Časopis Naše řeč
en cz

Vybraná problematika z autorské lexikografie

Richard Změlík

[Články]

(pdf)

Selected problems of authorial lexicography

The present paper explores the topic of authorial dictionaries – a subject rarely discussed in Czech academic discourse. The aim of the study is to present several forms of authorial dictionaries, focusing mainly on current and up-to-date methods. At the beginning, the study explores two viewpoints (J. Mattausch and H. E. Wiegand) of the taxonomy of authorial dictionaries, of which the second is subjected to slightly stronger criticism. The article also looks at the development of this special lexicographical discipline. Finally, the paper mentions future perspectives of modern corpus devices in the sphere of authorial lexicography.

Key words: dictionary, dictionary concordance, frequency dictionary, index, lemma, lexicography, literary criticism, textology
Klíčová slova: výkladový slovník, konkordanční slovník, frekvenční slovník, index, lemma, lexikografie, literární věda, textologie

[1]1 Úvodem

Přestože autorské slovníky tvoří důležitou a zajímavou součást obecné lexikografie, dosud nebyla tomuto tématu v českém prostředí věnována velká pozornost. Soustavněji a systematičtěji došlo k jeho rozpracování v zahraniční lexikografii, zejména pak v německé oblasti, kde nalezneme také řadu teoretických prací zaměřených výhradně na autorskou lexikografii. Zejména od 2. poloviny 20. století vznikají v evropských zemích velké lexikografické projekty soustředěné na zpracování umělecké slovesné tvorby významných národních literátů. Z mnohých příkladů uveďme německý slovník J. W. Goetha, ruské slovníky věnované tvorbě M. Gorkého nebo A. S. Puškina či maďarský slovník excerpující dílo G. Juhácze. Historie autorských slovníků však sahá mnohem dále; první práce tohoto typu vznikají již v 19. století. Josef Mattausch, jeden z německých teoretiků autorské lexikografie, ve své studii Das Autoren-Bedeutungswörterbuch uvádí, že dokonce již v roce 1724 existoval základ ke slovníku Martina Luthera. (Mattausch, 1990, s. 1557) V českém prostředí existuje rovněž několik takovýchto prací, na které podrobněji upozorníme v samostatné studii.

V tuto chvíli je naším cílem představit základní metodologická východiska, která se zformovala v oblasti německé autorské lexikografie, a současně pojednat [69]o hlavních typech (zahraničních) autorských slovníků. Na tomto pozadí současně hodláme představit základní vývojový rámec této disciplíny. Problematika českých autorských slovníků, jejich typologie a vývojové aspekty budou tématem navazující samostatné studie, v rámci níž bude rovněž prezentován aktuální projekt slovníku Jana Čepa, jenž se pokouší funkčně propojit metody korpusové analýzy s nároky, které na umělecké texty klade moderní literární věda.

2 Základní typologická a metodologická východiska

Smyslem autorského slovníku je zmapovat jazykovou (převážně lexikální) situaci v konkrétní a většinou jasně vymezené oblasti, kterou definuje slovesná tvorba jednoho autora.[2] Uzavřenost díla představuje významný aspekt pro lexikografickou práci, která tak může podat ucelený, kompletní a systematický přehled o příslušné jazykové situaci.[3] Vedle pragmatické roviny je jedním z hlavních důvodů pro sestavení autorského slovníku význam literárního díla (obecně autora), což ovšem nemusí platit absolutně; jinými slovy, toto nemusí být vždy jediné kritérium, které vede ke koncipování takovéto práce.[4] Zcela jistě se s takovouto situací, kdy význam autora a jeho díla je majoritním kritériem, setkáváme v případě prvních autorských slovníků, jejichž existenci lze systematicky sledovat od 19. století. Důležitou úlohu zde tedy sehrávají texty takových literárních děl, která představují významný potenciál evropské kultury. Jejich výjimečnost reprezentuje specifická jazyková situace, která vychází z volby jazykových prostředků, jež primárně podléhají poetické funkci. V tomto ohledu je jazyková situace literárních děl vzhledem ke komplexní oblasti národního jazyka příznaková. Jako taková byla od počátku reflektována, ovšem jiným způsobem, než je tomu dnes (viz dále).

