Z našich časopisů

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V Časopise pro moderní filologii a literatury (VIII, 1) podává J. Janko výklady k další řadě slov českých, začínajících písmenem a, vesměs ovšem přejatých. Mužské jméno Aleš je zkrácený, domácký tvar jména Albertus nebo Alexius, zřídka z Alois a Alexander; z řec.-lat. Alexius (= ochránce, pomocník) je také čes. Alex, Alexa (Lexa). Jméno Alexander je původu řeckého (Alexandros, muže odrážející); české zkratky z něho vzniklé a zachované buď jako jména domácká nebo vlastní jsou Alex, Lexa, Ksandr i Sandr, Ksanda i Sanda. Alexandrin (šestistopý verš jambický s přerývkou uprostřed) má jméno podle starofranc. básně Roman d’Alixandre (z 12. stol.), v němž ho bylo po prvé užito. Alfa je jméno prvního písmene řecké abecedy; ve spojení s druhým písmenem, beta, dalo vznik jménu řecké abecedy, alfabeta, ve spojení s poslední literou, omega, užívá se ho k opisu toho, co je mezi začátkem a koncem (= vše), na př. býti někomu alfou a omegou. Jméno Alfons je původu německého; je to zkrácené Adalfuns z adal (Edel, rod) a funs (hotov); germánského původu je i jméno Alfred, staroangl. Aelf[22]red, složené ze slov aelf (dobrý duch) a red (rada, pomoc). Alga (mořská tráva) je slovo latinské. Slovo algebra (počítání písmeny) vzniklo z titulu prvního algebraického spisu arabského z 9. stol. al džebr valmukàbula, kde džebr (al je člen) znamená uvádění zlomků na čísla celá; podle románské výslovnosti algèbre (= alžebre) utvořeno pak latinské slovo algebra (jako generalis — ženeral). Arabského původu je také slovo alchymie (arab. al-kimija, umění zacházeti s kovy); z alchymie vzniklo pak pojmenování chymie, obměněné časem v chemie. Aliance (spolek, spojenectví s někým) je z franc. alliance (něm. Allianz), jehož základem zase je lat. sloveso alligare (z ad-ligare) přivázati. Alias (na př. Chujava, alias Slimáček v Jiráskově Bratrstvu) znamená v lat. jinak; u nás se ho užívá, zpravidla jen když se ke jménu pravému připojuje přezdívka nebo jméno později získané. Podst. jm. alibi (dokázati své alibi, nepřítomnost na místě činu) je vlastně lat. příslovce alibi (na jiném místě). Slovo alifer, značící v bulce odmítnutí rozdaných karet, vzniklo z lat. alia fer (nes jiné, t. j. rozdej znova); na významu, který má slovo alifer v kartách, zakládá se pak známé rčení »dáti někomu (něčemu) alifer« (dáti výhost, s bohem atp.). Aligátor (americký krokodil) je ze špan. slova el lagarto, které jest obměnou lat. lacerta (= ještěrka); na přechodu do latiny a franštiny změnilo se špan. el lagarto přikloněním k slovesu alligare v alligator. Slova alimentace (vyživování, zvl. dítěte se strany otce) a alimenty (příspěvky na to) mají základ v lat. alimentum (alimentare, alimentatio) potrava a to v slovese alo, alere (živiti). Alinea (odstavec) je z lat. a linea (od řádky, na řádce nové). Aliterace (souzvuk počátečních hlásek, na př. vlna za vlnou se valí) je z lat. alliteratio, složeného z ad (k) a litera (písmeno), a značí tedy připodobňování litery k liteře. Alizarin, z něhož se dělá alizarinový inkoust, je název mořeny barvířské, která slula Arabům el-izáry (pův. červeň tváří). Alka (jméno ptáka) jest původu severského; základem je slovesný kmen al-, který znamená křičeti. — V témže sešitě uvažuje K. Rocher o dvou možných výkladech slova ňadra a rozhoduje se pro výklad, že slovo to znamenalo pův. útrobu, břicho; z tohoto významu vznikly pak významy další, zejména také ten, který je v předložkových výrazech za ňadry, za ňadra. Význam běžný v dnešní češtině vznikl teprve působením R. K. — P. M. Haškovec podává výklad slov merenda a kalupinka. Merenda (veselá, bujná zábava, dial. jídlo na cestu z domu vzaté, omáčka z vařených švestek a hrušek, pomazánka z borůvek) přešlo do češtiny z italštiny, kde znamená odpolední svačinu, zvl. v přírodě, i také jídlo z domu přinesené. H. se domnívá, že toto slovo italské přinesli buď vojáci anebo že je přejal lid od šlechty, která v době barokové pořádala se zálibou takovéto svačiny v přírodě, provázené obyčejně veselou zábavou, hudbou a p. (Slováci říkají merinda potravě vzaté z domova do polní práce nebo na cestu (na př. Kukučin 1, 12; 18; 152; 6, 181); je to také slovo maloruské (merendja) a rumunské (merinde). Slo[23]veso sloven. (i valaš.) meryzať, v Podkarp. Rusi merendzaty znamená přežívati, přežvykovati (o dobytku). V. i Miklosich, Etym. wtb. 191 Red. Slovo kalupinka, které znamená podle Jgm. malé děvče s hochem si hrající, podle Kotta nevěstku, na Bechyňsku pak čipernou ženu lehce a mladě se strojící, vzniklo nejspíše z franc. výrazu s’ habiller (oblékati se) à la galopine, rozšířeného v 17. stol. o ženách, které se šatily lehce a frejířsky. I toto slovo vniklo do lidu nejspíše z pofranštělé společnosti zámecké počátkem 18. stol.

