Časopis Naše řeč
en cz

Izoglosy nářečního mikroregionu (Na materiálu korespondenční ankety ÚJČ z Podkrkonoší)

Jarmila Bachmannová

[Články]

(pdf)

-

[1]Snahy českých dialektologů o zachycení jazykovězeměpisné diferenciace našich nářečí mají dlouhou tradici a v současné době vrcholí v dokončovaném pátém (a posledním) díle Českého jazykového atlasu (dále ČJA)[2]. Nářeční rozrůzněnost v jednotlivých jazykových rovinách se v něm sleduje na celém území českého národního jazyka, včetně českých enkláv na území Polska, Rumunska a bývalé Jugoslávie. Výzkumu nářečí pro potřeby ČJA bezprostředně předcházel (na přelomu 40. a 50. let minulého století) korespondenční výzkum organizovaný v ÚJČ na základě oblastně zaměřených dotazníkových anket, které ještě za 2. světové války připravila Česká dialektologická komise. Dotazníky vyplněné učiteli základních škol takřka ve všech školních obcích tehdy přinesly obsáhlý nářeční materiál z Čech a později i z Moravy a Slezska. Výzkum se zprvu soustředil především na rozdíly v hláskosloví a tvarosloví, završen byl dvoudílným dotazníkem lexikálním. Ačkoli původním cílem celé této akce bylo získání základních informací o územní diferenciaci našich nářečí, její výsledek byl daleko významnější. Byl totiž shromážděn překvapivě obsáhlý materiál z husté sítě bodů, který však ― vzhledem k způsobu sběru ― bylo ještě nutno podrobit důkladnému dialektologickému zpracování[3]. Mohl se tak o něj později opřít jak J. Bělič ve své přehledné práci o českých nářečích, tak i J. Voráč a S. Utěšený v monografiích věnovaných jazykovězeměpisnému popisu nářeční oblasti jihozápadočeské (jzč.) a přechodného pásu česko-moravského[4]; čerpali z něho i dialektologové při přípravě Dotazníku pro výzkum českých nářečí pro potřeby ČJA. Materiál ze dvou dalších nářečních oblastí v rámci tzv. českých nářečí v užším smyslu, oblasti severovýchodočeské (svč.) a středočeské (střč.), zůstal doposud monograficky nezpracovaný. Stanovení nářeční diferenciace v oblasti svč. sice nastínil [170]S. Utěšený a J. Voráč v odborném článku (dále Ut-Vč)[5] ― později však nemohla být této problematice věnována pozornost, neboť veškeré úsilí dialektologů se plně soustředilo na přípravu ČJA. Díky grantovému projektu se proto k podrobnějšímu zpracovávání výsledků korespondenčních anket z oblasti svč. můžeme vrátit nyní.

Pokud jde o vlastní oblast svč., připomeňme jen ve stručnosti, že v rámci korespondenčního výzkumu byly rozeslány tři typy dotazníků (pro celou svč. oblast a pro její dvě okrajové části ― úsek severní a východní). Sestavil je B. Havránek a O. Hujer, výzkum proběhl v letech 1947―49 a jeho výsledkem bylo přes 2 800 vyplněných dotazníků v síti školních obcí příslušné oblasti. Citovaný časopisecký příspěvek Ut-Vč zpracovává vybrané části tohoto svč. nářečního materiálu a přináší základní pohled na jazykovězeměpisné členění svč. nářeční oblasti. Na základě kartografického zobrazení 13 nářečních jevů je v něm celá svč. oblast rozčleněna do pěti areálových skupin. My se zde budeme podrobněji věnovat nevelkému regionu, který oba autoři nazývají severním úsekem svč. nářeční oblasti (pro naši potřebu si ho na jihu vymezíme pomyslnou linií spojující města Mnichovo Hradiště a Jičín; vzhledem k charakteru zpracovávaného materiálu budeme pak v tomto mikroregionu vydělovat severní okrajové úseky dva: Podkrkonoší a Podještědí). Jak je patrno z přiložené mapy, je toto území neobyčejně zajímavé nejen po stránce dialektologické (soustřeďuje se v něm řada nářečních rysů), ale i po stránce geografické, protože vlastně představuje nejsevernější cíp tradičního českého osídlení v této oblasti, který je vklíněn do širokého příhraničního pásu obývaného obyvatelstvem nářečně různorodým.

