Časopis Naše řeč
en cz

Ale však – však ale v dějinách češtiny

Pavel Kosek

[Články]

(pdf)

Ale však – však ale in the history of Czech language

The subject of this study consists of two compound connectives, „ale však“ and „však ale“, (“but however” and “however but”) which were present in older forms of the Czech language and which persisted into the National Revival era, but which were eventually rejected by modern Czech. The study focuses on the order of the two components of the connectives. The author analyzed data from secondary literature, old grammars of Czech, diachronic corpora and a private corpus of Baroque Czech texts. On the basis of this analysis, it was found that the change in the order from „ale však“ to „však ale“ took place in the 18th century (after 1710). This change is connected to the fact that 1) „ale“ began to fill non-initial positions in the clause from the 18th century onwards, and 2) „však“ was not an enclitic. The rapid spread of „však ale“ dates from the 18th century and it continued during the National Revival period. This can be viewed as evidence of the uninterrupted continuity of Standard Czech between the Baroque period and the National Revival. If Standard Czech had experienced a hiatus between these two periods – as is traditionally assumed – only the form „ale však“ would have occurred in the language of the first half of the 19th century.

Key words: conjunction (connective), development of the Czech Language, historical syntax, word order
Klíčová slova: spojka (spojovací výraz), vývoj češtiny, historická syntax, slovosled

[1]Z názvu příspěvku plyne, že je věnován dvěma složeným spojovacím prostředkům, které se utvořily ve starší češtině a které moderní čeština přes počáteční „zájem“ nakonec nepřijala. Z názvu příspěvku čtenář jistě vytuší, že hlavním předmětem výkladu je pořadí obou složek, neboť v něm se odehrála velmi zajímavá změna, která osvětluje vývojové souvislosti mezi češtinou barokní doby a češtinou novodobou. O vztahu obou etap dějin češtiny se dříve soudilo, že jsou odděleny vývojovým zlomem, který měl spočívat v tom, že první generace obrozenců radikálně odmítly tradici jazyka pobělohorské epochy (údajně úpadkového) a namísto toho vědomě navázaly na vyspělou češtinu konce 16. století.[2]

[182]1 Vývojová východiska

Oba komponenty tohoto složeného spojovacího výrazu jsou od nejstarších dob velmi dobře známy a doloženy. Mají poměrně jasnou vnitřní strukturu: a-le se skládá s deiktické částice a a omezovací částice le, však (< všake < všako) z totalizujícího kořene vš- a způsobového sufixu -ak- (Kosek, 2011 a 2012, zde také další literatura a diskuse). Oba výrazy jsou si blízké také tím, že adverzativní význam původně s největší pravděpodobností neměly, nýbrž ho nabyly až sekundárně (ibid.). Ale tuto platnost získalo dříve, neboť již ve staré češtině plnilo převážně funkce odporovací spojky, i když je doloženo také v jiných (zřejmě původních) funkcích, např. citoslovce, epistémické částice nebo korelativního výrazu s anteponovanými adjunkčními vedlejšími větami, tzv. výrazu v apodozi (Bauer, 1960, s. 62; VW, heslo le). Naproti tomu významová a funkční paleta však je ve stč. mnohem pestřejší. Jeho původní význam bývá rekonstruován z totalizujícího kořene a způsobového sufixu: ,všelijak / vším způsobem / všemi způsoby‘ (ESSJ2, heslo *vьchako). Předpokládá se, že tento původní význam se proměnil ve význam ,v každém případě / ve všech případech / tak jako tak / každopádně‘ (Machek, 1971, heslo však; ESSJ2, heslo *vьchako). Z tohoto významu ,v každém případě / ve všech případech / tak jako tak‘ se pak vyvinuly jeho velmi obecné, spíše gramatické významy: a) „modální“ ,rozhodně, jistě, opravdu‘ (ESSJ2, heslo *vьchako), b) vysvětlovací ,vždyť‘, c) adverzativní ,přesto‘. Podle J. Bauera (1960, s. 68) mohl být adverzativní význam ve staré češtině více zvýrazněn, když se však objevilo uvnitř věty: tyto případy považuje tentýž autor za ekvivalentní nč. přece.[3] V takových kontextech byl už – řečeno Bauerovými slovy – „krůček“ k odporovacímu významu ‚ale‘, i když ve stč. mělo podle Bauera hlavně funkci „citové částice“ (op. cit., s. 67). Podle I. Němce (1960) se vznik adverzativního významu završil v případech, v nichž bylo však korelativním výrazem zanořených přípustkových vět. Významový vývoj však je patrný také v jeho stč. funkcích: plní funkce příslovečného výrazu, modálního výrazu, kontextualizátoru typu nč. přece (viz níže), již zmíněného korelativního výrazu po anteponovaných adjunkčních větách a také ekvivalentu latinského nonne v řečnických otázkách (Bauer, 1960, s. 67).

2 Slovosled samostatných ale, však

Proměnlivá významová a funkční stránka obou výrazů se projevuje ve variabilitě jejich staročeského slovosledu. Výraz ale se ve staročeských památkách [183]objevuje jak v počátkové, tak také v postiniciální či mediální pozici. V pozicích uvnitř klauze plní především částicové funkce (patrně rematizátoru). Pozice uvnitř věty ovšem není vázána jen na jeho částicovou funkci, jak by se dalo čekat, nýbrž je možná také u ale adverzativního. Podle klasiků české historické syntaxe je pro jeho funkci staročeského odporovacího spojovacího prostředku příznačné, že sice v iniciální větné pozici převažuje (Gebauer, 1929, s. 679; Bauer, 1960, s. 65), avšak může se objevit také uvnitř věty. Zmiňovaní autoři také tvrdí, že jeho kladení dovnitř věty je motivováno vlivem latinské odporovací spojky autem. Jeho kladení do neiniciální pozice se šířilo v češtině národního obrození (Jelínek, 1957, s. 141–142), od 2. poloviny 19. století neiniciální pozice ale odmítaly jazykově intervenční práce (Kosek, 2012).

Dominantní iniciální pozici ale ve staré češtině a postupný nárůst jeho neiniciální pozice potvrzuje také analýza, kterou jsem provedl na diachronních korpusech (materiál jsem třídil ručně): 1. Staročeská textová banka eviduje 13 542 dokladů na ale, z toho pouze dvacet následuje po prvním slově a jeden doklad se nachází uprostřed věty; 2. DIAKORP ve staré češtině zachycuje jen dva doklady s postiniciální pozicí ale, a to jen ve 14. století, vyšší počet dokladů neiniciální pozice ale se začíná objevovat až ve století 17., neiniciální pozice ale začíná převažovat až v dokladech z 19. století, což ilustruje následující tabulka[4] (o slovosledu ale srov. Kosek, 2012)[5]:

 

 

14. st.

