Časopis Naše řeč
en cz

K intonaci věty

Stanislav Petřík

[Články]

(pdf)

-

1. Intonace slov »no«, »hm«, »aha« a jiné drobnosti intonační

Veliká je pestrost melodická, kterou se vyznačuje slovo »no« a hrtanový zvuk, který přepisujeme slovem »hm«. U tohoto výrazu je tón takřka jediným nositelem významu, neboť jeho hlásková podoba je velmi neurčitá. Obě slova mají funkce i intonační podobu hodně příbuznou. Oběma je na př. společné, že některé tvary melodické mají několik funkcí najednou, které se dají vyložiti ze společného jádra funkčního. Častá je funkce potakací. Osoba A se ptá B: Byl jsi tam?, B odpoví: No! Při tom je tón této odpovědi vyšší než tón odpovědi »Jo«; »jo« pak má zase takový tón jako odpověď »Byl!« a ta zase má melodii jako poslední slovo oznamovací věty »Já jsem tam byl«. Odpověď »jo« s takovým tónem, jaký má potakací »no«, obsahuje už jistou dávku jakési ochoty nebo horlivé odpovědi. Vysvětlení by se mohlo hledati v tom, že slovo »no« je samo o sobě obsahu zcela neurčitého, takže když je odloučíme od souvislosti a od intonace (na př. když je napíšeme), nemá vůbec žádného určitého smyslu. Naproti tomu, když bychom učinili stejný pokus se slovem »jo« (t. j. kdybychom je napsali bez udání souvislosti), je veliká pravděpodobnost, že osoba pokusná na dotaz, co to slovo znamená, odpoví, že »ano«; tedy funkce potakací je slovu »jo« jaksi nejsilněji vtištěna, je jeho hlavní funkcí. U slova »no« toho není, jeho smysl je neurčitý, a chceme-li, aby toto slovo mělo smysl potakací částice, musíme mu dát tón dosti vysoký, který by, abych tak řekl, překonával neurčitost významu toho slova. Naproti tomu u slova »jo« stačí docela indiferentní tón, jakým se vyznačuje poslední slovo věty oznamovací. Kdybychom vyslovili »no« s tímto indiferentním tónem, mělo by smysl docela neurčitý (o tom níže). Nyní se zase vraťme k výše uvedené přitakací intonaci slova »no«; má totiž vedle funkce potakací ještě funkce jiné. Tak za jistých okolností může značiti výzvu: žák se ve škole hlásí, učitel ho vyzývá tímto slovem s touto notou, aby vyslovil své přání. — Výslovnost »nno« se zdlouženou souhláskou a se silným důrazem je výrazem ochotného souhlasu, asi jako »ovšem« a p. — »No« s notou o něco hlubší a se silnějším přízvukem je vážný souhlas. Zase tu vidíme tendenci vážné nálady snižovati výšku noty. — S uvedeným indiferentním tónem má naše částice platnost slova, které pro svou nic nepravící povahu nechává posluchače v úplné nejistotě, neznamená ani »ano« ani »ne«. Také uží[39]váme té částice tam, kde chceme odbýti nějakou nepříjemnou věc, anebo když promíjíme gestem někomu jeho chybu a p., tedy asi tak, jako bychom řekli: »Budiž, dobrá!« Také se vyskytuje s tímto tónem jako výzva, na př. ve škole, ale je v tom obsažena jistá dávka pedagogické vážnosti, shovívavosti a p., jeť tu tón o něco nižší než v případě prvním. Také se užívá tohoto tónu jako jakéhosi závěru bez veškeré jiné funkce; skoro by se dala tato platnost přirovnati k platnosti tečky na konci věty: A: Rozumíš už tomu? B: Rozumím. A: No. — Také se »nno« užívá tam, kde nechceme říci »ne« a nemůžeme nebo nechceme říci »ano«, anebo při rozpacích; někdy však tu vidíme i tón o něco vyšší, ale nižší než při potakání, avšak co do výšky může takovéto »nno« dosáhnouti i tónu vyššího než vážné potakání. Tedy od jistého tónu (totiž od tónu, který jsme nazvali indiferentní) k jisté mezi nahoru i — jak uvidíme — dolů vyjadřují se rozpaky nebo nerozhodnost (ani souhlas ani nesouhlas), a naopak zase od tónu potakacího »no« až k jisté intonační mezi dolů i — jak uvidíme níže — nahoru se u naší částice vyjadřuje souhlas. Při tom vidíme, že pásmo souhlasu a pásmo nerozhodnosti se částečně kryjí. Jak je možno, že tu nenastávají zmatky? Příčina je v tom, že se oba funkční typy liší nejen výškou tónu, nýbrž i jeho pohybem. Při nerozhodnosti je pohyb tónu klesavý, při souhlase je rovný. Tedy i v pásmu, které co do výšky tónu je oběma funkcím společné, se přece funkce dobře liší pohybem tónu. Proč zrovna je melodie nerozhodnosti klesavá a melodie souhlasu rovná, to nebude lehko vysvětliti. Mohlo by se snad mysliti na to, že emoce ochoty při souhlasu (souhlas má vždy v sobě něco, co by se mohlo přirovnati k ochotě) udržuje vazby hlasové v napětí trvajícím po dobu odpovědi, kdežto emoce rozpaků nebo neochoty je slabá a nemá tolik síly, aby udržela vazby po dobu výpovědi v trvalém napětí.

