Podřečí severních Čech – 150 let od jeho popisu
Jarmila Bachmannová
[Články]
The North Bohemian sub-dialect – 150 years since its description
This article was written on the occasion of the 150th anniversary of the publication of A.V. Šembera’s dialect compendium Základové dialektologie československé (Fundamentals of Czechoslovak Dialectology) (1864) and above all of the journal article by Josef Kouble Podřečí severních Čech (Sub-dialect of North Bohemia) (1864). It is devoted mainly to Kouble’s description of the Krkonoše foothills sub-dialect, placing it into a broader context, confronting it with the results of the Czech Language Institute’s correspondence surveys, the Czech Language Atlas and the results of the author’s own long-term research on the Krkonoše dialect. It passes over the basic dialect features usually listed as typical for the Krkonoše foothills, or in some cases for the broader northeastern Bohemian area, and concentrates on dialect signs occurring sporadically in the contemporary vernacular and on archaic phenomena which are no longer been found in the Krkonoše foothills. From the later dialect descriptions, the less well known authors Josef Stránský and Božena Krpatová are mentioned, and in the conclusion, the direction of contemporary research on dialects is briefly sketched.
Key words: confrontational description method, dialect, dialect levelling, Krkonoše foothills, peripheral area
Klíčová slova: metoda konfrontačního popisu, nářečí, nivelizace dialektů, Podkrkonoší, okrajový úsek
[1]V letošním roce si dialektologická obec připomíná 150. výročí od vydání nářečního kompendia A. V. Šembery Základové dialektologie československé (1864) a zároveň také časopiseckého příspěvku Josefa Kouble Podřečí severních Čech (1864). I když počátkům české dialektologie byla věnována pozornost vícekrát (souhrnně Hlavsová, 1987a, b), pokládáme za vhodné se k osobnosti Josefa Kouble znovu vrátit a jeho popis zasadit do širších souvislostí, konfrontovat ho s výsledky korespondenčních anket ÚJČ, s Českým jazykovým atlasem (dále ČJA) a především s výsledky vlastního mnohaletého autorčina výzkumu podkrkonošského nářečí. Pomineme zde základní nářeční rysy obvykle uváděné jako typické pro Podkrkonoší, popř. pro širší oblast severovýchodočeskou (kǝrvavej, vǝlna, čiprnej, vlmi, ďelať, vanna, padna, viprawowal, do u̯si, pon nosem, pot postelej, k/vo sousedoj, s tátem, od původu kvantitativní změny círa, rúsa, zejma atd.), a soustředíme se na nářeční znaky vyskytující se v dnešní běžné mluvě sporadicky a na archaické jevy dnes již v Podkrkonoší nedoložené.
[58]1 Kouble a jeho popis
Josef Alois Kouble (1825–1886), rodák z Bozkova na Semilsku, působil jako duchovní v řadě míst, v Podkrkonoší např. v Držkově, ve Vysokém nad Jizerou, v Příchovicích, Semilech a Bozkově. Spíš než jako dialektolog je znám jako vlastenecký farář a národní buditel v tom pravém smyslu. Ve své době proslul především jako humorista, autor řady epigramů, vydával spolu s Františkem Drahoňovským ručně psaný „občasník“ Ježek po srsti a proti srsti s přílohou Vystrkovský fikula, společně redigovali humoristický almanach Krakonoš (Vilímek, Praha 1860), v němž Kouble uveřejnil (pod pseudonymem Josef Kovářů) jednu ze svých nejlepších povídek Se sněhem spadlý ženich. Knižně vydal i několik dalších titulů[2], přispíval do časopisů Kwěty, Lumír, Obzor, Česká včela, Škola a život aj. Dlouhou dobu působil jako ředitel ochotnického divadla ve Vysokém nad Jizerou, nakupoval a půjčoval knihy a časopisy a věnoval se školní mládeži. Byl vzorem k postavě pátera Chvály v Raisových Zapadlých vlastencích. Dá se shrnout, že veškerá jeho kulturněosvětová činnost směřovala k všestrannému posílení českého živlu v poněmčelém Podkrkonoší.
