Sám

Z. (= Josef Zubatý)

[Hovorna]

(pdf)

-

(V, 161) K č. 6. mi poslal prof. Flajšhans několik poznámek. Souhlasí s míněním vysloveným v čl. »O zájmeně sám« plně; netřeba [223]vykládati našim čtenářům, co znamená právě souhlas Flajšhansův. Poslal k mému článku dodatky tak podstatné, že red. má za svou povinnost je uveřejniti.

»Prohlédl jsem masy svých dokladů; shodují se veskrze s Vašimi doklady. Na str. 167 zůstala nemilá chyba tisku: do sebe sama zamilována (m. zamilován«). Pro tvary jako samodvanáctý jsou u Tkáče v Naučeních Brněnských doklady: má to samotřetí na kříži dovésti (= ještě se dvěma přísahou potvrditi) č. 23 a 32, vystavil (= postavil za svědka) Bíle samotřetího č. 275 atd., ale v č. 25 sám třetí atd. Dokladů pro ak. sama, dat. samu patrně není a nebylo: dokl. pro ak. z Hrad. jste sám odklidil a Váš domněle nepochybný doklad z Husa III, 121 jest týž omyl, neboť podmětem jest tu »slyš, dcerko, a viz…« jako v celé Dcerce (rozuměj, že [ty, dcerko] sama sebe neostřežeš). Nepochybně to dokazuje obšírný Husův výklad latinský »utrum aliquis possit peccatum vitare« v Sentencích, mé vyd. str. 311 (lib. II. dist. 28, cap. 4). Podobný »nepochybný« doklad byl by »mútí sě sama svú vinú« v Jid. 46, kdyby zase nebylo podmětem »mátě«. — A doklady pro dat. nejsou o mnoho jistší: dokl. z Ž. W. je plod neumění a neporozumění, doklady z Chelčického a Husa vznikly nepochybně chybným čtením zkratky samv (s nadepsaným v) = samému — mám aspoň takovou sílu dokladů »sobě samému« atd., že vskutku nelze jinak vykládati. Vaše výklady jsou tedy zcela bezpečné.«

Kol. Flajšhans tedy ze 4 dokladů tvarů sama, samu, jež jsem dovedl sehnati, jeden navždy odpravil, u dvou podává výklad velmi pravděpodobný, na nějž i sám jsem pomýšlel (ale nezmínil jsem se o něm, aby se nezdálo, že si upravuji fakta), a zbývá z celé veliké naší literatury do 19. stol. proti spoustě dokladů správných dnes vlastně jediný doklad tvaru odchylného, který opravdu by našel dosti obdob v neobratnostech našich starých překladatelů. Jak chatrný to je základ tvarů, v nichž si naše dnešní písemnictví tolik libuje proti živé mluvě, netřeba vykládati. — Přidáváme ještě tuto Flajšhansovu poznámku:

»Také se mi velmi líbil výklad o ždáti — počkati, V, 191 (je-li Váš). Že skutečně ždáti v pozd. stč. = žádati, svědčí var. v Dalim. 26, 14, kde pozdější znění má žádáše za starší ždáše. Že doklady na -čkati jsou z té doby, jak udáno, svědčí i mé výpisky; nejstarší mám z doby ok. 1500 z Tkáče, N. Brn., č. 150—152, kde se střídají tvary dočkati — dočekati.«

Naše řeč, ročník 5 (1921), číslo 7, s. 222-223

Předchozí Rosol

Následující Soběstačný