V předkritickém období je literární jazyk pro svoji kultivovanost a uměleckost považován za reprezentativní podobu daného národního jazyka, za obraz jeho celkové situace. Prvními autorskými slovníky ovšem zpočátku byly takové práce, které excerpovaly materiál antických tvůrců, jejichž díla byla vzorem dokonalého stylu. Náleží sem napříkald Lexicon Aeschyleum (1830), Lexicon Homericum (1885), Lexicon Taciteum (1830) a řada dalších. Postupně vznikaly i slovníky [70]čerpající z domácích literárních fondů. I zde se pak jedná o demonstraci reprezentativní jazykové situace, tentokrát však v rámci příslušného národního jazyka. V oblasti autorské lexikografie byl i ve 20. století jako jeden z prioritních cílů formulován požadavek na realizaci velkých slovníkových projektů, které měly za úkol zpracovat lexikální zásobu významných národních spisovatelů. Mezi mnohými jmenujme polské autorské slovníky, maďarský, bulharský, ruský či např. německý. O probíhajících pracích na těchto projektech se u nás zmiňuje například Oldřich Králík (1961), který rovněž uvádí, že v českém prostředí je v přípravné fázi slovník K. H. Máchy. Máchův slovník ve skutečnosti nebyl nikdy realizován. Lze se tak pouze domnívat, že měl být podobnou reprezentativní publikací, jako tomu je v případě velkých cizojazyčných výkladových autorských slovníků.

Mezi základní typy autorských slovníků náleží konkordanční slovník, index, výkladový slovník (popř. thesaurus) nebo frekvenční slovník. Každý z těchto typů může mít různě modifikovanou podobu a není vyloučeno, že se určité znaky mohou kombinovat. Např. výkladový slovník je podle Mattausche možné specifikovat podle rozsahu excerpovaného materiálu[5] a metajazykových informací (komentářů), Hausmann naopak zdůrazňuje lingvistické hledisko, které stanoví, která jazyková kritéria budou ve struktuře slovníku mít důležité postavení apod. (Hausmann, 1989, s. 971n.)

Na rozdíl od Mattausche, který zevrubně pojednává zejména problematiku výkladových autorských slovníků, jejich typologii a charakteristiku, jakož i dílčí aspekty, vychází Wiegand (1986) důrazněji z epistemologických předpokladů lexikografie. Na pozadí Wiegandových úvah stojí otázka, která směřuje k epistemologickému a následně i funkčnímu využití slovníku. Wiegand zdůrazňuje dvě svým způsobem odlišné koncepce, na kterých staví „konflikt“ dvou metodologicko- epistemologických bází. Tyto dva hlavní póly (typy) možné realizace autorských slovníků podle Wieganda představuje výkladový slovník (Bedeutungswörterbuch) a takový typ slovníku, který se soustředí na formální kritéria, jimiž je autorský jazyk nejen systematizován, ale i interpretován (Formwörterbuch). Rámcově se tedy jedná o diferenci mezi hlediskem sémantickým a formálním, resp. mezi důrazem, jenž je v lexikografii kladen na významové aspekty lexikálních jednotek, a požadavkem tyto jednotky formálně kategorizovat. Výše jmenovaná dichotomie ve skutečnosti nepředstavuje přísnou a zcela neprostupnou hranici, a nelze ji tedy myslet jako důsledné oddělení významu a formy. Je [71]ovšem možné tematizovat (z důvodů metodologických a jiných) jednu z rovin.[6] Ačkoli Wiegand konstatuje, že autorské slovníky náleží pod obecnou lexikografii, kde tvoří specifickou oblast, současně ovšem uvádí, že je třeba rozlišovat mezi autorským slovníkem v pravém slova smyslu a typem slovníku, který reprezentuje např. index (indices) či konkordanční slovník. (Wiegand, 1986, s. 163) Wiegand nesouhlasí s tím, aby se takovéto typy slovníků nazývaly autorskými slovníky, neboť jak index, tak konkordanční autorský slovník naplňují podle Wieganda myšlenku slovníku jen částečně, a proto takovéto označení může vzbudit u uživatele mylné očekávání. (Wiegand, 1986, s. 163–164) Hlavní problém ovšem ve skutečnosti pro Wieganda spočívá v absenci interpretamentů, tedy výkladových aparátů. S tím je rovněž spojena výsledná podoba a forma slovníku, která tím, že neklade důraz na významový či pragmatický výklad hesla, je pro Wieganda nutně redukovaná a neúplná.[7]