Dosud jsme se pohybovali mezi tónem přitakacího »no« a přitak. »jo«; než sestoupíme níže, můžeme si všimnouti, že »no« s notou asi uprostřed mezi oběma uvedenými tóny mívá při výzvě zabarvení velmi laskavé, jež je ovšem velmi těžko vysvětliti. Snížíme-li tón slova »no« pod uvedený tón indiferentní, začíná se lehce překonávati neurčitá jeho povaha a slovo nabývá platnosti lehce záporné, ale do zřetelného, rozhodného záporu, jakým je na př. »ne«, má tento výraz ještě hodně daleko. Hláska »o« tu bývá zpravidla protažena a zúžena, pohyb tónu je klesavý; čím nižší je začáteční tón slabiky, tím méně zřetelné je klesání. Lze to pochopiti z příčin fysiologických, poněvadž hluboké kles[40]nutí tónu je spojeno s příliš velikým napětím vazů hlasových.[1] Když už tedy tón je hodně hluboký, neklesá dál během hlásky »o«, poněvadž by to bylo spojeno s příliš velikými potížemi. Příklady: A: Tak co, půjdete nebo ne? B: Nó (= »Nemám příliš mnoho chuti«, tedy zřetelnější odmítnutí, než kdyby tu byl tón indiferentní, což by značilo asi »Nevím, zdali mám jíti či ne«). A: Už to bude brzo hotovo? B: Nó (= ještě to tak brzo nebude). Obyčejně následuje nějaké bližší vysvětlení. Stejně dobře můžeme tohoto melodického tvaru užíti k zarážení nemístného nadšení: A: To je báječná věc! B: Nó! Zde už je povaha nesouhlasu hodně zřetelná. Srov. také tento příklad: A: Dnes není ten oběd dobrý. B: Nó! — Nebo: potřebuji brýle, B mi je hledá marně, po delší době řeknu: Nó, nehledejte se s tím, naznačuje při tom tónem slova »no«, že jich nutně nepotřebuji. Někdy nabývá tento tón sekundárně platnosti útěchy, implikuje v sobě asi něco jako »Však ono nebude tak zle« a p.

Slovo »no« může míti také tón vyšší, než je tón přitakací. Pak, zejména se zdlouženou samohláskou i souhláskou a se silným důrazem, značí horlivý souhlas, asi tak jako »Jakpak by ne, ovšem že«. Vyšších tónů se užívá také při povzbuzování a tón tu stoupá tím výše, čím více se osoba povzbuzovaná blíží k cíli nebo ke správnému rozřešení. — Jiný tvar melodický má platnost otázky: »o« je protaženo, na začátku je tón asi tak vysoký jako při platnosti potakací, ke konci slabiky tón ještě stoupá. Tohoto tvaru užiji, když na mne někdo volá a já ho vyzývám, aby řekl, co si přeje. Je to tedy zase spíše výzva. — Řada několika »no« s tónem indiferentním značí káráni: No, no, no, co pak tropíš za neplechu!, kdežto stejná řada s tónem potakacím je ochotný souhlas. V onom případě tedy opakování slova překonává jaksi indiferentnost tónu a činí z něho nesouhlas (kárání je jakýsi nesouhlas), v tomto případě je něco podobného, neboť zase z normálního potakání se opakováním činí potakání ochotné. Někdy »no« s indiferentním tónem, ale se silným přízvukem značí nevrlost, tedy by se tu dalo mluviti o tom, že přízvuk vyrovnává neurčitost platnosti tónu.