V Slovanském sborníku věnovaném k sedmdesátým narozeninám prof. F. Pastrnkovi vykládá V. Mathesius o pronominálním podmětu v hovorové češtině. Podle dosavadních názorů se jevila potřeba zájmenného podmětu při slovese určitém, byl-li na něm důraz (vy se smějete a já pláču), střídaly-li se dva různé podměty (zastavíme se a on povídá…), byl-li zájmenný podmět členem výrazu složeného (největší radost měli jsme my Čechové), a ve větách zbarvených nějakým rozrušením citovým (mám já to bídu s vámi!). Mathesius vylučuje případ třetí (my Čechové), poukazuje na to, že tu jde vlastně také jen o důrazné vytčení podmětu; ne plným právem, neboť osobní zájmeno bývá v tomto případě z důvodů nasnadě jsoucích i při podmětě bezdůrazném (na př. ve větě »já bídný hříšník zpovídám a vyznávám se« by nebylo vůbec třeba pronominálního podmětu, nebýt apositivního výrazu »bídný hříšník«). Naproti tomu ukazuje Mathesius, že se v hovorové češtině vyskytují časté případy, kdy zájmeno osobní nelze vyložiti žádným z těchto důvodů obyčejně uváděných. Jsou to věty toho způsobu, jako »pojď sem, já tě učešu; maminko, já mám hlad; já vím; to já nevím« a p. Mathesius vykládá potřebu zájmena v takovýchto větách důvody rytmickými, jednak rytmem obsahovým, jednak důrazovým. Věta začínající jádrem přísudku (učešu tě) zní zhurta, věta začínající slovy méně přízvučnými klidněji; protože však větný tvar »tě učešu« je v češtině nemožný, není jiné možné formy pro klidný ráz věty než »já tě učešu«, (já ti dám, já ti povím atd.). V tvaru »já mám hlad« vidí M. vedle rytmu obsahového také vliv rytmu důrazového, jehož síla se mírní dvouslabičným začátkem málo důrazným. V krátkých větách působí i snaha dosíci větší délky výpovědi (»já vím, jářku« proti »povídám«). Důkazem správnosti tohoto výkladu je i pozorování, že zájmenného podmětu nebývá, je-li na témž místě jiné slovo nepřízvučné (já mám hlad — to mám hlad, pojď sem, já tě učešu — pojď sem, ať tě učešu atp.). Tyto rytmické důvody platí nejen pro začátek věty, nýbrž často i pro její nitro, kde se čeština vyhýbá styku dvou slabik přízvučných a užívá s oblibou před jádrem výpovědi dvou slabik nedůrazných (na př. to já nevím, to já zas přijdu). — V témže Sborníku pojednává J. Zubatý o původu slovesa uzmu a o tvarech vemu, vem m. spis. vezmu, vezmi. Základem slovesa uzmu je sloveso vezmu (z v’z’mą), jehož předpona se stala velmi brzy nejasnou i tvarem (v ostatních složeninách je všude jen