Rozpor mezi dvěma základními typy autorských slovníků, na které Wiegand upozornil, je ve výsledku metodologickým sporem. Na straně jedné je zde vyjádřeno hermeneutické hledisko v podobě interpretace významu/ů, na straně druhé se v akcentu na formální kontextualizaci a kritéria jazykového znaku projevuje strukturální koncepce. Tento dvojí aspekt v autorské lexikografii vytváří typově odlišné slovníky.

Jestliže Wiegand chápe výkladový slovník jako konečnou fázi lexikografické práce a slovníky typu Formwörterbuch pouze za meziprodukty, potom z koncepčního hlediska, které akceptuje konkrétní badatelský záměr a přirozeně i příslušný cíl, se situace může jevit odlišně. Jinými slovy, na počátku např. frekvenčního [72]autorského slovníku stojí právě takové odborné, vědecké rozhodnutí, které usiluje interpretovat autorský korpus na základě možností, které lexikografii poskytuje statistika a matematické zpracování jazykové materie (dnes přirozeně za pomoci počítačové technologie), a naopak se záměrně (programově) odklání od interpretace významu. Z tohoto hlediska je potom typ formalizovaného autorského slovníku jevem zcela záměrným a cíleným. Ačkoli takové zpracování, jehož výsledkem jsou formalizovaná data, stojí v určité opozici k typu výkladového slovníku, představuje vlastní (autonomní) způsob zpracování autorského jazyka (lexika), který se reflektuje na metodologické rovině nebo v možnostech, které takovéto zpracování přináší pro další nezávislé zkoumání autorského jazyka. Současně je třeba konstatovat, že tento slovníkový typ zcela nevylučuje sémantický aspekt. Ten je ovšem realizovaný nikoli explicitně (v podobě komentáře), ale je suplován v podobě konkordančních řádků nebo za pomoci využití statistických nástrojů kvantitativní analýzy jazyka. (V korpusové lingvistice tuto oblast představuje především zkoumání soustředěné na lexikální souvýskyty, kolokace, frazeologii, idiomatiku v souvislosti s pojmy centra a periferie v jazyce apod.) Cílem tohoto postupu je snaha o co největší možnou míru objektivizace výsledků. Kvantitativní taxonomie, jež je jedním z typických produktů moderní lexikografie, tedy nemusí nutně představovat pouze mezistupeň a figurovat ve fázi heuristiky, jak dokládá především současná situace v autorské lexikografii.

3 Konkordanční typ

Jedním z velmi frekventovaných typů je konkordanční autorský slovník, který v různých typových modifikacích koncipuje slovníkové heslo do podoby lemmatu nebo slovního tvaru. Ke každému heslu je připojen konkordanční seznam, který reprezentuje daný lexikální výraz v kontextu. Můžeme rozeznávat takový typ slovníku, jenž se zakládá na úplném konkordančním výčtu, nebo který uvádí pouze vybrané konkordance, jež zřetelně dokladují významové užití lexika v textu. První autorské konkordance vznikaly od 2. poloviny 19. století a dle názvu těchto prací je zjevné, že se zaměřovaly na reprezentativní literární díla. Z velkého počtu těchto slovníků jmenujme například práci Daniela B. Brightwella A Concordance to the Entire Works of Alfred Tennyson (1869), slovník Lanea Coopera: A Concordance of the Latin, Greek and Italian Poems of John Milton (1923) nebo A Concordance to the Poetical and Dramatics Works of Alfred, Lord Tennyson Arthura E. Bakera z roku 1914. Jak je zřejmé z názvů, předmětem excerpce se mohlo stát jak celé dílo, tak pouze jeho části. K tomuto typu lze přiřadit i biblické konkordance, které se skutečným autorským slovníkem spojuje především účel, za kterým tyto práce vznikly. Důvod k sestavování konkordančních autorských slovníků spočíval ve snaze představit jazykovou situaci vybraného autora, především pak způsob, jakým (z lexikálního hlediska) pracuje [73]s gramatikou a sémantikou. Jiným důvodem byla praktická upotřebitelnost takových prací, jež poskytovaly sumu příkladů, jak je jednotlivých výrazů v národním jazyce užito. Současně tak tyto konkordance sloužily i jako vzor kultivované podoby (národního) jazyka nebo – jako tomu bylo v případě antických klasiků – jako příklad pro umělecké zacházení s jazykem. Starší autorské konkordance tedy byly rovněž jakýmisi učebnicemi, které de facto odrážely i dobový estetický kánon.