15. st.

16. st.

17. st.

18. st.[6]

19. st.[7]

iniciální

2160

664

803

490

465

282

postiniciální

3

0

0

7

22

494

mediální

0

0

0

1

0

5

Tab. 1 Klauzální pozice ale podle DIAKORP

 

Slovosled však se během historického vývoje češtiny vyznačuje jednou radikální proměnou: z výrazu umísťovaného převážně do počátkové pozice klauze se proměnilo ve výraz prototypicky kladený do pozice postiniciální.[8] V již citovaném Vývoji českého souvětí J. Bauera (op. cit., s. 68) se nachází lapidární formulace, že u slova však „v době starší úplně převládá postavení počátkové“. [184]J. Bauer (1960, s. 67) se domnívá, že změna však ve výraz umísťovaný postiniciálně se odehrála až v 19. století: Bauer přitom tuto jeho vlastnost považuje za projev enklitičnosti: charakterizuje ho jako výraz v „v příklonném postavení“. Nicméně tuto slovoslednou změnu však nedává Bauer do souvislosti s prozodickými vlastnostmi však, nýbrž s jeho funkčním a významovým vývojem: podle něj se v 19. století završil proces proměny však v odporovací spojku. Za formální symptom této proměny považuje Bauer právě změnu jeho slovosledu, která vyvrcholila teprve v poobrozenském období (v 2. pol. 19. století), tj. v období, kdy se adverzativní však definitivně stalo výrazem, který je spjat s neiniciální větnou pozicí (Bauer, 1960, s. 68).[9]

Toto Bauerovo hodnocení[10] situace v nové češtině má však jistá úskalí, která jsou patrná při nahlédnutí do PSJČ a SSJČ. Oba slovníky sice uvádějí, že slovo však se obvykle objevuje na druhém místě ve větě po přízvučném výraze, ale zároveň tvrdí, že však se může klást také do pozice iniciální. Iniciální pozici však hodnotí jako méně obvyklou a přisuzují jí nízkou frekvenci (SSJČ dokonce volí frekvenční řadu: „řidčeji na dalších místech, zřídka na prvním místě“). PSJČ pak uvádí vedle spojkového však také však příslovečné, jemuž přisuzuje atribut lidový. Jako ekvivalenty však cituje vždyť, ovšem, dojista, jistě. Tyto ekvivalenty napovídají, že ještě v nové češtině si však uchovává relikty svého původního staročeského významu, který podle Bauera mělo ztratit. Soudě podle obou slovníků je však stále výrazem, který vtahuje do věty její presupozice, resp. kontext a situaci komunikační události, do níž je daná věta zakotvena, tj. je kontextualizátorem (Daneš, 1985, s. 161–186). Podstatné je, že SSJČ slovosledně odlišuje však adverzativní („zpravidla na druhém místě“) od však adverbiálního („zpravidla na prvním místě“). Toto tvrzení SSJČ o slovosledném odlišení však na základě jeho funkce potvrzuje také SYN2005, který obsahuje 145 946 případů s však. Jejich rozložení ve větě podle pozic je následující (pozice odpovídají mechanické posloupnosti slov, není rozčleněna ani podle slovních druhů, ani podle větných členů, nadto může obsahovat klitika, tj. klitickou skupinu):

 

1. pozice[11]

2. pozice

3. pozice

4. pozice

5. pozice

6. pozice

7. pozice

7 026

52 547

47 527

21 788

5 554

8 168

1 667

Tab. 2 Klauzální pozice však podle SYN2005

 

[185]Jak vidno, data ze SYN2005 potvrzují tvrzení SSJČ: neinicální pozice však výrazně převažují nad pozicemi iniciálními, avšak zastoupení iniciální pozice není malé. Listování v jednotlivých dokladech potvrzuje další tvrzení SSJČ: tyto pozice jsou opravdu odlišeny funkčně. V iniciální pozici (ve větách obvykle stylizovaných jako přímá řeč) plní však funkce vysvětlovacího spojovacího prostředku, kdežto v ostatních pozicích plní funkci spojovacího výrazu odporovacího.[12]

Stav popisovaný sekundární literaturou v zásadě zrcadlí diachronní korpusy (DIAKORP a VWSTB). 1. Staročeská textová banka obsahuje 2 221 výskytů, z toho 203 postiniciálních a 17 mediálních; 2. výsledky DIAKORP prezentuje následující tabulka:

 

 

14. st.

15. st.

16. st.

17. st.

18. st.[13]

19. st.[14]

iniciální

308

17

191

204

131

112

postiniciální

22

7

12

7

88

202

mediální

1

0

0

0

0

3

Tab. 3 Větné pozice však podle DIAKORP

 

V tabulce je zřejmá převaha iniciálních pozic nad neiniciálními, avšak na rozdíl od ale je v případě však počet neiniciálních pozic mnohem vyšší. Jak již bylo [186]řečeno, je možné, že však se během historického vývoje češtiny stalo enklitikem. Nicméně ve starší češtině toto slovo enklitické rozhodně nebylo, což naznačují následující vlastnosti zjištěné ve stč. korpusech: 1. vyskytovalo se převážně v iniciální pozici klauze, 2. mělo ještě dvojslabičnou formu všako, všake, 3. bylo opěrným slovem starobylých enklitických částic ž(e), ť(/-i): je doloženo ve formách (e): všakž, všakož, všakžť (VWSTB, DIAKORP). Zkoumaná data ve VWSTB ukazují ještě jedno zjištění důležité pro soudy o klitičnosti však – staročeské však, jak dokazuje následující příklad (1), může následovat bezprostředně po spojce i, což je vlastnost typická pro české výrazy neenklitické:

(1)

Chudoba : „ Ne tak , ne tak ! Pomníš li na Liu a na Ráchel , kteréž sú Lábanovi , otci , ukradly modly zlaté , stříbrné , protož Jákob byl by pro ně o hrdlo přišel , uhoněn sa jich ženich . “ Bohatství : „ I >>> však <<< kdyby byl hřích , však by ho Pán byl nevymluvil na cestě Labanovi BechNeub 196v (přejato z VWSTB)[15]

