Časopis Naše řeč
en cz

Pomíchané metafory

Jaroslav Dvořáček

[Články]

(pdf)

-

Nedostatky a poklesky českého slohu, ať je pozorujeme v řeči mluvené, či — častěji — v tisku všeho druhu, v denních listech, v revuích i v knihách, jsou velmi rozmanité. Hřeší se proti duchu a správnosti jazyka tím, že řečníci a spisovatelé nedbají správného slovosledu, ledabyle a často nelogicky spojují věty, otrocky napodobují fráze a obraty cizích jazyků, nešetří významových rozdílů slov významem příbuzných, stírají všecku barvitost domácích rčení nebo je úplně pomíjejí, nahrazujíce je bezbarvými a planými frázemi cizími (v t. řeč. papírové češtině), atd. Každý z těchto chorobných zjevů by vyžadoval zvláštního vyšetření, odborné studie z chorobosloví českého slohu. V této krátké studii všimněme si aspoň jedné z těchto bolavých stránek, na kterou se — pokud vím — úplně zapomíná, ledaže se tu a tam, zabíhají-li tyto chyby do komičnosti, traktují humoristicky, t. j. jako řečnické »perly«. Míním totiž rčení a obraty vznikající zmatenými a zrůdnými metaforami; proto jsem tomuto pojednání dal hořejší název.[1]

Věc, o kterou jde, bude patrná z příkladů, zatím jen dvou: Žena, naříkajíc na zlý osud, pravila: »Takový kalich hořkosti vložil Bůh na má bedra!« Na první pohled vidíme, že tato věta vznikla smíšením, kontaminací[2] dvou rčení, obou původem biblických: podati kalich hořkosti (z biblického vylíčení smrti Kristovy) + vložiti kříž nebo břímě na bedra (tamt., evang. sv. Matouše kap. 27). Jeden i druhý obraz je správný sám o sobě, [34]t. j. lze říci: »Musím vypíti kalich hořkosti« i »Jest mi nésti takový kříž, takové břímě« atp.

V jednom pražském deníku ze dne 26. III. 1924 četl jsem větu: »Tyto dva názory dělí nepřeklenutelná přehrada«. Divné spojení dvou posledních slov má svůj původ v matení neboli kontaminaci dvou správných obrazných rčení: překlenouti propast + odstraniti (zbořiti atp.) přehradu. Správně by tedy mělo býti buďto: nepřeklenutelná propast, nebo: nerozborná, neodstranitelná přehrada. Jinak, obecně lze říci: ideové prvky, z nichž je tato metafora složena, nejsou v souladu. Mimo to, jak na dalších příkladech bude viděti, bývá v takových nesprávných rčeních jasnost řečených prvků zakalena, často jsou slova spojena násilně, směle a nelogicky (»Jdu v resignace kamna zatopit«).

Těmto a podobným pokaženým metaforám říkáme řeckým slovem katachrése, lat. abusio, t. j. »zneužití«. Název, přejatý z řecké poetiky a stilistiky, je sice zastaralý a svým významem zhusta už nevystihuje vše, co se jím označuje, ale jiného není. Jest pak potřebí rozlišovati katachrési dvojí: katachrési ojedinělých slov, nejčastěji substantiv (na př. kůže, z předpokládaného koz-ja, značí nejen podle svého původu kůži kozí, ale i hovězí, zaječí, koňskou atd.), a katachrési celých výrazů větných, výrazů rozvitých, na př. v hořejším druhém citátu rozvitý podmět (nepřeklenutelná přehrada), jindy zas násilné a nelogické spojení mezi slovesem a předmětem, slovesem a přísl. určením a j. v. V naší rozpravě jde ovšem vždycky jenom o katachrési výrazů rozvitých.

Katachrése v tomto smyslu je pokažená, zplichtěná, zrůdná metafora, v níž zřejmost analogie, která je podmínkou metafory, buď úplně chybí (»kamna resignace«), buď je v rozvoji nebo vzniku obrazu nejasná a porušená (v příkladech už uvedených a dále). Jinak lze říci: je to spojení dvou nebo několika výrazů (obrazů), které možno sloučiti v celek jen smělou, nepřirozenou, často bezděčně komickou přenáškou. Z dalších příkladů vysvitnou i jiné její stránky, jakož i příčiny, z kterých vznikají rčení katachréstická.

»Nechceme se pouštěti do lechtivějších hlubin žumpy, označené souborně názvem oné aféry«, napsal úvodník pražského deníku dne 29. pros. 1923. Jsou opravdu i hlubiny lechtivé? Míním, že je to překotná stilisace myšlenky a obrazu: … do hlubin této žumpy, do lechtivých míst atd.

Knihkupecký prospekt nazval nedávno nádherný obraz našeho národního probuzení, románovou kroniku »F. L. Věk«, stěžejní perlou spisů Jiráskových. I když konec konců připustíme, že stě[35]žejní(-ý) může znamenati též »hlavní, základní«, přece nelze obhájiti tohoto spojení; neboť ani tak nemůžeme říci: hlavní perla. Zde jest patrná kontaminace dvou rčení, jež stilistovi asi tanula na mysli: vzácná perla + stěžejní bod, stěž. dílo atp. (Stěžejní, -ý = mající vztah ke stěžejím, k čepu dveří; odtud stěžejní značí pak i »hlavní, základní«; k tomu srov. lat. cardo = čep, stěžej; cardinalis, do češtiny přejaté slovo kardinální).

