Jak napsat nářeční slovník? Několik poznámek k metodě diferenčního pojetí
Jarmila Bachmannová
[Články]
How to write a dialect dictionary? Some notes on the differentiation approach
This article provides information on the initial work on the Krkonoše Mountain Region Dialect Dictionary and outlines the methods used in its development. It evaluates the previously existing dialect dictionaries and lists of “particular words” (above all from the given region) and also explains how this dialect dictionary differs from the Krkonoše Mountain Region Dictionary published earlier. The main aim of the article is to clarify the principle of the differentiation approach, which was utilized in the dictionary’s creation. This approach is based on the comparison of the collected dialect lexicon and the Dictionary of Standard Czech, above all on the standard-non-standard continuum, because a frequency-based evaluation is not possible given the marked decline in the dialect lexicon in contemporary communication. The article also draws attention to the fact that, based on the new language-geographic findings brought by the Czech Language Atlas, it will be possible to further specify some style characteristics listed in the Dictionary of Standard Czech. The theoretical essentials of the differentiation approach are documented using the examples of several completed dictionary entries.
Key words: dialect, dictionary entry list, differentiation approach, regional dialect dictionary
Klíčová slova: nářečí, heslář, metoda diferenčního pojetí, regionální nářeční slovník
[1]1 Úvod
Cílem každého lexikografa, popřípadě kolektivu lexikografů, je postihnout zpracovávanou lexikální zásobu (LZ) v plné šíři a bohatosti. Ústav pro jazyk český je pracovištěm, na jehož půdě vzniklo hned několik obsáhlých slovníků; k nim se v budoucnu přiřadí i Slovník nářečí českého jazyka, na němž začal zcela nedávno intenzivně pracovat dialektologický kolektiv ÚJČ. Je koncipován jako (relativně) úplný, abecedně řazený slovník, který obsáhne LZ nářečí na celém území českého národního jazyka.[2]
Pokud se do tvorby slovníku pustí jedinec, klade si zcela přirozeně cíle výrazně nižší, odpovídající jeho možnostem výkonnostním i časovým. V současné době [174]zpracovávaný Nářeční slovník z Podkrkonoší (NSP) bude slovníkem malého regionu – tradičně českého Podkrkonoší, tedy území, jehož vnitrozemskou hranici tvoří zhruba linie mezi městy Železný Brod, Semily a Jilemnice, z okolí ho pak vymezuje někdejší národnostní hranice daná převahou německého obyvatelstva před rokem 1938. Je to oblast představující jádro tradičního podkrkonošského dialektu, jak ostatně nedávno doložil i Český jazykový atlas (ČJA). Svědčí o tom mj. fakt, že na tomto nepříliš velkém teritoriu se nachází šest bodů jeho výzkumné sítě (101 Držkov, 102 Paseky nad Jizerou, 103 Poniklá, 104 Horní Dušnice, 105 Mrklov a 110 Loukov).
2 Dosavadní diferenčně pojaté slovníky a soupisy nářečních slov
NSP je pojat jako slovník diferenční. Je třeba přiznat, že to není přístup průkopnický. V podstatě na stejném principu byly zpracovány slovníčky (někdy vpravdě jen soupisy) „zvláštních slov“, která jako velice nápadná složka každého místního dialektu nemohla uniknout pozornosti žádného z popisovatelů nářečí. Z oblasti Podkrkonoší tak máme několik sběrů různého rozsahu, k obsáhlejším patří soupis Koublův (1864) a Kubínův (nedatováno)[3]. V obou případech jde víceméně skutečně jen o zachycení „zvláštních slov“, gramatická charakteristika i exemplifikace je u Kubína skoupá, Kouble neuvádí žádnou. Po této stránce je lépe zpracován méně známý rukopis, a to Lidová mluva na Jilemnicku J. Stránského (nedatováno)[4]. Slovník je součástí celkového popisu nářečí a jeho zpracování je již velice blízké dnešní lexikografické praxi. Gramatické charakteristiky sice chybějí, ale heslový odstavec obsahuje poměrně přesný výklad významu a (zpravidla) i větnou exemplifikaci, často bývá uvedeno i jméno obce, v níž bylo slovo zachyceno. Z novějších prací je třeba ještě připomenout rovněž nedatovaný rukopis B. Krpatové shromažďující lexikum ze Železnobrodska v širokém časovém záběru prakticky celého 20. století.[5]
Všechny tyto práce se snaží zachytit LZ diferenčním způsobem. V nedávné době tak byly zpracovány i další publikace (Bachmannová, 1998; Sochová, 2001; Holub, 2004; Vojtová, 2008; Šišková, 2009; Horečka – Horečka, 2011 aj.). Podrobnější objasnění podstaty této metody najdeme jen u Vojtové (2008) [175]a později poněkud stručněji u Bachmannové (2011). Současné zpracovávání podkrkonošského lexika skýtá některé další podněty k tomu, abychom se k této problematice vrátili.
