Časopis Naše řeč
en cz

K intonaci věty

Stanislav Petřík

[Articles]

(pdf)

-

(Ostatek)

2. Nyní se obrátíme k jiným typům intonačním. Všimneme si, jak se intonačně liší otázka rozlučovací od věty oznamovací. »Tak co, půjdeš nebo nepůjdeš?« Zde bývá obyčejně důraz na »nebo«, slabika »ne« je zpravidla melodickým i důrazovým vrcholem, od ní klesá i tón i přízvuk ke konci spojení. Někdy se přízvuk přenáší i na slovo za »nebo«, ale melodie tu trvá; to je zejména, když je druhý člen zvlášť významný nebo stejně významný jako člen před »nebo«: »Je správně zítra nebo zejtra?« »Kam jedete? Do Prahy nebo jen do Loun?« Také ve větách typu »Ať se učí nebo ne, stejně propadne« nebo »Mně je to jedno, ať přijde nebo nepřijde« a p. Jak vyložiti ono klesání přízvuku a melodie od spojky? Snad jen pouhou snahou rozlišiti otázku rozlučovací od příslušné věty oznamovací? Nebo je tu nějaký důvod vnitřní? Je tu pozoruhodné, že při této intonační podobě tón ke konci otázky nestoupá jako v jiných otázkách. Jednou jsem slyšel při maturitě takovouto otázku: Je to plus nebo minus? s důrazem na »plus«. Věta oznamovací pak má přízvuk na slově za spojkou, tedy »Buď to uděláš nebo neuděláš!«, a na něm je také melodický vrchol věty, melodie klesá teprve od první slabiky posledního slova věty. Je ještě jeden tvar otázky rozlučovací a ten se podobá normální otázce v tom, že tón ke konci stoupá, ale pak nemůže býti důraz na spojce, nýbrž jako v jiných otázkách neuvedených slovy tázacími je větný přízvuk na slově posledním.

Pozoruhodný je také případ slova »totiž«. Někdo vykládá, že osoba N. N. se pilně učí; já však vím, že se tvrzení ono musí opraviti, poněvadž není tak docela (anebo vůbec) správné, i řeknu: »Totiž (on se) učí…«. Přízvuk je na »u-«, na němž je dosti hluboké klesnutí tónu, hluboký tón pak ještě klesá na poslední slabice slova »učí«, ale docela nepatrně, ne tak rychle jako na př. na konci normální věty oznamovací; je totiž této podobě implikováno pokračování, výraz není dokončen a obyčejně následuje ještě podrobnější odůvodnění protestu. Hluboký tón se vysvětlí nesou[71]hlasem (něco podobného jsme viděli výše při »no«). — Nyní si představme tuto situaci: A mluví o tom, že B se neučí. C však ví, že B se učí, proto opraví tvrzení osoby A: »Totiž (on se) učí!« Přízvuk je zase na »učí«, ale na rozdíl od prvního případu má slovo »učí« tón dosti vysoký. O nesouhlas jde v obou případech, a přece je tu jednou tón vysoký, jednou hluboký, jak to vysvětliti? Rozdíl je v tom, jakým způsobem je odpor, nesouhlas vyjádřen; v prvním případě je vyjádřen nepřímo, jen je naznačen, v druhém případě je vyjádřen přímo. V prvním případě tedy dosti hluboký tón činí z kladného výrazu »učí se« záporný nebo aspoň naznačuje, že se ten výraz musí opraviti, kdežto v druhém případě výraz »učí se« má smysl opravdu kladný, proto tón je dosti vysoký. Příklad (z maturity): Žák: »Ten člen je kladný.« Profesor: »Totiž kladný…!« Za stejných okolností se užívá místo »totiž« také slova »no«: Žák: »Teď vynásobíme.« Profesor: »No vynásobíme« (s hlubokým tónem nesouhlasu).

Nyní si všimněme jiné podrobnosti z intonace věty: A: Dnes máme něco dobrého k obědu! B: Co? Smysl otázky »Co?« může býti dvojí podle toho, jaký má »co« tón; má-li tón jako poslední slovo oznamovací věty nebo jako poslední jednoslabičné slovo otázky uvedené slovem tázacím (»co« je tu totiž místo plné věty tázací: Co to bude?), znamená to, že se ptáme, co bude k obědu. Dáme-li však slovu »co« tón takový, jaký má poslední slovo otázky neuvedené žádným slovem tázacím, bude ta otázka značiti, že jsem mluvící osobě nerozuměl a že se ho ptám, co povídal. Tento tón, který nám připadá jako tón posledního slova otázky neuvedené slovem tázacím, je vlastně tón, který by mělo poslední slovo otázky s intonací »varovací«, t. j. otázky zvídavé (o tom v NŘ. XVII, 234). — Má-li pak »o« v slově »co« tón asi tak mezi indiferentním a přitakacím »no«, má otázka zabarvení laskavé. Tento tón nalézáme i u »no« ve funkci vyzývací (laskavé vyzývání) a v pozdravu Grüss Gott (na »o«).

