Časopis Naše řeč
en cz

Synonymie v tzv. vodňanském lékařství

Alena M. Černá

[Články]

(pdf)

Synonymy in so-called Vodňany medicine

The article deals with the manuscript called “Vodňany medicine” from the beginning of the 15th century. The text has specific language features, such as accumulation of lexical units relating to the same concept (especially in terms of plants, diseases, etc.). It examines whether these words are synonyms, and what words are used to connect them (the conjunctions točúš, tověz, nebo; the phrases to jest, druzí řiekají, slóve, etc.). It concludes by observing that the accumulation of synonymous words is significantly influenced by the fact that the text is based on the Latin original.

Key words: lexicon, old Czech, synonyms, terminology
Klíčová slova: slovní zásoba, stará čeština, synonyma, terminologie

[1]Rukopisný sborník, který je uložen pod signaturou II F 2[2] v Knihovně Národního muzea v Praze, vzbuzuje opakovaně náš zájem. Latinsky a česky psaný rukopis je znám pod názvem kodex vodňanský, obsahuje především texty z oblasti přírodních věd (zvláště lékařství) a pochází z doby kolem roku 1410.[3] Česky psané pasáže se vyznačují specifickým ortografickým záznamem ztěžujícím jednoznačnou formální i významovou interpretaci textu. Tomuto jevu jsme před několika lety věnovali pojednání (Černá, 2005, s. 71–82)[4], které jsme vztáhli na jednu z částí kodexu, na herbář se zdravovědou. Zkoumaná část je uzuálně nazývána vodňanským lékařstvím a nachází se na foliích 259r–285v uvedeného kodexu. Hlavní částí lékařství je herbář, abecedně řazený soupis 206 rostlin a dalších léčivých přípravků s charakteristikou jejich „mocí“ a způsobem využití při léčení. Herbář má slovníkový charakter, kromě plných heslových statí podávajících konkrétní informace obsahuje i tzv. hesla odkazová, tj. údaj, že o léčivu bylo pojednáno abecedně na jiném místě herbáře, resp. pod jiným názvem; takových hesel je v textu 69.

Nejen ortografická a hláskoslovná stránka této části kodexu však vzbuzuje pozornost. Neobvyklé či málo frekventované jazykové jevy nalezneme i v morfologii, [86]a především v lexikální složce textu. Vzhledem k tomu, že herbář má charakter odborného pojednání, je zde užita i zvláštní, k terminologickému parasystému náležející slovní zásoba. Na příklad některé názvy rostlin jsou v českém jazyce jedinečně doložené[5] (bělička 262r, hotovec, hotovka 266v, tarsanat 277v, zopek 267r ad.).

V tomto příspěvku se chceme zabývat lexikálně-syntaktickou otázkou. Při četbě tzv. vodňanského lékařství mimo jiné zaujme hromadění (zdánlivě) významově shodných výrazů vztahujících se k témuž pojmu, tj. vytváření synonymních řad (Mluvnice češtiny 3, 1987, s. 429). Klademe si otázku týkající se za prvé lexikologie, tj. zda se jedná o výrazy synonymní; za synonyma považujeme v souladu s odbornou literaturou „slova, která vyjadřují týž pojem, mají shodný nebo blízký význam a liší se jen významovými nebo stylistickými odstíny“ (Pala – Všianský, 1996, s. 5). Druhá otázka je syntakticko-lexikální. Zajímá nás, jakými prostředky jsou tyto významově blízké výrazy spojovány. V oblasti syntaxe necháváme vzhledem k různosti (ne)zapojení těchto výrazů do větné stavby stranou otázku větněčlenské platnosti. Třetí otázkou je, proč autor textu užívá tohoto postupu hromadění lexikálních jednotek a proč nezvolí jen jednu. Odpověď na poslední otázku je silně ovlivněna skutečností, že text herbáře je překladem z latiny. Do interpretace textu tedy vstupuje i aspekt translatologický.[6]

Již ve stati publikované v Naší řeči v roce 2005 jsme na příkladech demonstrovali, že tzv. vodňanské lékařství považujeme za součást chirurgického spisu Viléma ze Saličetu[7], v jehož staročeském překladu[8] tato pasáž, tvořící původní 10. knihu 5. kapitoly, chybí, avšak je dochována v mladším opise této památky.[9] Porovnáním této části opisu Saličetova lékařství a tzv. vodňanského lékařství jsme prokázali, že jde o týž text, i když ovlivněný poměrně dlouhým jazykovým vývojem, který se mezi zápisem obou českých verzí odehrál.