3 Vznik a vývoj ale však však ale

Již od nejstarších období češtiny je znám složený spojovací výraz ale však. Jeho vznik lze připodobnit vzniku jiného podobného spojovacího výrazu avšak. Na rozdíl od avšak bylo spojení ale však mnohem volnější, což popisuje J. Bauer: „Však se připojovalo také ke spojce ale, takže vznikala složená spojka alevšak (též zesílená alevšakž). Je mnohem řidší než avšak a je otázka, do jaké míry bylo spojení ale s však v stč. pevné, nebylo-li to jen zesílení (obdobné nč. ale přece). Komponent však dodával spojce alevšak omezovací význam s odstínem přípustkovým“ (Bauer, 1960, s. 71). Z toho plyne, že i když se oba výrazy během historického vývoje začaly integrovat, uchovávaly si značnou autonomnost. Po dlouhé období byla jejich posloupnost pevná, do 17. století se držela pouze posloupnost ale však, což ilustruje následující tabulka.

 

 

14. st.

15. st.

16. st.

17. st.

18. st.[16]

19. st.[17]

ale však

53

0

71

3

50

0

však ale

0

0

0

0

5

10

Tab. 4 Posloupnost ale však podle DIAKORP

 

Z tabulky je zřejmé, že ve staré češtině se však ale nevyskytuje a tento stav trvá do 17. století (včetně). To také potvrzuje Staročeská textová banka a sekundární literatura, které však ale ve starší češtině vůbec neevidují; J. Bauer (1960, [187]s. 71) ho zaznamenává až v jazyce 19. století, stejně tak M. Grepl (1958). Složený spojovací prostředek však ale nereflektují ani jiné informační zdroje, jako je např. Lexikální databáze humanistické a barokní češtiny, která zná pouze ale však. Pro starou dobu se mi podařilo zjistit pouze jeden doklad z Bible olomoucké, a to s využitím interních materiálů oddělení vývoje jazyka ÚJČ:[18]

(2)

Bóh jest z podstavy otcovy přěd věkem urozen a člověk z podstavy mateře na světě narozený. Svrchovaný bóh, svrchovaný člověk, z dušě rozumné a člověčieho masa podstoje. Roven otci podlé božstvie, menší otcě podlé člověčenstvie, jenž ač bóh jest a člověk, ne dva, však ale jeden jest Kristus BiblOl f. 290b, otištěno ve IV. dílu kritické edice, s. 345 b2[19]

Z tabulky č. 4 plyne, že první soustavné doklady však ale se objevují již v 18. století (nejstarší doklad pochází z Harfy nové J. Liberdy, vydané ve 30. letech 18. století v Laubně). Existence však ale v 18. století jistě vysvětlí intenzitu, s jakou však ale konkuruje ale však v češtině počátků národního obrození, což ilustruje následující formulace J. Bauera (op. cit., s. 71): „M. Jelínek zjišťuje jen sporadický výskyt spojky alevšak (Výběr synt. prostředků 688) vedle spojení opačného – však ale (ibid. 522 a 687), které však z období staršího neznám. M. Grepl (Vývoj ml. stavby 270–272) ale však u Tyla ani jeho současníků již nezachytil; však ale bylo naproti tomu dosti časté (Spojovací výraz však ale v obrozenské češtině, Rodné zemi 246–248).“ Z této formulace je zřejmé, že ve spisovné češtině 1. poloviny 19. století převažuje však ale nad ale však – M. Grepl (1958, s. 246) tvrdí, že se však ale drželo až do poloviny 19. století. Takovou náhlou převahu nových forem nad formami tradičními v textech 1. pol. 19. století lze pochopit právě díky procesu jeho postupného prosazování v památkách století předchozího.

4 Vznik a vývoj variantnosti ale však však ale

O procesu této změny slovosledu DIAKORP pro svou nízkou reprezentativnost poskytuje málo informací. Z tohoto důvodu jsem ve svém soukromém korpusu barokních textů (jejich seznam na konci studie) prostudoval památky [188]17. a 18. století reprezentující rozličné žánry tohoto období[20] se záměrem zjistit, zdali se v nich vyskytuje kombinace ale však však ale a jaký je rozsah dokladů s těmito spojovacími prostředky. Zjištěné výsledky ilustrují následující tabulky č. 5 a 6. Na rozdíl od DIAKORP a sekundární literatury je však ale ve zkoumaném barokním materiálu velmi dobře doloženo, dokonce ve zkoumaném korpusu textů počet dokladů s však ale (145) převažuje nad doklady s ale však (61). Jistá omezení v distribuci obou forem ovšem naznačuje skutečnost, že ve třech zkoumaných památkách se vůbec nevyskytují (TanVác, ŠtejŽáč, BeckPos). Ze zkoumaného materiálu plyne, že je výrazný rozdíl mezi památkami vydanými přibližně před rokem 1710 (obsahujícími až na jeden případ pouze posloupnost ale však) a památkami vydanými přibližně po roce 1710,[21] v nichž výskyt však ale výrazně narůstá:

 

 

TanVác

TanMuž

FišKnih

ŠtejŽáč

MartŽiv[22]

KořPam

BeckPos

Σ

ale však

0

5

14

0

1

9

0

29

však ale

0

0

0

0

1

0

0

1

Tab. 5 Frekvence ale však, však ale v dílech vydaných před rokem 1710

 

 

BilPas

BilPia

MarTroj

JestřVid

Země

CranVýb

Jenov

LibEd

PošNov

Σ

ale však

1

0

6

3

1

0

0

0

0

11

však ale

0

5

4

0

89

19

3

0

5

125

Tab. 6 Frekvence ale však, však ale v dílech vydaných po roce 1710

 

 

Mt

Mt k

Sk

Sk k

Zj

Zj k

Gn

Gn k

Iz

Iz k

Ecc

Ecc k

Σbibl.

Σkom.