3 Způsob zpracování diferenčně pojatého slovníku
Jen pro základní informaci uveďme, že NSP obohacuje předchozí Podkrkonošský slovník větším územním záběrem a díky bohaté excerpci archivních pramenů i záběrem časovým. Je zpracováván v duchu naší lexikografické tradice. Kromě dialektismů vyskytujících se v běžné komunikaci postihne (v míře dané terénním výzkumem) i názvosloví místních řemesel, včetně tradiční domácké výroby sklářské a textilní, a regionální frazémy. Heslová slova a dokladové kontexty jsou zapsány dialektologickou transkripcí, za každou exemplifikací je zkratka pramene (jejich soupis zde nezveřejňujeme). Exemplifikace jsou větné i nevětné a vzhledem k specifice zpracovávané LZ se jich bude dokládat co nejvíce. Heslový odstavec bude ukončen odkazem na stylistické hodnocení zpracovávaného výrazu v Slovníku spisovného jazyka českého (SSJČ; u slov mnohoznačných se bude tato informace samozřejmě týkat jen významů příznakových; zápis „SSJČ -“ značí, že heslo ve slovníku není), event. odkazem na ČJA. Počítá se s usouvztažněním synonym a jejich výčtem (po značce ●), podle možností bude uváděna i frazeologie (po značce ◆).
Základním principem tvorby diferenčního slovníku stále zůstává konfrontace shromážděného lexika se SSJČ, který doposud představuje jediné komplexní zpracování LZ současné češtiny.
3.1 Hodnocení z hlediska spisovnosti a nespisovnosti
Při sestavování hesláře pro NSP jsou slova a slovní spojení posuzována podle stylové charakteristiky, především na ose spisovnost–nespisovnost.[6] Diferenční NSP nepostihne slova a slovní spojení, která má podkrkonošské nářečí společná s češtinou spisovnou a obecnou. Výjimkou budou případy, kdy nám nové jazykovězeměpisné poznatky, které přináší ČJA, dovolí stylové charakteristiky v SSJČ korigovat. Konkrétně u hesla suchý je v SSJČ uveden bez jakékoli specifikace jako 4. význam ‚hubený‘. Výzkum pro ČJA zachytil výskyt slova hubený v tomto významu pouze na Chodsku, na severních a východních okrajích Čech a v územní návaznosti též na Zábřežsku, Litovelsku a západním Opavsku. Na značně omezeném teritoriu dokládá ČJA i slovo havěť ‚drůbež‘, zatímco SSJČ ho ve významu 2 hodnotí jako obecné. Vázanost výrazu jen na část českého jazykového území je důvodem, abychom ho pokládali za dialektismus a v NSP zpracovali.
[176]suchej adj.
1 hubený, vychrtlý: Visočťí bejvali dicki suchí. Skr; To je hoch po nemoci, že je tak suchej? Bach; Diť je to (dobytče) chcípák suchej! Skr; Dobrej kúň má mít suchí nohi. JanJ 2 jsoucí bez vody: Seno uš je suchí, vemem to kvečerou domu. Bach
SSJČ (suchý 1) spis!; ČJA 1, 73 (hubený)
havjeť, -i f. (haujeť)
1 drůbež: Musim hoďiď haujeťi. Bach; Vona tá haujeť šude hrabe, mǝrchi jenni slepiči! Vip 2 drobní živočichové vůbec: Hoch má doma miši a šelijakou túle hau̯jeď, že mu to jen dovoleji. Bach
SSJČ ob.!; ČJA 3, 223 (drůbež)
Dialektismy budou tvořit nejobsáhlejší složku popisované LZ. Z komparace se SSJČ vyplyne, že za dialektismy budeme pokládat ta slova a slovní spojení, která SSJČ
– nezachycuje:
dácnej adj., dárnej adj.
