Časopis Naše řeč
en cz

Zpravujete se?

[Drobnosti]

(pdf)

-

S českým úřadováním si zavádí naše československá byrokracie i vlastní chov úředních »šimlů« domácího plemene; ale jako všude, tak i při tomto veledůležitém úkolu, z něhož bude těžiti naše úřednictvo do třetího i čtvrtého pokolení, je zjevno, jak se těžko odrakoušťujeme a odněmčujeme a jak špatně dovedeme tvořit ze svého. Při vyřizování úředních akt užívala starší generace úřednická, odchovaná posvátnou hrůzou před sebe menší odchylkou od vycválaných šimlů rakouskoněmeckých, obratů sděluje se Vám nebo vyrozumíváte se, že… Tak aspoň oznamuje nám čtenář, na jehož popud píšeme tyto řádky. Ale očista jazyková začíná pronikati — zatím nesmělými paprsky — i do »katakomb« úředních. Některý úřednický volnomyšlenkář si uvědomil, že rčení sděluje se Vám zavání němčinou a že výraz vyrozumíváte se zní těžkopádně, ač ve skutečnosti je v tomto šimlu víc německé krve než v onom. Časy jsou zlé, československý stát s německočeskou (vlastně německočeskoslovenskou) úřední řečí je přece jen na pováženou, sáhlo se tedy k brusům. Brusy poskytly poučení, že se místo rčení sdělovati někomu něco, vyrozumívati někoho o něčem má říkati oznamovati někomu něco, zpravovati někoho o něčem. A tak se zrodil nový šiml domácího chovu, zpravujete se. Je sice na podiv, že si v době ústředen troufá úřad někomu napsati, že se spravuje (čtenáři prominou, že předbíháme pravopisnou reformu, ale podle nedávných úrad pravopisných budou se asi psáti obě slovesa stejně, a to foneticky), ale ani tento nový šiml nemá čistý rodokmen; po matce je přece jen z německého plemene.

V článku, který o rozdílech mezi zvratným a opisným tvarem pasiva otiskla N. Ř. II, 185, jsme vykládali, že se slovesa zvratného v platnosti trpné užívá jen v 3. osobě, nikoli v 1. a 2., vyjímajíc právě jen sloh úřední, v němž čítáme výrazy jako vyzýváte se, žádáte se. K tomu lze ještě dodati, že i v 3. os. zůstává užití zvratného slovesa ve významu trpném omezeno na případy, kde mluvnický podmět nebývá nebo nemůže býti původcem nějaké činnosti. Můžeme sice říci »jablka se češou« (t. j. jsou od někoho česána), ale neříkáme v témž významu trpném »chlapci se češou«; můžeme říci »ten kus se chválí« (= jest chválen), ale nemůžeme říci »vy se chválíte«, aby tomu druzí rozuměli tak, že vy jste chváleni. Z té příčiny se v živém jazyce, který se naopak nevyhýbá zvratným slovesům s trpným významem, neužívá tohoto způsobu pasiva v 1. a 2. osobě nikdy, protože podměty [74]v tomto případě jsou takového rázu, že zvratnému slovesu nelze při nich rozuměti jinak než zvratně. A proto tyto úřední výrazy vyzýváte se, žádáte se, zpravujete se, i když jich není možno bráti v tom smyslu, v jakém se v těch osobách zvratným slovesům vždycky rozumívá, působí cize, nezvykle, nečesky, neboť tak nikdo nemluví.

A kromě toho — nelíbí se nám při těchto výrazech něco, nač trefně upozornil také ve svých vtipně psaných kapitolách »Kritiky slov« K. Čapek. Je to mlhavá neosobnost těchto výrazů. Jako se Čapek právem posmívá (VIII. Žádné »vy«), že se úřední příkazy neobracejí k nikomu přímo, nýbrž se vtělují v neosobná a škrobená pasiva (tohoto nařízení budiž dbáno), tak právě pozorujeme i v těchto úředních opravených šimlech »vyzýváte se, žádáte se« týž strach před osobností a konkretností a totéž zahalování v abstraktní nimbus hlasu s nebe mluvícího. To je ta krev německého šimla přimíšená do krve šimla československého a porušující jeho rasu. Vždyť přece pro Boha na každém tom úředním aktě je někdo podepsán, někdo zaň odpovídá, někdo jej vydává. Proč tedy nepsati prostě vyzývám Vás, žádám Vás, zpravuji Vás anebo ještě lépe (abychom unikli zase nedorozumění) oznamuji Vám nebo pro větší velebnost vyzýváme Vás, oznamujeme Vám atp. Či nesahá pravomoc ministerského rady, který přehazuje lidi s místa na místo jako horkou kaši, tak daleko, aby mi mohl napsati »oznamuji Vám, že Vás pan ministr jmenoval zatímním guvernérem budoucích československých kolonií na Alfa Centauri«?

Je těžko říci, kotví-li tato nechuť k určitému vyjadřování podmětu spíše v německé abstraktnosti, které byl úřad něčím nadzemským, či v české ostýchavosti; ještě těžší je však říci, jak smířiti tento způsob vyjadřování s duchem našeho jazyka, kterému se tyto výrazy zpravujete se, žádáte se a pod. příčí. Snad by tu pomohla jako v mnohých podobných případech starší čeština. Starší čeština měla takové kouzelné slovo, které bylo jménem a nebylo jménem, které mohlo znamenati Petra i Pavla, a přece neznělo ani Petr ani Pavel, které se vsunulo po každé tam, kde někdo měl býti nazván jménem a kde se přece jméno uvésti nechtělo, subjekt a přece anonymita. Užívalo se ho v různých formulích církevních, právních a zaklínacích jako našeho N. N., které však bohužel nevypadá jako jméno. Měl-li kněz anebo člověk jiný někoho okřtíti, měl předepsánu formuli »onsěže, já tě křtím ve jméno Otce atd.«, kde onsah byl skutečný subjekt, ale nepojmenovaný, skrytý za touto náhražkou určitého jména. Nehodil by se tento [75]starobylý onsah našim úředním stilistům tam, kde čeština od nich žádá vyjádření určitého subjektu a kde se oni přece subjektu vyhýbají ať už z ostýchavosti nebo snad ještě spíše proto, aby nezadali abstraktní vznešenosti svého úřadu? To by byl aspoň šiml domácí.

Naše řeč, ročník 5 (1921), číslo 3, s. 73-75

Předchozí »Házím, oni hází, házíce«

Následující J. Kabelík: Malíř pokojů

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1