[87]Z českého textu je skutečnost, že jde o překlad, patrná v několika směrech. Opomineme obsahovou stránku, která prozrazuje středomořský původ mj. uváděním léčivých rostlin a dalších substancí odpovídajících této zeměpisné oblasti. Po formální, jazykové stránce lze v textu pozorovat prvky původního jazyka (latiny), a to jak v podobě marginálních přípisů[10], kde jsou zapsány latinské názvy rostlin a dalších léčiv, tak i v textu, kde je na několika místech uveden latinský výraz, především proto, že v češtině neexistoval patřičný ekvivalent, případně že nebyl obecně srozumitelný; v některých případech je cizojazyčný ekvivalent doprovozen domácím výrazem (o tom níže). Zajímají nás především případy, kdy je jeden výraz předlohy nahrazen v českém překladu několika významově blízkými výrazy. Více výrazů za jeden předlohový se vyskytuje především u lexémů, které mají charakter terminologický (názvy rostlin, názvy chorob, názvy tělesných orgánů); zejména těm věnujeme v následujících řádcích hlavní pozornost. Tato tendence se však vyskytuje i u neterminologických jednotek.

Synonymní výrazy jsou vzájemně spojeny různými způsoby. Jedním ze spojovacích jazykových prostředků je výraz točíš (proti toku břicha, točíš sračcě 267v). Jedná se o spřežkový výraz to a čúš (od slovesa čúti[11]), který prošel jazykovými změnami a v současné češtině existuje v lexikální formě totiž.[12] Slovnědruhová charakteristika novočeského totiž je různorodá, výraz se může vyskytovat ve funkci adverbia, spojky či částice.[13] Rovněž ve staré češtině se slovnědruhová charakteristika proměňuje v závislosti na funkci, kterou výraz ve větě či souvětí zastává. V kontextech, které nás v tomto příspěvku zajímají, točúš hodnotíme jako souřadicí spojku s významem v obecné rovině vysvětlovacím (Mluvnice češtiny 3, 1987, s. 471). Tento vysvětlovací aspekt se ovšem může realizovat, jak uvedeme níže, v různých modifikacích.

Ve zkoumaném lékařství se výraz točúš vyskytuje na více než padesáti hustě popsaných stranách textu 53× (z toho jedenkrát v podobě s částicí to točíšto). [88]9× je zapsán v lexikální formě točíš (tedy po provedené přehlásce ’ú > í), ve zbylých případech je výraz zapsán zkratkou t.[14] Záznam výrazu pomocí zkratky poukazuje na pokročilé sémantické vyprázdnění spřežky.

Po výrazu točíš může následovat bližší významové zpřesnění uvedeného lexému, který pojmenovává na příklad různé odrůdy rostlin; často následuje např. specifikace rostliny co do pohlaví (mužíček […] jest dvój, točíš samec a samička 272v), barvy (manholt jest dvój, točíš bielý a črný 272r), velikosti (jitrocěl […] jest dvój, točíš menší a větčí 264v) nebo jiné odlišnosti (o dvú ořěchú chci psáti, točíš o vlaském i o léskovým 274v).