Jak je známo z dostupných pramenů, Kouble si systematicky pořizoval poznámky o mluvě v Podkrkonoší. Poskytl je také Šemberovi, který jeho jméno v úvodu (na s. IX o. c.) cituje: „Ačkoli spis v obecnost tu vydávaný jest skrovný a nedostatečný, bylo k němu nicméně dosti pilnosti potřebí, i sestaven jest v nynější spůsobě jedině přičiněním mnoha přátel a znatelů národního jazyka. S vlasteneckou laskavostí propůjčili mi svých hojných sbírek slov a zvláštností mluvnických, na cestách po Čechách učiněných, pan archivář K. J. Erben v Praze a p. prof. A. V. Maloch v Jičíně, […] pan kaplan Josef Kouble z Podkrkonošska.“ Při popisu rozsahu různořečí Krkonošského (s. 30) pak Šembera v podstatě přebírá teritoriální vymezení Koublovo: „Pod Krkonoši od Vysokého a Držkova nad Železným Brodem k Semilům a Jilemnici a odtud až asi pod Přechovice [sic] a Vrchlabí shledávají se mimo zvláštnosti podřečí východního […] ještě mnohé jiné, pročež řeč v té krajině běžnou pod jménem různořečí Krkonošské zahrnujeme.“
Je zřejmé, že podklady pro územní vymezení rozsahu podkrkonošského nářečí Kouble získal přímo pobytem na místě samém (srov. výše výčet obcí, v nichž působil), přičemž okrajové lokality Příchovice a Vrchlabí jsou skutečně již součástí pohraničního pruhu s někdejší převahou německého obyvatelstva. V porovnání s daty, která máme k dispozici nyní, je obdivuhodné, s jakou přesností se Koublovi podařilo postihnout archaické jádro tradičního teritoriálního dialektu v Podkrkonoší. Že se jedná právě o toto území, dokládají data jazykovězeměpisná vymezující zmíněné jádro podkrkonošského nářečí směrem do vnitrozemí svazkem izoglos, které jsou zobecněny v oddíle Pravidelné regionální obměny (PRO zveřejňovaném v každém díle ČJA) svodnou linií A2a kǝrk – konkrétně ji [59]tvoří mapy ČJA V-97 a) plno, b) slzy, V-98 a) hrneček a V-99 c) švagr. K nim se druží kvantitativní obměna círa ČJA V-185 a) dcera a hlásková varianta poštář ČJA I-162 polštář. Další z jevů pak spojují Podkrkonoší s Podještědím, např. infinitiv zakončený na -ť ČJA IV-340 jet inf., dialektismus bližňata ČJA I-21 dvojčata, šupna ČJA I-212 dřevník, končalka ČJA II-28 lasička aj.[3] Některé z jmenovaných areálů byly mapovány už dříve při zpracovávání materiálu korespondenčních anket[4]. V této rozsahem nevelké oblasti charakterizované jako jádro podkrkonošského nářečí se nachází 6 bodů výzkumné sítě ČJA (101 Držkov, 102 Paseky nad Jizerou, 103 Poniklá, 104 Horní Dušnice, 105 Mrklov a 110 Loukov).
Kouble evidentně pod vlivem Jirečka užívá názvu podřečí, zatímco Šembera, který souhrnně popisuje „jazyk československý“, hierarchizuje – jako podřečí označuje větší územní celky a pro menší zavádí název různořečí. V současné terminologii se vžilo označení nářeční oblast/podskupina a okrajový typ/úsek (viz příslušné pasáže v Encyklopedickém slovníku češtiny, 2002).
Kouble vychází z Jirečka nejen terminologicky, ale přebírá i způsob zpracování (s. 49): „maje před sebou výborné pojednání pana Jos. Jirečka o podřečí východních Čech v IV. sv. Musejníka loňského, rozdělil jsem snůšku svou dle něho na tré oddělení [Hláskosloví, Tvarosloví, Slovník – pozn. aut.] a chtěje šetřiti krátkosti, tu kde podřečí naše s východním se shoduje, cituji čísla dotyčných položek.“ Někdy však jeho snaha po maximální úspornosti vyjádření jde tak daleko, že bez nahlédnutí do pojednání Jirečkova se čtenář ve výkladu neorientuje, např.: „Co do gen. jedn. podstatných i-kmenů z nominativu, vokativu, accusativu a instr. množných a přípony komparativu a příslovek [sic], platí totéž co v podřečí východním“ nebo ještě stručněji: „Co v P. V. pod č. 21. a 23. řečeno, platí i zde“ a rovněž: „Co do číslovek tytéž změny co v P. V.“
Kouble k nářečním rysům, které vytyčil Jireček jako typické pro širší oblast (severo)východočeskou, přidává specifické jevy podkrkonošské. Jeho popis je výstižný a dokumentuje, že byl nejen místním rodákem, ale také dovedl pozorně poslouchat a zaznamenávat mluvu svých vrstevníků. Nářeční diference popisuje na pozadí spisovného jazyka, v oddíle Hláskosloví obvykle konstatováním vsouvá se, vysouvá se, střídá se s, mění se v: „i se mění v j v mužském dativu hochoj, psoji“, jeho práce však zasluhuje uznání už s vědomím toho, že vlastně neměl hlubší lingvistické vzdělání. V následujícím přehledu zachováváme původní Koublovo zařazení jevů do kapitol Hláskosloví, Tvarosloví, Slovník.