vz-) i významem [24](neboť vz- znamená zpravidla směr vzhůru). Podle ostatních složenin s ve- (vejdu, vešlu a p.) počala se cítiti za příponu jen slabika ve- a -zmu za prosté sloveso; a protože se sloveso vezmu shodovalo v starším jazyce významem se slovesem ujmu, jehož předpona se hodila spíše k významu obou sloves než vez-, ve-, vzniklo křížením obou sloveso nové, u-zmu, s inf. uzmouti. Vzniklo asi v době dosti staré, ač starých dokladů — patrně pro svůj vulgární ráz — nemá, neboť sloveso ujmu později tohoto významu (= uzmouti) pozbylo. Tvary vemu, vem vzaly počátek nejspíše v imper. vezmi, který se jednak pro krátkost, jednak působením pobočných jednoslabičných imperativů dej, ber, nech a p. změnil rovněž v jednoslab. tvar vezm, s plur. vezmte; odtud pak zjednodušením nepohodlné skupiny souhláskové zm a zvláště zmt vznikly tvary vemte, vem a podle nich pak i tvary présentní vemu, vemeš atd. — A. Frinta v článku »O vlivu písma na výslovnost našeho jazyka« ukazuje, jak některé změny hláskoslovné v živém jazyce provedené, na př. dobrý — dobrej, mléko — mlíko, úřad — ouřad, a pronikající v době starší i do spis. jazyka, byly zasažením filologů a plynoucí z toho praxí písemnou zastaveny a zrušeny. Probírá dále i jiné případy, kdy tvar písemný působil zpět na výslovnost a změnil ji. Toho původu jsou na př. jména Girsa (podle staršího pravopisu Girsa = Jirsa), Giskra (m. Jiskra), Auředníček (m. Ouředníček), místní jméno Brzvany (m. Břvany, v. N. Ř. 6, 236) atd. Za starší jenerál, evandělík a p. říká se nyní podle písma generál, evangelík; řecká a latinská slova s th (thema, theorie) se vyslovují tak, jak se píší (anebo psávala), ač čeština všude th mění v t (katolický z lat. catholicus, Tomáš m. Thomas atd). Písmo svádí k tomu, že se vyslovuje krise (m. krize) a naopak renezance (m. renesance). Neoznačování délek v slovech cizích způsobilo, že se slova latinská a řecká vyslovují namnoze s jinou kvantitou, než jim náleží, na př. drama (m. dráma), komedie (m. komédie), demokracie (m. démokracie) a p. Působením pravopisu se ujímá na Slovensku výslovnost úsmef (ps. úsmev), slávny atd. místo dosavadní výslovnosti úsmeu, sláuny a p. Chybným čtením vznikla i některá nová slova, na př. vezdy (m. veždy), líceň (m. líčení); k nim dodáváme i známé nazvíce (m. najviece, nejvíce, v. N. Ř. 4, 77).

Naše řeč, ročník 8 (1924), číslo 1, s. 21-24

Předchozí —l. (= Václav Ertl): Ghetto v mešitě

Následující Čtouce