4 Strojově zpracované slovníky (frekvenční typ)

Toto zaměření se pochopitelně ve 20. století zásadně proměňuje. Konkordanční autorské slovníky slouží jiným účelům, především výhradně lingvistickému zkoumání kontextové ukotvenosti a situovanosti výrazu. S tím souvisí i další podoby konkordančních typů, které představují první využívání strojového zpracování autorského korpusu. Takovým příkladem je Bevanův slovník A Concordance to the Plays and Prefaces of Bernard Shaw (1971). V podstatě se zde nejedná o slovník, který by byl typologicky odlišný. Jeho uspořádání je však nikoli dílem manuálního řazení, ale počítačového zpracování, s čímž souvisí nejen rychlejší a snazší vyhledávání v autorském korpusu, ale i další operace, které by u manuálně sestaveného slovníku byly věcí značně komplikovanou.[8] Rostoucí důraz na formální a strojové zpracování od 60. let 20. století vedl v historii autorské lexikografie k sestavování strojově formalizovaných slovníků, jakým je i Word Index to James Joyce’s Portrait of the Artist Laslieho Hancocka z roku 1967. Na rozdíl od konkordančního typu je v tomto případě heslo tvořeno výhradně číselnou matricí, která udává informaci o celkové (absolutní) frekvenci, paginaci a umístění výrazu na řádku. Jestliže jsme u přechozího slovníku konstatovali, že strojové zpracování umožňuje i další způsoby vyhledávání a řazení, platí to i v případě této Hancockovy práce s tím, že takto zpracovaný slovník ovšem vyžaduje zdrojový textový dokument, a navíc konkrétního vydání, což z takovéto práce činí spíše experiment.[9]

5 Výkladový typ

Kromě typu konkordančního či frekvenčního náleží k základním autorským slovníkům typ výkladový, který může mít opět různě modifikovanou podobu. Mattausch rozeznává tři formy výkladových slovníků: první je redukovaná [74]v rovině výběru lemmat, způsobu jejich definice a kontextového doložení; u druhé, již nazývá výběrovým tezaurem (selektiv-thesaurisch), je redukce informací nižší, omezuje se na oblast doložení a definice, zatímco poslední podobu představuje úplný tezaurus, ve kterém nejsou informace o lexikální rovině zásadně omezovány.

Výkladovým typem je například polský Mickiewiczův slovník Konrada Górského a Stefana Hrabce z roku 1962, ve kterém je struktura hesla organizována podle funkčně-sémantického užití lexika, což je u každé takové skupiny dokladováno příklady. Mickiewiczův slovník obsahuje rovněž informace o gramatických kategoriích, jejich frekvenci, stejně jako údaje o celkové frekvenci lemmatu. Analogicky jsou vystavěny i další polské autorské slovníky, např. Słownik polsczczyzny Jana Kochanowskiego (1994) Mariana Kucały a další.

K autorským výkladovým slovníkům, které se soustředí pouze na jedno konkrétní dílo, náleží například práce Erny Merker Wörterbuch zu Goethes Werther z roku 1966. I zde můžeme sledovat analogickou koncepci ve strukturování hesla, podobně jako tomu bylo u výše jmenovaných prací. Důraz je tedy kladen na sémantiku vyplývající z funkčního zapojení lexika v kontextu díla.