Také výraz Vidíš! se vyslovuje s rozmanitou intonací. Se známým stoupnutím tónu na konci je to otázka; silný přízvuk a zvýšení úrovně tónu dává našemu slovu význam škodolibosti: »Dobře ti tak, proč jsi to dělal,« a p. Tu má tedy intonační podoba tu vlastnost, že mění smysl slova »viděti«, neboť smysl »viděti« úplně ustupuje do pozadí před funkcí škodolibosti; máme tu tedy zase pěkný příklad, jak intonace původu čistě citového silně mění smysl slova a věty. Při tónu »smutku« ustupuje ško[72]dolibost před soucitem, ale jisté zadostiučinění tu zůstává. — Jiná drobnost z intonace věty: »a« krátké nebo protažené a silně důrazné, dosti nízkým tónem vyznačené, značí odporování (zase ona souvztažnost: odpor, nesouhlas — nízký tón, něco asi jako »Ale kdepak, co tě napadá!« a p.). Intonační páteří je zde nízký tón a důraz, funkční aktuální tvar je jen »a« krátce useknuté, neboť protažené značí i vítání, srov. hned dále. — Vyslovíme-li »a« protaženě, se slabším nebo silnějším přízvukem a s tónem buď vysokým nebo nízkým (při tónu vysokém jevíme radost, při nízkém převládá laskavost nebo vážnost), dostaneme interjekci uvítání anebo obdivu (na př. když spatřím známou osobu v nových šatech). Intonační páteří je tu délka samohlásky, ta dává podle okolností této hlásce platnost vítání nebo obdivu, tón jen základní funkci obměňuje (ve smyslu uvedeném výše), přízvuk pak má platnost dosti podružnou, zesiluje přívětivost naznačenou tónem. Proměnné prvky mají tedy funkci v rámci udávaném intonační páteří.

Výraz »no tak« se vyslovuje několika způsoby. Především je to nevrlé okřikování: tempo je rychlé, čím rychlejší, tím je nevrlost větší, s rychlým tempem souvisí krátké samohlásky; důraz je na prvém nebo na druhém slově, tón vysoký nebo nízký. Stálé prvky jsou tu tedy tempo a důraz, nikoli však jeho poloha, nýbrž prostě jeho přítomnost; ostatní složky se mění v jistých mezích, a přece se na funkci výrazu nic nemění. Tady je zase páteř funkční, jak jsme to viděli výše u některých schemat intonačních. Tím se liší tyto případy od těch, kde intonační páteř sama funkce nemá, nýbrž teprve některé aktuální tvary intonační (srov. NŘ. XVII, 266). Tam, kde je páteř funkční, nemívají ostatní prvky vlivu na smysl výrazu (jak vidíme v našem případě), a naopak zase tam, kde je intonační páteř bez funkce, musejí ji míti ostatní složky, t. j. mění-li se, mění se i smysl spojení. — Jiná intonační podoba našeho výrazu je projevem netrpělivého povzbuzování nebo mírného kárání. Tempo pomalé, samohlásky se protahují, zejména přízvučné »a«; je-li přízvuk na »no«, je někdy »a« krátké. Pro smysl důležitý je tu zase jen přízvuk a tempo. — Konečně týž výraz vyslovený tempem pomalým a s přízvukem slabým vyjadřuje zadostiučinění (jinak intonační poměry jsou jako v předešlém případě). Slabší přízvuk se pochopí uvolněním duševního napětí (napětí doprovází totiž nějaké očekávání). Napětí se uvolní, když se dostaví žádoucí výsledek, na př. když žák po dlouhém rozmýšlení přece jen na konec rozřeší úlohu nebo otázku mu danou. Slabý přízvuk a pomalé tempo [73]jsou funkční intonační páteř. Tón se může měniti bez vlivu na smysl výrazu.