[60]1.1 Hláskosloví
1.1.1 Nářeční rysy dosud existující
Kouble nejenže nářeční znaky místní mluvy shromáždil, ale pokusil se i o jejich základní utřídění, jeho formulace jsou z dnešního pohledu místy úsměvné. Konstatuje-li Jireček v 1. bodě oddílu Hláskosloví: „Rozdílu nějakého mezi i a y naprosto není. Obě hlásky znějí stejně“, komentuje Kouble tento jev stroze: „Šetří se zvlášť v okolí Vysokého rozdílu mezi i a y.“ V Dodatcích pak poznamenává: „u místo y: bul (byl) zachovalo se u nejstarších lidí ve Vojtěšicích.“ Přitom je nabíledni, že každý dialektolog by na Vysocku při zaslechnutí vyslovovaného y v duchu zajásal! ČJA zařazuje změnu i > y (též ý > í, tj. splynutí hlásek y/ý a i/í ve výslovnosti) mezi PRO. Izoglosou F2a vymezuje oblast Valašska a slezských nářečí, kde výslovnostní rozdíl y/ý a i/í zůstal uchován. Výzkum pro ČJA tento jev v Podkrkonoší nepostihl, při podrobném mnohaletém výzkumu nářečí v Podkrkonoší byl však autorkou zachycen před koncem 20. století na Železnobrodsku a v současné době již jen sporadicky v Pasekách nad Jizerou. Přibližně totéž platí i o výslovnosti tvrdého l (PRO E4ab), kterou Kouble lokalizuje do okolí Vysokého a Hořeního Hamru (chłap[5]). V současné době je možné ji zaslechnout spíš jen v příčestí minulém (dał, šeł do škoły, blikało to, porážeł tele), častěji u slovesa „být“ a v některých jednotlivých slovech (ke stołu, kamizoła a také vospałej), s reflexy ł v lexikalizovaných případech (vhát, vžina ,lež, lhář‘, vžice) se setkáme v běžné mluvě i nyní. Mapa ČJA I-77 lhát, lhář vymezuje kompaktní areál podoby vhát právě v Podkrkonoší a v Podještědí. Korespondenční ankety zachytily výslovnost ł pouze v příčestí l-ovém (był, dostał) jen ve třech lokalitách v okolí Jablonce nad Nisou. Málokterý z externích dopisovatelů, místních učitelů v dialektologii speciálně neškolených, dokázal totiž tento jev (stejně jako vyslovované y) postihnout. Územní rozložení tak nebylo možno zakreslit izoglosou, proto se tato položka dále nezpracovávala.
Jako archaické lze označit i podoby 1. pl. adjektiv s provedenou diftongizací í > ej po c, z typu velicej, širocej, mnozej, ubozej ,velicí, …‘, které uvádí Šembera i Kouble, podle něj pak cituje Gebauer (1963) a na základě vlastního výzkumu je registruje i Stránský (1929). Nenajdeme je však později u Běliče (1972) ani v ČJA, protože do Dotazníku pro výzkum českých nářečí nebyl tento jev zařazen; rovněž Hlavsová (1987a) je charakterizuje jako nověji nezachycené, nepotvrdily je ani korespondenční ankety. Při současném terénním výzkumu byly tyto diftongizované podoby zaznamenány v Pasekách nad Jizerou (chlapi dva velcej, mnozej kalci, dřiu̯ žebrali takoví liďi ubozej, řemeslňíci sou drazej), přičemž nejfrekventovanější z nich je podoba ňácej, objevující se i v zápiscích [61]místních písmáků (ňácej zloďeji, ňácej krancáci ,pohraničníci‘, ňácej muzikanťi, ňácej vojáci, pili jako ňácej páňi). Jde patrně o podobu lexikalizovanou, stejně jako 1. pl. maskulina muchcej ,mužští‘, který byl zapsán v době meziválečné jako jedna ze zvláštností místní mluvy v „pamětnici“ neboli kronice obce Loužnice.
1.1.2 Nářeční rysy dnes nepotvrzené
K nářečním rysům, které současný výzkum již nepotvrdil, patří v oddíle Hláskosloví uváděný tvar velkejm, malejm, popříp. malem v 7. sg. (s velkejm hlukem, malejm/malem zvonkem) a zakončení infinitivu na -ťi Koublem lokalizované do Pasek nad Jizerou a Sklenařic. ČJA IV-203 dobrým instr. sg. m./n. formy s dobrejm/dobrem v Podkrkonoší nezaznamenává, sporadický tvar dobrejm je registrován v Podještědí (bod 106 výzkumné sítě ČJA).
