Časopis Naše řeč
en cz

O zájmeně „sám“

Josef Zubatý

[Články]

(pdf)

-

1. Sama, samu, či samého, samému?

Zájmeno sám mělo původně sklonění zájmenné, jako na př. zájmeno ten nebo číslovka jeden. Toto sklonění se liší v některých tvarech od sklonění jmenného i přídavného (na př. jednoho divokého vlka), a tak se lišilo i sklonění slova sám. Říkalo se na př.: náměstek samoho Krista; co jest samomu dáno věděti; činíš sě samoho Bohem; v něm samom; (nečistota jest) zapověděna samiem Bohem (samiem by dnes znělo samím, jako tím, jedním); od vás saměch; jako by sě (škoda) nám saměm stala, Arch. č. 1, 41 (1435); ne saměmi jimi (anděly) jest dobré, Štít. Bud. 24; v. Gebauer, Hist. ml. III, 1, 459 n. Číslovka jeden zachovala staré sklonění, protože číslovky vůbec mají tvary příliš nestejné, aby mohly býti jejich rozdíly vyrovnány; zájmeno sám však se podle svých větných úkolů pociťovalo asi spíše jako jméno přídavné, a proto dostávalo místo tvarů původních odedávna tvary přídavného jména. Již v památkách 14. stol. se objevují vedle tvarů původních tyto novotvary, a v 15. stol. tvary staré vyhynuly.

Na místo tvarů starých tedy vstupují tvary přídavného jména. Přídavné jméno samo mělo dvojí tvary: nesložené, v podstatě shodné s tvary podstatných jmen hlavních vzorů (na př. 1. p. jsem čist, 2. p. z čista jasna, dočista, 3. p. býti čistu atd.), a složené (čistý, čistého, čistému atd.; složené tvary vznikly z nesložených připojením zájmena, na př. čistými z čisty-jimi). Sklonění nesložené je v češtině již v 14. stol. v nepochybném úpadku, třebas jeho zbytky tehdy byly ještě mnohem hojnější, než jsou dnes; proto je docela přirozené, že nové tvary, vzniklé jako náhrada zanikajících zájmenných tvarů slova sám, jsou především [162]napodobeniny složených tvarů přídavného jména. A to tím spíše, že v ženském rodě již odedávna byly tvary, které sice pocházejí ze sklonění zájmenného a původně zněly jinak, v češtině však splynuly zněním s tvary složeného příd. jm.: 2. p. samé (té), 3. 6. p. saméj (téj), jako čisté, čistéj (koncovky -é, -éj se brzy matou a na konec vítězí jediné -é), 7. p. samú, samou (tú, tou), jako čistú, čistou. Tak vznikly tvary samého, samému, ve 4. p. m. r. živ. samého (vedle neživ. sám), o samém, samým, samých, samým, o samých, samými; tyto tvary jsou v živé mluvě tak říkajíc jediné v obyčeji, a totéž lze celkem říci o jazyce knižním.