Věty eliptické uvedené spojkou »že« mají několik intonačních tvarů a podle toho i různé významy. O některých, jako o hrozbě »Že na tebe zavolám policajta!« a o podezření typu »Že on mi to ukradl!«, jsme mluvili už výše. Pozdní lítost ve větě »Že já jsem tam chodil!« mívá tento funkční tvar: »že«, »jsem« a »cho-« mají silné důrazy, tón věty je někdy nízký (mrzutá nálada), jindy je však vysoký, jak bývá při silných emocích nejrozmanitějších druhů. — Při této příležitosti můžeme hned upozorniti na zajímavý zjev: tón hluboký vyznačuje nálady řekl bych záporné, tedy mrzutost, hněv, smutek a p., kdežto tón vysoký není specifický opačnému druhu duševních stavů, které by se daly označiti názvem kladné (radost, nadšení a p.), nýbrž ve vysokém tónu se obrážejí stejně dobře nálady kladné jako záporné. Vysvětlení chceme podati jindy (jinak chceme funkci nízkého a někdy snad i vysokého tónu věnovati samostatné monografie). — Při naší slovní podobě je funkční jen přízvuk, neboť tón na smysl vlivu nemá, je to tedy prvek nefunkční. Intonační páteří je tu jen důraz nebo jeho rozložení ve větě zpravidla ob slabiku, pokud to dovoluje slovní přízvuk, srov. níže. — Stejná podoba intonační, která za jistých slovních poměrů značí lítost, za jiných je výrazem údivu: »Že vy to tak vydržíte!« (důrazy na »že«, »to«, »vy-«); srov. též na př.: »Že se tak namáhá!« (důrazy na »že« a »na-«; zde není rytmického rozložení důrazu ob slabiku, poněvadž kdyby byl důraz na »tak«, nemohl by býti na první slabice slova »namáhá«, a to by bylo v rozporu s přízvukem slovním, proto je raději obětován přízvuk na »tak« ve prospěch přízvuku slovního na »na-«). Jiné příklady: »Že vás to tak baví!«, důrazy na »že«, »to« a »ba-«; »Že se nestydíš!«, přízvuky na »že« a »ne-«.

Jiná funkce a jiná intonační podoba je ve větě »Že jsem to udělal, co!«; velmi silný důraz je na »u-«, důraz tu má dáti slovu »udělal« pregnantní význam »dobře udělal«. I v tomto schematě má funkci zase jen důraz, a to na slovese. — S důrazem na »že« by totéž spojení znamenalo »Dosvědč, že jsem to udělal!«. Spojení tohoto typu (t. j. s důrazem na »že«) značí za některých lexikálních a situačních poměrů také dohad: »Že ten kluk zase někde běhá!«; zde jako v případech výše probíraných s intonací »varovací« jde o domněnku, dohad, ač tu oné melodie není, je tu jen popsaný tvar přízvukový; s onou melodií by tu byl arciť dohad zřetelnější. Situace je tu taková: otec přijde domů a vidí, [74]že syn není doma, dohaduje se, že asi někde běhá přes jeho zákaz. Že táž intonace může jednou znamenati dovolávání cizího svědectví (typ »Že to udělal!«), jindy třeba jakousi sázku (typ »Že to přeskočím!«) a konečně na př. dohad (»Že ten kluk byl po škole!«), tedy že táž intonace má aktuální funkce velmi různorodé, to si vysvětlíme snadno tím, že všechny jmenované aktuální případy mají společné funkční jádro: (pevné) přesvědčení anebo snahu učiniti výrok co nejpřesvědčivější, a možná obé.

Je známo, že »ale« má vedle platnosti spojkové také ještě platnosti jiné a podle toho má pak i nestejný tvar intonační. O platnosti citoslovce údivu jsme mluvili už v NŘ. XVIII, 235. Jinou melodii má vzpurné »Ále!«, jehož užívají děti vzdorujíce rozkazu rodičů; »a« je tu zpravidla hodně protaženo, má často vyšší tón než druhá slabika, jež má klesnutí tónu jako na konci vypovídací věty; první slabika někdy začíná tónem dosti nízkým, ale ten ještě průběhem protaženého »a« vysoko stoupne, a pak zase rychle klesá na »le«. Nicméně páteří je tu jen délka »a«, kdežto melodie se měnívá podle případů, někdy na př. bývá na první slabice tón nízký. — Konečně »ale« s krátkými samohláskami a s tónem zpravidla nízkým a tempem rychlým je výrazem nevrlosti a odbývá se jím dotěrné naléhání a p. Tu, jak se zdá, je intonační tvar skoro neproměnný, je tedy intonační páteří a zároveň jedinou aktuální podobou. — Řada několika »Ale. ale, ale!« s nízkým tónem, s tempem různým, se samohláskami někdy protaženými, s důrazem na prvním nebo posledním členu nebo i na prostředním, značí kárání. Páteří je tu nízký tón a přízvuk, ne však jeho poloha. Ostatní prvky jsou proměnné a nemají vlivu na smysl věty.