K jedněm z nejvýznamnějších výkladových autorských slovníků (např. vedle prací ruské lexikografie) náleží Goethův slovník Goethe-Wörterbuch, který vznikal od 40. let 20. století na pracovištích Německé akademie věd pod vedením Wolfganga Schadewaldta. První fáze zpracování kompletní lexikální zásoby celé Goethovy slovesné tvorby probíhala pomocí lístkové kartotéky, která byla lemmaticky strukturována, a teprve později byl slovník převeden do elektronické podoby. Kromě sémantické a funkční modifikace výrazu informuje slovníkové heslo například o různých konkurenčních lexikálních variantách, gramatických kategoriích či slovotvorných zvláštnostech. Goethův slovník zahrnuje kompletní soubor všech autorových textů, tedy nejen práce literární, ale i deníky, korespondenci či texty odborné. Jednotlivá hesla jsou potom důkladně komentována, a to jak s ohledem na kontext, v jakém se vyskytují, tak vzhledem k autorské tvůrčí intenci nebo dobovému kulturnímu horizontu.

Důležitou úlohu při koncipování takto rozsáhlých projektů měly i nelingvistické disciplíny, především historie, či v případě Goethova slovníku i přírodní vědy. Způsob užití a význam lexika bylo nezbytné zvažovat rovněž s ohledem na dobové reálie či stav bádání v příslušném vědním oboru.

6 Závěrem

Význam a funkce autorských slovníků se od prvních děl tohoto typu značně proměnily. Potřeba vytvářet a koncipovat tyto práce vycházela zprvu z praktických důvodů, kdy jazyk klasických autorů byl považován za vzor jazykové a estetické dokonalosti. Podobně tomu bylo i v případě národních autorů, jejichž díla [75]byla excerpována za účelem vytvořit systematický přehled o jazykové situaci daného literáta, který by zpočátku mohl sloužit pro studijní (školské) potřeby. Slovníky tohoto typu tak mohly v určité době částečně působit i jako neoficiální kodifikační příručky. Proměna funkce autorských slovníků souvisí s narůstajícím kritickým vědomím, které začalo chápat jazyk jako heterogenní, funkčně segmentované pole. Výzkum autorského jazyka se v této souvislosti přesouvá do oblasti odborného lingvistického zájmu, který se projevuje v bádání nad různými formami idiolektů. Funkce didaktická ustoupila vědeckému zaměření, s čímž souvisela i snaha rozšířit metodologickou platformu o nové postupy, které od 2. poloviny 60. let přinášela především strojová (počítačová) analýza jazyka. Spolu s tím začal být kladen zvýšený důraz na lexikostatistiku, což se ne vždy setkávalo s úplným pochopením. (srov. Wiegand 1986)

Obecně náleží autorské slovníky spíše na okraj lexikografie jako takové. Německý lingvista Josef Mattausch na počátku 80. let 20. století ve svém článku Kommunikativ-pragmatische Sprachbetrachtung und Lexikographie: Zur Spezifik des Autorenwörterbuchs (Mattausch, 1982) upozorňuje na to, že zatímco ve světě postupně dochází k realizaci jednotlivých autorských slovníků,[10] německá jazykověda z jeho pohledu poněkud zaostává.[11] Dnes je však třeba konstatovat, že se situace přece jen změnila; německá autorská lexikografie (Autorenlexikographie) v prvé řadě disponuje reprezentativním slovníkem J. W. Goetha (Goethe-Wörterbuch[12]), který poskytl nejen utříděný jazykový materiál veškerých básníkových textů, ale i zázemí pro metalexikografické práce různého typu.

Situace v českých zemích je poněkud specifická, což ovšem neznamená, že by zde tato problematika nebyla reflektována. Zhruba ve stejné době, kdy v okolních zemích vznikají první moderní autorské slovníky, tj. zejména od 50. a 60. let 20. století,[13] dochází u nás ke koncipování prvních prací tohoto typu za pomoci tehdy dostupných moderních (počítačových) technologií.