1 kdo rád a často dává, štědrý, nesobecký: Při u̯ši bíďe bejvali liďi dřiu̯ přece jen vic dácni. Bach; Na tomle Zabilim sou hold dácní. Hla; Dácná tetka že mu dá vobjet. Buch; Je taki ešťe mnoho dárnejch lidu na sjeťe. Str; dácnej JanJ, Kou 2 (o dívce, ženě) lehká, prodejná: To je mǝrcha dácná, de s každím chlapem. JanF; Vona to bila holka dácná, šla líhať s každím. Bach; dárná holka JanJ;
SSJČ -
– určuje jako nářeční, popřípadě i s citací autorů spjatých s Podkrkonoším (Rais, Stašek, Šír aj.):
podolou adv.
1 z vrchu dolů: Fičal ke Dvoračkám, jen se kameňi hǝrnulo podolou do oudoli. Krk; Vozejčeg, že to bilo podolou, tách sám. Bach; podolou Buch, Hás 2 dolem, spodem: Podolou vod Jizeri de podima. MatB; Nadbjehňi ho podolou! Bach; podolou JanJ
SSJČ (podolou 1) nář. Rais; SSJČ (podolou 2) -
– označuje jako oblastní:
brebencovat ned. (brbencovať)
expr. rychle, nesrozumitelně mluvit; reptat: Brebencovali, čert ňim mňel rozumňeť. Kut; Brebencovali nemocní u samí hlavi, tak se proříťila. Hor; Ďeťi ňeco brebencovali, ale manželé mlčeli. Šír; Brbencoval u práce vo sto šest. Hor; brebencovať JanJ
SSJČ obl.
Jak už bylo zmíněno, výběr jednotlivých položek při tvorbě hesláře bude určovat i jejich konfrontace s jazykovězeměpisnými údaji ČJA.
[177]Pokud jde o slova charakterizovaná v SSJČ jako lidová, obsáhne NSP především ta, která označují pojmenování tradičních místních reálií, nástrojů a nářadí jako bapka ‚kovadlinka na naklepávání kosy‘ a jména rostlin a živočichů, např.:
krevňík, -u m. (kreuňik), krevňíček, -čku m. (kreuňiček)
druh rostliny a vlaštovičník větší (Chelidonium majus): kreuňik Vip; kreuňiček Vip b třezalka tečkovaná (Hypericum perforatum): kreu̯ňik Ger, Hor, Kub; kreu̯ňiček Soch
SSJČ (krevník 1, krevníček 1) -; SSJČ (krevník 2, krevníček 2) lid.
Z výrazů slangových se do NSP zařadí některé místní lidové řemeslnické názvy, např.:
ďedek, -tka m.
1 kynuté pečivo z černé mouky: ďedek Bes, SOŽ, Zel 2 řem. poříznice, lavice, do které se upíná dřevo upravované pořízem: Seďel na ďetkoj a ňeco ďál. Neč 3 expr. otec jednoho z rodičů; starý muž vůbec: Co sem ten ďedek leze? Bach
SSJČ (dědek 1) -; SSJČ (dědek 2) slang.
Menší měrou budou zastoupeny výrazy určené jako knižní, popříp. básnické, např.:
bjehutej adj.
(o vodě) tekoucí: Zďeďili chalupu pod Boskovem, u bjehutí vodi. MatB
SSJČ (běhutý) kniž.
bidlitel, -e m. (billitel)
obyvatel: A votkat vi ste bidlitel? Str; Von ale neňi veskej billitel, že. Bach
SSJČ (bydlitel) bás.
3.2 Hodnocení podle frekvence
Vzhledem k velice markantnímu ústupu nářečního lexika ze současné běžné komunikace není dnes v Podkrkonoší prakticky možné u většiny ze shromážděných lexikálních jednotek zjišťovat nebo ověřovat údaje týkající se frekvence a dobového výskytu. Už v průběhu přípravných prací, kdy byl sbírán a doplňován lexikální materiál, vyšlo najevo, že tradičně užívaná metoda terénních výzkumů orientovaná na nejstarší zjistitelný stav dialektu požadované výsledky nepřinese. Bylo proto nutné zcela změnit metodu práce a za základní zdroj získávání nářečního lexika zvolit regionální písemné záznamy s tím, že výsledky excerpce se průběžně ověřují výzkumnými sondami v terénu. Vzhledem k tomu, že lexikální databázi lze pokládat za víceméně uzavřenou, je možné utvořit si alespoň základní představu o četnosti výskytu jednotlivých výrazů druhotně – podle míry exemplifikace a počtu citovaných zdrojů v příslušném heslovém odstavci, např.:
[178]mozoul, -u m.
mozol: Šechno sem ťemahle mozoulama vidřela. Hor
● dlasek, hamouz, hlomouz
SSJČ nář.
hlomouz, -u/-e m.