Σ

ale však

6

0

0

1

0

0

2

3

3

0

2

4

13

8

21

však ale

0

0

0

0

0

0

0

0

1

0

0

0

1

0

1

Tab. 7 Frekvence ale však, však ale v Bibli svatováclavské (BiblSvat)

 

 

1650

1663–1664

1683–1684

1732

1747–1748

1771–1773

Σ

ale však

0

0

0

0

0

0

0

však ale

0

0

0

1

14

3

18

Tab. 8 Frekvence ale však, však ale v sněmovních artikulech (ArtČes)

 

[189]Prosazení však ale až v průběhu 18. století lze vyčíst také z Vývoje českého barokního souvětí souřadného J. Alexové (2009, s. 89, 105), která však ale cituje přibližně v deseti dokladech, jež rovněž pocházejí z památek vydaných po roce 1710. Postupné prosazování však ale demonstruje přehled jeho výskytu v jednotlivých ročnících sněmovních usnesení prezentovaný v tabulce č. 8: na něm je patrné, jak se forma však ale šíří až v textech vydaných v 18. století. Podobné vývojové pozorování nabízí Bible svatováclavská (viz tab. č. 7), vydaná v rozpětí let 1677–1715: i když obsahuje podoby obě, ve zjištěných dokladech převažuje ale však, podoba však ale se vyskytuje jen jednou, a to v Proroku Izaiášovi, tj. ve druhém díle vydaném roku 1712.

Pozice ale však byla v dobovém úzu relativně pevná, jak svědčí dobové slovníky, které mají pouze heslo ale však (však ale neuvádějí): RosaThes ale však: attamen, verum tamen, sed tamen, jedoch, aber doch; VusDict ale však: adv. attamen, verumtamen, aber doch, jedoch. Na rozdíl od lexikografických děl dobové práce gramatografické o obou formách bohužel žádné informace nenabízí. Snad to souvisí s faktem, že dobová gramatografická produkce souvětné syntaxi věnuje velmi malou pozornost.

Jak svědčí citované slovníky, postavení složeného spojovacího prostředku ale však je jistě posilováno latinskou předlohou sed tamen, což dokumentuje následující příklad:

(3)

(a) Měla jeho vnučka velmi krotkého koně, a na tom někdy, ale však toliko tehdáž když bylo velmi zlé povětří, aneb zima, po velikých jejích prosbách, asi napůl míle jel,… TanŽiv 52

(b) Habuit neptis illius mitissimum quendam pro suo usu equellum, hunc ut aliquando, sed tamen non nisi aliquam gravi tempestate, tempore hiberno conscenderet, ab eo, pro mutuo amore impetrabat,… TanVir 66

Nezávisle na pořadí jsou obě části chápány jako jeden spojovací prostředek, jak se lze přesvědčit na následujících dokladech, v nichž ale však / však ale odpovídá jednomu cizojazyčnému konektoru: tamen ale však ilustruje doklad (4), aber ale však doklad (5), doch však ale doklad (6):

(4)

(a) Tato může se také podlé líbosti rozděliti, tak abys na těch jitrách, na nichž v minulou žeň ječmen sytý byl, kdež jest mastnější země, a nedávno vyhnojená, na nynější jaro, pšenici hrách, vykev, aneb, jak jest kde obyčej, jarní žito se síti mohlo: ale však tak, abys tím pastev dobytkům potřebných neujal, ani k pastvě přístupu jim nezamezil FišKnih 11

(b) …, vel, pro patriae consuetudine, siliginem vernam, seminare possis. Ita tamen, ne pascua necessaria pecoribus omnino subtrahas, vel arceas accessuam FišOper 12

(5)

(a) Jenovefa zmerkujíce dobře, kam ten oplzlý kozel směřuje, pročež okázala se v svém obličeji všechna rozhněvaná, tak ho vyplísnila, že všechen zahanbenej odtud pryč odjíti musel, však ale to zahanbení a vyplísnění nemohlo tolik spůsobiti, by oheň tělesné žádosti v jeho chlípném srdci uhašen být mohl,… Jenov A4 v

[190](b) Jenovefa vermerckte wol was dieser geile Bock wolte, darumb erzeigte sie sich in Angesicht ganz erzürnt, und gabe ihm einen solchen Verweiß, daß er ganz schamroth darvon gienge. Es vermochte aber dieser Verweiß nicht das Feuer der Begierlichkeit in dem geylen Herzen auszulöschen;… MartHist 211

(6)

(a) Jestliže pak ale ty pysky sice naběhlé, však ale ani krví, ani vodou neb něčím jiným naplněné nejsou, tu dobře vyšetřiti se musí, zdaž to od průtrže bránice, střeva neb měchýře nepochází… CranVýb 15

(b) Wenn aber diese Lefzen zwar angeschwollen, doch weder mit Blut, Wasser, noch etwas anderm angefüllet sind, so muß man wohl untersuchen CranEin 15

Z citovaných dokladů (4a)–(6a) plyne, že oba prostředky plní jen funkci adverzativního spojovacího prostředku s omezovacím odstínem[23], naproti tomu doklad (7) ukazuje, že plní také funkce korelativního výrazu (resp. výrazu v apodozi):[24]

(7)

„nunquid oblivisci potest mulier infantem suum, ut non misereatur filii uteri sui? & si illa oblita fuerit? ego tamen non obliviscar tui. Zdaliž se zapomenouti může, žena nad dítětem svým? aby se nesmilovala nad Synem břicha svého? a byť se ona zapomenula, ale však já se nezapomenu nad tebou;…“ BilPas 169

Variantnost ale však / však ale jistě souvisí s faktem, že obě složky nejsou zcela integrovány, což ukazuje příklad (8), v němž jsou od sebe odděleny jinými výrazy, byť v tomto případě zřejmě enklitickými:

(8)

Nicméně za nešťasného se pokládal ten Jan s manželkou svou nešťastnou, že by se dědič nedostával na kteréhož by tak velké štěstí dočekajíc, po otci zavolalo, i nalíhalo. Dlouho takový se od nebe vyprošoval. Ale on se však nikdá neukázal FrozObr 72

Oba výrazy se nacházejí zpravidla v iniciální pozici; pouze však ale je jednou doloženo v pozici postiniciální (doklad (9)):

(9)

… oni pak potupíce tu spasitedlnou radu svého biskupa mocně kostel otevřeli a s velikým hřmotem až k hrobu sv. Vojtěcha přišli, spatříce ale hrob pod oltářem, někteří z nich na něj neuctivě vylezli, ti však ale hned trestu Božího zakusili, když jsou beze všeho živobytí jako dřevění obrazové za tři hodiny státi zůstali,,… Země 142

Variantnost ale však, však ale si uchovává, jak bylo řečeno na začátku studie, svou životnost hluboko do 19. století (Grepl, 1958). J. Dobrovský v obou vydáních své české mluvnice (1940, s. 666–667) uvádí obě varianty ale však, však ale jako ekvivalentní. Podobně je chápe J. Jungmann (1834–1839, heslo však): „cum aliis particulis a však, však vždy, ale však, však ale, však předce doch aber; ale však předce, dennoch aber, však nicméně, nicméně však, nichts desto weniger, doch“. Také J. Franta Šumavský (1844) zná obě formy, avšak mírně je odlišuje [191]podle německých ekvivalentů: tvar však ale uvádí jako jeden z českých protějšků německých aber a jedoch, formu ale však předce jako ekvivalent složeného spojovacího výrazu dennoch aber.