Než přistoupíme k obecnějšímu závěru, zmíníme se ještě o jednom intonačním zjevu psychologicky dosti zajímavém, totiž o reflexu intonačním. Pozorujeme totiž někdy, že výrazy následující za spojením s melodií na př. »varovací« přijímají jakýsi odlesk oné melodie: »Přece nevyhodím deset korun — jak vy si myslíte!«; na »korun« je melodie »varování«, t. j. na první slabice stoupnutí, na druhé klesnutí, ale ne tak hluboko jako na konci věty oznamovací; aktuální funkce melodie »varovací« je tu »přesvědčivost«, »samozřejmost«; po pause je připojena dodatečně věta »jak…«, skoro celá věta má tón dosti nízký, poněvadž je to jakási vložka a věta srovnávací s »neshodou«, jen poslední slabika se zřetelně odráží svým dosti vysokým tónem od ostatní věty. Jak vyložiti toto stoupnutí? Mohlo by se na první pohled zdáti, že dodatečně položená věta má tvar, o kterém bylo jednáno [75]v NŘ. XVIII, 268n., tedy intonaci »samozřejmosti«, jaká je ve větách s »přece« častá. Nebude tomu asi tak, poněvadž se tento reflex vyskytuje i ve větách nemajících »přece« ani funkce »samozřejmosti« nebo »nevrlosti« a p., jak uvidíme hned níže. Spíše se to vysvětlí takto: je to vlastně takový tvar melodický, jako kdyby tato dodatková věta byla těsně, bez pausy spojena s větou hlavní a kdyby na »korun« byl začátek »varovací« melodie; kdyby obě věty už před vyslovením v mysli tvořily těsný celek a na »korun« byla hlava melodie, mělo by ovšem slovo »korun« samo jinou melodii, než jakou má v našem případě, poněvadž by tu byla osmislabičná melodická podoba varovací, a tu by na »ko« byl nízký tón, na »run« stoupnutí, odtud by tón klesal skoro po celé větě vedlejší a teprve na »te« by stoupl — vedlejší věta by tedy měla stejnou podobu, jakou má, když je oddělena od hlavní věty pausou. Abych tak řekl, dodatečně připojená věta v mysli je dodatečně spojena s větou hlavní, takže má intonaci, jako kdyby opravdu těsně s ní byla spojena. Sem patří i tyto příklady: »Snad ses s tím nemořil — ty nešťastníku!«; na »ne« v »nemořil« tón nízký, na »mo« vysoký, pak na »řil« zase klesá; potom následuje pausa a výraz dodaný po pause má zase na slabice poslední stoupnutí, jinak je jeho úroveň tónová dosti nízká. Výklad je tu stejný jako v případě předešlém: výraz dodatečně připojený podvědomě tvoří s hlavní větou celek, jako kdyby od ní nebyl oddělen pausou. Zde nelze onu melodii výrazu za pausou vyložiti jako intonaci samozřejmosti (srov. NŘ. XVIII, 268n.). Jiný příklad: »Snad nejste nešťastný — protože jsem to řekla?« Na slově »nešťastný« je trojslabičné »varování« (zde s aktuální funkcí arciť jinou), výraz za pausou má vyšší tón na »la«. — Podobný zjev je možno pozorovati i u »aha«, totiž výraz za ním následující má stejnou nebo podobnou intonační podobu: »Aha, máte pravdu!«: citoslovce má samohlásky protažené, důraz na druhé slabice. která má zároveň vyšší tón než slabika první. Podobné poměry jsou ve větě následující za citoslovcem: slabika »má« je ještě více protažena a má tón nižší než slabika »prav-«. rovněž prodloužená a důrazněji vyslovená než »má«. Jak vidíme, přízvučné slabiky mají intonační tvar upomínající na intonaci slova »aha«.