mozol: Má pǝlní ruce hlomouzu. Str; Šťipal dříví a naďál si hlomouze. Str; Nadřeli sme se vobá dva, ruce samej hlomous. MatB; Má vot ti sekiri na rukach sami hlomouzi. Bach; Vot čeho máš ti hlomouzi? Ber; Ďeťi mívali vod dloubáňi (dírek u knoflíků) podlití hlomouzi. JanF; Hlomouzama přes to vostři kúsi přejel jako se šmicem. Skr; Zbíral se mňe hlomous na ruce. Šír; Lepči krejcar viváženej hlomouzema neš tolar lichej. Kub; hlomouz Hla, JanJ, Keb, KubP, Soch
● dlasek, hamouz, mozoul
SSJČ nář.
3.3 Zpracování výrazů mnohoznačných
Zásady, o nichž jsme se zmínili výše, bude možno uplatňovat u slov a slovních spojení jednoznačných. Pokud bychom je důsledně dodržovali také u výrazů mnohoznačných, výchozí pracovní heslář by se patrně příliš nelišil od někdejších soupisů „zvláštních slov“. Aby nedošlo k násilnému zúžení významového spektra polysémních jednotek tím, že se uvedou pouze ty významy, které se ve spisovném jazyce nevyskytují, postihne NSP vedle významu základního (tj. nářečního) i další nejběžnější významy, které má podkrkonošské nářečí společné se spisovným jazykem, popřípadě s obecnou češtinou. Počítá se s vhodným grafickým odlišením těchto dvou složek, patrně různou velikostí písma.
buchta, -i f.
1 knedlík: Ďáli se i jahelní buchti. JanJ 2 odrůda hrušek: Buchti uš padaj. JanJ 3 druh pečiva: Nemám ráda buchti s mákem. Bach 4 expr. rána, herda do zad: Dostal buchtu do zat, aš poskočil. Bach; buchta JanJ 5 nepálená cihla: chalupa z buchet Bach || i m. 6 expr. pohodlný člověk: To von bi nešel, je to takovej buchta. Bach
● vařená buchta (k 1)
SSJČ (buchta 1) nář.; SSJČ (buchta 2) -
3.4 Zpracování frazémů
V shromážděné podkrkonošské LZ je zastoupena i řada frazémů. Jak již bylo napsáno, budou zpracovávány na konci heslového odstavce a nezřídka právě ony rozhodnou o zařazení výrazu do NSP, např.:
ajnmolanc, -e m. (ajmolanc, amolanc, amulanc)
násobilka: Diť von usnul dočista jako kluk ve škole, diš se mele do vomǝrzeňi ajnmolanc. Kub; amolanc Hla
[179]◆ známí jako amolanc – dobře známé: Fčelařum to bilo u̯šecko známi jako amolanc. Buch; spočitať i bes ajmolance – snadno pochopit: To si každej múš spočitať i bes ajmolance. Hás; rozložit na ajnmolanc – důkladně vysvětlit: Vám abi to jeden rozložil na ajnmolanc, ňic neznáte! Kub; bejt u konce s amolancem, bejt s amulancem ch pǝrdeli – být s rozumem v koncích: A je u konce s amolancem! Hla, To bilo řeči, a teť je s amulancem ch pǝrdeli! JanF, Král nemoch ňic ďelaď, bil f prdeli s ajmolancem. KubP
SSJČ zast. ob.
4 Závěrečný kompromis
Kriticky je třeba přiznat, že mnohdy je zcela vědomě diferenční přístup potlačen snahou představit podkrkonošskou LZ v šíři co největší, a to ze dvou důvodů: Zaznamenat slova, která se zánikem reálie ustoupila z úzu, a to nejen podkrkonošského, a zveřejnit naprosto jedinečné kontexty užité při jejich exemplifikaci. Vzhledem k nivelizaci tradičních teritoriálních dialektů totiž již žádný další výzkum výraznější obohacení dnes zaznamenané LZ přinést nemůže.
certle, -e f. (celtle, cetle)
tvrdý bonbón podlouhlého tvaru: Túze šetřil, nepřál ňi aňi certle, diš si je koupila h Jilemici. Tro; A poďekuj, aš ťi dá vot cesti celtli. MatB; Tadille si vemte cetli, ať nemáte v hubje sucho. MatB; certle Krk
◆ sedeť jako čmelák na certli – pyšně: Seďel na voze jako čmelák na certli a jen se rozhlížel kolem. Hor
SSJČ zast. ob.
bříst ned. (břísť)
brodit se: V leťe sem ji bředla, třá bila po břich. (řeka Jizera) Str; Já břet vodou, krancjégři za mnou… Str; Musiš ťim sňehem břísť? Bach
SSJČ zast.