Jen ve dvou tvarech se jazyk knižní dnes odchyluje od tohoto obrazu. Ale ani zde ne důsledně; kolísá se mezi tvary lidovými a jinými, t. mezi tvary složenými a nesloženými. Je to 2. (a s ním stejný 4. u jmen živ.) a 3. p. jedn. č. m. a stř. r. Má se říkati samého, samému či sama, samu? Nejmladší naši spisovatelé by se při této otázce asi jen usmáli; to se ví, že sama, samu, již proto, že to jsou tvary v mluvě živé neobvyklé. Ale starší spisovatelé ještě často psávají samého, samému, v první polovici minulého století se psalo tak, ne-li naskrze, jistě z největší části, a naše slovníky a mluvnice vlastně samy jsou ve sporu jak mezi sebou, tak s knižním jazykem. Na př. Jungmannovi je normálním tvarem dnešním samého, a sama označuje hvězdičkou jako tvar zastaralý, stejně hledí na tvary samému, samu; Kott má 4. p. sama a v závorce, tedy jako tvar méně správný, samého (o 2. a 3. p. nemluví, tedy uznává za správné tvary samého, samému); Gebaurova Příruční mluvnice se vyjadřuje v § 172 nedosti určitě, Gebauer-Ertl v § 357,1 uznává živ. 4. p., sama, o 2. a 3. p. nemluví, uznává tedy samého, samému; podle Smetánky, Tschechische Grammatik (v Sammlung Göschen) § 27, 6, str. 51, je 2. p. »samého (selten sama)«, 3. samému (samu)«, t. j., podle ostatního kontextu, samému, zřídka samu, 4. »samého (sama)«. My jsme na střední škole říkávali spíše samému, samého, ale ve 4. také sama (»poznej sebe sama«); že by se mohlo nebo smělo psáti také na př. »každý má stačiti sobě samu«, »to nemáš ze sebe sama«, ani ve snách se nám nezdálo. Dnes by se snad každý »inteligent« za člověkem ohlédl, kdyby řekl, že má každý znáti sebe samého; dnes se dočítáme také, zvláště v novinách, na př. co se má v naší republice díti, je-li »Národnímu shromáždění samu nemožno zasedati«, čtli jsme již také, i mimo noviny, věty jako »vždyť jsem to slyšel od tebe sama«. A čtli jsme již horší věci; však jich nesmlčíme.

[163]Čtenář sám již ví, kde asi budeme v této nesnázi hledati poučení: v minulosti a v živé lidové mluvě. Tato ovšem svědčí ve prospěch tvarů samého, samému; sotva kdo slyšel prostého venkovana, aby řekl »dej to jemu samu, vždyť jsem to slyšel od tebe sama, viděl jsem tam taky tebe sama«, a lašské »k samu kostelu« (= k samému kostelu, u Gebaura z Bartoše) jistě každému Nelachu zní i z jiných příčin docela neobvykle. Podíváme-li se do té doby našeho písemnictví, která po stránce tvaroslovné (s malými odchylkami) je základem naší spisovné řeči, najdeme totéž. O 2. a 3. p. nemluvíc, neznáme na př. ze starých biblí, z Veleslavína, z Komenského atd. dokladu, že by se bylo tenkrát psalo jinak, než jak na př. jsme se učívali my a snad se učí i dnešní děti v náboženství, »miluj bližního jako sebe samého«; a jak časté jsou tvary tyto, přesvědčil by se čtenář sám, kdyby se podíval do Jungmanna, Kotta, nebo Biblické konkordance. Známe z této doby jedinou výminku; a protože je i jinak zajímavá, podíváme se na ni.

