Pověsti českých hradů a zámků

Karel Říha

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků. Knihovny „Naše vlast“ sv. I. Nákladem Jos. Hokra v Praze. 247 stran.

Hokrovo nakladatelství se v posledních letech horlivě věnuje dětské literatuře. Vydalo pro mládež mnoho krásně vypravených knih původních i přeložených, zábavných i vzdělávacích, a mezi nimi několik velkých sbírek českých pověstí. Dobře vystihlo, že pověst, třebas je to literární útvar velmi starodávný, obsahuje v sobě stále ještě mnoho znamenitých možností, aby upoutala i moderní mládež a také aby jí prospěla po stránce výchovné. Jeť v pověsti skryto velké epické kouzlo, kterým se právě mládež dává nejsnáze zvábit ke čtení, — proto jsou nejúspěšnější dětskou literaturou pohádky a dobrodružná vypravování. Ale vedle té čisté epičnosti vyniká pověst i tím, že má určité dějiště a že se bez námahy čtenáře a téměř nepozorovaně přenáší pozornost s děje sebou samým zajímavého k místu, na kterém se děj koná. Vede tak zábavným sdružováním představ k poznávání zeměpisných stránek vlasti, jejího místopisu, rozložení přírodního bohatství atd. Nadto ovšem mají i příběhy samy často ráz vlastenecký a budí lásku k národu, národní statečnost a poctivost.

Těchto poučných stránek pověstí si byl Jos. Pavel patrně dobře vědom, a aby z nich vytěžil co nejvíce, seskupil je v své knize tak, aby z jejich dějišť vznikla souvislá cesta po celé zemi České. Počíná [13]Prahou a spirálou se dostává středními, západními, severními a východními Čechami až ke konci své pouti, k hradu Rabí. U každého místa podává nejprve nejdůležitější data historická, někde též poznámky užitečné turistům, na př. o přístupnosti hradu, o dnešním majiteli a pod. Potom následují vlastní pověsti, k nimž látku čerpá autor z rozmanitých pramenů, často z Václava Hájka z Libočan. O ilustraci a výzdobu textové části se rozdělili malíři J. Kočí a P. Černý; mimo to obsahuje Pavlova kniha mnoho krásných hlubotiskových příloh podle původních fotografií. Tisk je úhledný a pečlivý, papír velmi pěkný — zevní úpravě této knihy vůbec lze vzdáti veškerou chválu. Také na stránku jazykovou a slohovou vynaložil autor zřejmě mnoho péče, ale někdy se jeho úsilí octlo na scestí a jeho výsledek je jiný, než bylo přáním autorovým. Proto se v textu jeho knihy najde dost věcí, proti kterým lze míti námitky. Poznamenávám ještě, že látka této zprávy je čerpána jen z I. dílu Pavlových Pověstí; II. díl, stejně obsáhlý a stejně vypravený, pomíjím, protože se ve všem podobá dílu I.

