatoval, gde co je. Naposlet dostal ešťe jednu ránu: jednu za našeho pána, kerej nam peňize viďelat dává. Ti ráni dostal koncem plaveckiho lana. Dicki ten nejmlači viplácel toho nováčka, kerej konal prvňi rás (A 1).

Pro výraz dobře plout měli plavci žertovné označení chytit jiskru. Vzniklo z přípitku na dobrou plavbu: abi si šťasňe chit jiskru (B 3). Přání něčeho dobrého se málokdy ve vorařském slangu označuje přídavným jménem dobrý, šťastný. Buď se přání obrazně opisuje, jako např. v právě uvedeném chytit jiskru, nebo se přeje pravý opak, kontrast žádaného, aby se vyslovením dobrého přání nepřivolalo podle plavecké pověry neštěstí. Proto i přípitek plavců na šťastnou plavbu zněl: Na vlčí mhu!

Ve výrazivu vorařského slangu často název části přechází na celek, nebo zase název celku se přesouvá na část. Slova vor, které vlastně znamená pouze jednu tabuli klád v pramenu, užívá se na označení celého pramenu. Slova vo ledách, jež znamenala původně dobu zamrzlé řeky, označují též celé období, kdy se ledovalo. Stejně tak [93]výraz před ledama označuje celé období, než se ledovalo. Podobně slovo chrábší bylo původně jen lesní chrastí, pak drobné palivové dříví, jež se vozilo jako náklad na vorech.

Častější jsou případy, kdy se název celku přesouvá na část. Např. mrtvej šumavskej les, mrtvá šumava, šumava ve významu ‚pramen‘: Babička řikala: šumava připloula, to přide Popelka (Kašp.). — Plavat na prameni buk znamená ‚vézt na pramenu jako náklad bukové dříví‘, plavat na prameni dub je ‚vézt na pramenu jako náklad dubové dříví‘. Slova móře se užívá ve významu ‚řeka Vltava‘; spojení hodit někoho do móře znamená ‚zničit někoho‘.

Slova břeh se užívalo v Podskalí na označení části břehu před ohradou a stavením plavcovým, břeh patřil k živnosti. Starý doklad z roku 1531 — (Arch. praž. č. 2095.107) … dokudž by některý z týchž bratří sám sobě na břeh dělati nemohl — se dosud udržuje u nejstarších rodáků podskalských ve rčení na břeh sobě k ruce dělat ve významu ‚být majitelem domku s částí břehu u řeky a provozovat živnost plaveckou nebo dřevařskou‘: To nebilo jako diš si ňegdo na břech sobje k ruce ďeál (A 11) — … ta Pockalcká se táhla tenkráde aš nahóru a tam ďeál každej sobje k ruce na břech (A 2).

S tím souvisí i spojení dům s břehem, čímž se ovšem rozumí jen kus břehu před domem: Černohorckej mňel dum z břehem (A 11). — Tam bil jeden dum vedle druhiho a každej bil z břehem (A 1).

Výrazným rysem živého tvoření nových pojmenování ve vorařském slangu bylo i to, že tu často docházelo i k několikerému významovému přesunu při označování téže věci. Tak bývá např. pramen nazýván i mrtvej les a zároveň i šumava nebo mrtvá šumava. Taková pojmenování tvoří pak často se základním označením věci celé synonymické řady. Nejde tu ovšem vždy o skutečná synonyma, nýbrž o slova blízká významem a rozlišená často různými citovými odstíny. Zastavování pramenu označovali plavci na příklad takto: chytat, krotit pramen, ubít pramen, stavět na voráče, vorat, drhnout ke břehu, jít do břeha, hodit šrek, šrekovat, zajistit pramen atd. — Pro veslování měli tato pojmenování: rudlovat (k němu hláskoslovnou obměnu rudrovat), kejvat, kejvat rudlatama, prohybat atd. — Stočí-li se pramen v půlkruhu, je vor skosenej, bok se nalil. — Nejede-li zadák rovně za ostatními, pak se zadek zalamuje, vodlejvá se… [94]Uvázne-li vor na mělčině, vor uvázne na kopci (tzn. na kopci písku), vor se zažírá, vor je ustálenej atd. — Tam, kde se svalují klády ke břehu na veřtat, je splaz, šmyk, šmykačka, šoupaniště, šoupačka, svaliště atd. — Spojení se slovesy synonymními a významem si blízkými často na sebe působí. Tak pravděpodobně podle starého spojení stavět na voráče (tehdy se skutečně zastavoval pramen voráčem, dlouhým bidlem, jež se před zregulovanými břehy zabodávalo na mělčině a kolem něho ovinutým šlahounem pramen se zastavoval) vznikl výraz stavět na šrek.

