Časopis Naše řeč
en cz

Bleskorychlý — bleskurychlý

Š.

[Short articles]

(pdf)

-

Dotaz: Proč „bleskorychlý“ ano, „bleskurychlý“ nikoli?

Odpověď: 1. Slovo „bleskurychlý“ se vytýká už přes padesát let. Kottův Slovník V, 1011 z r. 1887 je cituje z Dagmary a Petrklíčů Sv. Čecha a podotýká: „lépe: bleskorychle“. Toto slovo bylo tehdy nové. Podle materiálu Slovníku jazyka českého je první doklad z r. 1873 u Antonie Melišové-Körschnerové (jindy píše „bleskorychlý“); potom je už souvislá řada dokladů: 1874 Boh. Havlasa, 1876 Iv. Klicpera, 1878 časopis „Paleček“ (A. Čacký), 1880 Herrmann a Arbes, 1883, 1884, 1885 Sv. Čech (ale v dokladech z let 1879, 1880, 1884, 1885, 1886 má Sv. Čech „bleskorychlý“). Jeho užívání vytýká také III. vydání Matičního brusu z r. 1894 (ne vydání starší), Bartošova Nová rukověť 1901, str. 18, Flajšhansův Slovník český 1901 atd.; Naše řeč je odmítala VI, 118; VIII, 224; X, 17; XIV, 224 (delší poznámkou J. Zubatého); XX, 48; XXI, 9, 17. Jeho nesprávnost konstatuje Příruční slovník, Hallerova Rukovět i slovník Vášův-Trávníčkův („nesprávné tvoření, ale ujalo se, hlavně v příslovečné podobě –le“). Jako náhrada se místo něho doporučuje bleskem, jako blesk, nebo („aspoň“) bleskorychlý. Toto slovo je starší než „bleskurychlý“. U Jungmanna ještě není, ale zaznamenává je J. Franta-Šumavský 1844 slovnikářsky; literární doklady jdou od r. 1849, tedy o čtvrt století než „bleskurychlý“: 1849 Sabina, 1856 V. Kl. Klicpera, 1850 Boh. Janda, 1862, 1863 G. Pfleger, 1863 V. Brandl, 1869 Boh. Janda, 1872 J. Neruda (dva doklady), L. Quis atd. Přes výstrahy brusů však vítězí „bleskurychlý“. Poměr slovníkových dokladů mezi podobami s -o- a -u- (bez rozdílu, je-li to adjektivum nebo příslovce) je pro jednotlivá desítiletí mezi 1870 a 1929 tento: 14 : 4; 12 : 8; 6 : 5; 2 : 7; 2 : 4; 1 : 3 (zvláštní zálibu v těchto slovech měl K. M. Čapek-Chod: máme z něho pro dobu 1895—1926 devět dokladů, z toho šest s -o-, tři s -u-).

2. Obě ta slova jsou nápodobou německého „blitzschnell, mit Blitzesschnelle“. Proš se jedno z nich připouští, druhé nikoli?

a) Složenin typu „bleskorychlý = rychlý jako blesk“ máme v češtině několik, zvláště při jménech barevných odstínů: sněhobílý = bílý jako sníh, hlínožlutý, stříbrolesklý. Ale jsou také jinde: sáhodlouhý, vodorovný. V řeči pak básnické (zvláště starší) jich máme nesčetně: ambrovonný, bleskojasný, hromozvuký, hvězdojasný, krvorudý, křídobílý, lunojasný, lunoskvělý atd. Je zde tedy celá skupina, sice novější, ale již aspoň v jistých mezích vžitá. Proto lze „bleskorychlý“ snésti.

b) Naproti tomu je bleskurychlý tvořeno zcela libovolně. Složená přídavná jména s prvním (substantivním) členem na -u patří vesměs k typu „divuplný“, t. j. substantivum je v předmětném genitivu: bleskuplný, boluplný, cituplný, děsuplný; podivuhodný, pozoruhodný, trestuhodný; liduprázdný, úvěruschopný, klidumilovný. Ojediněle je dativ: bohulibý, bohu[292]milý (jméno lidumil znamená podle původu „lidu milý“, význam „lid milující“ dostalo podle cizího filantrop). Význam „jako…“ se u těchto adjektiv nikdy nevyskytuje; slovo „bleskurychlý“ je tedy zcela isolováno, a proto je nelze pokládati za správné.

Naše řeč, volume 25 (1941), issue 9-10, pp. 291-292

Previous kvh. (= Kvido Hodura): Z našich časopisů

Next Josef Beneš: Domek Klemencovsko a dvůr Kyselovsko