1.1.3 Nářeční rysy Koublem nezachycené
Kouble se kupodivu nezmiňuje o příznačné podkrkonošské změně dl > ll (sella si), ačkoli ve všech pozdějších popisech je uváděna mezi základními znaky podkrkonošského nářečí, srov. např. Stránský (1929), Bělič (1972) aj. Bělič píše: „… ve zbytcích se zde vyskýtá změna dl > ll ( > l), např. sellák, žrállo…“ Podle výsledků korespondenčních anket vytváří podoba sellák malý areál pouze v Podještědí. Výzkumem pro ČJA byla změna dl > ll v Podkrkonoší zachycena ojediněle (v bodech 101, 103–105 výzkumné sítě) a znázorněna na mapě ČJA V-380 vedle. Přímý terénní výzkum však potvrdil její poměrně častý výskyt (tolle, polle toho, maj poholli, na žilli, zrcallo, ďivallo, zbírať prállo, u selláka, upalla sem, vokralli nás…), a to i v současné mluvě střední a mladší generace.
1.2 Tvarosloví
1.2.1 Nářeční rysy dosud existující
Obdobně stroze jako bod 1 v oddíle Hláskosloví formuluje Kouble i první bod Tvarosloví: „Neuslyšíš v obecné mluvě lidu našeho, aby nominativu množného užívalo se místo accusativu. Taktéž se i zhusta šetří rozdílu mezi životnými a neživotnými v nominativu.“ Poslední větou Kouble jakoby mimochodem připomíná, že se v Podkrkonoší u adjektiv a zájmen v 1. pl. m. živ. užívá tvarů shodných se spisovným jazykem. Korespondenčními anketami bylo vyjadřování životnosti (ťi mlaďí) v těchto případech potvrzeno, a to celkem v sedmi vesnicích – na Železnobrodsku a v okolí Pasek nad Jizerou. Mapa ČJA IV-206 dobří nom. pl. m. živ. tento areál v Podkrkonoší rovněž dokládá a jev zachytil i současný výzkum v řeči nejstarších mluvčích (ťi Koldofšťí, kǝrkonošťí zbojňíci, tanvaldšťí fabrikanťi, češťí vojáci, mlaďí chlapi ňekeří, ťi drau̯ci sou chráňeňí, sme chráňeňi ťím hájem), i když v běžné mluvě samozřejmě převládají tvary obecněčeské (českí vojáci, mladí chlapi ňekerí…).
[62]U slovesa „být“ se Kouble zmiňuje pouze o 1. os. sg., které tu, „když není pomocné“, má tvar su. Hlavsová (1987a) píše, že tento slovesný tvar nebyl nověji zachycen. Doložil ho však materiál shromážděný korespondenčními anketami ÚJČ, uvádí ho Bělič (1972), navíc s tvary 1. a 2. os. pl. seme, sete. Do Dotazníku byly všechny tři položky zařazeny (2473 1. sg. jsem, 2475 1., 2. pl. jsme, jste), plurálové formy nepřinesly očekávané územní rozdíly, proto byla zpracována jen forma sg. ČJA IV-425 jsem 1. sg. ind. préz. Tvar su charakterizuje ČJA jako moravský, v Podkrkonoší mapován není (jediný výskyt je v bodě 106 v Podještědí). Při současném výzkumu bylo zapsáno jen několik málo případů (to su ráda, já su na tolle šikou̯nej… a zcela výjimečně také nebo seme hořeňí cestou šli, sete to vi!).
1.2.2 Nářeční rysy dnes nepotvrzené
Žádným z novějších výzkumů se nepotvrdil tvar dativu té (nevjeďał sem, co té a sé koupiť mám), zatímco sé uvádí Stránský, srov. níže; nyní je známo jen ve rčení nemúš miť na se, diž dá do se ,nemůže mít na sebe, když všechno projí/propije‘. Patrně beze zbytku zanikl tvar 4. sg. f. tou místo tu (dokladový kontext Kouble nepřipojuje).
1.2.3 Nářeční rysy Koublem nezachycené
Vyrovnání ve prospěch nepřehlasovaných podob (včetně podob vzniklých analogií) registruje Kouble jen v příčestí minulém (držał, leťał, …), nikoli už v infinitivu. Bělič (1972) uvádí oba případy, přičemž výskyt infinitivů (křičat, slišat, ležat a také leťat, seďat) charakterizuje jako omezenější. Tento stav byl zachycen korespondenčními anketami i současným výzkumem. Že příčestí minulé tohoto typu bylo ještě v druhé polovině minulého století jevem značně frekventovaným, potvrzuje jeho častý výskyt i v novějších záznamech místních písmáků (kluci křičali, roskřičal se na ňi, abi vostatňí neslišali, fšechno slišala, ležala na posteli, homolki se zaležali, nevidržala biste to, šefci seďali u práce, poseďal sem si v hospoďe, leťala pro hospodáře, sleťal sem do vodi a řada dalších). ČJA IV-370 večeřel příč. min. sg. m., IV-372 klečel, IV-373 hořel a IV-374 věděl eviduje areály podob s -a- v Podještědí, Podkrkonoší a na Náchodsku. Mapy ČJA IV-347 večeřet inf. a V-4 a) večeřet inf. podobu večeřat v Podkrkonoší nepostihují, mapa v pátém dílu je dokonce pojata jako regionálně moravská.