Už v pravopise shledáváme některé odchylky od spisovného usu, které lze těžko vysvětliti nebo omluviti v knize určené mládeži. Tak se zde píše sice na př. (Pražský hrad) býval srdcem země české (8), ale naproti tomu: za války Třicetileté (44, 81, 103, 113 a tak vždycky), Světová válka (127), Sedmiletá válka (205), prst Boží (114), Mistr Jan Hus (56), Jesuité (189), knížete Luckého (194), ale knížectví (sic!) lucké (195) a pod., ačkoli bychom tu podle dnešního zvyku užili velkých a malých písmen právě opačně (ovšem kromě výrazu knížectví lucké). Neshody s Pravidly shledáváme i v kvantitě slov. Píše se tu vladycký (21), ačkoli jméno vládyka se píše s á (na př. 9 a j.), otčíma svého (24) m. otčima, Florian (48, 49) m. Florián, týčily se věže (55) m. tyčily, jílec (93) m. jilec, stihali ho (108) m. stíhali, průsmyk Nákleřovský (189) m. Nakléřovský, Kamycký, Kamyčtí (202) m. Kamýcký, Kamýčtí (srov. jméno Kamýk), Bilina (192, 193, 205 a j.) m. Bílina, Chorvati (206) m. Chorváti n. Charváti, Jerusalém (210) m. Jerusalem, zarzál (230) m. zarzal (anebo, když už se má užíti novotvaru, zaržál; tvar zarzal je totiž docela umělá kontaminace pův. tvaru zarzal a novotvaru zaržál). Nesprávné je, když se píše ku vpádu (8) m. ke vpádu, ku cti (55) m. ke cti, ku spánku (80) m. ke spánku; místo v psech (73), bloudil v tmách (115) bychom napsali spíše ve psech, ve tmách. Příslovce z části (223) a na jevo (18, 33 a j.) píšeme podle Pravidel dohromady (zčásti, najevo), naopak výraz nakonec (121) se píše i ve významu příslovce zvlášť (na konec). Z jiných odchylek pravopisných, kterým se měl autor této knihy vyhnout, třeba uvésti ještě nespisovné psaní dvanácka (198) m. dvanáctka, sřítivší se trám (216) m. zřítivší, daroval’s (26, podob. 46 a j.) m. darovals. Místo hybridního způsobu [14]psaní Valdsteinová (72) by bylo dobře užíti buď pravopisu původního (Waldsteinová), anebo ještě spíše pravopisu počeštěného (Valdštejnová, srov. Valdštejn).

Ani skloňování jmen a zájmen a časování v této knize není bez chyb. Nesprávně se zaměňují přízvučné a nepřízvučné tvary zájmena já, na př.: o klid věčný jsi mne připravil (46) m. mě; důvěra, kterou jsi mne poctil (121) m. mě, a pod. jinde. Zájmeno (ten) týž se skloňuje jako příd. jména vzoru chudý, a je tedy nesprávné psáti v tutéž chvíli (122), tutéž zrůdnost (151), tutéž planetu (17) a pod. m. v touž chvíli atd. Nemožný je tvar na své širokoplecé brůně (122); 1. pád jedn. č. muž. rodu zní širokoplecí, a je to tedy příd. jméno vzoru pěší, a uvedený výraz má zníti na své širokoplecí brůně. Sloveso dlíti se časuje podle vzoru uměti, a má tedy přechodník přítomný dleje, dlejíc atd. a od něho příd. jméno zní dlející, nikoli dlící (9, 31). Tvar neopomněl dodati (16, 115) by mohl býti leda od slovesa opomníti, ale takového útvaru v češtině není, nýbrž je sloveso opominouti (srov. opětovací opomíjeti) a k němu příčestí min. činné zní ovšem opominul, neopominul. Soustavně píše Pavel ocitl se (114, 203, 209 a j.) m. náležitého tvaru octl se (infin. octnouti se). Příčestí min. činné od slovesa začíti zní začal, začala, začalo, nikoli začlo (243). O nesprávném tvaru zarzál jsme se zmínili už výše.

