Časopis Naše řeč
en cz

K intonaci věty

Stanislav Petřík

[Články]

(pdf)

-

(Ostatek)

Jindy má táž melodie funkci vážnosti: »Když ale přijel do Prahy, musil si zjednat posluhu« (byla řeč o důstojníkovi, který si nemohl v Praze sám nésti svá zavazadla; vážně vyprávěla tu příhodu stará paní). Vážnost byla zvýšena ještě tím, že tón stoupal od začátku věty až k slovu »zjednat«, nejvyšší tón měla slabika »nat«, takže interval mezi vysokým tónem a nízkým je tu ještě větší, což zvyšuje vážnost. — Jiný případ: »Koukám, koukám, a kdo se to tu nehrne jako pan Procházka«; »pan« nejvýše, na »Procházka« hluboké klesnutí a nízký tón trvá až do konce slova na stejné níži.

Někdy se tímto tónem vyjadřuje radost s jistou dávkou vážnosti nebo blahovolnosti: »Á, pan Brand je tady!«, »Á, pan kolega sedí doma!«. Vítání se tímto tónem dodává jakési blahovolné vážnosti (nebo jak se toto zabarvení má charakterisovati): »Á, ten druhý už je tady!« (při vstupu druhé očekávané osoby pronese ten, kdo čekal na hosty). [266]Také při loučení mívá ten tón funkci laskavosti, ale také smutku. Tu aktualisuje zase situace, spíše než slovní podoba, na př. »Tak na shledanou!« (na předložce klesnutí a to vydrží až do konce výrazu »shledanou«).

Jinde je tato melodie výrazem jisté radosti, zadostiučinění, ale zase s jistou dávkou vážnosti: »Tak zítra je naposled škola!« Že tu jde o výraz radosti, o tom myslím není pochyby, ale také je tu obsažena jistá přísada vážnosti; obyčejně tu neschází ani sentimentální nálada, ať už z důvodů jakýchkoliv (rozchod přátel atd. atd.). — Za jiných slovních poměrů nebo za jiné situace dostává naše melodie funkci energie, ráznosti a rozhodnosti: »Teď musíte čekat!« Týž tón v ústech pedagogů se stává dobrým prostředkem pedagogickým: je v něm obsažena vážnost, rozhodnost a laskavost zároveň. Na př. »Tak si přečteme tu pohádku«; na »tak« byl vysoký tón a přízvuk, ne příliš silný, ale zřetelný, »si« znělo nízko, »přečteme« mělo zase dosti vysoký tón, ale ne jako »tak«, »tu« bylo asi stejně vysoko jako předešlé slovo anebo o něco níže, na posledním slově hluboké klesnutí, tempo pomalé (pravila profesorka k sekundánům při hodině čítanky; táž paní užívá této melodie často a myslím, že je to pevná součást jejího pedagogického umění). Ona linie stoupavá a zase klesavá a zas se zvedající, kterou jsme viděli v první části této věty, zvyšuje ještě laskavé zabarvení tohoto melodického schematu. Laskavá funkce tohoto pestrého pohybu melodie asi nějak souvisí s tím, že jednotvárná linie někdy je výrazem odměřenosti, nelaskavosti; více o této psycho-fysické korelaci (laskavá funkce — pestrý pohyb melodické linie) bude ovšem sotva možno přesněji říci. Musíme se tu, jako ve většině případů při výkladu melodického tvaru, spokojiti pouhým zjištěním psycho-fysické korelace místo nějakého přesného pragmatického výkladu. — Laskavé zabarvení má naše melodie také v ústech lékaře: »Tak se na to podíváme« (na »podíváme« hloubka). »Tak« dosti vysoko, »se« nízko (obě slova mají přízvuk, srov. výše), pak zas nota stoupá, a na posledním slově znova klesá. Laskavá výtka je obsažena ve výraze »Man hat sich verraten!« Tento případ je poučný: dosti vysoký tón postupuje od začátku až k slabice »ver«, teprve na slabice »ra« nastává klesnutí a to se drží i na slabice »ten«. Vidíme, jak těsně je toto klesnutí tónu zase spojeno s přízvukem: nepřízvučná část slova patří melodicky k předešlé části věty, neboť pro mluvící osobu je (podvědomě) teprve přízvučná část slova jakýmsi vlastním jádrem slova. Nebylo by však správné domnívati se, že přízvuk je příčinou klesnutí noty; [267]příčinou je tu ono zvláštní duševní rozpoložení, ta laskavost a pod.