V starší době mívala čeština (a jak víme na př. z Miklosichovy skladby 68, také jiné jazyky slovanské) zvláštní způsob na vyjadřování počtu společníků, jež kdo měl při něčem; na př. »sám pát (pozdějším tvarem »pátý«) přijel« znamená »přijel se čtyřmi«, pod. »sám sedm (sedmý)«, i »sám několik (několiký)«. Je to způsob, jakým se vyjadřuje mimo jazyky slovanské i na př. řečtina, franština (il est para lui douzième »odjel on sám dvanáctý«), starší i dnešní lidová němčina (selb ander, selb dritte), holandština a j. Slovo sám se v tomto rčení skloňovalo jako jinde, jsou na př. doklady i se 4. p. jako »nalezl jsem Jobka samého druhého, an seká« (1569—70), ale také doklady s tvarem sama, na př. »toho Jindříška vyvedli sama třetího, přivezli zemana s jeho sedláky sama čtvrtého« v Letopisech, »sama osmého Noe zachoval« v kralickém výkladě na 2. Petr. 2, 5, »přivedli sama druhého« v Kronice turecké (1594). Není jistě náhodou, že doklady 4. p. sama v této době nalézáme jen v tomto rčení (aspoň, opakujeme, jiných neznáme); a zde také snadně pochopíme, proč má jazyk tvar odchylný anebo aspoň jinde, kde není zvláštních okolností, neobvyklý. Slovo sám v tomto rčení nabylo jiného významu, sám druhý nabylo významu jediného slova, přídavného jména, znamenajícího »provázený ještě jedním«; proto mohlo ve 4., snad i v 2., 3. pádě nabývati i jiného tvaru, zvláště i proto, že spojení jako samého druhého, samého patnáctého atd. není ani pohodlné, ani zvlášť pěkně nezní. Proto se také toto rčení měnilo ještě dále. Z 16. stol., ze Štel[164]cara Želetavského má Jungmann doklad »zabil jej s dobytkem samo dvanáctého« (t. j. 12 lidí i s dobytkem); vyčítáme z toho, že bylo již i jediné slovo samodvanáctý, které píše jako dvě slova spisovatel mluvnicky vzdělaný, které se však jinde píše dohromady. Podobně čteme v dokladě již z r. 1507 »dokavadž ta práva (osazené soudy) trvají, ti lidé pánu neb úředníku samodruhému (t. j. ještě s jedním člověkem, asi písařem) hojnost piva mají chovati« (od šk. r. dra Sedláčka). Tak nalézáme později, na př. u Rosy a u Bernoláka, samopátý, samodevátý, samodesátý a pod., a podobné složeniny jsou i v jiných jazycích slovanských. Ze Sušilových písní má Bartoš ještě věty »vyšla Marjánka sama devátá«, »Katerina (byla) sama druhá« (těhotná), a přidává, že »v řeči obecné takových složenin nyní už neslyšeti«; v Čechách ještě místy slýchati pozdější tvar samodruhá.

Podobný výraz je stč. sám jediný (David Goliáše sám jediný přebojoval; viděch [viděl jsem] pústenníka samoho jediného přěbývajíce a pod.). My místo toho zase říkáme samojediný (tak je již ve Veleslavínově slovníku vedle sám jediný); a nebylo by nic divného, kdyby se někde vyskytl doklad se 4. p. sama jediného.

Podíváme-li se do doby před 16. stol., najdeme mezi tvary samého, sama a samému, samu týž anebo skoro týž poměr, jejž jsme viděli ve stol. 16; nečteme-li ještě po staru samoho, samomu, čteme skoro vždy jen samého, samému. Jen jako vzácnou odchylku najdeme sama, samu; a známé doklady těchto tvarů snadně spočteme na prstech. Gebauer má z této doby doklad jediný, z nářku Marie Magdalény u prázdného hrobu Kristova ve skládání, zachovaném v Hradeckém rukopise, pořízeném podle Origenovy homilie »de planctu beatae Mariae Magdalenae super Domino«. Čteme zde m. j. (38 b, v. 471 n.):

»Ach mně přěneščastnéj ženě!
Ach na mé nedomyšlenie (= nerozum)!
Proč jsem nestála dobu v tu,
proč ho sama ostavich (= ostavila jsem) tu?
Proč sem tehdy jeho těla
střieci ústavně (= ustavičně) nechtěla?«

Snad to ani není doklad 4. p. Dovedu si dobře pomysliti, že básník Marii Magdaléně, v jejíž oddanosti k Ježíši středověk rád vídal ne pouhou duchovní lásku k Spasiteli, vkládá do úst [165]výčitku sobě samé, proč ona sama jeho hrob opustila, ne, proč tělo Kristovo nechala o samotě. Ale slova latinské předlohy nepodávají zde přímého svědectví a nechci, aby se zdálo, že si odklízím z cesty nepohodlný doklad. Nepochybný 2. p. je u Husa (ve vyd. Erbenově 3, 121): »rozuměj, že sebe sama neostřežeš (od hříchu), než s boží pomocí«. Na 3. p. samu má Gebauer dva doklady, z Wittenberského žaltáře a z Chelčického, a sotva znal jiné, třebas přidává »atd.«; k tomu přistupuje jeden z Husa (a to jest zle činiti, a tak i zlořečiti samu sobě 1, 250). To je vše, co znám; snad se shledá časem ještě nějaký doklad jiný, ale nikdy jich nebude tolik, aby zvrátily větu, že novotvary, jimiž byly vytlačeny původní tvary samoho, samomu, již v staré češtině zněly pravidelně samého, samému.