V průběhu druhé poloviny 19. století však ale zřejmě rychle ustupovalo, jak svědčí:

  1. Zikmundova Skladba (1863, s. 561), která zná pouze formu ale však;
  2. matiční Brusy (BČJ1–3), jejichž první dvě vydání uvádějí jako argument pro nutnost iniciální pozice však existenci složených spojek alevšak, alespoň, alesnad a naprosto ahistoricky neexistenci všakale, jak svědčí formulace: „nenalezne se všakale“ (BČJ1, s. 64; BČJ2, s. 81);
  3. výzkum češtiny národního obrození provedený již citovaným M. Greplem (1958).

Ústup formy ale však / však ale z jazykového úzu konce 19. století signalizuje PSJČ, který tento složený spojovací výraz vůbec neeviduje, pouze jeho excerpční báze obsahuje jeden lístek s dokladem ale však (Havl.; heslo však).[25] Podobně nezná ale však / však ale ani SSJČ.

Závěr

Z prezentované analýzy plynou následující zjištění: V 18. století nastala změna slovosledné posloupnosti složeného spojovacího prostředku ale však však ale. Výsledky této změny pak byly přejaty do jazyka národního obrození. Změna pořadí ale však však ale napovídá, že po celé období vývoje šlo o prostředky funkčně odlišné, a tudíž slovosledně relativně samostatné (na rozdíl od avšak).

Ze zkoumaného materiálu je tedy zřejmé, že se tato změna realizuje proto, že oba výrazy byly ve složeném spojovacím prostředku chápány jako samostatné, které do spojení klauzí vnášely jiné významové momenty, tj. že nešlo o dva komponenty téhož slova (jako v případě avšak). Spouštěcím mechanismem změny pořadí ale však však ale mohla být změna slovosledných vlastností ale: právě v 18. století nastává proměna slovosledu ale ze spojky kladené do iniciální pozice ve spojku umísťovanou do pozice postiniciální (Kosek, 2011 a 2012). S tímto vývojem také souvisí skutečnost, že však nemá v barokní češtině status enklitika (Kosek, 2011): jmenované slovosledné vlastnosti obou výrazů pak umožnily proměnu jejich slovosledné konstelace.[26] Svou roli mohla sehrát také němčina, neboť se v ní objevují podobné varianty adverzativních spojovacích prostředků [192]aber doch / doch aber (eventuální vliv němčiny bude ovšem nutno prozkoumat, protože v analyzovaných překladových textech se bezprostřední vliv německé předlohy doch aber na však ale neprojevil).

Rychlé šíření podoby však ale nastalo v češtině 18. století a pokračovalo v období obrozenském: to lze považovat za svědectví nepřerušené kontinuity vývoje „spisovné“ češtiny mezi fází barokní a obrozenskou. Kdyby ve vývoji spisovné češtiny nastala dříve předpokládaná cézura, tzn. kdyby čeština obrozenců ve všem navázala pouze na jazyk konce 16. století, měla by se v češtině 1. pol. 19. století vyskytovat jen forma ale však.

Oba spojovací prostředky ale však / však ale vyšly v češtině z užívání. Tento proces začal již v češtině poobrozenské. Zánik obou spojovacích výrazů by mohl souviset s funkčním a významovým vývojem samostatného ale a samostatného však: ve funkci adverzativních spojovacích prostředků se z nich v nové češtině staly významově a funkčně identické výrazy. Jako takové se staly jazykovými prostředky s komplementární distribucí, tzn. identická adverzativní funkce vyloučila jejich vzájemnou kombinovatelnost.

Otázkou zůstává, jestli je možné ale a však klasifikovat jako koordinační spojky: jejich postiniciální pozice totiž není pro koordinační spojky typická. Spíše se zdá, že oba výrazy mají status větných příslovcí, která signalizují, která část propozice je v rozporu s očekáváními plynoucími z kontextu a situace, tj. oba jsou kontextualizátory (srov. Kosek, 2011 a 2012).

Dodatek

Vše, co bylo v závěru řečeno o zániku ale však / však ale v moderní češtině, je relativizováno daty obsaženými v Českém národním korpusu, který ve svém subkorpusu SYN2005 eviduje 11 případů ale však a případů 35 však ale. Doklady vesměs pocházejí z textů současných, z textů, které neusilují nutně o archaizaci jazyka, jak dokládají následující příklady a ze současné žurnalistiky:

(10)

Na prvním benzínovém čerpadle po výjezdu z hanácké metropole vykoupili hráči všechno plzeňské pivo a začala spanilá jízda mistrů . Našli se < však ale> i fotbalisté , kteří ani v tak výjimečnou chvíli alkohol neokusili . Platilo to o mladících Bystroňovi… (Právo, 3. 5. 2004)

(11)

„ Ani jedna z těchto skupin nesmí své postavení zneužívat na úkor druhé , „ dodala . Důležité < ale však> je , aby se sami akcionáři zajímali o svůj majetek a využívali práva , jež jsou s akciemi spojena (Hospodářské noviny, 2. 5. 2001)

Z těchto dokladů je zřejmé, že oba výrazy ale, však nejsou v nové češtině zcela synonymními prostředky a že i v současném jazyce dřímají předpoklady pro to, aby se podobně jako ve starších obdobích začaly znova užívat jako složený spojovací prostředek. Ale však na otázku, budou-li tyto potenciality češtiny aktivovány, může odpovědět jen budoucí spontánní vývoj českého jazyka.

 

[193]PRAMENY

1 Zkratky analyzovaných památek

ArtČes

Artikule sněmu království českého: Tito Artykulové na Sněmu Obecném, kterýž držán byl na Hradě Pražském (1650): Praha. Tito Artykulové na Sněmu Obecném, kterýž držán byl na Hradě Pražském (1663–1664): Praha. Tito Artykulové na Sněmu Obecným, který držán byl na Hradě Pražském (1683–1684): Praha. Artykulové všeobecného Sněmu (1732): Praha. Artykulové všeobecného Sněmovního Snešení (1747–1748): Praha. Články všeobecného Zemského Sněmovního Snešení (1771–1772): Praha. Články všeobecného Zemského Sněmovního Snešení (1772–1773): Praha.