Nyní si všimněme ještě funkční stránky stoupání tónu po přízvuku; po stránce fonetické o tomto zjevu už bylo psáno (srov. na př. Chlumský, Česká kvantita, melodie a přízvuk, Praha 1928, 173 nn.). Vydra (Nářečí hornoblanické, Praha 1923, 42) pokládá tento zjev za přízvuk dynamický, a to [76]slovní. Spíše to bude i v onom dialektě zjev melodický, a to větný. Vysoký tón na slabice nepřízvučné svádí k tomu, abychom jej pokládali za přízvuk dynamický; avšak aby to byl přízvuk slovní, bylo by třeba, aby byl těsně spojen s určitými slovy, dále také aby měl vliv na rozlišování smyslu slov, a nesměl by býti výrazem stránky citové. Cit se projeví sice na tom nebo onom slově věty, ale na slově jako součásti větného celku; když bychom takové slovo pronesli osamoceně, nemělo by stoupnutí tónu po přízvuku hlavním. Pokud mohu souditi ze svých pozorování konaných na střední a západní městské češtině, je to zjev větný a je výrazem určitých citů a není tedy pevně spojen s jistým slovem, nýbrž může se vyskytnouti v zásadě u každého slova. Obyčejně je výrazem jakési nevrlosti, vznikající tím, že osoba, s kterou se hovoří, pronese na př. otázku, na kterou je odpověď příliš samozřejmá, aby nevzbudila ta otázka v druhé osobě jakousi nevrlost. A se zeptá B: Tak co budeme dělat? B: No tak holt zavřeme (rozumí se okno, protože je průvan); na slabice »ře« je vyšší tón než na ostatních slabikách slova. Otázka byla příliš naivní, osoba B nevrle zvedla tón na slabice hned po přízvuku. Snadno pochopíme, že takové nevrlé zvednutí tónu může za některých okolností nabýti i funkce jisté samozřejmosti (»No, je samozřejmé, že zavřeme«). Jiný příklad: A: Proč jsi to nepřinesl? B: No já holt jsem zapomněl! (na slabice »mně«, tedy na třetí slabice od přízvučného začátku slova, je stoupnutí tónu); výklad jako v příkladě předešlém. Nebo: Já jsem to nemohla udělat (stoupnutí na »moh« má asi takovou platnost jako slovo »přece«: to já jsem přece nemohla udělat). Samozřejmost s jistou nevrlosti je obsažena i ve větě »Přece si to člověk nepamatuje« (stoupnutí na slabice »ma«). Také ve výraze: »To budete vidět, jak jsou tam odříznutím (rozumí se »od světa«. Situace je takováto: osoba A tvrdí, že osoba C má v jedné oravské vesnici nepohodlný styk se světem; B něco namítá, a tu A pronese uvedenou větu). Ve větě »Mně to nevadí«, se stoupnutím tónu na slabice »va«, je obsažena vedle toho i lhostejnost; rovněž ve větě »Copak, vojnu už má odbytou!« (vyšší tón na »by«). Jisté odbývání máme ve výrazech »Tady se nedostaneme« (výška na »ne«, tedy na čtvrté slabice od začátku), »Kdepak v soukromí!« (t. j. bydliti, stoupnutí na »kro«). Překvapení a lehkou nevrlost projevovala i věta »To je karikatura!« (na »tu«). Situace byla taková: osoba A ukazuje osobě B karikaturu osoby C; B však nechápe, že je to karikatura, a praví, že osoba C si na obraze není podobna, proto [77]osoba A poněkud nevrle pronese uvedenou větu, divíc se při tom, že to B nepoznal. Někdy je těžko, ba nemožno označiti druh vzrušení, které působí zvednutí tónu: »Ti by na nás pěkně koukali!« (na »ka«); »Ten člověk si musí dát pozor, aby moc nekupoval« (na »po«). Dosti zřetelný odstín »samozřejmosti« (bez nevrlosti) byl ve spojení »To víš, že by mu taky srazili« (na »zi«), jak svědčí slova »to víš«. V následující větě jde o starostlivost: »Jen si nic neudělej!« (výše na »dě«), ale starostlivost byla smíšena s káráním, tedy druhem nevole. Všecky věty dosud uvedené pronesla osoba pocházející od Loun, která kromě nejútlejšího mládí celý život prožila v Lounech samých. Velmi často jsem pozoroval nápadné stoupnutí tónu po přízvuku u osoby pocházející z Písku, která v Písku studovala na střední škole, ale jinak většinu života ztrávila mimo P. (asi třicet let). U ní jsem spolehlivě mohl zjistiti aspoň to, že toto stoupání je příležitostné, t. j. že není pevně spojeno s určitými slovy, není to tedy prostě přízvuk slovný, nýbrž větný, ale toto stoupnutí se u toho pána vyskytovalo daleko nad zvyk středočeský a západočeský a mnohdy se mi nepodařilo zjistiti psychologickou příčinu vyššího tónu po přízvuku. Abychom mohli dojíti v této věci nějakých určitějších závěrů, bude třeba, aby tento zjev byl prozkoumán velmi podrobně ve všech českých dialektech. Není nemožné, že souvisí se stoupáním tónu na konci věty při funkci nevrlosti a odbývání (NŘ. XVIII, 268 n.).