Že by se mohly objeviti vedle těchto obyčejných tvarů někdy i tvary sama, samu, pochopíme zvláště v starší době snadno. Nejobyčejnější vzory, podle nichž mohly vznikati náhrady za tvary původní, byly tvary přídavného jména na -ého, -ému. Vedle nich však v staré době přece jen žilo ještě dosti tvarů nesložených, jež také mohly býti vzory novotvarům; není nic řídkého ani nepochopitelného, že si jazyk vytvoří novotvary nestejné, které nějaký čas žijí vedle sebe, až se jazyk ustálí na tvaru jediném. Bylo možno říci »(viděl jsem) pústenníka samotna přěbývajíce«; místo původního samoho se obyčejně říkalo samého, ale podle samotna mohl vzniknouti i tvar sama. Bylo možno říci »nenie dobré býti člověku samotnu« i »samotnému«; je docela jasno, že se místo starého samomu vedle novotvaru samému mohl objeviti i novotvar samu. Takové nedůslednosti nalézáme v živém jazyce dnešním, nalézáme je v každém jazyce, a nesmějí nás překvapovali v staré češtině.

Opakuji otázku: má se říkati samého, samému či sama, samu? Snad někdo uzná, že by mohly býti v novém spisovném jazyce obojí tvary vedle sebe, jako byly v staré češtině (a snad se i v češtině střední najde nějaký doklad tvarů druhých); pak ovšem jsou i tvary samého, samému správné, a jsou to tvary od zániku tvarů původních v češtině jistě v minulosti i dnes nejobvyklejší. Anebo řekneme, že by měly býti za tvary spisovné uznány jen jedny; pak to mají býti tvary samého, samému. Leda bychom uznali, že správnější jsou za stejných okolností tvary neobvyklé, právě proto, že jsou neobvyklé. To by snad přece byla zásada, nad kterou by i český spisovatel zakroutil hlavou; tím ovšem nepravím, že by u nás nikdy a nikde neplatila.

[166]2. »Poznej sebe samého« či »poznej sám sebe«?

V »Nové rukověti správné češtiny« (1901) vykládá Bartoš: »Náměstka sám, sama, samo ve spojení se zvratnou náměstkou zůstává v nominativě, nespodobuje se k pádu náměstky zvratné. Pravidelné jsou tedy spojeniny: sám od sebe, sám sobě, sami sebe atd., na př.: Věří jen sám sobě. Sám sobě škodí. Zapři sám sebe. Přátelství má samo sobě za odplatu býti. Sobě sám živ jsem; ne tedy: Sobě samému škodí. Zapři sebe samého atd. Srv. Čas. Mat. mor. 1901, 107 n.« Tuto Bartošovu větu přejal na př. Zenklův »Rádce« (2. vyd. str. 436), což mu nepřekáží, aby jinde beze vší poznámky neotiskoval vzorné příklady, které jí jsou na odpor (člověk sobě samému největším jest nepřítelem; poznej sebe sama! t. 584).