Při řešení grantového projektu jsme začali mapovat nářeční jevy (především hláskoslovné a morfologické) typické pro Podkrkonoší a Podještědí, postupně pokračujeme kartografováním jevů se širším územním rozsahem, můžeme tedy v této fázi práce charakteristiku nastíněnou Ut-Vč doplnit některými dalšími údaji. Na mapě jsme zakreslili výskyt několika reprezentativních okrajových jevů — ty v následujícím výčtu řadíme z hlediska jazykovězeměpisného poněkud netradičně, tj. od víceméně sporadicky zachycených jednotlivin, jež z důvodu přehlednosti do mapy nezahrnujeme, po jevy s širším územním rozsahem.

a) Jevy sporadické, na mapě nezakreslené

1. Zbytky výslovnosti tvrdého l zapsali vyplňovatelé anketových dotazníků (pouze v příčestí l-ovém był, dostał) jen ve třech lokalitách na Jablonecku, tj. na území dosídleného pohraničí[6] (o jeho reflexech v lexikalizovaných případech jako vháť, nevže, vžice viz níže).

 

[171]Základní izoglosy severních okrajových úseků

 

[172]2. Zachování podob tzv. staré kvantity u slov jako púle „pole“, lúže „lože, postel“ ― dialektismus púle byl zachycen ve čtyřech vesnicích na Semilsku a Železnobrodsku, podoba lúže celkem v jedenácti lokalitách, častěji na sev. Železnobrodsku (o dalších rozdílech srov. níže).

3. Vyjadřování životnosti v nom. pl. m. zájmen a adj. (ťi mlaďí, na rozdíl od „tvrdého“ typu ty mladý, běžného na území ostatních Čech) se vyskytlo celkem v sedmi vesnicích ― na Železnobrodsku a v okolí Pasek nad Jizerou (bod 102 výzkumné sítě ČJA).

4. Bezpředložkové podoby osobních zájmen ňich, ňim, ňi (von se ňich aňi nevoptal, ňim pak uš ňic nezbilo, diť má jen ňi) byly zaznamenány v jedenácti lokalitách porůznu po celém zkoumaném území, spíše v jeho sv. části.

b) Jevy s vyšší mírou výskytu, zakreslené na mapě

1. Préz. tvary sponového slovesa být v podobě su, seme, sete ― izoglosa 1 zahrnující kromě Železnobrodska odděleně ještě i menší areál v Podještědí.

2. Artikulace slabičného l, r s průvodním e-ovým vokálem (perší, velček) a naopak hyperkorektní podoby typu vevrka, kotl ― izoglosa 2.

3. Důsledné rozlišování tvarů nomin.-akuz. pl. životných maskulin ve spojeních typu šli tam vojáci × potkali sme vojáki shodné se spis. jazykem, a to na rozdíl od mladšího nářečního vyrovnání ve prospěch tvaru potkali sme vojáci, charakteristického pro širokou nářeční svč. oblast s přesahem do středních Čech. Na mapce je okrajové území se zachovaným archaickým stavem pro vojáki vyznačeno šrafováním. Do areálu je výjimečně zahrnuta i část území za někdejší národnostní hranicí.

4. Změna dl > ll (přalla) ― izoglosa 3 vymezující odděleně také menší areál v Podještědí.

5. Podoba círa „dcera“ ― izoglosa 4 spojující ― stejně jako izoglosy další ― oba severní okrajové úseky, Podkrkonoší se západněji položeným Podještědím.

6. Infinitiv zakončený na (ďelať) ― izoglosa 5.

7. Výslovnost vháť, nevže jako reflex někdejšího tvrdého l ― izoglosa 6.

8. Kvantitativní rozdíly typu kúsa „kosa“, rúsa „rosa“ ― izoglosa 7 vymezující ze všech sledovaných jevů nejširší území.

[173]K těmto nářečním znakům bychom mohli přiřadit ještě některé další, jako např. výslovnost intervokalického w (to se jen s kráwou woworáwalo), změnu n> nn > dn (dřevennej, Adna), reflex někdejšího tvrdého l v lexikalizované podobě vzice „lžíce“, neprovedení přehlásky v participiu l-ovém (křičal, slišal)…, které byly kromě sledovaného území zachyceny také ve východní části svč. nářeční oblasti (na Náchodsku, Královéhradecku, Podorlicku). Tyto rysy, z našeho nynějšího pohledu „přesahové“, nejsou však zatím v dostatečné míře kartograficky zpracovány.