Někdy je vůbec těžko funkci charakterisovati: »Tak už jsme doma!« — Za jistých poměrů slovních nabývá tato melodie platnosti kárací nebo stěžovací: »Už se tak neučíte!« anebo »Kdyby ses raději učil!« Čím je nota hlubší, tím více převládá laskavost a přísnost ustupuje do pozadí. Naproti tomu, neklesne-li tón na »učil« tak hluboko, zrychlíme-li tempo a položíme silný důraz na u-, vystoupí přísnost a laskavost ustoupí. — Máme konečně případy, kde je možno naši melodii vykládati jako výraz zklamání: »Á jé!« (á má notu vysokou, jé nízkou). Ve větě »Já nevím, je-li to správně!« nízký stejnoměrný tón na proložených slovech má za jistých okolností platnost velice blízkou pochybnosti, ovšem s nuancí smutku nebo lítosti, mění tedy smysl slov na rozdíl od jiných případů, kde jen vyjadřuje průvodní duševní stavy bez vlivu na smysl výrazu. — Funkcí této intonace je veliké množství, takže jsme je zde nikterak nevyčerpali všechny. Jedním z hlavních znaků této melodie je to, že působí velmi lahodně na rozdíl od případů, kde hluboký tón směrem ke konci výrazu klesá nebo stoupá, krátce kde netrvá na stejné výši (nebo spíše níži).

Srovnáme-li intonaci varovací s naší, vidíme, že u obou hlava (začátek) melodie padá na slabiku mající větný přízvuk, dále že oba typy melodické mají snahu rozložiti se po celém výraze od hlavy směrem ke konci spojení. Liší se však od sebe tím, že melodie varovací je pestrá, kdežto tato je jednotvárná, t. j. jinými slovy u melodie »varovací« je funkce implikována vlastnímu pohybu melodické křivky, tedy poměru výšek, bez zřetele na intonační tvar předešlé části věty. Ta může býti pronesena tónem vysokým nebo nízkým, nic to nemění na funkci varovací melodie. Naproti tomu u »smutku« je funkce implikována poměru mezi výškou okolních (zpravidla předcházejících) výrazů a níží vlastního schematu melodického. Tam, kde celý výraz je pronesen tímto hlubokým tónem a kde není v sousedství výrazů vyslovených tónem vyšším, tam je funkce určována poměrem mezi výškou normální věty oznamovací a hloubkou našeho schematu. — Toto melodické schema je velice prosté, je tu — jako u varování — funkční jen melodie, nikoli přízvuk, dále je tu melodická páteř zároveň takřka jedinou aktuální podobou (aspoň se podoba podstatně nijak nemění; není tu pohybu melodie, melodické vlny, takže emoce tu nemá vlivu na intervaly), leda se tu mění hloubka tónu, a to při větším [268]smutku nebo vážnosti a pod. je tu o něho hlubší tón. Vyskytuje se pak naše melodie ve větách oznamovacích, dáte v některých rozkazovacích, na př. »Tak to tam běžte udělat!«, i v jednom typu vět tázacích, a to v tom, kde tón na konci nestoupá, tedy v otázkách uvedených slovy tázacími: »Tak co naše maminka?« Ve větách tázacích jiných nemůže býti, poněvadž v nich tón ke konci stoupá, a to by se nesrovnávalo s tvarem naší melodie, kde tón je rovný.

Ještě malý detail o tom, jak se uplatňuje funkce větné intonace. A se ptá osoby B: »Co máme k obědu?« B: »Rýži.« A zklamaně ze sebe vyrazí »Rýži!«. Při tom bývá »ý« níže než »i«, jež mívá silný přízvuk; »ý« bývá abnormálně protaženo, na začátku vyšší než na konci (tedy klesání tónu), vyšší část má silný důraz, také slabika druhá (»i«) má přízvuk, a to silný, a tón ještě nižší než druhá část slabiky první. To je ovšem jen jedna aktuální podoba; intonační páteří je tu, jak se zdá, pohyb tónu a silný důraz na prvé slabice, ostatní prvky intonační podoby se mohou měniti (a také mění) bez vlivu na funkci. Podrobnosti o této korelaci psycho-fysické (zklamání — naše intonace) sotva se dají stanoviti, a to z pochopitelných důvodů. Pozoruhodné je, že touž intonační podobu má také komický a přemrštěný úžas nad směšným jménem. A: »Jak se jmenuje ten pán?« B: »Kropáček«. A: »Kropáček!« Slabiky »Kro« a »ček« mají silný důraz, a to první silnější než třetí, první slabika bývá zase silně protažena, na první její části tón hodně vysoký, na druhé rychle klesající, a to klesání pokračuje na ostatních slabikách. Na poslední slabice je možno pozorovati i lehké stoupnutí tónu pod silným přízvukem. Jak vyložiti, že dva docela různé duševní stavy mají společnou intonační podobu? Je to pouhá náhoda, či je to způsobeno tím, že oba duševní stavy mají něco společného, nějaký prvek, který by byl povahy arciť velmi obecné, aby mohl býti spojovacím mostem mezi duševními stavy tak odlišnými? Pak by ovšem bylo na té věci pozoruhodné, že prvek tak obecný může za jistých okolností nabývati platnosti tak konkretní. Ať je tomu jakkoliv, máme tu příklad aktualisace funkce, a to buď se stanoviska posluchače, je-li totiž intonace v obou případech původu zcela různého, anebo i se stanoviska mluvící osoby, je-li tu intonace původu společného.