Je to věta, jakých u Bartoše, který i Gebaurovi šel v otázkách správnosti tuze daleko, na krajní křídlo brusičů (N. Ř. IV, 239), lze najíti více: v základě správná, ale nesprávná v té povšechnosti, v jaké je vyslovena. Je pravda, že duchu češtiny nejlépe svědčí věty podle Bartošova pravidla. Oč upřímněji po česku zní, řekneme-li »mám tě rád jako sám sebe«, než »jako sebe samého« nebo dokonce »jako sebe sama«. Tak na př. i Philomathes překládá lat. »probet se ipsum homo« dobře po česku »zkus sám sebe člověk«, nedávaje se másti slovy latinskými (Blahoslav, Gram. 89); Kraličtí (1. Kor. 11, 28) píší rovněž »zkusiž sám sebe člověk«. Někde se ani nelze jinak vyjádřiti. Ani dnes nikdo neřekne ani nenapíše o něčem, že to není sebou samým, že se to rozumí sebou samým; jen »není to samo sebou, rozumí se to samo sebou«. Anebo, kde jsou výrazy předložkové; říkáme jen, že někdo něco udělal sám od sebe, ne od sebe samého, že by byl sám proti sobě, že mluvil sám k sobě, že naříkal sám nad sebou atd. Ale správnější se mi zdá výklad matičního Brusu v 1. a 2. vyd., podle něhož také jsou správné věty, jakých žádá Bartoš, ale tak, že je na místě tvar se spodobením k zájmenu zvratnému, kde osoba nebo věc, na níž se zvratné zájmeno i slovo sám vztahuje, stojí v protivě proti jiné osobě nebo věci. Skoro bych přidal »v silné protivě«, anebo »chceme-li tu protivu výslovně nebo s důrazem naznačiti«. Správný tvar známé slavné věty řecké podle toho je »poznej sám sebe« (jen si řekněme vedle toho obvyklý školský překlad »poznej sebe samého« nebo »sama«, a nepozbyli-li jsme ještě českého citu, vycítíme hned, co zní přirozeněji); ale kde jde o protivu, kde je na př. řeč o někom, jenž každého pozoruje a posuzuje, dovedeme bez násilí říci také »kdyby tak poznal sebe samého«. I při protivě lze však užíti onoho nám obvyklejšího [167]tvaru, a při výrazu předložkovém ho užijeme asi nejspíše (sotva kdo řekne »podívej se na sebe samého« místo »podívej se sám na sebe«).

Kdybychom mluvili a psali opravdu po česku, příležitostí, abychom uvažovali, je-li správnější samého, samému či sama, samu, silně by ubylo. Dnes nám zní chybně »poznej sebe samého« ne proto, že lépe po česku by bylo »poznej sám sebe«, ale proto, že jsme se na školách navykli, nevím proč, překládati »poznej sebe sama«; již sám tvar sama je tak cizí našemu skutečnému českému citu, že tu větu neposuzujeme ani podle nepsané mluvnice, podle nepsaného slovníku v naší duši, nýbrž podle toho, shoduje-li se s větami, jež slýcháme ve škole, či nic. To mrtvé slovo sama je tak cizí naší duši, tak málo skutečné ozvěny v ní nalézá, že je nalézáme pak v nové době i ve větách, které jsou posměchem všemu mluvnickému myšlení. Kdo je zvyklý mysliti a mluviti aspoň podle školské mluvnice, třebas toto slovo bylo českému jazyku cizím, mrtvým tělesem, aspoň s ním nenapíše věty, která by odporovala i té školské mluvnici. Ale spisovatel s mluvnickým vzděláním, nad jaké naši spisovatelé dnes bohužel tak často se nepovznášejí, dovedl napsati na př. o městě, že »v kvasu našlo sama sebe« (Cesta 1, 266; město je stř. rodu, sama muž. rodu živ.), anebo, jak »všichni cítili, že by okrádali jen sama sebe« (t. 265; všichni je množ. číslo, sama jedn. čís.; je to týž spisovatel, který se dopustil mluvnických nehorázností, o nichž jsme se zmínili v N. Ř. II, 303). To všecko proto, že se dnes v českých větách píše podle německého »sich selbst« tak často »sebe sama« a že ubohé »sama« se tak stává našim spisovatelům slovem mluvnicky tak bezbarvým, jako je něm. selbst. Takové věty nalézají obdobu jen v stejně žalostném dokladě »Hedvika se samu sobě mihla před očima v domácích šatech« (N. Ř. I, 182); jaká neviňátka jsou proti těmto mluvnickým příšerám Nerudovy věty »je sama do sebe zamilována«, »komický nesmysl, který sama ze sebe se těší«, nebo jiné věty, nad nimiž se pohoršuje Bartoš!