U slova »jo« jsou intonační poměry takové: jak bylo řečeno, s melodií indiferentní značí tato slovo potakání, s tónem asi tak vysokým jako potakací »no« a se silnějším pří[41]zvukem a hlavně se zdlouženým jj dostává toto slovo smysl ironický; tato platnost pak vystupuje tím více, čím vyšší je nota. Ale také při notě nižší než u »jo« potakacího, ale při zdloužení jj trvá platnost ironie. Že ironie, t. j. jistý nesouhlas, má notu nízkou, to se pochopí snadno známou korelací, o které jsme výše už několikráte mluvili (nesouhlas — nízká nota). Že však ironie má tón také vysoký, to není tak lehko vysvětliti, spíše bychom čekali, že »jjo« s vysokou notou bude značiti horlivý souhlas. Zejména proč jj (prodloužení souhlásky) tak radikálně dává slovu »jo« platnost ironickou? Zase několik otázek, které nelze zatím rozřešiti. — S tónem stoupavým má »jo« dvě platnosti podle dané podoby: je-li začátek slabiky nízko a stoupá-li tón dosti vysoko směrem ke konci, jde zpravidla o otázku plnou údivu nebo obdivu, anebo o vážné ujišťování; na př. A: Já mám samé jednotky! B: Joo? (obdiv); A: Je to pravda? B: Joo! — (ujišťování). — Je-li však začátek slabiky o něco výše než v těchto případech a ještě stoupá ke konci slova, jde o výzvu k mluvení: A volá na osobu B: Pepíku! B: Joo? (Co si přeješ?). Psychologicky pochopíme melodickou podobu otázky s údivem a výzvy (také je to vlastně otázka), ale hůře se pochopí stoupání tónu při platnosti ujišťovací.

Nyní srovnejme s tím, co bylo vyloženo o intonaci »no« a »jo«, poměry u »ano«. Tu tón nemá podstatného vlivu na smysl slova, aspoň ne v tom smyslu, že by tón měnil jeho platnost. Nejvýše se tu vysokým tónem zvyšuje ochota souhlasu, při hlubokém tónu zase vystupuje do popředí vážnost odpovědi; vážnosti dosáhneme také, když protáhneme samohlásku »a«, ale pořád smysl slova je potakací, tón tu jen vyjadřuje jisté podružné odstíny. Příčinu jsme naznačili jinde: je to slovo známé ze školy a z knih jen se smyslem potakacím, v mluvené řeči je to slovo cizí. Vidíme tu zajímavý případ, že u mrtvých slov tón nemá tolik síly, aby měnil smysl slova, nejvýše ještě má možnost, aby vyjadřoval podružné průvodní odstíny základního významu.[2]

Velmi podobné poměry jako u »no« jsou u »hm«. Dosud jsem zpozoroval jen tyto odchylky od »no«: U »hm« se dá [42]obdiv vyjádřiti stoupavým tónem počínajíc od tónu někdy hodně nízkého (pod indiferentním tónem) a končíc dosti vysoko, při čemž bývá onen hrtanový zvuk často silně protažen. Otázka má podobný intonační tvar, ale — nejde-li zrovna o úžas — náš zvuk nebývá tolik protažen. Při úžasu je podoba shodná s obdivem; lze to snadno pochopit, neboť obě emoce jsou si velmi příbuzné. — Další odchylka je v tom, že zdvojené nebo ztrojené atd. »hm« s klesavým pohybem přízvuku (poměr k tónům základním, t. j. »indiferentnímu« ani přitakacímu, tu nemá funkce, výraz může býti pronesen vysoko i nízko, na funkci se tím nic nemění) značí nechápání a údiv, asi jako »ku podivu«. Zdvojené »hm« s melodií stoupavou, t. j. na druhém členu s tónem vyšším, má takovou funkci jako »aha«.