Kouble se nezmiňuje ani o přízvuku na předposlední slabice, ačkoli byl zaznamenán v Křižlicích v Krkonoších už A. V. Malochem[6]. Na mapě ČJA IV-369 [63]přízvuk a melodie je zakreslen malý areál výskytu uvedeného jevu v okolí Držkova (bod 101), výzkumem byl jev zachycen na širším Železnobrodsku v 70. letech minulého století[7] ve velkém množství autentických mluvených projevů – přízvučná slabika je vyznačena podtržením (do rána, jevišťe, schořala, do Loužňice, přet polenni, dohromadi, nechiťil ji, na dovolenou, nezapomňela, přet Pirochovejma, jennaštiricítka apod.). V současné době byl potvrzen na více místech v Podkrkonoší (Držkov, Paseky nad Jizerou, Benecko, Mrklov, Horní Sytová), vždy však jen u jednotlivých mluvčích.
1.3 Slovník
Oddíl věnovaný lexikální zásobě je dosti obsáhlý, bohužel však méně přehledný. Slova nejsou řazena vždy abecedně a Kouble se omezil (ostatně stejně jako Jireček a Šembera) pouze na zápis dialektismu a jeho převedení do spisovného jazyka, gramatická charakteristika a exemplifikační spojení chybí, srov. níže. Většina slov a slovních spojení byla dnešním výzkumem potvrzena, alespoň v pasivním úzu, zcela v zapomnění patrně upadly některé dialektismy ze základní stati (zde výjimečně ponecháváme původní autorův zápis i jeho grafickou úpravu, jen připomínáme, že infinitiv na -ti užil Kouble zajisté pod vlivem spisovného úzu): bachořiti, klevetiti; dohejbati, kárati; hodal, chlap; chlíkati někomu, někoho milovati; omejknouti, vytýkati; omlknouti se, opozditi se; rampora, opěrák u dveří; sklácený, roztoulaný; zhuslo se mu, omejlil se; znejvati, na prázdno běhati; z Dodatků pak: drmodlík, struhadlo; skřek, klec na ptáky; smrštiti, něco řízně vykonati; šňorkovati, o jmění připravovati; věští, lítá jako věští, běhá divoce; vyrancati, vybíti někoho.
2 Pozdější popisy nářečí
2.1 Josef Stránský
Jen pro úplnost[8] je třeba připojit ještě alespoň stručnou zmínku o obecně méně známém Josefu Stránském, autoru nedatovaného rukopisu Lidová mluva na Jilemnicku.
Do nedávné doby bylo možné podle vysoké odborné úrovně rukopisu o Stránském předpokládat jen to, že byl školeným filologem. Teprve letos se podařilo zjistit o něm bližší údaje. Byl rodákem z Pecky, žil v letech 1891–1953, vystudoval FF UK, působil jako gymnazijní [64]profesor v Jilemnici a v r. 1929 na FF UK předložil a obhájil doktorskou práci Lidová mluva na Jilemnicku[9].
Jilemnickem Stránský označuje někdejší okres Jilemnický, tj. východní část tradičního Podkrkonoší od Pasek a Vysokého nad Jizerou přes Kundratice, Studenec, Brannou a Benecko, ze seznamu zkratek vyplývá, že v tomto regionu provedl výzkum v obdivuhodně velkém počtu lokalit – celkem ve 33 místech. Velice dobře si uvědomuje centrum a periferii podkrkonošského nářečí, za nejarchaičtější označuje Pasecko (Paseky nad Jizerou, Sklenařice a Zlatou Olešnici) a dokládá, jak nářeční znaky směrem do středu země mizí (za místa s nejvíce nivelizovanou mluvou pokládá jižně položené vesnice Roztoky, Kruh a Studenec).
2.1.1 Hláskosloví
Na Pasecku zachytil vyslovované y nejen v případech jako byl, aby, chybjeť, ale i v pozicích dalších (vosoby, pytle, vyleťala, mynáři, holky), také po c, s, z, č a ř (spjewácy, skusyl, u křyže je zyma, večýr, hořý, na křy ,na keři‘). Vyslovované ł (anďeła se ptał, na skáłe, vobłoha, złášňi, Metełka, zavolał a v řadě dalších tvarů slovesa „být“) charakterizuje jako rychle mizející. Zaznamenává i reflexy ł u slov vžice, vhačka ,lež‘, vžina ,lež, lhář‘, nevžu (přepisuje jako u̯hačka, …).