Vět se zbytečným spodobením zájmena sám k zájmenu zvratnému našli bychom ovšem v staré době v nejlepších pramenech dost. Našli bychom je často i v Kralické bibli; nejen na př. »milovati budeš bližního jako sebe samého«, kde stojí proti sobě »blížní« a »ty sám« (Hus 2, 334 má »miluj svého bližnieho jako sám sě«; sě, se v staré době často bývá, kde my musíme říci »sebe«), ale i na př. »spomoz sobě samému, a sstup s kříže« Mar. 15, 30 (ale 31: jinýmť pomáhal, sám sobě pomoci ne[168]může). Nezapomínáme, že při silné protivě mezi podmětem a jinými osobami nebo věcmi takové spodobení není nečeské[1]; ale ještě více asi působil cizí vliv, jímž se způsob, ne právě nečeský, ale přece oprávněný jen v menší míře, šířil přes tuto míru. Vliv latiny byl u našich předků velmi mocný, a v latině je obyčejně na př. se ipsum (ač ani v latině není nemožné ipse se, zvláště kde není protivy v předmětě); bibli na př. překládali z latinské Vulgáty, a již z úcty k jejímu znění se drželi předlohy věrněji, než by bylo bývalo třeba. Bratří překládali Nový zákon z řečtiny, kde český způsob ani není možný; Starý zákon překládali z hebrejštiny, ale při tom pečlivě dbali, aby se zbytečně nevzdalovali od starších překladů. A dnes námi vládne všemohoucí němčina svým věčným a nezměnným »sich selbst«.

Také mně tedy je — s malým omezením, jež jsem naznačil — správnou věta Bartošova, že se nemá zájmeno sám spodobovati se zvratným zájmenem. Spodobuje se v pádě, a samo sebou se rozumí, že i v rodě a v čísle, s podmětem věty (poznej sám sebe, poznej sama (ž. r.) sebe, poznejte sami sebe, toto dílo samo se chválí anebo toto dílo se samo chválí). Kde není podmětu, t. j. kde výraz takto doplněný není větou, nelze ovšem spodobovati s podmětem, a najdeme slovo sám v tvaru shodném se zvratným zájmenem. Tak u neurčitého způsobu nebo u slovesného jména podstatného. Na př.: »Písmo nám káže milovati bližního jako sebe samého« (neužijeme-li věty s aby, kde potom lze spodobiti s podmětem: abychom milovali bližního jako sami sebe). Anebo: »na shlazení hřícha skrze obětování sebe samého (Kristus) zjeven jest« Žid. 9, 26 (ale: na shlazení hříchu obětoval Kristus sám sebe).