Některé ze sledovaných nářečních rysů (był, dostał, púle, lúže, staří, mlaďí, ňich, ňim…) byly zaznamenány jen ojediněle, v roztroušených lokalitách, a patří mezi nářeční jevy nejvíce ustupující. Další nářeční znaky (zachycené izoglosami 1 su, seme, sete a 3 přalla) se vyskytují kromě zkoumaného území i v menších oddělených areálech v Podještědí. Dá se však předpokládat, že Podještědí tvořilo s Podkrkonoším jeden kompaktní areál, který byl později narušen[7]. Oporu pro toto konstatování poskytne zeměpisné rozšíření podoby círa (izogl. 4), její výskyt mezi Světlou pod Ještědem (ČJA 106) a Frýdštejnem (ČJA 108), v někdejším pohraničí, nám totiž umožňuje vést na tomto území souvislou izoglosu, která Podkrkonoší s Podještědím spojuje. Jistou paralelu pak nalezneme i v opačné, východní části svč. nářeční oblasti, kde vydělení nářečních okrajových úseků na Náchodsku, Královéhradecku a Podorlicku chápeme (spolu s Ut-Vč) jako důsledek někdejší německé kolonizace zasahující ze severu téměř až k Jaroměři. Podještědí s Podkrkonoším pak spojují až jevy s širším geografickým rozsahem, dokumentované jižněji probíhajícími izoglosami 5 ďelať, 6 vháť a 7 kúsa, rúsa.

Patrně nejznámějším podkrkonošským rysem je výslovnost slabikotvorných likvid s průvodním polosamohláskovým vokálem (perší, velček). Izoglosa 2 tu představuje výskyt tohoto jevu i v dalších slovech, jako např. cherpa, deržat, peruňi/prňi. Uvnitř tohoto areálu byly porůznu zapsány i podoby nesel, řekel a hyperkorektní výslovnost typu vevrka, čiprnej žádnou z těchto roztroušeně se vyskytujících jednotlivin na mapě neznačíme. Jde o území, na němž byl tento jev v době výzkumu ještě živý, zatímco jinde v svč. nářeční oblasti se už tehdy objevoval nesoustavně, jen v lexikalizovaných případech jako čiprná (např. zima); v celé její východní části byl zachycen pouze ve slově misel.

Z mapky vyplývá, že jádro severního podkrkonošského úseku zde ohraničují izoglosy 2 perší, 3 přalla, jižní část izoglos 4 círa a 5 ďelať, popříp. jižní hranice areálu pro vojáki. Je zajímavé, že z geografického hlediska nevyděluje jádro řeka Jizera, která ostatně zde, na svém horním toku, není po většinu roku nijak nepřeko[174]natelnou přírodní překážkou, ale tzv. Ještědsko-kozákovský hřbet táhnoucí se v této části od Frýdštejna směrem k Lomnici nad Popelkou a spadající jižními svahy k Turnovu a Jičínu, odkud už krajina pozvolna přechází do středočeské roviny. Jazyková data zde v podstatě potvrzují i průběh další pomyslné hranice, podle níž se odedávna zdejší rodáci dělí na „horáky“ a „krajáky“. Jádro severního podještědského úseku vymezuje izoglosa 3 přalla a jižněji probíhající izoglosa 1 su, seme, sete (která má naopak v podkrkonošském úseku charakter ústupový). Vnější hranici obou okrajových úseků vytváří izoglosa 7 dialektismů kúsa, rúsa.

Z celkového seskupení izoglos severních okrajových úseků je zřejmé, že jejich základním rysem je stupňovitost, tj. postupné narůstání charakteristických rysů směrem k okrajovému jádru. Tato stupňovitost se projevuje jak v rámci souboru všech znaků typických pro dané okrajové území, tak v rámci některých hláskoslovných rysů dochovaných už jen na jednotlivých slovech. V našem souboru izoglos je to dobře patrné na izoglosách zobrazujících jednotlivé případy staré nářeční délky kmenových samohlásek. Za izoglosou 7 kúsa, rúsa, představující nejrozsáhlejší území daného nářečního jevu, a za izoglosou 4 podoby círa, která je součástí svazku izoglos vymezujících území okrajového jádra, se tu vrší další (na mapě už neregistrované) jednotlivé případy této změny, dosvědčené už jen v okrajových mikroareálech (např. lúže) nebo v jednotlivých lokalitách (dialektismus púle „pole“)[8].

Stupňovité narůstání příznakových rysů v sledovaných okrajových úsecích je vcelku v souladu se základním stupňovitým charakterem celé svč. oblasti. Je tedy zřejmé, že i na tomto menším kompaktním okrajovém území se projevuje obdobná hierarchie nářečních jevů, která je typická pro větší nářeční oblasti. Druhou výraznou známkou organického začlenění tohoto mikroregionu do svč. oblasti je celková orientace izoglos. Je zřejmé, že izoglosy vymezující jádro severních úseků a jejich vnější okraj jsou orientovány shodným (sz.-jv.) směrem, kterým probíhá i většina dalších izoglos v rámci celé svč. oblasti.