Z hlediska přínosu, jaký tyto slovníky mají, lze vycházet z toho, co zde již bylo řečeno. Důležitým kritériem je způsob, jakým jsou tyto práce koncipovány. Obecně pak představují vybraným způsobem uspořádaný a systematizovaný [76]přehled, který je schopen podávat určité informace o specifické jazykové situaci realizované v (definované) oblasti literární tvorby a produkce. Před existencí velkých a moderních jazykových korpusů to byly především literární texty, které z velké části poskytovaly zdrojový materiál pro lexikografickou excerpci, přičemž se nemuselo jednat výhradně o autorské slovníky. Ve srovnání s obecnými jazykovými slovníky dnes jistě nelze od autorských slovníků očekávat, že budou schopny reprezentovat národní jazyk v jeho celistvosti a strukturně-funkční mnohovrstevnosti. Tento názor převládal v raném stádiu, kdy kultivovaný literární jazyk autora byl současně pokládán za doklad kulturní vyspělosti celého národního jazyka. Význam autorských slovníků se dnes může realizovat ve dvou základních rozměrech. První vychází z lingvistického hlediska, kdy je autorský jazyk chápán jako funkčně speciální projev národního jazyka. Na tomto materiálu potom mohou být zkoumány lexikální, sémantické, pragmatické či jiné zvláštnosti této jazykové oblasti a vykládány v souvislosti s funkční stratifikací národního jazyka. Druhou sférou, kde může být autorská lexikografie prospěšná, je literárněvědný výzkum.[14] Zde lze uvažovat o širokém spektru možností, jež je autorská lexikografie schopna badateli poskytnout. V prvé řadě se jedná o poznání specifik autorova jazyka, která mohou být pomocí speciálně navržených autorských slovníků systematizována a srovnávána například vzhledem k vývojové proměně autorského tvůrčího gesta nebo rovněž s ohledem na autorovu žánrovou profilaci.[15] Jiná možnost vyplývá ze zkoumání různých žánrových oblastí a jejich vývojových tendencí. Analogicky lze uvažovat o využití při výzkumu speciálnějších literárněvědných kategorií, ke kterým náleží tematika, motivika či narativní kategorie vypravěče nebo promluvová pásma postav apod.[16] Je rovněž možné využít korpusových autorských databází ke speciálním textologickým účelům a sledovat například genezi textů určitého autora nebo komparovat texty a zjišťovat autorství. Zejména moderní korpusové nástroje spolu s lexikostatistikou by mohly přispět k řešení některých specifických příkladů, mezi které náleží i spor o autorství Máchových Cikánů. I když se dnes toto dílo chápe za Máchův text, byly v minulosti vysloveny vážné pochybnosti o Máchově autorství. Oldřich Králík nebo Růžena Grebeníčková se domnívali, že skutečným autorem je Karel Sabina. Dnes nám chybí originální Máchův zápis této prózy, proto se nelze spoléhat například na paleografickou analýzu. Detailní a důkladné porovnání korpusů Máchových a Sabinových próz by možná napomohlo vnést do této otázky více světla.

[77]LITERATURA

BAKER, A. (1967): A Concordance to the Poetical and Dramatic Works of Alfred Lord Tennyson. London: Routledge & Kegan Pal.

BEVAN, E. (1971): A Concordance to the Plays and Prefaces of Bernard Shaw. Detroit: Gale Research Company.

BRIGHTWELL, B. (1970): A Concordance to the Entire Works of Alfred Tennyson. NewYork: Haskell House Publishers.

COOPER, L. (1971): A Concordance of the Latin, Greek and Italian Poems of John Milton. New York: Kraus Reprint Co.

ČERMÁK, F. (2010): Lexikon a sémantika. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

GÓRSKI, K. – HRABEC, S. (1962): Słownik języka Adama Mickiewicza. Wrocław – Warszawa – Kraków: Wydawnictwo polskiej Akademii nauk.

HANCOCK, L. (1967): Word Index to James Joyce’s Portrait of the Artist. Carbondale/Edwardsville: Southern Illinois University Press.