Přílišná touha po originalitě nebo chvat novinářské práce zplodil loni (9, III. 24) zbrusu nový výraz: »Jednání o reparační povinnosti Německa ocitlo se na mrtvé koleji«. Do té doby se mluvilo a psalo jen o mrtvém bodě (obrazem z mechaniky, m. b. při otáčení) a o slepé (i vedlejší) koleji; záměnou přívlastku, přejetím jeho vznikla »mrtvá kolej«. Doufejme, že zatím bude mrtva i tato smělá metafora.

Vtipný besídkář a jinak výborný stilista napsal 5. XI. 1924: »Špatnost nás všech ukázala se ve světle zdrcujícím«. Toto nezvyklé, smělé spojení vzniklo jistě kontaminací dvou obrazných, častých rčení: zdrcující pravda + divné (= špatné) světlo.

Redaktor národohospodářské části známého deníku, nechtěje se ubírati vyšlapanou cestičkou, zplichtil dvě obrazné, velmi časté fráze (porušiti rovnováhu + octnouti se na šikmé ploše) v podivnou větu: »Finanční rovnováha našich rakouských sousedů octla se na šikmé ploše«. Stačí přec, že je buď porušena, nebo že se hospodářství octlo na šikmé ploše. Je patrno, že si pisatel tuto větu nerozmyslil.

Dva heterogenní (různorodé) obrazy, z nichž jeden je vzat z oboru hudebního, druhý z optiky, byly příčinou neobratné stilisace věty, kterou jsem 27. I. 1924 četl v pražských novinách, v posmrtném ocenění významu Leninova: »Krajní materialismus vyzněl v Leninovi ve vrcholný zjev«. Vyznívá-li něco, bývá to tón, akord, píseň, ale nikoli zjev. Ten snad se objevuje, roste atp.

21. května 1922 vyklouzla graduovanému spisovateli z pera tato katachrése: »Do stoupající nervosity přilévá agitace komunistická co nejhorlivěji oleje.« Nervositě, jak víme, olej snad nepomáhá, ale ani neublíží. Správně buďto: Do ohně … přilévá oleje, nebo: Nervositu dráždí, stupňuje agitace komunistická.

Podobné katachrése, t. j. matení dvou různorodých metafor, bývají časté ve frázích literárně-historických a kritických, zvláště pak v studiích napsaných slohem pour épater le bourgeois.[3] Z hojných svých výpisků toho druhu cituji alespoň tento: »Myšlenkově obrodné proudy ozývají se též u básníka, jenž…« [36]Proudy bývají patrné, tóny se ozývají. Že by hučely jako prudké jarní bystřiny, toho se ze souvislosti onoho citátu nelze nadíti.

Často však — na rozdíl od katachrésí dosud uvedených — bývají katachrése tak zmatené, několikačlenné, že bývá věru těžko poznati, co všecko spisovatel přetavil ve výhni svého ducha. V zápalu boje politického a literárního nelze se tomu u nás ani tuze divit; spíše je možno se zasmáti. Bylo by škoda, aby se čtenář nepokochal aspoň dvěma skvosty tohoto druhu. V politickém deníku z 28. III. 1924 se čte: »Byla to nenávist stranická, krátkozraká jako lež na hliněných nohách, která…« Stačí? Nenávist arciť může být (obrazně) krátkozraká, vždyť často dokonce zaslepuje, ale ne krátkozraká jako lež; tať přece bývá krátkonohá! A potom: lež na hliněných nohách? Inu ovšem — »kolos na hliněných nohách« jest obraz už starozákonní; proto spisovatel musil vymyslit něco nového. Jaká tu geniálnost ve zmatku, který je dosti patrný už zásluhou p. sazeče, totiž v proloženém tisku!

Ale tomuto politickému práčeti urval vavříny divadelní kritik známého brněnského listu touto větičkou: »Sentimentální příchuť zpovědi je zlomena nečekanou pointou: syn není vrahem.« (Divad. referát 7. XI. 1924). Rozmyslete si, prosím: příchuť — zlomena pointou, t. j. příchuť zlomena, a zlomena hrotem, špičkou! Příchuť arciť může zde být ve smyslu přeneseném, metaforickém, i lámání, i pointa; ale kdo by, řekněte mi, lámal něco hrotem?

Upouštím zatím od dalších příkladů a vracím se k teorii, od níž na konec postoupíme k závěrům.

Katachrése jsou, jak jsme poznali, příměry a obrazy hybridní,[4] t. j. složené z prvků různorodých (»vyzněl ve zjev«, »zdrcující světlo« a j.). Chybí jim tedy jednota a důslednost logická nebo názorová. Představové prvky, z nichž je metaforické rčení složeno, jsou rozběhlé, disharmonické, takže celek působí dojmem nejasnosti a zmatku, často komického.