Výskyt dvojhlásky ej v 1. pl. adj. po c, z (muscej/muchcej, hescej, kluci velcej, diš sme bili malicej ,maličcí‘, liďi blichcej ,blízcí‘, že sou leki a doktoři drazej, gde pak je Nedvjezej?) chápe jako diftongizaci ý > ej v důsledku tvrdé výslovnosti hlásky ý v těchto pozicích.
Vznik Koublem nezaznamenané gemináty ll vysvětluje shodně se současným územ asimilací z dl (strašilla, přel lidma), navíc uvádí i podobu rl (serlák) a zvratnou analogií vzniklé pudlitǝr – tyto dvě podoby současný výzkum nezachytil.
Za podstatný znak nářečí pokládá původní nepřehlasované i analogií vzniklé tvary příčestí minulého, obě skupiny odlišuje a hojně dokumentuje (také dnes už vymizelými podobami von přišal, bǝrzo umřal), uvádí i adjektivum z příčestí n-ového (kluku ubrečanej) a také infinitiv s koncovkou -ť (pǝršať, vidǝržať, klečať, křičať, večeřať).
2.1.2 Tvarosloví
Stejně jako Kouble registruje zachovaný rodový rozdíl v 1. pl. adjektiv (liďi chitří, Dušňičťí ho hoňili, bili porou̯naňí, jako novotvar pak označuje tvar kerí: sou tam asi dvá, kerí dou do kostela), v 3. sg. jmen adjektivního sklonění zaznamenává koncovku -em (přet Novem rokem, se starem člou̯jekem, s ňákem [65]Petrem, Koublem zachycený tvar malejm zvonkem neuvádí) a u zájmena „sám“ nejen v 3., ale i ve 4. a 6. sg. upozorňuje na formu sé/se (ulil sé kafe, nemá ňic na se, třikrát po se – o podobě té, kterou zaznamenal Kouble, se nezmiňuje).
Na archaickém Pasecku zachytil v 1. sg. préz. tvar su (su udřenej, su hloupá, nejsu váš sin, …) a jedenkrát, jak píše, slyšel v 2. pl. sete (to sete žencká).
2.1.3 Slovník
Za zmínku ještě stojí, že Stránský ke kapitolám věnovaným hláskosloví a tvarosloví připojuje další dva oddíly – o tvoření slov a skladbě – a také obsáhlý diferenčně pojatý abecední slovník (na cca 220 pro Stránského typických půlstranách). Ten je zpracován způsobem blížícím se současné lexikografické praxi a převyšuje předchozí nářeční soupisy slov (včetně slovníku Kubínova) tím, že autor v něm jako vůbec první uvádí obvykle ilustrační kontexty, navíc se zkratkami míst zápisu. U polysémních slov diferencuje jednotlivé podvýznamy a připisuje i poznámky stylistické, byť zřídka:
bába 1. jídlo z brambor na pekáči pečené Volešňáci ráďi bramboroví bábi Rp. [Roprachtice – pozn. aut.], 2. jídlo z vajec a mouky na pekáči pečené Rt. Mř. [Roztoky, Mříčná], 3. květy na okně z mrazu ďelaj se nám bábi na vokňe D. Š., Br., Mř. [Dolní Štěpanice, Branná, Mříčná], 4. manželka (bez hanlivého smyslu) bába má mňela jedenázd ďeťi, já nemňel žádní H. Š. [Horní Štěpanice], 5. šátek na hlavě uvázaný určitým způsobem Pon. [Poniklá], 6. tisícikoruna von ňe dal ti dje bábi a tři sta Rp.
Heslová slova sice postrádají gramatickou charakteristiku, termíny však mívají zkratku oboru: bičik (tkalc.).
Práce Josefa Stránského Lidová mluva na Jilemnicku je prvním lingvisticky fundovaným a detailně zpracovaným popisem podkrkonošského nářečí.