V jiných případech výraz točíš spojuje pojmenování s velmi podobným významem – lze říci, že oba výrazy pojmenovávají totéž, avšak jeden z nich je méně frekventovaný (např. tenduje k odborné slovní zásobě). Zde lze hovořit o synonymním vyjádření užitém pro vyšší srozumitelnost textu, tj. o synonymech vysvětlovacích, příp. terminologických (Filipec, 1961, s. 151): bobkové dřevo jest suché a horké a listie i ovoce, točíš bobek, sě hodí k lékarství 260v (synonymní spojení obsahuje informaci, že plod bobkového stromu se nazývá bobek); miezka, točíš voda vydávená z něho [blénu] 262r (miezka je tekutina vymačkaná z rostliny); ktož učiní z jeho [bobu] miezky flastr na to miesto, kdež tlaky rostú, nedá tlakám, točíš vlasóm, tu ruosti 262v (tlaky je alternativní výraz pro ochlupení, tj. vlasy); víno vařené s šalvijí, točíš šalvinák 282r; lidnové, točíš laikové 272v; myšie lajno, točíš pižmové, spomocno jest, komu vlasy pršie 272r; lupenie hořké […] život mokří, točíš ho měkčí 271r atd.

V těchto případech byl důvod k použití synonymní řady didaktický, jednalo se o snahu zvýšit srozumitelnost textu. Tento důvod považujeme vzhledem k odbornému charakteru textu za základní. Zároveň je tato tendence podpořena nejednotnou a neustálenou terminologií, která v době svého zrodu vykazovala značnou variabilitu. Autor se tedy snažil prezentovat více lexikálních jednotek, které odpovídají jeho představám o vhodném překladovém ekvivalentu předlohového výrazu.

Jinde tato motivace poněkud ustupuje, neboť točíš spojuje běžně se vyskytující výrazy snadno srozumitelné. Můžeme uvažovat již „jen“ o autorově snaze zvýšit stylistickou kvalitu díla. Vzhledem k charakteru popisovaného lékařství a k výstavbovému postupu blízkému slovníku příliš neuvažujeme o cíleném užívání výrazných stylotvorných prostředků vlastních umělecké literatuře:[15] čtverohraný, točíš na čtyři hrany 266v; kopřiva […] jest ostrá, točíš žhavá 270v; smrad dechu, točíš dýchanie 274r; provrtané, točíš děravé [perly] 277r; řěpa […] činí větřenie, točíš prdenie [89]279v; na zadek, točíš na řit 281r atd. Nemáme důkazy pro to, že autor byl veden jinými jazykovými důvody a že spojoval výrazy lišící se např. slovotvorně, tj. že upřednostňoval výrazy jednoslovné před víceslovnými atp.

Výrazu točíš je slovotvorným původem i funkcí velmi blízký další spřežkový výraz – tověz.[16] Vzhledem k tomu, že jeho funkce je v textu tzv. vodňanského lékařství obdobná jako u výrazu točíš, rozhodli jsme se jej transkribovat dohromady jako jedno slovo, i když je možný též oddělený zápis: to věz. V textu se vyskytuje tento výraz (spojka) pouze dvakrát: syrové mokrosti v člověku, tověz nepožité 267r; stred jest horká a suchá na třetiem stupni, ktož jie vaří a klade na rosědliny kóže, spojuje jě, tověz sléčí neb srostí 281v. V obou případech je evidentní synonymní vztah mezi výrazy spojenými výrazem tověz.

Z hlediska slovotvorného náleží k dvěma výše uvedeným spojkám spojení to jest, které nedokonalo svůj přechod od větného vyjádření k jednoslovnému, avšak po sémantické stránce je těmto spojkám velmi blízké.[17] Původní význam výpovědi se oslabuje a vyprazdňuje a převažuje gramatická funkce spojky: s myrrú, to jest črné kadidlo 280v; [cibule] přivodí zapomanutí, to jest nepamátlivost 263r. To jest uvádí v těchto případech volně připojený vysvětlující přístavek, který se nezapojuje do větné stavby a substantivum zůstává v nominativu (v případě, že připustíme ještě existenci větné struktury, pak se jedná o přístavkovou vedlejší větu).