Tato naposled jmenovaná interjekce má mnoho aktuálních intonačních tvarů, jež mají společnou páteř: na druhé slabice je důraz, kdežto první bývá bez přízvuku nebo má přízvuk slabý. Funkční jádro společné všem aktuálním funkcím je »objev« nebo jak by se to mělo označiti.[3] Uvedená intonační páteř by se dala vyložiti z genese chápání: nepřízvučná slabika první odpovídá tomu, že v mysli s počátku nenastalo ještě vyjasnění, to nastane až za okamžik a vzbudí výbuch citů, jež se projeví v přízvuku na druhé slabice. Přízvukové poměry obrážejí tedy genesi uvědomování něčeho; v konkretních případech je na první slabice někdy délka, a ta by se dala vyložiti ponenáhlým chápáním, délka druhé slabiky pak by mohla míti příčinu v silném výbuchu citů. Stoupavý pohyb tónu (stoupající od prvé slabiky k druhé) prozrazuje zpravidla city jaksi »kladné«, na př. radost z objevu (nebo pochopení a p.), zájem a jiné city, kdežto pohyb klesavý je výrazem citů »záporných«, jako zklamání a p. Zase tu konstatujeme psycho-fysickou korelaci mezi duševními stavy a tónem, přesněji jeho pohybem. — Má-li druhá slabika neobyčejně silný přízvuk a hodně vysoký tón, kdežto první slabika přízvukové proti druhé skoro úplně zaniká a mívá tón nižší, má naše interjekce smysl asi jako: »Teď jsem tě přistihl při chybě, viď!« Obě slabiky jsou krátké, poněvadž tu není ponenáhlého chápání, a silný důraz je projevem škodolibosti.

U této interjekce máme příklad, jak celá intonační podoba pramení ze společného psychického děje nebo stavu nebo ze společného komplexu duševních dějů a stavů. Naproti tomu je mnoho typů intonačních, kde některé složky, na př. [43]pohyb přízvukové linie, jsou původu mechanického a mají funkci intelektuální, jiné, jako na př. melodie, jsou původu citového a mají také funkci citovou (výslovně uvádím, že prvky citového původu mají někdy platnost citovou, působí na city, poněvadž někdy intonace původu citového dostává aktuálně funkci »logickou«). Dejme tomu, že bychom do věty srovnávací »Já se nehádám jako ty!«, s klesavým pohybem přízvuku od záporky až ke konci věty, vložili upozorňování, byl by vrchol melodie na záporce (protože je přízvukovým vrcholem výrazu) a od ní by se po celém ostatním výraze směrem ke konci rozprostírala šestislabičná melodie »varovací«. Tu je tedy pohyb přízvuku jiného původu a jiné funkce než pohyb melodie. Něco poněkud jiného vidíme ve větě »To je nějaký zázrak!«, s důrazem na »nějaký«, když do ní vložíme melodii ironie, t. j. snížíme tón, slabiky protahujeme nenormálně a hlásky komolíme; tu je přízvuk sice také původu citového jako melodie ironická, ale oba city jsou si naprosto cizí a různorodé. Je také pozoruhodno, že důraz na »nějaký« jako by chtěl ze slova »nějaký« udělati slovo obsahu plnějšího, ale melodie ironická zase takto získaný výsledek úplně potře, dávajíc spojení smysl »To není žádný zázrak!« Už jsme poznali případy, kde intonace působí proti lexikální stránce; zde působí proti sobě dvě složky intonační podoby: přízvuk a melodie. Jiný příklad různorodosti intonační podoby nám poskytuje třeba věta »Já jsem si myslil, že ten člověk není zdráv«, s přízvukem klesajícím od »myslil« ke konci souvětí, vložíme-li do tohoto spojení melodii »varovací« s aktuální funkcí upozorňování anebo nějakého blíže těžko určitelného citového vzrušení. Jako v hořejším příkladě s větou srovnávací je tu pohyb přízvuku původu mechanického a má zřetelnou funkci intelektuální, kdežto melodie »varovací« je původu citového a má funkci zřejmě ne »logickou«. Sem by patřil dále typ hrozicí »Že na tebe zavolám strážníka!« s přízvukovou linií klesající od »že« a s melodií »varovací«, zde s aktuální funkcí hrozby. Podobně ve větě »Co že je to?« rovněž s klesavým přízvukem od »co« a s melodií »varovací«. V tomto posledním typu se přízvuk soustředil na slově tázacím proto, že je na něm hlavní váha významová: že se něco stalo, že něco je, to tazatel ví, jenom neví přesně, co to je. Pohyb melodie je pak docela jiného původu. Nebo: do věty srovnávací s »neshodou« je možno vložiti smutek. Nic mě netěší jako dřív (povzdech matky, které odešly děti): od ne klesá křivka přízvuková a zároveň tón na ne dosti hluboko klesne a na té výši trvá až do konce; [44]pohyb přízvuku značí »neshodu«, má tedy platnost »logickou«, hloubka tónu značí smutek.