HAUSMANN, F. J. (1989): Wörterbuchtypologie. In: F. J. Hausmann, O. Reichmann, H. E.Wiegand, L. Zgusta (eds.), Wörterbücher. Dictionaries. Dictionnaires. Ein internationales Handbuch zur Lexikographie 1. Berlin – New York: de Gruyter, s. 968–981.

KRÁLÍK, O. (1961): Autorské slovníky. Slovo a slovesnost, 22, s. 239–240.

KUCAŁA, M. (1994): Słownik polszczyzny Jana Kochanowskiego. Kraków: Instytut języka polskiego Polskiej akademii nauk.

MATTAUSCH, J. (1982): Kommunikativ-pragmatische Sprachbetrachtung und Lexikographie. Zur Spezifik des Autorenwörterbuchs. Zeitschrift für Germanistik, 3, s. 303–313.

MATTAUSCH, J. (1990): Das Autoren-Bedeutungswörterbuch. In: R. Gouws, U. Heid, W. Schweickard, H. E. Wiegand (eds.), Wörterbücher. Dictionaries. Dictionnaires. Ein internationales Handbuch zur Lexikographie 2. Berlin – New York: de Gruyter, s. 1549–1562.

MERKER, E. (1966): Wörterbuch zu Goethes Werther. Berlin: Akademie Verlag.

SCHADEWALDT, W. – WERNER, S. – WISSMANN, W. (1966): Goethe-Wörterbuch (Erster Band, 1. Lieferung A – abrufen). Stuttgart – Berlin – Köln – Mainz: Akademie Verlag Berlin.

WIEGAND, E. H. (1986): Bedeutungswörterbücher oder sogenannte Indices in der Autorenlexikographie? Die Eröfnung einer Kontroverse. In: H. E. Wiegand, W. Weiss, M. Reis (eds.), Textlinguistik contra pragmatische Organisation von Rede? Tübingen: Niemeyer, s. 163–169.


[1] Článek vznikl za podpory grantu ESF Inovace bohemistických studií v mezioborových kontextech (CZ.1.07/2.2.00/28.0178).

[2] Lze si samozřejmě představit i takové slovníky, které by se zakládaly na excerpci několika autorů, které spojují příslušná kritéria, např. styl, období, škola, směr apod.

[3] Srov. Mattausch: „Autorský slovník náleží do kategorie speciálních, vymezených slovníků (podle Zgusty ,restricted dictionary‘– v protikladu k typu ,general dictionary‘, jejichž předmětem zájmu je obecně národní jazyk nebo rovněž celonárodní literárně-jazyková úroveň). Jejich oblastí zájmu je řeč konkrétního (významného, reprezentativního) autora, kterou dokládá jeho písemná pozůstalost, jeho dílo jako celek nebo jednotlivá díla a skupiny děl.“ (přeložil R. Z.) (Mattausch, 1982, s. 305)

[4] Obecně ovšem platí, a to i v současnosti, že literární význam (renomé díla) tvoří zvláštní podíl při rozhodování o sestavení autorského slovníku.

[5] Mattausch rozlišuje mezi autorským slovníkem excerpujícím jedno dílo (Werkwörterbücher), skupinu děl (Werkgruppenswörterbücher) a úplnou excerpcí veškeré slovesné činnosti autora, tedy kromě tvorby literární například i esejistiku, korespondenci apod. (Gesamtwerkwörterbücher). (Mattausch, 1990, s. 1549)

Současně je podle Mattausche taxonomii autorských výkladových slovníků možné definovat podle rozsahu dokladového materiálu a metajazykového aparátu. (Mattausch, 1990, s. 1550)

[6] Byla by rovněž mylná taková představa, která by kvantitativní postupy chápala pouze jako ekvivalent katalogizace. Jak konstatuje František Čermák, „frekvence slova je inherentní vlastností každého lexému […] a do ní se zrcadlí více dalších aspektů.“ (Čermák, 2010, s. 244) Kvantitativní analýzu je třeba chápat jako kvalitativní součást jazykové materie vyjadřované skrze její kvantitu.