2.2 Božena Krpatová
Nářečí v Podkrkonoší, zprav. jen v jednotlivých obcích, bylo tématem rovněž několika dalších diplomových a disertačních prací[10]. Z těch starších je třeba se zmínit o diplomové práci Boženy Maturové (provd. Krpatové) Lidová mluva v Radčicích (FF UK, Praha 1948). Má tradiční složení kapitol: Hláskosloví, Tvarosloví, Skladba, Slovník, Ukázka mluvy. Ojedinělá je v tom, že ke slovníku připojuje oddíl Lidová rčení shromažďující v místě obvyklé frazémy (je nevida neslicha ,nechce nic slyšet‘, s koňma bi se kopal ,je hodně rozzlobený‘, straťil se jako pšic ,nepozorovaně‘). Práci zde uvádíme především z toho důvodu, že stála [66]na počátku sběru a popisu nářečí, kterému se B. Krpatová věnuje po celý život. V roce 2012 do dialektologického odd. ÚJČ osobně předala dva mnohostránkové lexikální soupisy ze Železnobrodska. První je doplněný slovník právě této diplomové práce, tedy dialektismy sebrané cca do roku 1948 (čítá 110 stran hustě psaného strojopisu), druhá s názvem Slovník po 1950 Radčice – Jirkov obsahuje lexikum zachycené v průběhu dalších více než 60 let, tj. zhruba do roku 2010 (259 str.). Slovníky jsou zpracovány běžným způsobem, heslové slovo má gramatické charakteristiky a výklad významu, výjimečné jsou uváděním neobyčejně obšírných exemplifikačních kontextů. Občas se však stane, že se v nich dokladované slovo vůbec nevyskytne (bodlinka, -i ž. = ranka: Že ťi s prstu teče kreu̯? Slízňi si to, kreu̯ svou múžeš. Popíchal ses, diš si trhal šípki, že. bruslek, -u m. = vesta: No to zas je prau̯da – to je modz dobrá vjec a teplá ešťe navíc, že hřeje, tak i nepřekáží, to jo. čábrovať nedok. = zbytečně chodit: Cože, ti uš tadi kolem nás tak po ránu? – Ále chčera, diš sem šla kolem vás, ňegde sem tu potraťila šáteg z hlavi, tag ho hledám. Bil vítr, tak ho ňekam vonnes. Dlouhá noc = noc před 24. 12.: Ne, letos si to ukliďim dřiu̯ a né jako loňi, abich pag ze Šťedrího večera ňic nemňela a šla spát.). Je pravda, že některá hesla z prvního souboru se v druhém opakují, přesto však takto obsáhlá lexikální databáze zpracovaná jedincem nemá v kontextu popisů podkrkonošského nářečí obdoby.
3 Směr současného nářečního bádání
Z pohledu jazykovězeměpisného byly naše dialekty komplexně popsány v ČJA, široce koncipovaný systematický výzkum našich nářečí tím skončil.
Autorka tohoto článku však ve výzkumu mluvy v Podkrkonoší stále pokračuje a zaměřuje se především na pořizování zvukových záznamů vyprávění nářečních mluvčích. Výběr těch nejlepších textů (po stránce nářeční, obsahové a také technické) přinášejí tři sbírky vyprávěnek s CD v příloze každé z nich[11]. Paralelně vzniká diferenčně pojatý Nářeční slovník z Podkrkonoší, který v porovnání s Podkrkonošským slovníkem (Bachmannová 1998) rozšíří jednak záběr územní na celé tradičně české Podkrkonoší, jednak i záběr časový, protože lexikum získané přímými terénními výzkumy obohatí excerpty z archivních pramenů.
Dialektologický kolektiv ÚJČ zpracovává celoúzemní Slovník nářečí českého jazyka, koncipovaný jako abecedně řazený tezaurus. Vzhledem k obsáhlosti materiálu, náročnosti zpracování a počtu zapojených pracovníků se jedná o úkol s delší časovou perspektivou.
Podkrkonošská nářeční oblast je v materiálové databázi k tomuto slovníku bohatě zastoupena. Nářečně svébytné Podkrkonoší se tak ukáže v kontextu dia[67]lektů českého národního jazyka nejen jako oblast sui generis, ale rovněž jako oblast s dialekty, které některými svými rysy odrážejí společný vývoj s ostatními nářečími našeho národního jazyka.
LITERATURA
BACHMANN, L. – BACHMANNOVÁ, J. (1976): K přízvuku na penultimě v severovýchodních Čechách. Studia z filologii polskiej i słowiańskiej, 15, Warszawa, s. 95–100.
BACHMANNOVÁ, J. (1998): Podkrkonošský slovník. Praha: Academia.
BACHMANNOVÁ, J. (2011): Regionální nářeční slovník a problémy jeho zpracování (na materiálu z Podkrkonoší). In: Z. Holub – R. Sukač (eds.), Dialektologie a geolingvistika v současné střední Evropě. Frýdek-Místek: Kleinwächter, s. 79–87.
BĚLIČ, J. (1972): Nástin české dialektologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. (Všechny citace užité v tomto příspěvku jsou z oddílů Svčes. okrajový pás a Nářečí v Podještědí a v Podkrkonoší, s. 231–233.)
CUŘÍN, F. (1970): Kapitoly z dějin českých nářečí a místních i pomístních jmen. Praha: Universita Karlova.
ČJA: Český jazykový atlas 1–5, Dodatky. (1992–2011). Praha: Academia.
Dotazník pro výzkum českých nářečí (1964–5): Ústav pro jazyk český ČSAV, dialektologická oddělení Praha – Brno.
Encyklopedický slovník češtiny (2002). Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
GEBAUER, J. (1963): Historická mluvnice jazyka českého, I. Hláskosloví. 2. vyd. Praha: Nakladatelství ČSAV.