Výběr a zpracovávání hesel pro NSP je na samém počátku, je tedy reálná naděje, že postupem času se bude metoda diferenčního pojetí dále zpřesňovat.
LITERATURA
BACHMANNOVÁ, J. (1998): Podkrkonošský slovník. Praha: Academia.
BACHMANNOVÁ, J. (2011): Regionální nářeční slovník a problémy jeho zpracování (na materiálu z Podkrkonoší). In: Z. Holub – R. Sukač (eds.), Dialektologie a geolingvistika v současné střední Evropě. Frýdek-Místek: Kleinwaechter, s. 79–87.
BLATNÁ, R. – ČERMÁK, F. et al. (1995): Manuál lexikografie. Jinočany: H+H.
ČJA: Český jazykový atlas 1–5, Dodatky. (1992–2011). Praha: Academia.
HLADKÁ, Z. – MARTINCOVÁ, O. (2012): Slova v soukromých dopisech. Lexikografická sonda. Brno: Masarykova univerzita.
[180]HOLUB, Z. (2004): Doudlebské nářečí a slovník. České Budějovice: Roční období.
HOREČKA, F. – HOREČKA, M. (2011): Tak mluvíme pod Radhoštěm. Rožnov pod Radhoštěm: Valašské muzeum v přírodě.
KOUBLE, J. (1864): Podřečí severních Čech. Časopis Musea království českého, 38, s. 49–57.
KUBÍN, J. Š. (nedatováno): Podkrkonoší. Lidová mluva. Sběr dokončen údajně v roce 1916. V majetku dialektologického odd. ÚJČ.
MATUROVÁ, B. (nedatováno): Lidová mluva v Radčicích. Rkp. diplomové práce (kolem roku 1950) a následné rkp. soupisy nářečního lexika. V majetku dialektologického odd. ÚJČ.
SOCHOVÁ, Z. (2001): Lašská slovní zásoba. Praha: Academia.
SSJČ: Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971). Praha: Academia.
STRÁNSKÝ, J. (nedatováno): Lidová mluva na Jilemnicku. Rkp. Sběr pravděpodobně kolem roku 1920. V majetku dialektologického odd. ÚJČ.
ŠIŠKOVÁ, R. (2009): Areálová studie slovní zásoby rusínských nářečí východního Slovenska. Diferenční slovník. Praha: Slovanský ústav AV ČR.
VOJTOVÁ, J. (2002): Perspektivy nářeční lexikografie. In: Sborník prací Filozofické fakulty MU, A 50, Linguistica Brunensia, s. 105–110.
VOJTOVÁ, J. (2008): Slovník středomoravského nářečí horského typu. Brno: Masarykova univerzita.
[1] Příspěvek vznikl v rámci řešení grantového projektu GA ČR – P406/12/1755 Nářeční slovník z Podkrkonoší.
[2] Komplexní informaci o typech a tvorbě slovníků, včetně slovníků nářečních, přináší Manuál lexikografie (Blatná – Čermák et al., 1995), speciálně nářeční lexikografii je věnován příspěvek J. Vojtové (2002).
[3] Kubínův sběr byl dokončen údajně v roce 1916. Materiál však pochází z oblasti, kterou bychom v dnešní terminologii označili spíše jako vnitrozemský pás severních Čech, od vlastního jádra podkrkonošského nářečí je dost vzdálen (konkrétně se jedná o Hořicko, Jičínsko a Mladoboleslavsko).
[4] Rukopis vznikal pravděpodobně kolem roku 1920, kdy doposud dialektologům prakticky neznámý J. Stránský, jak bylo zjištěno v Státním okresním archivu v Semilech, působil jako učitel na škole v Horní Dušnici. Později se odstěhoval na Královéhradecko, odkud už s největší pravděpodobností na Jilemnicko nezajížděl. Rukopis byl předán do ÚJČ z pozůstalosti autora.
[5] Autorka předala osobně tento rkp. dialektologickému oddělení ÚJČ počátkem roku 2012.
[6] K této problematice aktuálně Hladká – Martincová (2012).
Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Letenská 4, 118 51 Praha 1
bachmannova@ujc.cas.cz
Naše řeč, ročník 96 (2013), číslo 4, s. 173-180
Předchozí Z dopisů jazykové poradně
Následující Pavel Kosek: Ale však – však ale v dějinách češtiny
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1