Soběstačný

[Hovorna]

(pdf)

-

(Č. S.) Starší čeština měla slova jako soběbylý (kdo je jen k sobě, není k lidem), soběhrabný (jen k sobě hrabe), soběhrdý, soběmyslný (svémyslný), soběvolný (svévolný), proto nepokládáme podobná slova z nové doby za nesprávná, tedy ani soběstačný. [224]Sobělibý, jak se začínalo psáti asi před půl stoletím, je přece rozumnější slovo než dnešní sebelibý (líbíme se, jsme libí sobě, ne sebe); před stoletím utvořeno soběmoudrý (selbstklug), jež zaniklo. I složeniny s sebe- jsou možny, kde tvar sebe je oprávněn jako 2. nebo 4. p. řízený druhým slovem (sebevědomí = vědomí sebe), ale dnes je tvoříváme i povrchním napodobením něm. složenin s selbst-, zvláště Sušil jich nadělal více než potřeba (sebehrdý, sebemodlářství, sebemudří, sebevratný kruh a pod.).

Naše řeč, ročník 5 (1921), číslo 7, s. 223-224

Předchozí Z. (= Josef Zubatý): Sám

Následující »Uvázati koně o sloup«