Než přistoupíme k obecným poznámkám, učiníme stručnou zmínku o vysokém rovném tónu, který působí dojmem, jako by výraz byl pronášen jedním dechem. Tón ten má funkce rozmanité, že sotva bude možno vyložiti je ze společného funkčního jádra, tak na př. je výrazem ironicky míněné spokojenosti (tedy ve skutečnosti nespokojenosti): »Das wird ein Vergnügen für mich werden!«; od silně důrazného »wird« se táhne stejně vysoký tón po celém zbytku věty. Odiv: »Dass die nicht kommt!« od důrazného »die« vysoký tón po celé větě; nebo »To já nevěděla, že se tudy může chodit!« (na »Já« citový, nikoliv logický důraz, od tohoto slova až do konce výška tónová). K tomuto tvaru se ještě někdy vrátíme.

A nyní ještě některé poznámky obecné. Některé typy intonační jsou v řeči mluvené velmi časté, je to zejména často uváděná melodie »varovací«; příčina hojnosti u tohoto, typu je to, že je to melodie funkčně velmi zatížená, že má mnoho nejrozmanitějších platností. U jiných druhů by hojné vyskytování mohlo být způsobeno tím, že mluvená řeč často [78]přináší situace, v kterých je ta neb ona intonace na místě. Sejde-li se několik lidí a baví-li se jen poněkud živě, můžeme býti ujištěni, že uslyšíme za chvíli melodii »smutku« nebo »nesouhlasu«, atd., atd. Jednou jsem napočítal, že za dvě hodiny dosti živého hovoru byla intonace »varování« v svých rozmanitých funkcích pronesena aspoň třicetkrát. Tato okolnost velmi usnadňuje přímé (t. j. bez vyptávání) ověřování nebo zjišťování melodických zjevů a je znamenitou podporou při práci dialektologické. Jsem přesvědčen, že by bylo možno za dva měsíce ověřiti v dialektech aspoň nejdůležitější intonační zjevy v našich článcích probírané. Větná intonace musí rozšířiti rozsah dialektologických zkoumání o obor dosud velice zanedbávaný. Dosud jsem se mohl posloucháním rozhlasu přesvědčiti, že v slovenštině jihozápadní (městské; nelze říci »spisovné«, ježto pro intonaci není takřka vůbec orthoepických předpisů) se vyskytuje melodie smutku a varování. Bylo to při přednášce o lidové písni z okolí Píšťan; přednášející recitoval texty písní a při tom užil aspoň třicetkrát melodie smutku, příklady jsem si zapsal tyto: …uvadnú líca, …on nemá matere, …otec a frajerka plakali. Melodii smutku jsem slyšel také z úst slovenské učitelky rovněž při přednášení textů lidových písní: …sviatok som nesvätila, a p. Od téže učitelky jsem slyšel i »varování« v aktuální funkci zvídavé otázky: Kde si bola? (čtyřslabičný tvar, srov. NŘ. XVIII, 234), Kto že ho tam zobudí? (tvar sedmislabičný). Jak vidím dnes po delším pobytu na Slovensku, intonace slovenské inteligence se od západočeské intonace městské skoro vůbec neliší, leda v některých drobnostech; tak na př. v tázacích větách jako Kde ideš? Ako sa máte? a p. bývá na rozdíl od č. kladen dosti silný důraz spojený s vysokou notou a protažením samohlásky na slovo tázací. V č. tu položíme důraz na slovo tázací tehdy, když jsme rozmrzeni, nevrlí, na př. hlídač, jde-li někdo zakázanou cestou a p. Výklad by byl v tom, že při nevrlosti se na první slabice vybije emoce, kdežto položení přízvuku na poslední slovo vyžaduje jistého klidu mysli, a pak také přízvuk není tak silný. Záliba v důrazu na slově tázacím se v slovenštině vysvětlí buď temperamentem národa nebo vlivem maďarštiny, kde je týž zjev. — Krátce: dialektologii tu čeká veliká práce, tím spíše, že bude nutno napříště nejen popisovati intonační typy, nýbrž i je vykládati. Jaké potíže a problémy se tu naskýtají, do jisté míry je viděti už z tohoto našeho pokusu o vykládací intonaci věty a také z prací jiných, které vyjdou nebo vyšly jinde. O některých zajímavých otázkách srovnávacího [79]studia větné intonace slovanské a indoevropské, které je také ještě v plénkách, promluvíme později ve zvláštní rozpravě.