CranVýb

CRANTZ, J. J. N. (1756): Výborné naučení pro báby. Přeložil F. H. Kirchner. Praha.

CranEin

von CRANTZ, H. J. N. (1770): Einleitung in eine wahre und gegründete Hebammenkunst. Brno.

BeckPos

BECKOVSKÝ, J. F. (1700): Poselkyně starých příběhův… Praha.

BiblOl

PEČÍRKOVÁ, J. – KYAS, V. – KYASOVÁ, V. (eds.) (1996): Staročeská bible drážďanská a olomoucká: kritické vydání nejstaršího českého překladu bible ze 14. století. Paderborn: Ferdinand Schöningh.

BiblSvat

Biblí Česká, to jest, Svaté Písmo (1677–1715). Praha.

BilPas

BILOVSKÝ, B. H. J. (1721): Passio D[omini] N[ostri] I[esu], sine loco.

BilPia

BILOVSKÝ, B. H. J. (1721): Pia quadragessima aeterna veneratione… Opava.

FišKnih

FIŠER, K. (1706): Knihy Hospodářské. Přeložil J. Barner. Praha.

FišOper

FIŠER, K. (1679): Operis Oeconomici. Praha.

FrozObr

GUMPPENBERG, W. (1704): Obroviště Mariánského Atlanta. Přeložil A. Frozín. Praha.

GumpAtl

GUMPPENBERG, W. (1657): Atlas Marianus. Mnichov.

Jenov

Velmi pěkná, pohnutedlná a čtení hodná Hystorye, o […] Jenovefě (1772). Brno.

KořPam

KOŘÍNEK, J. (1674): Staré paměti kutnohorské. Praha.

JestřVid

JESTŘÁBSKÝ, V. B. (1719): Vidění rozličné sedláčka sprostného…

LibEd

LIBERTIN, J. (1715): De Educatione Iuventutis. Praha.

MartLeb

MARTIN, v. C. (1677): Das grosse Leben Christi. Mnichov.

MarTroj

MAREK, D. (1728): Trojí chléb nebeský, pro lačný lid český. Praha.

MartHist

MARTIN, v. C. (1692): Das Alleerste Zum Andern Mahl auffgelegte […] Historiebuch. Dillingen.

MartŽiv

MARTIN, v. C. (1717): Veliký Život Pána našeho Krista Ježíše. Přeložil E. Nymburský Rodič. Praha.

PošNov

Český postilion (1719). Praha. Outerní Pražské poštovské noviny / Sobotní Pražské poštovské noviny (1720, 1724, 1725, 1726, 1727). Praha. (25. leden 1719, 3. únor 1720, 6. únor 1720, 11. květen 1720, 15. červen 1720, 14. září 1720, 5. květen 1722, 2. červen 1722, 12. červen 1723, 3. červenec 1723, 8. únor 1724, 12. únor 1724, 15. únor 1724, 2. květen 1724, 6. červen 1724, 2. leden 1725, 6. únor 1725, [194]3. březen 1725, 1. květen 1725, 2. červen 1725, 1. leden 1726, 12. březen 1726, 30. duben 1726, 4. květen 1726, 1. červen 1726, 4. leden 1727, 15. únor 1727, 13. květen 1727, 3. červen 1727).

TanTroph

TANNER, J. (1661): Trophaea sancti Wenceslai… Praha.

TanMuž

TANNER, J. (1680): Muž Apoštolský. Přeložil J. Tanner. Praha.

TanVir

TANNER, J. (1660): Vir Apostolicus. Praha.

TanŽiv

TANNER, J. (1669): Život a sláva sv. Václava. Přeložil F. Kadlinský. Praha.

Země

Země dobrá, to jest: Země česká (1754). Hradec Králové.

2 Zkratky starých slovníků a gramatik

BlahGram

ČEJKA, M. – ŠLOSAR, D. – NECHUTOVÁ, J. (eds.) (1991): Grammatica česká J. Blahoslava. Brno: Masarykova univerzita.

DolGram

DOLEŽAL, P. (1746): Grammatica Slavico-bohemica. Bratislava.

JandGram

JANDIT, V. (1704): Grammatica linguae Boëmicae, methodo facili. Praha.

KonstLim

KONSTANC, J. (1667): Lima linguae Bohemicae. To jest: Brus jazyka českého. Praha.

PohlGram

POHL, J. V. (1764): Grammatica linguae Bohemicae, oder die böhmische Sprachkunst, bestehend in vier Theilen. Wien.

ŠtejŽáč

ŠTEJER, M. V. (1730): Žáček, aneb, Výborně dobrý způsob. 2. vydání, Praha.

RosaČech

ROSA, V. J. (1672): Čechořečnost seu Grammatica linguae Bohemicae quatuor partibus. Praha.

RosaThes

ROSA, J. V.: Thesaurus linguae Boëmicae [online]. Cit. 2012-12-20. <http://vokabular.ujc.cas.cz/zdroje.aspx>.

VusDict

VUSÍN, K. (1722): Dictionarium Von dreyen Sprachen, Deutsch, Lateinisch, und Böhmisch. Praha.

SEKUNDÁRNÍ LITERATURA

1 Zkratky

BČJ1

Brus jazyka českého (1877). 1. vydání. Praha: nákladem Theodora Mourka.

BČJ2

Brus jazyka českého (1881). 2. vydání. Praha: J. Otto.

BČJ3

Brus jazyka českého (1894). 3. vydání. Praha: J. Otto.

DIAKORP

Český národní korpus – DIAKORP (2005–) [online]. Praha: Ústav Českého národního korpusu FF UK. Cit. 2012-12-20. <http://www.korpus.cz>.

ESSJ2

KOPEČNÝ, F. – ŠAUR, V. – POLÁK, V. (1980): Etymologický slovník slovanských jazyků – Slova gramatická a zájmena 2. Spojky, částice, zájmena a zájmenná adverbia. Praha: Academia.

MČ1

Mluvnice češtiny 1 (1986). Praha: Academia.

MČ3

Mluvnice češtiny 3 (1987). Praha: Academia.