S obdobnými významovými změnami se ve vorařském slangu shledáváme i v přezdívkách plavců. Skoro všechny takové přezdívky mají silné citové zabarvení, např. kamenná panna (se ztrnulým pohledem), paťatej (kdo špatně chodil), zdrápanej (po neštovicích), nakouřenej (nadutý). Mnohé z nich se vztahují jen k určitému prostředí, např. pakrovka (najel s vorem na bagr), pajžulán (sloužil na vojně u vozatajců), atalérije (sloužil na vojně u artilerie). Mnohé přezdívky se vztahují jen k určité životní situaci, například burnus [von řek, já si mušim vzít na sebe burnus (A 11) —, pak od toho i celému rodu říkali burnusove]. S takovými a mnohými podobnými přezdívkami charakteru expresívního se shledáváme ve vorařském slangu ve značné míře. Označují zpravidla jen člověka jednoho, jehož chtěli od ostatních pracovníků nějak odlišit. Snaha po rozlišení vyrůstala z životní nutnosti, protože plavbě s prameny se věnovaly celé rody, zaměstnání to se dědilo z generace na generaci, skoro všichni mužové v rodinách byli plavci. Z toho důvodu také každou přezdívku provází přívlastek starej nebo mladej na rozlišení generace. Je přirozené, že k tvoření přezdívek přispíval značnou měrou i vtip, smysl pro humor, příznačný pro plavce, ale vůbec pro lidový původ přezdívek. Ironie napadala plavcovu vnější podobu, např. výšku (šlahoun), hubenost (nudla), nebo typické vady jeho zevnějšku: člověk s velikým nosem byl vokurka, šilhající bidlovokej, mající jizvu pod nosem nudla. Často však humor napadal i vnitřní znaky voraře, jeho povahu, např. hloupost (vzatej), vychytralost (lupen, vejlupek, vejkuk), nábožnost (křížek) atd. — Jak již bylo řečeno, mnohá přezdívka bývá zpravidla rázu čistě místního, vzniká spontánně za zvláštních okolností, známých pouze těm, kdo byli účastni [95]prvního užití přezdívky. Později se slovo přejímalo již mechanicky a s tím souvisí i časté komolení a deformace přezdívky. Zejména se to týká přezdívek, které se vysvětlovaly žertovnou lidovou etymologií. Např. přezdívka šénkódl se vyskytuje i ve formě šenkodla a přezdívka najgrajcr (říkal prý: nedám ani najgrajcr) ve zkrácené formě najgrc.