Ale nejvíc námitek vzbuzuje v Pavlově knize volba výrazových prostředků, skladba a výběr slov. Naši spisovatelé píšící pro mládež, t. j. ti z nich, kteří se specialisovali na dětskou literaturu, tvoří patrně v mylném domnění, že na děti nejsilněji působí vypravování patheticky nabubřelé, povznesené nad konversační způsob vyjadřování rozličnými násilnými a zpravidla nesprávnými strojenostmi v jazyce, anebo vypravování rozbředlé sentimentální a falešnou lyrikou až k únavnosti. Zapomínají, že dítě při vší své zálibě ve fantastických, pohádkových látkách je tvor čistě realistický, kterému je nejbližší živá skutečnost anebo spíše to, co může za skutečnost pokládat, a který tisíckrát raději dává přednost zajímavému vypravování před sebe pohnutějším kázáním. Autorům českých knih pro mládež schází velmi často onen epický dar, který je nezbytnou podmínkou dobrého vypravovatele. Rychlý, dramaticky vzrušený spád vypravování je jejich knížkám obyčejně úplně cizí. Epickou šíři a účelné zdržování děje proměňují v rozbředlost bez barvy a bez pohybu, takže se jejich čtenář jen hlemýždím krokem ubírá za dějovou osnovou, utopenou v množství zbytečně okolkujících slov. Kořeny této slohové vady sahají ovšem hluboko. Vyrůstají až ze samého prostředí našich škol a těsně souvisí se školským slohem velké většiny učitelů češtiny na občanských i středních školách, slohem, který přejímají i žáci do svých školních úloh. Snaha o svěží původnost podání bývá [15]z něho (kromě nejnižších tříd) vyloučena a zato se v něm horlivě pěstují stále se opakující, stále děděná a čím dál tím prázdnější klišé. Ze škol se tento náhražkový sloh dostává i do literatury tištěné všude tam, kde se k spisování přistupuje sice s dobrou vůlí a s dobře míněnou snahou, avšak bez skutečného slohového umění. A to je zjev nejčastější právě v literatuře dětské, neboť pro svůj výchovný účel bývá pokládána za jeden z úkolů náležících školským pracovníkům. Aby nevzniklo nedorozumění: skutečný umělec se projeví, i když vyroste ze školského prostředí; vždyť Alois Jirásek, autor Starých pověstí českých, byl také učitel, učitelem byl K. V. Rais, učitelem je i Frant. Křelina, Petr Jilemnický atd. Ale ten, stejně jako kterýkoli umělec jiný, té chyby se nedopustí a nejde cestami tisíckrát vyšlapanými, nýbrž řeší si i při psaní knihy pro mládež poměr látky a formy po svém, a vede-li ho opravdové umění a spisovatelská zkušenost, řeší ji dobře. Je jedna z největších bolestí české literatury pro mládež, že při velkém množství spisovatelských ochotníků má takových opravdových umělců velmi málo. Ale úvahy o tom by nás zavedly příliš daleko; „Naše řeč“ se k tomuto thematu vrátí co nejdříve ve zvláštním pojednání.

Také Josef Pavel přecenil, jak se zdá, v svých pověstech stránku výchovnou na újmu stránky umělecké. Viděli jsme už, že mnoho péče věnoval tomu, aby ze své látky vytěžil co nejvíc poučení pro čtenáře, ale v slovním výraze se zato spokojuje většinou slohovými prostředky velmi už opotřebovanými. Přijal za svůj celý ten arsenál hluchých výrazů, s kterým se dnes setkáváme už jen v některých novinách a — v literatuře pro mládež. U něho je panská zvůle zcela jistě krutá, ale relikvie jsou převzácné a světlo sporé. Kov je třpytný a zvonivý, události pohnuté, jitro ovšem slunné, vzduch svěží a obloha modrá jako len, osady jsou kvetoucí, práce mozolná, pohroma zhoubná a Libuše dlí po boku statného muže. V kraji jsou hvozdy černé, malebná luka a vlnící se obilné lány, jindy je vystřídají v žírném, úrodném kraji pestré hávy luk, tmavé plochy lesů a světlá zeleň polí, tu a tam bystrý potůček razí si cestu krajinou atd. V knize Pavlově se ujíždí s větrem o závod, pověsti a příběhy se víží k hradům nebo k jiným místům, lidé jsou zmítáni pochybnostmi, jejich ledvím burácejí (!) lítost, zármutek a hněv nebo se oddávají pokojné, radostné práci, starosti jim tíží bedra, nepřítel uchvacuje chamtivou rukou poklady, věž pojme v chladnou, smrtící náruč vězně, jehož jímá krutý stesk a jehož krásná, ušlechtilá hlava na konec padá jako květ, podťatý za chladné ranní rosy, mladý muž unikne osidlům neřesti, do nichž se řítí (!), atd. Takovým čistě slovním a dutým pathosem je naplněno Pavlovo vypravování od začátku až do konce, a proto se nadobro míjí se zamýšleným účinkem. Jak je neživé a nepůsobivé, pozná každý, přečte-li si na př. pověst o kouzelníku Žitovi v podání Jirás[16]kově a Pavlově. Srovnejme, kolik živého vidění je v Jiráskově popisu scény, v níž Žito polyká švábského kejklíře, a kolik humoru i napínavosti z ní dovedl Jirásek vytěžit pro svého malého čtenáře:

„Všude ustupovali (lidé), všude osmahlého, černovlasého Žita v červené suknici propouštěli, až se dostal na lešení toho bavorského divadla, on a dva sluhové s ním. Jak stanul uprostřed, vyhrnul si rukávy a začal si pak roztahovati ústa a tahal je, šířil, až byla nesmírně veliká. Bavorští kejklíři tušili, co bude. Již počali ustupovati, již se krčili. Ale v tom Žitovi sluhové toho nejznamenitějšího z nich chytli a podali ho svému pánu. A ten, prve než se kdo nadál, Němce nevelkého a drobného si urovnal, ruce k bokům mu přitiskl a zkroutiv a svinuv ho, jak potřeboval, otevřel obrovská ústa jako pec a jal se tam Němečka cpáti a soukati, třebaže nožkama mrskal, až ho tam vecpal a sesoukal až na škorně. Ty Žito vyplil. Kolem vše tleskalo, jásalo, div že se netřásla po hradě okna. Vtom přitáhli Žitovi sluhové káď plnou vody, kterou měli bavorští kejklíři na podiu. Žito, jako by tím těžkým soustem zmožen, postavil se nad džber a vyvrhl Švába, jenž ho patrně tlačil. Bavor žblunkl do vody, až vysoko vystřikla, hrabal se v ní, pak všechen umáčen jako myš lezl a drápal se z kádě ven.“ Atd.

A jak suchopárně a schematicky — až do těch nevhodných vět vztažných a jmenných vazeb — tuto scénu popisuje Pavel:

„Ač se lid bavil, nepoznávaje šalby, vrtěl Žito hlavou nad pochybným uměním. A když měl jejich (t. bavorských kejklířů) klamů zrovna dost, vyskočil na jeviště a uchopiv jednoho z kejklířů, kolem něhož divoce poletovaly barevné cokle (pruhy látek), počal ho soukati do svých úst, široce roztažených. Než se lid vzpamatoval z ustrnutí, měl Bavoráka v sobě, až na jeho škorně, které pohrdlivě vyplivl. Pak se rozhlédl po jevišti a vida v koutě sud s vodou, vyvrhl do něho kejklíře, že jako žába do vody žblunkl.“

Jiný prostředek, kterým chce autor dáti svému jazyku povznesený ráz a odlišiti jej od obyčejného vyprávěcího jazyka, jsou četné výrazy strojené, které se vyskytují jen v méně umělé části jazyka knižního; zpravidla jsou to výrazy také nesprávné. Vyhýbá se na př. příslovci zase a klade všude místo něho „méně všední“ příslovce opět, i když se smyslem vůbec nehodí, na př.: Tu (trosky hradů) zasněně dřímou na lesnatých stráních a nad vodami, tu opět jako pyšné čelenky věnčí temena hor (5) m. zase, neboť se zde nevyjadřuje opakování téhož děje, nýbrž střídání věcí různých. Nebo: Šli (uprchlíci) podél Vltavy, razíce si cestu houštinami a jinde opět hustým pralesem (140). Tu objevila se na ochozu věže bílá, zářící postava, tu opět vznesla se přes příkopy bledá dívčina ve vlajících sukénkách (230), a tak často. Nesprávně se užívá i příslovce současně m. zároveň: Vlašský dvůr, jenž byl současně i tvrzí a součástí městských opevnění (113); nikoli „v téže době“, nýbrž „vedle toho, spolu“ a pod. Matou se slovesa věstiti (= zvěstovati, oznamovati) a věštiti (= prorokovati), na př. dočká se Praha slávy, kterou [17]jí věstila prorocká kněžna (8); bydleli tu i hadačové pohanští, kteří věstili budoucí děje (85). Chybně se zaměňují i slova samoten a sám, na př. věz, že samotné dceři pána svého nejsem lhostejný (78); celý národ hadí ke kruhu se sleze a připlazí se k tobě i samotná královna (79); vedle nich vznášela se žena nebeské krásy — samotná Panna Maria (147). Ze záliby v strojených výrazech dává autor přednost i slovu kýžený (69) m. vytoužený, bleskurychle (21 a j.) m. bleskem, (rychle) jako blesk n. aspoň bleskorychle, tudíž (59 a j.) m. tedy, a proto, atd.