PMČ

KARLÍK, P. – NEKULA, M. – RUSÍNOVÁ, Z. (eds.) (1995): Příruční mluvnice češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

PSJČ

Příruční slovník jazyka českého (1937–1957). Praha: Česká akademie věd a umění.

[195]SSČ

Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (1994). Praha: Academia.

SSJČ

Slovník spisovné jazyka českého (1989). Praha: Academia.

VW

Vokabulář webový. Webové hnízdo k poznání historické češtiny (2006–2013) [online]. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR. Cit. 2012-12-20. <http://vokabular.ujc.cas.cz>.

VWSTB

Staročeská textová banka (2008–2013) [online]. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR. Cit. 2012-12-20. .

2 Sekundární literatura

ALEXOVÁ, J. (2009): Vývoj českého barokního souvětí souřadného. Praha: ARSCI.

BAUER, J. (1960): Vývoj českého souvětí. Praha: ČSAV.

BĚLIČ, J. (1955): Sedm kapitol o češtině. Příspěvky k problematice národního jazyka. Praha: SPN.

DANEŠ, F. (1985): Věta a text. Praha: Academia.

DOBROVSKÝ, J. (1940): Podrobná mluvnice jazyka českého v redakcích z roku 1809 a 1819. Praha: Komise pro vydávání spisů J. Dobrovského při Královské české společnosti nauk.

ESVAN, F. (2000): Česká klitika z hlediska typologického. In Z. Hladká – P. Karlík (eds.), Čeština – univerzália a specifika 2. Brno: Masarykova univerzita, s. 141–147.

ESVAN, F. (1997): Několik poznámek o tzv. rytmickém činiteli. SPFFBU, A 45, s. 85–93.

FRANKS, S. – KING, T. H. (2000): A handbook of Slavic clitics. Oxford: Oxford University Press.

FRANTA ŠUMAVSKÝ, J. (1844–1846): Deutsch–Böhmisches Wörterbuch. Praha: J. Spurný.

FRIEDOVÁ, M. (1994): Second-position clitics in Czech: syntactic or phonological? Lingua, 94, s. 155–175.

GEBAUER, J. (1929): Historická mluvnice jazyka českého IV. Skladba. Ed. F. Trávníček. Praha: Česká akademie věd a umění.

GREPL, M. (1959): Vývoj mluvnické stavby v jazyce Tylovy prózy. Kandidátská práce. Brno: Filozofická fakulta MU.

GREPL, M. (1958): Spojovací „však ale“ v obrozenecké češtině. In R. Fukal – M. Kopecký (eds.), Rodné zemi. Brno: Musejní spolek v Brně, s. 246–248.

HANA, J. (2007): Czech Clitics in Higher Order Grammar [online]. Disertační práce. Ohio: Graduate School of The Ohio State University. Cit. 2012-12-20. <http://ufal.mff.cuni.cz/~hana/bib/hana-diss.pdf>.

JELÍNEK, M. (1957): Výběr syntaktických prostředků v obrozenské odborné literatuře. Kandidátská práce. Brno: Filozofická fakulta MU.

JUNGHANS, U. (2002): Klitische Elemente im Tschechischen: eine kritische Bestandaunahme. In Th. Daiber (ed.), Linguistische Beiträge zur Slavistik IX. München: Otto Sagner, s. 117–150.

JUNGMANN, J. (1834–1839): Slovník česko-německý. Praha: Matice.

KOSEK, P. (2012): Ke slovosledným vlastnostem ale ve starších vývojových fázích češtiny. In: P. Nejedlý – M. Vajdlová (eds.), Cesty slov. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, s. 115–133.

[196]KOSEK, P. (2011): Enklitika v češtině barokní doby. Brno: Host – Masarykova univerzita.

NĚMEC, I. (1960): Ze staročeského slovníku – K původu adverzativního „však“. Listy filologické, 83, s. 95–97.

STARÝ, Z. (1995): Ve jménu funkce a intervence. Praha: Karolinum.

STICH, A. (1993): Česká spisovnost a nespisovnost – kořeny a přítomnost (Naše postoje k češtině 17. a 18. století). In: J. Jančáková – M. Komárek – O. Uličný (eds.), Spisovná čeština a jazyková kultura 1993. Praha: Filozofická fakulta UK, s. 49–56.

STICH, A. (1996): O české literatuře starší, zvláště barokní. Česká literatura, 44, s. 443–458.

TRÁVNÍČEK, F. (1956): Historická mluvnice česká 3. Skladba. Praha: SPN.

UHLÍŘOVÁ, L. (1987): Knížka o slovosledu. Praha: Academia.

VINTR, J. (1998): Zásady transkripce českých textů z barokní doby. Listy filologické, 121, s. 341–346.

ZUBATÝ, J. (1920): O úpadku našeho knižního jazyka. Naše řeč, 4, 1920, s. 1–9.


[1] Tento příspěvek vznikl v rámci řešení grantového projektu Nový encyklopedický slovník češtiny online (Enc-Czech online) (GAP406/11/0294).

[2] Tento koncept domnělého jazykového úpadku a diskontinuitního vývoje češtiny lze demonstrovat na dvou citátech: 1. „Přes slibné počátky nového písemnictví českého nepodařilo se vybudovati skutečný pevný most přes propast ve vývoji českého písemnictví, vzniklou zastavením českého národního života v 17. století“ (Zubatý, 1920, s. 5), 2. „Za této situace v 17. a 18. století postupně sílí i úpadek spisovné češtiny. […] V tomto neblahém stavu zdědila spisovný jazyk doba obrozenská, která pak brzy hledala cestu z úpadku v podstatě návratem k češtině humanistické, jejíž tradice žila i v mladších překladech biblických a posilovala se vydáváním starších literárních památek“ (Bělič, 1955, s. 23). Více u A. Sticha (1993 a 1996) a Z. Starého (1995).

[3] Dokonce tvrdí, že v této funkci má však specifickou funkci příslovce či výrazu připomínajícího příslovce (ibid.).

[4] Jelikož se DIAKORP vyznačuje velmi nízkou reprezentativností zahrnutých textů, je třeba brát data v něm obsažená s rezervou.

[5] Za pomoc s tříděním staročeského materiálu ve VWSTB jsem velmi zavázán Borisi Lehečkovi, se zpracováním ČNK dr. Radku Čechovi.

[6] Do roku 1775.

[7] Od roku 1775 do roku 1848.