3. Jiné tvary zájmena »sám«

O jiných tvarech slova sám můžeme promluviti krátce. I zde ovšem nalézáme někde kolísání. Tak zejména v 4. p. jedn. č., kde asi rušivě působil rozpor mezi složeným tvarem životného rodu mužského a nesloženými tvary ostatními. Nikdo neříká v 1. p. na př. »samý zákon tak káže«; ale s 4. p. slýcháme již také, že někdo ruší »samý zákon«, místo správného »rušíš sám zákon, zákon sám«. V ženském rodě 1. p. je vždy jen sama, ve 4. p. [169]v obecné mluvě někdy slýchati místo správného samu také »samou« (našel ji samou; ten by zabil třeba samou matku); v překladě Dan. 13, 14 napsali Bratří »kdyby ji (Zuzanu) mohli nalézti samu«, ale Benátská bible má »samú«, Veleslavínova »samau« (Jungmann 4, 12). I v středním rodě nalézáme podobně: 1. p. zní jen samo (to samo by stačilo), ale v 4. p. slýchati i »samé«. Řehoř Hrubý z Jelení překládá Cic. de am. 80 »protož (lidé sobečtí) nejslušnějšího onoho a nejvíce přirozeného nemají přátelství, kteréhož pro ně samo mají žádati a o ne samo státi«; místo jeho správného samo dnes by asi leckdo řekl a snad i napsal »samé«). I v mn. č. slýcháme ve 4. p. »samé« (v obecné výslovnosti samý), a protože se v obecné mluvě 1. p. plete se 4., i v 1. pádě. To vše jsou nesprávnosti, jichž se spisovný jazyk má chrániti a obyčejně také ještě chránívá.

Někdy jsou ovšem složené tvary (samý, samá, samé atd.) v jazyce knižním odedávna v obyčeji. Sám bývá obyčejně přívlastkem přísudkovým (doplňkem), a tu má, jako přísudkové (doplňkové) jméno přídavné, tvary nesložené, pokud jsou vůbec v obyčeji: jsem sám, přišel jsem sám, našel jsem ji samu, viděl jsem je samy atd. Kde je přívlastkem nepřísudkovým, má jako přídavné jméno i tvary složené; to je zejména, kde znamená něm. lauter anebo označuje bezprostřední blízkost něčeho (místem i časem). Říkáme o něčem, že je to samý červ (t. j. vlastně nic jiného než červi), samý písek, samé sklo; děti při hře na schovávačku volají »samá voda«; člověk samým strachem neví, co dělá; někdo je samý rozum (a prohloupí), jiný samá starost; v některé rodině je samá nemoc, samé neštěstí. Není pochyby, že i zde byly původně tvary nesložené; snad by se shledaly i některé doklady ze starší doby. V hl. 50. vypravuje Dalimil, jak se syn krále Vratislava, »kněz« (kníže) Bracislav nepohodl s moudrým panem Sderadem; Bracislav se chtěl v nepřátelské zemi (»prostřěd Sas«) s panici v řece koupati, Sderad mu ukazoval na možné přepadení, Bracislav Sderada poslal »s lepšími« před nějaký hrad, a »jěda preč Sderad, vecě: Strach mě otjěti; ostaly sú tuto samy děti«. »Samy děti« by mohlo býti naše »samé děti«, ale snad znamenají slova Sderadova »ostaly jsou tyto děti samy«. Na Moravě jsou ještě nepochybné doklady nesložených tvarů s významem našeho »samý«; Bartoš má z lidových nářečí věty, jako »pole je sám kameň (sama tráva), strom je sám květ, tá roba je samy klebety, ona chuderka byla sama práca« atd. Ale v Čechách a ve spisovné mluvě již dávno se ustálil způsob jiný, na př. již r. 1501 píše Kornel ze Všehrd (Knihy čtvery 33 a) »přistup [170]blíž k hrobuom každého: viz, prach samý a červuov smrduté ostatky«.

Také kde je řeč o těsné blízkosti místní nebo časové, bývaly původně asi tvary nesložené; Jungmann má na př. z Vratislavových příhod větu »na lodí až pod samu pevnost plouli«. Ale i zde jsou doklady složených tvarů staré a tento způsob je pokládati za ustálený v jazyce knižním. Nalézáme zde ovšem obyčejné doklady nerozhodné, s pády, v nichž není rozdílu mezi tvarem složeným a nesloženým (u samé hlavy, na samém břězě, za samu branú strahovskú, vedle samé zdi, po samé čtvrté hodině, před samým západem slunce, po samém obědě a pod.), ale také na př. »i vedechu (= vedli) jeho až na samý vrch hory« (ev. Vídeň. Luk. 4, 29), »jeli sme blízko a mimo to samé miesto« (Lobkovicovo Putovánie 120 a).