Stejně i ve skladbě se Pavel rád rozhoduje pro vazby odchylující se od živého usu a zpravidla ovšem také od spisovné mluvnice. Píše na př. nespatřili ničeho (12) m. nic; královna, černé větvi podobná, zlověstných zraků (79) m. se zlověstnýma očima, zlověstně hledící a pod.; volba Habsburka byla Čechám osudnou (66) m. osudná; (chrám sv. Klimenta) byl prvním v celé zemi (90) m. první; předcházely jim (t. manévry) nepřátelské činy vůči příslušníkům srbské národnosti (128) m. předcházely je nepřátelské činy proti příslušníkům; zkušené oko stařeny uhádlo (93) m. stařenino; kníže vyhověl přání odsouzence (22) m. odsouzencovu; údolí jižně od Liblína (43) m. na jih, hrad severně od Olomouce (120) m. na sever, východně od Karlových Varů vyrůstá vrch (171), na východ atd., v roce 1918 (125) m. roku 1918; pravdivou tvá řeč zdá se býti (54) m. tvá řeč se zdá pravdivá, zdál se býti pořádným měšťanem (228) m. zdál se pořádným měšťanem; pro místo jeho (kláštera) určena Zbraslav (24) m. za jeho místo, atd. Strojenost jazyka tu zvyšují i hojné nečeské opisy se zájmenem vztažným, na př. byl to vévoda Krok, jemuž zalíbilo se ke sklonku jeho života místo na strmé skále nad Vltavou (18); byl to syn Elišky Přemyslovny Václav, z něhož vyrostl Čechům Otec vlasti (19); bylo to ve svatém téhodni, kdy na poli oral mladý sedlák (45); byl to hrad Krakovec, jemuž souzeno, aby se stal posledním útočištěm Mistra (57); je to především réva, jež spojena je s představou Mělníka (99); byl to nejprve typograf Nedělko Gabrilovič, který vrhl pumu (128) atd., všude místo pouhého důrazového pořádku slov, vlastního češtině. I některým vazbám běžným dává Pavel nezvyklý tvar, na př. přijmouti za vděk číši vína (190) m. číší; smrt šla za nimi v patách (128) m. šla jim v patách.