V žurnalistickém slohu se objevují až příliš často velmi opotřebované metafory: zaujímati hledisko, státi na stanovisku, prosaditi[5](!) názor, postaviti se za něco (= na obranu) a položiti něco na váhu. Všimněme si posledních dvou. Konec konců jsou i ony — samy o sobě — logické a názorově správné. Ale snad [37]právě pro svou všednost nedošly milosti v očích stilisty, jenž je proto, chtěje býti původní, dne 30. listopadu m. r. stmelil v duchaplnou větu krásného mravního odhodlání: »Živnostnictvo a obchodnictvo staví se celou svojí váhou (sic!) za spravedlivé řešení úřednických otázek.« Když už, tak už: nebylo lépe, aby se ti pánové celou svou vahou, jistě že značnou, položili?

Jak vidíte, tímto citátem jsme už bezděky zabloudili na pole komiky a humoru. Kvítí tohoto druhu se výborně daří na půdě parlamentů, sype se hojně s tribun řečnických. Katachrése vznikají v chvílích vzrušení, emfasí z mravního nebo i jen stranického rozhořčení; bombastický sloh se jimi zrovna hemžívá. Na doklad toho uvedu ze svých poznámek několik řečnických perliček.

Slyšel jsem z úst řečníkových (o Habsburcích): »A takoví lidé pocházející z lože zatíženého, nám vládli!« Každý vidí, že jsou tu v zápalu řečnickém kontaminována úsloví: lože manželské nebo nemanželské + člověk, rod zatížený (nějakou dědičnou chorobou). A dav tleskal, nadšeně tleskal, nevzpomínaje, že ani poctivý plebejčík nemůže býti zplozen jinak.

Z parlamentu cituji jenom dvě perličky, tak jak jsem je vybral z článku Národní politiky (tuším, že v dubnu m. r.): O zákoně na ochranu nájemníků prohlásil prý poslanec B.: »Tento zákon jest mrtvě narozené dítě, jež se k nám nešťastnou náhodou zaběhlo a zbahnilo.« — Jiný poslanec, který si arciť v bojovném zápalu také neviděl do úst, řekl elegicky: »S tímto zákonem se to má jako se psím ocasem, jemuž se světlo života po kousku zhasíná.« Dobrého pomalu, — snad tyto dvě ukázky postačí. Beztoho se až příliš podobají známým, často citovaným a snad i schválně anekdoticky zbarveným perličkám slohu parlamentního, na př.: »Zub času pokryje zapomenutím tyto hrozné rány,« nebo: »Červ svědomí pozvedá hlasu svého.« (Jak biblicky!)

Ptáme-li se, jaké jsou příčiny těchto chyb, katachrésí někdy jen rušivých, jindy až komických, dospějeme k tomuto výkladu: Všechny katachrése mají příčiny psychologické, a to v tom, že vlastní, obrazový obsah metafory ustoupil v mysli mluvící osoby do pozadí a metaforický výraz se stal prostě přímým označením představy základní, na př. kalich hořkosti = věc nemilá, vložiti na bedra = uložiti komu (tedy »kalich hořkosti vložiti na něčí bedra« = uložiti někomu věc nemilou). Podstatný rozdíl se stanoviště řeči je však v tom, je-li takové otření metaforického výrazu obecné či individuální. Řekneme-li, mluvíce o domu, že se pravé křídlo sesulo, je v tom také katachrése, ale [38]katachrése, která nezaráží, protože se v tomto případě nikomu už představa skutečného křídla nevynoří. Naproti tomu katachrése s kalichem hořkosti na bedra vloženým působí rušivě, protože jsme si všichni — jejího původce vyjímajíc — vlastního představového obsahu obou metaforických výrazů vědomi, a působí tím rušivěji, čím jsou si představy ty navzájem vzdálenější. Takovéto katachrése mají tedy důvod buď v nepřesném, ledabylém odvažování slovního obsahu, anebo přímo v nedostatku jazykového citu pro živý smysl výrazových prostředků. Ať tak, či onak, v obém je nebezpečenství pro přesnost a výraznost řeči, a proto i s tohoto stanoviště je dobře před takovýmito katachrésemi varovati.


[1] Viz NŘ. 2, 79; 6, 123; 7, 53, 216.

[2] Kontaminací (z lat. contaminatio) neboli křížením jmenujeme ono působení asociace, jímž ze dvou rčení vzniká třetí, které obsahuje ideové prvky obou.

[3] Na omráčení měšťáka.

[4] Hybrida vox, doslovně slovo smíšené (»míšenec«) vzniká, složíme-li v celek prvky (slova) z různých jazyků, na př. planimetrie, haematoglobin (lat.-řec, řecko-lat.), nebo ke kmeni domácímu přivěsíme cizí koncovku; vědátor, stěhuňk a pod.

[5] Něm. durchsetzen. Správně česky: proraziti s názorem, provésti jej, dopomoci k vítězství a jinak.

Naše řeč, ročník 9 (1925), číslo 2, s. 33-38

Předchozí Zvírotice

Následující Karel Titz, E. (= Václav Ertl): O původu jména Žižka

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1