Všimněme si ještě té věci, že intonace je často zřetelnějším výrazem citů než slovní stránka sama. Dejme tomu, že bychom chtěli někomu vyložiti, jak jsem byl překvapen. Myslím, kdybychom pronesli větu »Já jsem byl překvapen!« s touto intonační podobou: samohlásky »á« v »já«, »e« v »pře« a »e« v »pen« prodloužíme (první dvě proto, že mají důraz, samohlásku poslední proto, že je na konci věty a že má vedlejší přízvuk), tón na důrazných slabikách vysoko stoupne — že bychom jasněji naznačili své veliké překvapení, než kdybychom užili sebe silnějších superlativů, jako »Já jsem byl neobyčejně (nesmírně, ohromně a p.) překvapen«, ale pronesli takovou větu s intonací obyčejné věty oznamovací. Takových příkladů by se našlo jistě mnoho. — Dále je pozoruhodné, že tu asi v užívání intonace větné nebude podstatných rozdílů mezi jednotlivými vrstvami společenskými, ale jistě, i když by nějaké přece byly, nejsou ani zdaleka tak veliké jako na př. v slovníku. Myslím, že jsou-li tu nějaké rozdíly, týkají se větší nebo menší obliby některého druhu intonace, který se vyskytuje jinak ve všech třídách společenských. Tak na př. ve všech vrstvách společenských uslyšíme intonaci odbývání se stoupáním tónu na poslední slabice (»To já přece nevím«, srov. NŘ. XVIII, l. c.), ale zvláště často je možno slyšeti ji od osob méně vzdělaných. Jednou jsem slyšel od typického sedláka »No ju!« s touto melodií, t. j. se stoupavým pohybem tónu ke konci slova »ju«, jež bylo silně protaženo a vybíhalo v jakousi neurčitou hlásku blízkou ö nebo e, tedy nějaké »No juö« nebo »No jue«; je pozoruhodné, že zvýšení tónu bylo spojeno se zvýšením jazyka k zadnímu nebo přednímu patru, při hlubokém tónu uvidíme zase snahu labialisovati hlásky; o tom později. Na některé skutečné odchylky, které nejsou obecné ve střední češtině, nýbrž vznikly v žargonu některých pražských vrstev, odkudž se šíří do všech vrstev, ba i na divadlo, upozorňuje M. Weingart v knížce Český jazyk v přítomnosti, Praha 1934, 105 a j. To jsou vědomé odchylky od přirozené výslovnosti středočeské, které mají řeči dáti ráz »švejkovský«, je to tedy funkce spíše povahy »estetické« než jiné citové, tím méně logické. Myslím však, že v přirozené výslovnosti těch individuí se vyskytují všechny intonační typy obecně přijaté. — Osobní odchylky intonační nalézáme ve výslovnosti pražské rozhlasové hlasatelky (myslím aspoň, že to [80]nebude dialektický rys): Československý rozhlas přeje všem posluchačům dobrý večer; větný důraz je na dobrý, jehož první slabika má tón hluboký, druhá zato vysoký, od slabiky »« pak tón klesá ke konci věty; v normální výslovnosti by přízvuk větný byl na slově večer, jehož první slabika by měla tón o málo vyšší než druhá. U téže dámy velmi často stoupá tón na konci taktu, ač už za ním nic nenásleduje: Nyní zprávy německé, na »ké« náhlé stoupnutí melodie, a to hodně vysoko, jež se nápadně odráží od hloubky prvních slabik posledního slova. Lehounké stoupání tónu na konci věty jsem slyšel (nebo lépe denně slyším) od jedné terciánky židovského původu; jinak je však její intonace větná zcela normální. Podobně mluví jedna obchodnice v Trnavě, ale ta též protahuje a přizvukuje poslední slabiku. — Odchylkou od běžné intonace nejsou případy jako »Se ví«, »Se rozumí« a p. z pražské pouliční mluvy; to jsou odchylky od normálního slovosledu, takže slova příklonná, která nemívají jinak přízvuku, dostávají jej. Celkové intonanční schema větné je však normální.