Některé z jazykových zvláštností Pavlových jdou patrně na účet snahy vyjadřovati se ve shodě s historickou látkou archaisticky. Ale i v tom autorovo úsilí selhává, neboť nelze jazyku napojenému skrz naskrz čistě moderními klišé a strojenostmi dáti archaistický kolorit tím, že se v něm užívá některých zastaralých vazeb, na př. genitivu předmětného u sloves, která jej už dávno nahradila akusativem, nebo genitivu srovnávacího, zájmena co v doplňku a pod. Archaismy [18]mohou působiti dobovým kouzlem jen v textu, který je jim přizpůsoben celou svou stavbou. Nelze je však jako rozinky zastrkávati tu a tam do textu v sousedství novodobých frází novinářských. Takový text pak nezbytně působí dojmem slohové nevyrovnanosti a nepřirozenosti, zvláště když se archaistickými vazbami promíchává nejen přímá řeč mluvících osob, nýbrž i vlastní vypravování autorovo. Proto i v této knize Pavlově ruší čtenáře — a malého čtenáře obzvláště — vazby jako: lev prý těch pokladů hlídá (19) m. ty poklady; pokladů těch střeží (42, a pod. 19, 73, 121, 151 a j.) m. poklady ty; stráž bedlivě střehla hradu (28, 40 a j.); útěchy hledala v klášteře (24) m. útěchu; hledali pokladů (42) m. poklady; žádal průvodního listu (58) m. průvodní list; (Košťálov) poskytuje vděčného pohledu (192) m. vděčný pohled, a pod. Tím rušivěji působí tyto zastaralé vazby, že vedle nich čteme naopak zase nespisovné novotvary, kterým se měl autor vyhnout za každých okolností, na př. pozbyl v seči ruku (228) m. ruky; předcházely jim (manévrům) nepřátelské činy (128) m. je; účast na českém povstání (49, 66) m. v českém povstání, při českém povstání; mohl se spolehnouti (121) m. spolehnouti; začal ji (Kost) dobývat (238) m. jí; Kelley oklamal císaře, nechav ho vyrobiti zlato (69) m. dav mu (t. j. způsobil nebo zařídil to tak, aby se zdálo, že císař vyrobil zlato); vejdeme-li do stavení, tu překvapeni jsme krásnými arkádami (48) m. jsme překvapeni; nezvolíte-li si knížete, pak místo vás i potomků vašich budou vbrzku v celé zemi Němci bydleti (63) m. budou místo vás atd. A zase vedle výrazů z nové češtiny hovorové jako jestli (59) m. jestliže, zhasli kahanec (115) m. zhasili a pod. tu čteme knižní archaismy j. zůstaly (hrady) tady co pomníky zašlých věků (5) m. jako, jakožto; kostelík zůstal tu co pomník (111) m. jako pomník; hubil všechny muže, kteří byli delší markomanských mečů (141) m. než markomanské meče; po obou březích Vltaviných (10) m. Vltavy; před stem let (23) m. před sto lety atd. Tak se tu v celek velmi náhodný a nesourodý spojují bez pevné rovnající ruky prvky nejrozmanitějšího rázu.

V slohu tak přetíženém nesrovnalostmi a strojenostmi zcela nevhodnými nepřekvapuje ani přílišné užívání přechodníků, ač právě v epickém slohu, a nadto v díle určeném mládeži, bylo by třeba užívati jich s náležitou měrou. Pavel však klade přechodníkovou vazbu téměř do každé druhé věty a neuvědomuje si, že už tím se zbavuje možnosti, aby jeho vypravování působilo živým a přirozeným dojmem; naopak dává mu tak ráz nepříjemné ztrnulosti a studenosti. Stejně nemohou přispěti k osvěžení jeho slohu příliš časté věty vztažné. Někdy jich rovněž užívá autor i tam, kde by bylo vhodnější jiné spojení vět, na př.: Podle pověsti daroval to místo Přemysl služebníku svému Okrsovi, který tu postavil hrad (91) m. [19]a ten tu (potom) postavil hrad, atd. Za přednost slohu nelze pokládati ani mechanicky vedle sebe kladené věty s neslovesným přísudkem, na př.: Až v 17. a 18. století přestavěny byly zbytky jeho (Vyšehradu) v pevnou tvrz, opraveny hradby a pořízeny brány, z nichž nejlepším dílem brána Francouzská. Leč sláva Vyšehradu již nevzkříšena.