Dalším prostředkem, který v tomto lékařství spojuje výrazy s blízkým významem, je souřadicí spojka nebo (s variantami anebo, aneb, neb).[18] Sémantická struktura spojky nebo je velmi široká a vymezuje se mezi dvěma protilehlými body – od významu vylučujícího jednu z možností až k významu ztotožňujícímu obě možnosti. Mezi těmito body je rozsáhlá škála postupně se modifikujících významů. Přidržíme se výkladu Staročeského slovníku (1968–2008, s. v. nebo1, anebo), který tuto spojku užitou ke spojení významově blízkých slov označuje jako ztotožňující[19], i když je zřejmé, že tato definice má poněkud zobecňující charakter, jak tomu u slovníkového díla nepochybně musí být. Míra ztotožnění je totiž v různých kontextech různá v závislosti právě na tom, jak velká je významová blízkost či vzdálenost spojovaných výrazů.

Spojkou nebo jsou opět často spojeny názvy blízké termínům, např. názvy rostlin, částí těla či zdravotních obtíží, které se bez pochyby vztahují ke stejné skutečnosti; různost jejich lexikální formy je způsobena pouze jazykovými změnami – hláskoslovnými, tvaroslovnými, slovotvornými (yzop aneb zopek 267r; kokočka neb kokoška [90]270r; hadovka neb hadové koření 265r; laskominy nebo luskominy 270r; pelyňka neb pelynek 276r). Rozdíly mezi uvedenými výrazy mohou být v užívání – jistě zde byla frekvenční, lokální či časová omezení, o nichž z dnešního pohledu nemáme dostatečné množství informací. Lze uvést, že kupř. výraz pelyňka (f.) je oproti výrazu pelynek (m.) podle našich znalostí užíván téměř výjimečně; výraz zopek je omezen jen na tzv. vodňanské lékařství, naproti tomu yzop je běžný název. Výjimečným případem ztotožnění a úplné synonymie jsou sousloví, která jsou uvedena opakovaně v opačném slovosledu (kopřiva hluchá neb hluchá kopřiva 270r; ranné kořenie aneb koření ranné 279v); tyto slovosledné obměny se vyskytují především v tzv. odkazových heslech sledovaného lékařství (Kokotie háce neb hácě kokotie – napřed de H. 269v).

V dalších případech již nelze tak jednoznačně tvrdit, že se v pojmenovávacím aktu jedná o stejný pojem, např. o stejnou rostlinu. Někdy tak můžeme usuzovat ze slovotvorného postupu (Skorocěl neb ránocěl neb jitrocěl 280v). Jindy spolehneme na autora, který explicitně uvádí, že pojmenovává (ze svého pohledu) stejnou rostlinu (planý balšán neb kobylé máta neb vodný balšán neb vodná máta, vše jedno jest 275v; jazýček volový, druzí řiekají jazýček aneb jazyk, a to vše jest jedno 267r).

Ovšem v jiných případech vyvolá hromadění různých názvů např. rostlin silnou interpretační pochybnost. V žádném případě nelze do hodnocení zapojovat současnou úroveň poznání a současnou vědní klasifikaci rostlin, naopak je nutné mít stále na mysli, že středověký autor tvořil své dílo ve zcela jiném myšlenkovém kontextu. Navíc je pravděpodobné, že s některými exotickými (středomořskými) rostlinami se nikdy nesetkal.