Poznámka. V Naší řeči XVIII, 1934, 129 a dalších jsme stanovili pravidlo, že se funkční druhy intonační, na př. smutek, varování atd., mohou v zásadě rozkládati po kterýchkoli slovech. Toto pravidlo je omezeno jiným pravidlem, totiž že slova příklonná nemají přízvuku, takže na tato slova v normální mluvě nemůže padnouti přízvučný začátek (hlava) některých intonačních typů, jako zrovna smutku nebo varování a j. Docela dobře však může na ně padati vlastní tělo intonačních schemat. — Konečně je ještě jeden druh odchylek od běžné intonace, ten záleží v tom, že někdo neužívá některého běžného druhu funkční intonace. To je ovšem spíše odchylka ve výběru než v intonaci. —

Vyjímajíc některé drobné odchylky zdá se, že intonace je společným majetkem všech vrstev jednoho jazykového území, ačkoliv jinak mohou býti na tomto území značné rozdíly slovní. Ba dokonce úplně táž intonace, jakou má střední čeština, má i česká němčina, ač slovně se ovšem dokonale liší od češtiny. A nejen to, ale i říšská němčina, jak lze se velmi snadno přesvědčiti v rozhlase, má mimo některé dialekty ve většině říše intonaci větnou dokonale shodnou s českou. Jak to vysvětliti? O kulturním soužití tu nelze přece mluviti a dědictví z doby indoevropské to sotva bude, hlavně proto, že indoevropština měla intonaci slovní, takže asi neměla tak rozvinutu intonaci větnou, poněvadž by si překážely (o tom více ve zvláštní monografii jindy). [81]Kdybychom se dovolávali toho, že je to zjev obecně lidský, který se objeví vždy, jakmile zmizí intonace slovní, jak bychom vyložili t. zv. zpěvavé dialekty a j. dialektické odchylky nebo odlišnost na př. intonace anglické od české?

Pozoruhodným znakem větné intonace je, že tvoří systém aspoň některé typy. Tak na př. už dříve bylo známo, že cirkumflex na tázacím »Co?« je výrazem nedůvěry (srov. Oberpfalcer, Jazykozpyt 17); všimneme-li si tohoto zdánlivě osamoceného zjevu blíže, vidíme, že je to jen součást systému, a to jednoslabičná podoba melodie »varovací« s aktuální funkcí nedůvěřivé otázky, úžasu a p. Jiný příklad: laskavé, něžné zvolání »Mami!« upomíná svým melodickým tvarem na »varovací« melodii, ale ukázali jsme jinde (Naše řeč XVIII, 235 n.), že tato dvojslabičná podoba nepatří k systému melodie »varovací«, nýbrž k systému zcela jinému. Tu, když mluvíme o systému, máme na mysli tvar intonace; tu se tedy systémem rozumí řada intonačních podob (podoba jednoslabičná, dvojslabičná, trojslab. atd.), které souvisí jednak vnějšně (tvar jednoslab. upomíná na trojsl. nebo čtyřsl. a p., o tom v NŘ. XVIII, 232), jednak vnitřně (všechny tyto tvary mají společnou platnost, na př. všechny jsou výrazem něžného zvolání nebo varování a p.). Zajímavé bude zkoumati, zdali je také nějaký vnitřní vztah mezi jednotlivými druhy intonací, na př. mezi schematem smutku, schematem laskavého volání, varování atd. Tento vztah si můžeme představiti takto: v dialektech, kde se vyskytuje na př. melodie smutku úplně shodná s melodií smutku v češtině, že by se eo ipso musil vyskytovati také typ třeba laskavého volání úplně totožný s českým, i melodie na př. ironie atd. To bude sotva pravda, leda za jistých předpokladů, na př. v dialektě, který srovnáváme s češtinou, nesmí býti intonace slovní, dále musí onen dialekt míti intonaci obyčejné oznamovací věty bez veškerého citového zabarvení úplně shodnou s intonací stejné věty české. Z toho, co jsme právě uvedli, vyplývají další otázky srovnávacího studia intonace: předně bude třeba studovati podrobněji než dosud poměr mezi intonací větnou a slovnou, dále poměr mezi intonací věty oznamovací a všemi ostatními schematy intonačními, konečně vztah mezi jednotlivými typy funkční intonace (varováním, smutkem, ironií atd.).

Naše řeč, volume 19 (1935), issue 3, pp. 70-81

Previous Karel Erban: O frázi a frázistech

Next Josef Beneš: Poznámky k pravopisu cizích zeměpisných jmen II.