HLAVA, S. (1997): Zapadlý vlastenec P. Josef Alois Kouble. Z Českého ráje a Podkrkonoší č. 10, s. 177–180.
HLAVSOVÁ, J. (1987a): Počátky české dialektologie. Naše řeč, 70, s. 75–81.
HLAVSOVÁ, J. (1987b): Počátky české dialektologie II. Naše řeč, 70, s. 141–149.
JIREČEK, J. (1863): Podřečí východních Čech. Časopis Musea království českého. Praha: Nákladem Musea království českého, 37, s. 323–345.
KOUBLE, J. (1864a): Podřečí severních Čech. Časopis Musea království českého, 38, s. 49–57.
KOUBLE, J. (1864b): Dodatky k rozpravě o podřečí ve východních Čechách. Časopis Musea království českého, 38, s. 250–252.
MATUROVÁ, B. (1948): Lidová mluva v Radčicích. Rkp. diplomové práce FF UK.
SKRBEK, J. (1939–1940): Bozkovský rodák, děkan J. A. Kouble, jazykozpytec a buditel. Beseda, 1, s. 70–71, 91.
STRÁNSKÝ, J. (nedatováno): Lidová mluva na Jilemnicku. Rkp. doktorské práce FF UK obhájené v r. 1929, v majetku dialektologického odd. ÚJČ.
ŠEMBERA, A. V. (1864): Základové dialektologie československé. Vídeň: Nákladem autora.
[1] Příspěvek vznikl v rámci řešení grant. projektu GA ČR – P406/11/1786 Slovník nářečí českého jazyka.
[2] Uspořádal sbírku epigramů Zrnka české soli (1862), mnohé do ní sám složil, napsal divadelní hry Překvapení (1867) a Rybrcoul druhý na Krkonoších (1867).
[3] Podrobně v oddíle Svazky izoglos v nářečích, ČJA 5, s. 608–651.
[4] O korespondenčních anketách a způsobu jejich zpracování Bachmannová, J.: Izoglosy nářečního mikroregionu. Na materiálu korespondenční ankety ÚJČ z Podkrkonoší, Naše řeč, 88, 2005, č. 4, s. 169–174 a také Jazykovězeměpisný výzkum nářečí metodou korespondenčních anket. In: Čeština v pohledu synchronním a diachronním. Stoleté kořeny Ústavu pro jazyk český. Čmejrková, S. – Hoffmannová, J. – Klímová, J. (eds.) Praha: Karolinum, 2012, s. 291–296.
[5] Všechny nářeční citace jsou zapsány způsobem dnes v oboru běžným, původní (mnohdy nejednotný) zápis jednotlivých autorů se nerespektuje.
[6] Jičínský profesor A. V. Maloch byl jedním ze spolupracovníků A. V. Šembery. Doplňky k nářečí českému. Podány panem profesorem Antonínem Vánkomilem Malochem z r. 1854 přetiskuje v plném znění Cuřín (1970) na s. 110–123. O Malochově přínosu pro českou dialektologii podrobně Hlavsová (1987a).
[7] Novotná, J. (Bachmannová), Hláskosloví obce Loužnice na Železnobrodsku. Rkp. diplomové práce FF UK 1973. Výskyt přízvuku na penultimě byl potvrzen měřením ve fonetické laboratoři FF UK.
[8] O nedatovaném rukopisu J. Š. Kubína Podkrkonoší. Lidová mluva (sběr dokončen údajně v roce 1916), který je v majetku dialektologického odd. ÚJČ, se tu nezmiňujeme záměrně, protože pro Kubína Podkrkonoší znamená Mnichovohradišťsko, Mladoboleslavsko, Jičínsko a Hořicko, tedy oblast, která je od Podkrkonoší popisovaného v tomto příspěvku dosti vzdálena, v současném pojetí představuje spíše vnitrozemský pás svč. nářeční podskupiny.
[9] V dialektologickém odd. ÚJČ je původní verze rukopisu s autorovými opravami a poznámkami obsahově shodná s originálem jeho doktorské práce uložené v Archivu UK v Praze. <https://is.cuni.cz/webapps/archiv/public/book/bo/1836656452491438/192/?lang=cs>.
[10] Obsáhlý seznam literatury oboru od roku 1968, včetně prací diplomových a disertačních, přináší šestý svazek ČJA, Dodatky.
[11] Za života se stane ledacos. Liberec, Bor 2008, Co my toho prožili. Vyprávěnky z Podkrkonoší I. Liberec, Bor 2012, Jak to bylo dřív. Vyprávěnky z Podkrkonoší II. Liberec, Bor 2013.
Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Letenská 4, 118 51 Praha 1
bachmannova@ujc.cas.cz
Naše řeč, ročník 97 (2014), číslo 2, s. 57-67
Předchozí Z dopisů jazykové poradně
Následující Richard Změlík: Vybraná problematika z autorské lexikografie
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1