Kromě těchto přezdívek, vztahujících se vždy k jednomu a určitému člověku, všimneme si blíže ve vorařském slangu skupiny přezdívek vztahujících se k celé skupině pracovníků. Jejich charakter je obecnější. Pro plavce pracující na vodě a při vodě má vorařský slang hyperbolické označení námořnická chasa a českej námořník, jak píše již Fr. Lad. Stroupežnický ve své povídce z podskalského života „Gusta a Véna“ na s. 63. — Plavce jmenovali podle místa, odkud jeli s pramenem. Jižní plavci (v to počítajíc i plavce z jihozápadu a jihovýchodu) se souhrnně nazývali hořejší plavcí, od Prahy výš dolejší plavcí. Venkovským plavcům se posmívali balouni, balici, bagouni. Z Františku byli františkáni, z Buben hotováci. Hotováci byli plavci, kteří již přišli na pramen splavený vorovými propustmi pražských jezů. Protože toto splavení bylo velmi obtížné a nebezpečné, přišli plavci nastupující až v Bubnech již k hotovému. Naproti tomu ti, kteří splavávali vorovými propustmi, byli vejplavkáři. Plavci, kteří měli doma v Posázaví svá malá hospodářství, nazývali se strupove (o tom viz též Jan Morávek, „Zpáteční voda“, s. 263) nebo chlupáči. Těm, kteří se v době, kdy se neplavily vory, věnovali jinému zaměstnání, přezdívali podle jejich zimního zaměstnání; tak byli v Podskalí vajskébři (koželuzi), itrničkáři (řezníci), kdo vyřezávali figurky pro betlém a na Staroměstském náměstí je o mikulášském trhu prodávali, byli panáčkáři. Zajímavá přezdívka byla i hluchej kanonýr. Týkala se toho, kdo o velké vodě v Podskalí oznamoval blížící se nebezpečí ranami z hmoždíře: Kerej bil hluchej kanonír před Mošňičkou, to uš nevim. Von třílel vo velkí voďe s toho moždíře a von zvostával tam dóle… (A 2). — Střílelo se prachem naslepo, odtud asi hluchá rána a hluchej kanonýr. O označení dřevenej husar, dřevenej chleba jsem se již zmínila dříve, že znamenalo pracovníka v ohradách i při vorech. — Drvoštěpové mívali v Podskalí kdysi také svůj spolek, který se nazýval Javor. Spolek ten však [96]brzy zanikl, avšak i po jeho zániku zůstala pro drvoštěpy v ohradách přezdívka javoři. Lásku starých příslušníků Podskalí k této čtvrti i po jejím zániku charakterizuje výstižně přezdívka pro ty, kteří sice již u vody na Vyšehradě nebydlí, ale každý den alespoň na chvíli si tam zajdou a pod železničním mostem postojí a zadívají se na řeku. Říkají jim vyše(h)racký rackove. — Škola Na hrádku bývá od nejstarších rodáků označována humorně pockalcká univerzita.

Uvedené příklady v přehledu ukázaly, jak se přenášením významu obohacovala slovní zásoba vorařského slangu. Jsou zároveň dokladem toho, jak jeho uživatelé, voraři a dřevaři, dovedli objevovat nové vztahy mezi věcmi, s nimiž přicházeli do styku při své práci.

---

[1] O řeči starého Podskalí, Naše řeč 38, 1955, s. 209n. a Vorařský slang v řeči starého Podskalí, Naše řeč 40, 1957, s. 80n.

[2] František Trávníček, Nauka o slovní zásobě (skripta), Praha 1958, s. 62n.

[3] A = podskalští plavci, B = mimopražští plavci. Arabské číslice označují jména jednotlivých plavců, jak jsem je uvedla ve svém článku Vorařský slang v řeči starého Podskalí, Naše řeč 40, 1957, s. 81—82.

[4] Starý plavecký zvyk vysázení kop souvisí pravděpodobně s lidovým zvykem při vysazování mezníků. O tom viz Fr. Bartoš, Dial. slov. mor. 154 při hesle kopa: Když byla změna na hranicích, např. když vsazovali nové hraniční kameny místo starých nebo na místech sporných, dávali mládeži (i nejmladším sousedům) na pamětnou „držeti kopy“; položili je na hraniční kámen a vysázeli na zadní část těla. — O tomto starém zvyku čteme také často v Českém lidu, např. 1, 1892, s. 82 (dr. J. V. Nováček), a 11, 1902, s. 320 (Hille).

Naše řeč, ročník 43 (1960), číslo 3-4, s. 87-96

Předchozí Lubomír Doležel: O slohu vyprávění Karla Čapka

Následující Karel Klusák: K lidovým názvům rostlin ve velickém nářečí