Jako příklad uvedeme doklad kus diáblóv neb svatého Petra kořenie jest horký a suchý 268r. Vyvstává otázka, zda autor pojednává o jedné rostlině, která je horká a suchá, či o dvou různých rostlinách stejných vlastností. Shodný kontext dokládá latinsko-český slovník Jana Vodňanského Lactifer, který pod heslem morsus diaboli uvádí české ekvivalenty Diabluov kus, svatého Petra kořenie.[20] Za latinské sousloví morsus diaboli dokládá stará čeština kromě zmíněného sousloví kus diáblóv ještě pojmenování kus črtóv, kus črtí, čertkus…; do středněčeského[21] i novočeského lexika se jméno uchovalo v podobě čertkus[22]. Pojmenování koření sv. Petra je v moderní [91]češtině doloženo jen jako lidový název, který se ovšem vztahuje k různým rostlinám – k petrklíči, k čekance či ke zmíněnému čertkusu (Rystonová, 2007, s. 260; Kosík, 1941, s. 20, 21, 55). Čekanka i čertkus jsou, na rozdíl od žlutého petrklíče, rostliny, které mají barvou podobný květ (modrofialový), a oběma jsou připisovány léčivé účinky močopudné, potopudné, projímavé a organismus čistící. Obě tedy mohou být předmětem výše uvedené charakteristiky. Situaci objasňuje formulace z jiného středověkého textu, z lékařské knihy z počátku 16. století: tzv. jádro lékařské uvádí mezi prostředky „lomicími kámen“ mj. čertkus, to jest sv. Petra kořenie.[23] Ztotožňující to jest na rozdíl od spojky nebo jednoznačně prokazuje, že v této památce jde o synonymní označení téže rostliny. Zřejmě stejně tomu je i v tzv. vodňanském lékařství.

Identifikace rostlin pojmenovávaných různými názvy je velmi obtížný úkol diachronní lexikografie. V kontextech se spojkou nebo pak nemůžeme jednoznačně určit, zda spojka disponuje významem vylučovacím (příp. eventualitním), přípustkovým či zcela ztotožňujícím. Zmínili jsme se však, že takto nejsou spojovány jen odborné názvy, ale i výrazy z běžné slovní zásoby. Ku příkladu v dokladu kokot neb kohút (269v) se jedná o spojení synonymních výrazů užitých za lat. gallus. Rozdíl je ve stáří lexikálních jednotek – ve staré češtině je lexém kokot četnější, lexém kohút je méně doložen a je mladší – v dokladech se hojněji vyskytuje až na konci 15. století. Dalším příkladem synonymního vztahu je např. doklad hodí sě [stulík] jeptiškám a mnichóm neb zákonníkóm 282r – co do frekvence jsou oba výrazy ve staré češtině srovnatelné, u lexému mnich však byl možná stále patrný cizí původ, proto autor mohl užít jako další výraz i ryze domácí ekvivalent. V třetím dokladu jsou spojena dvě slovesa – když pavúk koho uštne neb ukúsne 269v. Potřebu dovysvětlení snad mělo sloveso uščnúti, které se na rozdíl od pozdější češtiny ve staré češtině levovalenčně pojilo se širší sémantickou skupinou názvů zvířat – v této pozici se vyskytovaly lexémy had, ščúr, včela, paúk, komár i (ojediněle) zajiec, tedy vesměs názvy menších zvířat, která nekoušou, ale spíše štípou.[24] Sloveso ukúsnúti se také pojilo s lexémy označujícími malé živočichy (had, ščúr), ale též ta zvířata, která způsobí nikoliv štípnutí, ale větší ránu – kousnutí (vlk, pes, lev, velblúd). Zatímco tedy ve staré češtině obě slovesa disponovala podobnou levovalenční sémantickou spojitelností, v češtině pozdější se spojitelnost zúžila a specifikovala. Na postupné proměny levovalenční spojitelnosti možná reagoval písař tzv. vodňanského lékařství uvedením obou téměř synonymních sloves.

V předchozím odstavci jsme uvedli několik jazykových důvodů, proč by autor mohl užít alternativní lexémy (frekvence, původ slov, významová spojitelnost). [92]Pokládáme uvedené argumenty za možné, avšak pravděpodobněji se opět jedná o prezentaci výrazů, které český jazyk má k dispozici, tj. představení škály možností, bez ohledu na jejich soudobé postavení v jazykovém systému.

Hromadění synonymních názvů se dále děje pomocí (někdy juxtaponovaných) konstrukcí obsahujících verbum dicendi, např. slova (druzí) řiekají[25]. Jedná se opět o spojení synonymních názvů rostlin (anjelika, druzí jemu řiekají svatého Ducha kořenie 259v; barvienek, jemuž jiní netřesk řiekají 260r; bolehlav, a druzí jemu řiekají všivec 261v; čibr neb umrlčie jahody mnozí řiekají 263v) nebo zdravotních obtíží (flastr […] spomáhá dně v nohách, jiež druzí řiekají křeč 262v; uhasí [rúta] oheň živý, druzí řiekají svatý oheň a druzí svatého Antoní oheň 280r). V některých dokladech je obsaženo i hodnocení alternativního názvu: druzí řiekají jie kokočka a někteří žabie třévce, ale to zlé 271r.