[8] To platí pro adverzativní však. Vysvětlovací však (známé z moravských dialektů v podobě šak) je kladeno na začátek věty – ovšem ve vysvětlovací funkci je však archaické (o tom také níže).

[9] Případy iniciální pozice však v obrozenské češtině dokládají M. Jelínek (1957, s. 143) a M. Grepl (1959). Druhý jmenovaný ovšem tvrdí, že toto iniciální (popauzové) postavení však se v češtině drží do konce 30. let 19. století.

[10] Jistě motivované tím, že J. Bauera zajímal především vývoj spojek, a nikoli všech synsémantických slov.

[11] Dotazy: 1. pozice [tag=“Z.*“][lc=“však“]; 2. pozice [tag=“Z.*“][]{1}[lc=“však“] N-filter: [tag=“Z.*“]; 3. pozice [tag=“Z.*“][]{3}[lc=“však“] N-filter: [tag=“Z.*“] atd.

[12] Vzhledem k prezentovaným informacím z novočeských slovníků a ČNK jistě nepřekvapí, že výklad slovosledu novočeského však není jednotný: někteří autoři ho považují za slovo klitické, jiní za neklitické. Jako enklitikon hodnotí však např. F. Trávníček (jako stálou příklonku – 1951, s. 141), M. Grepl (1958, s. 246), M. Friedová (1994, s. 170, pozn. pod čarou 21), MČ1 (s. 155: „pevnější postavení příklonky má však […] při rozvitém úvodním členu se spojka však chová spíše jako předklonka“) a F. Esvan (1997, s. 91, pozn. pod čarou 2). Většina ostatních autorů ho považuje za jednu z českých částic vyznačujících se velmi obecným významem, pro které je typické, že ztrácejí přízvuk, ale „bezpřízvučné“ nejsou. M. Jelínek (1957, s. 142), M. Grepl (1959) a J. Bauer (1960, s. 68) šalamounsky tvrdí, že novočeské však se objevuje v příklonné pozici. Také autoři deskriptivních mluvnic současné češtiny se uchylují k opatrným formulacím, v nichž se soustřeďují spíše na popis jeho větné pozice než na otázku jeho eventuální enklitičnosti: podle F. Kopečného (1962, s. 277) se klade po prvním přízvučném kólu, s výjimkami v básnickém jazyce; V. Šmilauer (1969, s. 391) tvrdí, že se objevuje „na druhém místě věty; jen v básnickém jazyce též na prvním místě“; MČ3 (458–459): „Spojka avšak stojí vždy na prvním místě věty, spojka však na místě druhém nebo dalším v dnešním jazyce (ještě na začátku 20. století se vyskytovala i na místě prvním).“ M. Nekula (PMČ, s. 640–650) ho řadí k nestálým příklonkám, avšak dává tuto jeho slovoslednou nevyhraněnost do souvislosti s odlišnými funkcemi odporovacího (enklitického) a vysvětlovacího (neenklitického) však. V současných, teoreticky koncipovaných popisech českých enklitik se tematizuje nevyhraněnost však coby enklitického výrazu: Franks – King(ová) (2000, s. 104) o něm hovoří jako o jedné z destressed particles, Junghans (2002, s. 144) ho řadí do kategorie fonologických klitik, které přijímají vlastnost neklitičnosti až ve fázi derivace (v opozici k lexikálním klitikům, která mají rys +klitičnost jako součást své lexikální výbavy), tj. interpretuje ho jako slovo, které může být nositelem přízvuku, J. Hana (2007, s. 90–91) považuje však a jemu podobné adverbiální výrazy (které pro jejich nevyhraněnost nazývá fringe enclitic) za slova, která mohou, ale nemusejí být enklitická.

[13] Do roku 1775.

[14] Od roku 1775 do roku 1848.

[15] Doklady z diachronních korpusů cituji podle jejich grafické podoby v korpuse. Barokní doklady transkribuji podle zásad formulovaných J. Vintrem (1998).

[16] Do roku 1775.

[17] Od roku 1775 do roku 1848.

[18] Na tomto místě bych rád pracovníkům tohoto oddělení (zejména A. Černé a B. Lehečkovi) poděkoval za to, že mi se svými interními zdroji umožnili pracovat.

[19] Anonymní recenzent článku doplnil tento doklad komentářem, který jsem se zde rozhodl pro jeho výstižnost citovat: „Týž text má ovšem už Bible drážďanská (ed. s. 344) a Žaltář wittenberský (Vintrova edice s. 282); není to bible, ale tzv. Symbolum s. Athanasii, v. 32. – Mám silné pochybnosti o tom, zda lze tento doklad hodnotit jako „složený spojovací prostředek“: podle smyslu kontextu a latiny (Qui licet deus sit et homo, non duo tamen, sed unus est Christus) jde spíš o nespojité setkání samostatné částice „tamen – však“ a spojky „sed – ale“; z tohoto pohledu je interpunkce v edici položena chybně; Vintr neinterpunguje vůbec.“ Tím recenzent potvrzuje mé pozorování, že se spojovací výraz však ale ve staré češtině zřejmě nevyskytoval.

[20] V případě rozsáhlých textů svůj výzkum omezuji na sondu.

[21] Tento periodizační bod vyplynul ze stavu zjištěného v analyzovaných textech. Zatím se mi nepodařilo odhalit, proč k této změně dochází právě kolem roku 1710.

[22] I když pracuji s exemplářem z roku 1717, jde o mladší vydání památky, která prvně vyšla roku 1698.

[23] Podobně také J. Alexová (2009, s. 105) zachycuje ale však v celé řadě případů a v rozličných významových odstínech omezovacího podtypu odporovacího vztahu.

[24] Jiné funkce nebyly zjištěny.

[25] Srov. http://psjc.ujc.cas.cz/.

[26] Čistě syntakticky interpretuje vznik však ale M. Grepl (1958), který se domnívá, že však ale vzniklo v době, kdy bylo třeba odlišit na začátku věty stojící vysvětlovací však („citoslovečné“) od odporovacího.

Ústav českého jazyka FF MU
Arna Nováka 1, 602 00 Brno
kosek@phil.muni.cz

Naše řeč, ročník 96 (2013), číslo 4, s. 181-196

Předchozí Jarmila Bachmannová: Jak napsat nářeční slovník? Několik poznámek k metodě diferenčního pojetí

Následující Robert Adam: Autorské textové změny a jazyková kultura: povídky K. V. Raise

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1