[7] Pro Wieganda jsou takové slovníky, které se soustředí zejména na formální či kvantitativní výsledky a jež mohou být například výstupem počítačově zpracovaného autorského korpusu, jakýmisi meziprodukty (Zwischenprodukte), které mají pouze podpořit finální stádium, jímž je výkladový typ autorského slovníku: „Cestou k výkladovým slovníkům jsou tyto slovníky meziprodukty lexikografie, představují stádium datové přípravy, což platí stejně tak i pro klasickou lexikografii, např. pro slovníky zpracovávající vývoj jazyka. Jestliže je tento aspekt opomenut nebo úplně ustoupí do pozadí – a existují jasné náznaky, že se to stále víc děje – potom nastupuje osamostatnění formálních slovníků. Meziprodukty lexikografické práce vedou k výslednému produktu. Platí zde motto: třídění namísto komentování. […] Počítač, jenž je v podstatě symbolem segmentování, jako uživatelsky nezávislý stroj není nic víc! Ne, v počítači to nespočívá. Spočívá to v zájmu těch, jež ho v tomto směru využívají. […] Slovníky orientované na formální rysy korpusu a jeho jazykových jednotek nejsou klíčem k významu, nezprostředkovávají žádný minulý obsah pro budoucnost. Jelikož je zhotovování takovýchto slovníků samoúčelné, míjí se s hlavním úkolem autorské lexikografie. Výkladové slovníky znamenají důležitý předpoklad pro vývoj lexikografie, pro porozumění její podstatě a rovněž pro vývoj jazyka. […] Jako motto by mělo tedy platit: segmentovat, počítat a třídit především proto, aby jeho výsledkem bylo komentování!“ (přeložil R. Z.) (Wiegand, 1986, s. 168, 169)

[8] Jedná se např. o výčty konkordancí na společném místě (k tomu sloužící paginace), ve společném díle apod. Děrnoštítková metoda, která zde byla použita, umožnila takovéto typy jednoduchých operací.

[9] Explicitní konkordance je zde vyjádřena posloupností čísel, která odkazují k patřičnému místu v textu.

[10] Mattausch odkazuje zejména k pracím ruským, polským, maďarským, rumunským či bulharským. (Mattausch, 1982, s. 303)

[11] „Vzhledem k těmto typově odlišným oblastem zkoumání a zájmům neudivuje, že autorským slovníkům jako konkrétnímu lexikografickému typu – přes narůstající teoretickou reflexi orientovanou na přípravu autorských slovníků – není v německém prostředí věnována téměř žádná pozornost.“ (přeložil R. Z.) (Mattausch, 1982, s. 304)

[12] Goethův slovník byl vydáván zprvu po sešitech. První z nich byl publikován v roce 1966 a zahrnoval hesla A–abrufen, druhý sešit byl vydán po roce a obsahoval hesla Abrufung–Ackerwand, třetí sešit vyšel opět po roce s hesly Ackerwerk–Allgemeinheit atd. Poslední desátý sešit vyšel v roce 1978 a obsahoval hesla Ausführungsart–azurn. Těchto prvních deset sešitů pak tvořilo první svazek celého slovníku. Tento svazek má přes 1300 stran.

[13] Jednotlivé přípravné fáze jsou ovšem starší.

[14] Obě roviny by však ve výsledku měly tvořit komplementární celek tak, aby byly využitelné jak z lingvistického hlediska, tak z literárněvědného.

[15] K těmto otázkám se podrobněji vyslovíme ve druhé části příspěvku, kde pojednáme jak o existujících českých autorských slovnících, které se tuto problematiku pokouší určitým způsobem reflektovat, tak o koncepci Slovníku Jana Čepa, ve které mají literárněvědné aspekty zcela zásadní úlohu.

[16] O těchto aspektech podrobněji pojednáme v souvislosti s připravovaným Čepovým slovníkem.

Katedra bohemistiky FF UP
Křížkovského 10, 771 80 Olomouc
richard.zmelik@gmail.com

Naše řeč, ročník 97 (2014), číslo 2, s. 68-77

Předchozí Jarmila Bachmannová: Podřečí severních Čech – 150 let od jeho popisu

Následující Radek Skarnitzl: O slovním přízvuku na jednoslabičných předložkách v češtině

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1