Základní charakter jazykovězeměpisného obrazu Čech, který je dán tím, že z nivelizovaného středu země směrem k okrajům starého osídlení se vrství izoglosy typických diferenčních rysů, výrazným způsobem postihl a dokumentoval na podkladě kartografického zpracování korespondenční ankety jihozápadočeské J. Voráč v druhém dílu své monografie (s. 90n.). Už na základě nynějšího stavu kartografování materiálu shromážděného svč. korespondenční anketou lze konstatovat, že podobný jazykovězeměpisný reliéf bude možno při větším počtu mapovaných položek v budoucnu stanovit i pro nářeční oblast severovýchodočeskou.


[1] Tento příspěvek vznikl v rámci řešení grantového projektu GA AV ČR Jazykovězeměpisná diferenciace Čech se zvláštním zřetelem k oblasti severovýchodočeské, reg. číslo A9061301.

[2] Český jazykový atlas 14, Academia, Praha 1992―2002, ČJA 5 v tisku. ― V úvodních partiích 1. dílu (s. 11―22) nalezneme v chronologickém sledu přehled základních prací oboru s jejich stručnou charakteristikou. O Frintově výzkumu nářečí vedoucím ke stanovení první české „isofony“ srov. NŘ 86, 2003, s. 225―240.

[3] Podrobné hodnocení průběhu i výsledků korespondenční ankety viz ČJA 1, s. 11―12.

[4] J. Bělič, Nástin české dialektologie, Praha 1972; J. Voráč, Česká nářečí jihozápadní 1, 2, Praha 1955, 1976; S. Utěšený, Nářečí přechodného pásu česko-moravského, Praha 1960. Z materiálu korespondenční ankety vychází i monografie L. Čižmárové, Jazykový atlas jihozápadní Moravy, Brno 2000.

[5] S. Utěšený, J. Voráč, Základní izoglosy severovýchodočeské nářeční oblasti, SaS 34, 1973, s. 138―145. Z praktických důvodů i my v tomto příspěvku užíváme označení svč. (jzč. aj.) oblast, nikoli termínu podoblast, který pro postižení nářeční hierarchie v rámci celoúzemním zavedl J. Bělič.

[6] Protože se jedná o velice vzácný nářeční jev, dovolíme si připomenout i konfrontační data: Výslovnost ł ještě v několika případech dalších zachytil výzkum pro ČJA koncem 60. let v Podještědí (CD Jak se mluví v Čechách, Academia, Praha 2000), autorčin výzkum pak počátkem 70. let na sev. Železnobrodsku (Podkrkonošský slovník, Academia, Praha 1998). ― Pokud jde o doklady z pohraničí, máme v zpracovávaném materiálu zaznamenáno i několik dalších sledovaných jevů, především z Jablonecka, sev. Tanvaldska a z území mezi Pasekami nad Jizerou a Horní Dušnicí (tj. mezi body 102 a 104 výzkumné sítě ČJA), ty však zde neevidujeme. Skutečnost, že tehdejší zapisovatelé byli schopni vyhledat vhodné informátory i mezi navrácenými starousedlíky, na území dosídleném po 2. sv. válce obyvatelstvem nářečně různorodým, svědčí o jejich zodpovědném přístupu k vyplňování dotazníků a potvrzuje věrohodnost získaných dat. ― Nářeční doklady přepisujeme běžnou transkripcí, s ohledem na grafické možnosti časopisu neužíváme speciálních znaků.

[7] Tvrzení, že k oddělení obou areálů by mohlo dojít až dosídlením pohraničí po 2. sv. válce, by se mohlo opřít o formulaci B. Havránka (Česká nářečí, Československá vlastivěda 1934, s. 140), který charakterizuje zdvojené souhlásky ll (společně s nn) „… jsou jen okrajovým jevem severního pohraničního pásu severovýchodní oblasti českých nářečí, a to počínajíc Podještědím přes vlastní Podkrkonoší až k Náchodu“. Z této formulace lze soudit, že pokládal výskyt jevu za souvislý.

[8] Srov. též položky věnované vývoji hlásky v v ČJA 5 (zprac. autorka).

Naše řeč, ročník 88 (2005), číslo 4, s. 169-174

Předchozí Milada Homolková: K původu a pravopisu jednoho literárního termínu

Následující Olga Müllerová: Tematizace věku v autobiografických vypravováních příslušníků nejstarších generací