Také kde sám znamená »samotný«, říkalo se v přívlastku prostém asi samý; ale není hrubě dokladů. Kott 3, 254 má ze Svatováclavské smlouvy »o tento toliko samý artikul se svolili na témž sněmu«. Lat. známou větu »solus cum sola non orabunt Pater noster« bychom slovně vyjádřili slovy »samý se samou se nebudou modliti Otčenáš«; ale znělo by nám to tak neolbvykle, že bychom se asi ohlíželi po jiném překladě volnějším. Říkalo-li se v staré době jako v polštině o souboji »sám a sám se bíti«, anebo vypravuje-li Dalimil o německém hraběti, jak císařovu dceru unesl a na svůj hrad ji tajně vnesl, »na němž jest sám s samú (varianty »sám s ní« a p. svědčí, že to opisovačům znělo trochu cize) pět let tajně seděl« (Flajšhans, Č. přísl. 2, 413), jest to něco jiného; zde není sám přívlastkem prostým nebo přímo podmětem, nýbrž přívlastkem přísudkovým (doplňkem: A a B, A s B se bili sám a sám, hrabě seděl na hradě sám s císařovou dcerou samou).

V staré době také někdy najdeme ten samý s významem »týž«; na př. v 14. stol. v Evang. sv. Matouše s homiliemi v překladě Mat. 8, 13 »i by (= bylo) uzdraveno dietě (setníkovo) v ten samý čas« (t. j. v ten čas, kdy Ježíš řekl jeho otci »jdi, jakž jsi věřil, tak sě stane«). V téže památce je řeč o narození Kristově, v níž m. j. čteme: »Nebo jakž praví Písmo, když jsi sě narodil, nemohl jsi mieti pokuojě (= pokoje; tento rukopis má nářečí, v němž se za některými souhláskami vyslovovalo uo m. o), ani hospuody v městě, ani kolébky, ješto by byla tvé dětenstvie upokojila, ale mrzuté jesličky smrdutého chléva. Ty, ješto zemi piedí obkličiješ, obinut (= obvinut) v rúšky byl jsi tu položen, a ty samé jesličky (t. j. o nichž již byla řeč) od němých hovad matka tvá jako v puojičkách vzala.« Jsou to počátky, z nichž by se [171]byl mohl u nás vyvinouti způsob, pojem »týž« vyjadřovati stejně, jako jej vyjadřuje Němec, říká-li derselbe, Francouz, říká-li le même, Vlach, říká-li lo stesso atd. Není stará čeština mezi jazyky slovanskými sama, kterou vidíme na této cestě; v polštině na př. je ten sam (tedy s tvarem nesloženým) s týmže významem, v ruštině tot sámyj (s tvarem složeným), vedle tot že. Čeština se tohoto ten samý vzdala, protože si vytvořila slovo jiné, týž (tentýž). Objevilo-li se v nové době zase ten samý s významem »týž« (anebo dokonce v keťaském slohu samý = selber, na př. »přeptal jsem se na pana Kafku. Samý má býti velmi řádný muž…« a pod. u Zenkla 437), není mezi oněmi počátky staročeskými a tímto novým ten samý = derselbe nijaké souvislosti a i nám je tento nový výraz prasprostým germanismem.


[1] Je na př. řeč o nějakém podivném místě a kdo všecko tam chodí. A. řekne: »I mlč, tebe samého jsem tam také viděl.« Odsekne-li mu B.: »Sebe saméhos tam neviděl?«, nelze mluviti o nečeskosti; již proto ne, že tvar »tebe samého«, jediný možný, jistě není nečeský.

Naše řeč, ročník 5 (1921), číslo 6, s. 161-171

Předchozí Zkouška

Následující Jindy

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1