Na konec ještě jeden příklad aktualisace: jde o intonaci s funkcí odbývání, která za jistých okolností může nabýti platnosti »samozřejmosti«, a dokonce i výzvy. Ve větě »To já vím!« s tónem stoupajícím ke konci slabiky »á«, na slabice »í« však zřetelně klesavým na začátku, ale ke konci slabiky [269]zase stoupavým, je obsažena jistá nuance odbývání nebo nevrlosti, zejména když je tempo hodně rychlé. Ve větě »To já přece nevím!« tón od začátku dosti vysoký ještě lehounce stoupá až k slovu poslednímu, na »ne-« dosti hluboko klesne a na »vím« zase stoupá. Podob. ve větách »Já se přece musím učit!«, »On je přece zpěvák!«, »Když mu to stačí!«, »Když jste mi nic neřekla!«, »To přece už bylo rozbité!« a pod. (na prvních slabikách posledního slova je níže, ke konci pak zase stoupnutí). Sem patří melodie německého »Natürlich!«: přízvuk na druhé slabice má zároveň hluboký tón, na třetí slabice se pak tón zase zvedá. Ve všech případech je podoba melodická v podstatě stejná, podle počtu slabik se nemění. Položena je na poslední slovo ve větě, které má větný přízvuk, důležitým prvkem je pohyb tónu, kdežto tempo leda jen zesiluje dojem. Páteří je tedy pohyb tónu a přízvuk, ale hlavním nositelem funkce je pohyb melodie, přízvuk tu má jako u melodie varovací a j. funkci jaksi umisťovací (hlava melodie se umístí na slabiku s větným přízvukem). Funkčním jádrem společným všem případům konkretním je tu nevrlost, která podle okolností nabývá buď funkce odbývací, nebo — zejména ve větách s »přece« — i jakési samozřejmosti i dosti nevrlé výzvy ve větách jako »Jen tam choď!« (»o« je protaženo a tón stoupá ke konci této slabiky). Jak však vyložiti naši melodickou podobu? Je možné, že by to mohlo býti podle vět tázacích, obsahujících jistou dávku nevrlosti, jako jsou »Co pak já vím?«, »Co pak to nevíš?« a pod.? Jako v jiných otázkách tón tu stoupá na konci věty, před tímto stoupnutím je tón hluboký, a ten se pochopí jako korelát nevrlosti. Z těchto otázek snad byla melodie přenesena na naše věty výše uvedené a to si musíme představiti asi tak, že při pronášení vět jako »To já přece nevím« a j. nám současně tane na mysli otázka »Copak že se ptáš?« nebo pod. Intonační podoba tu je tedy snad udávána průvodní myšlenkou (arrière-pensée, Hintergedanke). — Naše intonace se vyskytuje i ve větách rozkazovacích »Tak se nestyď!« (na ne- je hloubka, pak stoupnutí), »No tak tam jdi!« a j. v. Ve výraze »Pro mne a za mne!« se tato melodie vyskytuje pravidlem. Také často ve větách se »vždyť«: »Vždyť tady máme papíru!« (na ru stoupnutí, před tím hloubka).

V LF. LXI. 1934, 151 jsme řekli, že typ »Nemám než tři koruny« s větným přízvukem na posledním slově věty a j. typy jsou nefunkční, protože mohou míti dva smysly, ale intonace je neliší. Tu tedy jen situace rozhoduje o smyslu spojení. Ale také u melodie »varovací«, »smutku« a j. situace [270]rozhoduje o smyslu spojení, a to tak, že aktualisuje funkci daného tvaru intonačního. Na první pohled by se zdálo, že jsou to případy úplně shodné s případem s »než« a j. Ale je tu přece rozdíl: kdežto u vět s »než« a pod. intonace naprosto nic neznamená a situace rozhoduje o smyslu spojení dokonale, u melodie varovací a pod. intonace přece obsahuje jisté funkční jádro, jistou, třebas hodně neurčitou platnost, a situace činí tuto platnost, tento smysl intonace přesnějším, určitějším.[1]

[1] Na konec žádám naše dialektology, aby mi laskavě oznámili, zdali se popsané typy vyskytují v nářečích; až dosud dialektologie zanedbávala tuto stránku jazyka úplně. Sám jsem studoval tyto zjevy (jakož i ty, které uvádím v jiných článcích v NŘ., LF. a ČMF.) v podkarpatské rusínštině, v jiddisch a v nářečí trnavském a výsledky uveřejním jindy. Zejména by bylo zajímavé zjistit, nemá-li na př. zpěvavá melodie plzeňská vliv na podobu našich typů, zejména na tvar »smutku«. V onom nářečí totiž konec docela normální věty vypovídací bez citového zabarvení poněkud »smutek« připomíná, takže je v něm snad pro »smutek« melodie jiná.

Naše řeč, ročník 18 (1934), číslo 9, s. 265-270

Předchozí Karel Erban: Rytmus a metrum v českém verši

Následující jh. (= Jiří Haller): Pardubský, pardubický