Takovou intonační podobu, jejíž prvky jsou různého původu, nazýváme komplikovanou, na rozdíl od intonace kombinované, jejíž prvky jsou původu společného (o tom jinde). Tu jsme poznali jeden typ komplikace, totiž linie melodická je jiného původu než přízvuková; a zase je tu možno viděti dva druhy, v jednom je složka přízvuková původu jiného než citového, v druhém je také původu citového, ale jiného než složka melodická. — V druhém typu schemat komplikovaných je zkomplikována jen melodie, tak ve výraze vyjadřujícím soucit: »Vy jste se spálil?«, kde celá věta je pronesena tónem nízkým, majícím citovou funkci soucitu, a teprve na konci melodie lehce stoupá, aby se naznačila otázka. Část schematu má tedy funkci citovou a část »logickou«. — Ve všech případech vidíme snahu, aby se jednotlivé složky intonačního tvaru nerušily. Viděli jsme v NŘ. XVIII, 268, že melodie »smutku« nemůže býti aplikována na tázací věty neuvedené slovy tázacími, poněvadž by stoupání tónu na konci věty překáželo ztrnulé melodii »smutku«; zřejmě melodie soucitu není povahy ztrnulé, když může býti komplikována s melodií otázky. Vysvětlení, proč ta neb ona melodie je ztrnulá, kdežto jiná pružná, ovšem zatím docela schází a nedovedli bychom podati výklad ani jen poněkud pravdě podobný. Ona snaha, vyhnouti se zmatkům při komplikaci intonačních prvků, působí, že nelze zkomplikovati kdekterou melodii s kteroukoliv jinou. Tato ekonomie nás utvrzuje také v domněnce, že v těch jazycích, kde je intonace slovní, jako na př. v některých jaz. jihoslovan. a baltských, není tak bohatě rozvinuta intonace větná, poněvadž by si obě překážely. Dejme tomu, že bychom do srbocharvátské věty srovnávací typu »Ja nisam bogat kao ti!« měli (vedle intonace slovní) vložiti funkční klesavý pohyb přízvuku od záporky a třebas i ještě výše uvedené upozorňování; jaký zmatek by tu nastal! Uvažme však, že praslovanština měla také intonaci slovní, asi tedy neměla intonace větné; jak si tedy vysvětlíme, že na př. podkarpatská rusínština má větnou intonaci české velmi příbuznou? A dále: v ide. byla také intonace slovní, byla tam tedy sotva intonace větná. Jak si pak vyložíme, že čeština má stejnou (mimo nepatrné odchylky, jež se vyloží lexikálními rozdíly) intonaci větnou jako němčina, a to nejen československá, nýbrž, jak je snadno možno se přesvědčiti posloucháním radia, i říšská (vyjímajíc zase některé dialekty, ale tu je jistá podobnost s některými zpěvavými dialekty českými)? To jsou otázky srovnávací [45]intonace větné, které už bude nutno co nejdříve řešiti (o těchto a podobných otázkách chceme psáti jindy a jinde).

(Příště ostatek)


[1] Na to ukazuje Jos. Chlumský, Česká kvantita, melodie a přízvuk, Praha 1928, str. 177; ale s důsledky, které Ch. z toho vyvozuje, nesouhlasím. Mezi přízvukem a hlubokým tónem je poměr sourozenský, abych tak řekl; společným otcem obou je příslušný duševní stav, vážnost a p. Není tedy jaksi důraz otcem hlubokého tónu. Více o tom jinde.

[2] To platí, jak nyní dodatečně vidím, tehdy, když není hlásková podoba slova porušena, t. j. když slovo má hlásky normálně tvořené; je-li -a- hodně labialisované, takže se blíží silně zavřenému -o-, ale hodně nečistému, a je-li před -a- nasazení mírné, tedy bez »rázu«, explosivy hlasivkové, mohlo by míti na př. spojení Áno, našel! i smysl ironický, jak se zdá. Sám jsem to však v živé řeči ještě neslyšel. Pak by to slovo mělo druhý typ ironie, který je v jiných případech běžný; o něm jinde.

[3] Asi ve smyslu věty »Už to mám!«

Naše řeč, ročník 19 (1935), číslo 2, s. 38-45

Předchozí Karel Erban: O metaforách

Následující Josef Beneš: Poznámky k pravopisu cizích jmen zeměpisných

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1