Nejpodivnější ze všeho je způsob, kterým Pavel zachází s pořádkem slov. Vypadá to tak, jako by se domníval, že ušlechtilosti a starožitnosti jazyka dosáhne tím, když slova ve větě zpřehází jinak, než jak se obyčejně vyjadřujeme. Zvlášť si oblíbil postposici slov příklonných (kromě spojky však, již zase naopak často klade na samý počátek věty) a přívlastků, postavení slovesa na počátku nebo naopak na samém konci věty a jiné zvláštnosti. Pořádek tak nepřirozený nemůže ovšem působiti sám o sobě starožitně, nýbrž budí jen dojem neobratnosti. Tak se tu bez potřeby ustavičně píše: skončily život svůj (5), trosky jejich (5), poznati tajemství jejich (6), potomek její (7), přestavěny byly zbytky jeho (17), na nádvoří jeho (10), ochrany majetku svého (9), v předtuše budoucnosti zlé (11), vzýval tu božstvo pohanské (18), maje paměť bystrou (96), šplhal po útesech skalních (137) atd. Únavně působí důsledná postposice nepřízvučných zájmen, na př. hradby hradu, odkudž naskýtal se širý rozhled (8), kmeti neoddávali se klidným myšlenkám (8), tak zrodila se Praha (9), kdy ženil se král (11), vtom ozvalo se zakokrhání (12), celou zemí pak šířila se zvěst (13), jaké dědictví přijal jsem (10), největší zásluhu měl však Václav II (22), Ferdinand odmítl je příkrými slovy (66) a tak téměř všude. Násilné je kladení nepřízvučné odporovací spojky však na začátek věty, na př.: Mír spočíval nad zemí. Však zkušení kmeti neoddávali se klidným myšlenkám (8). Však, jak tu kraječ masa s novou mísou přistupuje, tu pojednou jeho ruce se mění v kravské rohy (12); podob. i 11, 26, 39, 46 a tak velmi často. Postavení doplňku, předmětu nebo příslovce na začátek věty může vhodně osvěžiti obvyklý pořádek slov, ale děje-li se tak stereotypně, ztrácí svůj účinek a stává se mechanickou manýrou. Tomu nebezpečí se Pavel bohužel nedovedl vyhnouti, neboť k tomuto důrazovému pořádku slov sahá napořád, na př.: Rušno bývalo na hradě pražském (8). Dost tvrdosti má ve svých horách vlast (9). Bohatou hostinu poručil vystrojiti (11). Zle se mračili Bavoři (12) atd. Stejně je tomu i s důrazovým počátečním postavením slovesa; také jeho účin se přílišným užíváním ruší, na př.: Bohatla země svěřená jeho péči (10). Pořídili si Bavoři jeviště (11). Ztrnulí Bavoři podivením (12). Vyskočili kejklíři se svých míst (12). Přiskočili kejklíři k oknům (12). Zmizeli Bavoři s hanbou (13) atd. Také koncové postavení slovesa bývá voleno nevhodně a příliš mechanicky, na př.: Nová věž neměla za[20]tím jména a nedočkavě na svoji první oběť čekala (14). Statný lev se dvanácti lvíčaty prý těch pokladů hlídá (19). Několik odvážlivců spustilo se dolů, by odtok vodě zjednali a přítok do jámy uzavřeli (117), atd. V stavbě věty lze Pavlovi vytýkati i to, že zřídka plně rozvine její osnovu a že ji ustavičně přerušuje rozličnými dodatky, vložkami a nástavky (obyčejně jmennými vazbami), takže celá skladba vypadá podivně rozkouskovaná a jakoby dýchavičná. S tím souvisí dále i odchylná interpunkce, zvláště mnoho zbytečných čárek v Pavlově textu.

Probrali jsme jazykové a slohové nedostatky Pavlovy knihy podrobněji, neboť je velmi pravděpodobné, že se tato jinak velmi užitečná a krásná publikace dočká nových vydání, a tu by bylo dobře, aby autor její text podrobně revidoval.

Na konec je třeba zmíniti se o některých drobnostech, jež překvapují po stránce věcné. Nevíme na př., je-li prospěšné předkládati bez opravné poznámky mládeži tak naivní a nesprávné výklady etymologické, jako je např. výklad jména Hor Kutných ze slova kutna (mnišská), nebo že „zmrzlíky“ dostaly jméno „pro svůj čistý, bělostný třpyt“. Pochybujeme také, že by bylo správné vykládati dětem o králi Václavu IV., vydavateli dekretu kutnohorského, že to byl »„král líný“, jak mu říkali, který radši nežli starostem vladařským oddával se pitkám a radovánkám. Místo řádu a práva nastala vláda milců králových, až konečně nespokojenost a rozvrat národa propukly v dlouholeté bouře husitské.«

Naše řeč, ročník 21 (1937), číslo 1, s. 12-20

Předchozí Josef Janko: Příjmení Purkyně

Následující Zpráva kanceláře Slovníku jazyka českého