Podobnou funkcí disponuje slovesný tvar slóve. Na rozdíl od řiekají je však slóve doplněno výrazem latíně a cizojazyčným (latinským) ekvivalentem: mokrostem tekúcím z dělohy, latíně slóve matrix 260r; zadržení čmýry, latíně slóve menstrorum 260r; mužuom výkalu, latíně slóve sperma 266r atd. V některých případech je uvedeno pouze adverbium latíně: hadovka neb hadové koření, a latíně serpentina 265r; toť jest letory, latíně complexio 268v.

Tzv. vodňanské lékařství dokládá desítky případů, kdy se v různých syntaktických strukturách dvě (i více) pojmenování vztahují k jednomu pojmu a mají vzájemně podobný význam, lze tedy hovořit o vzájemném synonymním vztahu. Je však nutné bedlivě zkoumat, kdy jde o jednotky synonymní spojené prostředkem s funkcí explikativní, ztotožňující atp. a kdy jde o vztah jiný. Zvláště při použití spojek s širokým významovým a funkčním spektrem (spojka nebo) je identifikace tohoto vztahu, a tedy i charakteru spojovaných lexikálních jednotek, obtížná.

Lexikální jednotky, které se v těchto synonymních řadách vyskytují, jsou nejčastěji názvy rostlin, nemocí a jiné výrazy blízké termínům. Z hlediska zastoupených slovních druhů se téměř vždy ve sledovaných pozicích objevují substantiva, méně adjektiva, výjimečně slovesa. Kumulování výrazů s podobným významem, a také uvádění původních latinských výrazů, je v této situaci nepochybně i vyjádřením nejistoty překladatele nad výběrem nejvhodnějšího ekvivalentu, která byla jistě způsobena specifickými rysy dosud neustáleného terminologického parasystému, v němž existovala variabilita názvů vztahujících se ke stejné entitě. Na tento rys staročeských překladových textů poukazuje při výkladu o spojce nebo také J. Gebauer; píše, že autor český za výraz cizí dává na vybranou české dva (Gebauer, 2007, [93]s. 699).[26] Jak jsme však ukázali, výrazy jsou kumulovány v menší míře i u lexikálních jednotek běžné slovní zásoby – v těchto případech můžeme usuzovat, že překladatel chtěl prezentovat potenci českého lexika, avšak opět zmíníme i možnost, že si nebyl jist v užívání české slovní zásoby, potažmo českého jazyka. V souladu s touto hypotézou je i skutečnost, že zápis českých textů z kodexu vodňanského je netradiční i v ostatních jazykových rovinách (zvláště ortograficko-hláskoslovné). Prezentované analýzy funkce a struktury synonymních řad z tzv. vodňanského lékařství znovu potvrzují, že tato středověká památka je důležitý zdroj k poznání českého jazyka počátku 15. století, kromě jiného též staročeského lexikálního systému, terminologického parasystému a jejich vnitřních vztahů.

LITERATURA

BĂČVAROV, J. (1987): Český konektor totiž a jeho bulharské ekvivalenty. Naše řeč, 70, s. 170–177.

BARTOŠ, F. M. (1926–1927): Soupis rukopisů Národního musea v Praze I–II. Praha: Melantrich.

ČERNÁ, A. M. (2005): Herbář z kodexu vodňanského a jeho ortografické zvláštnosti. Naše řeč, 88, s. 71–82.

ČERNÝ, J. (1981): Knieha lékarská, kteráž slove herbář aneb zelinář. Ed. Z. Tichá. Praha: Avicenum.

Český národní korpus – SYN2005 (2005) [online]. Praha: Ústav Českého národního korpusu FF UK. <http://www.korpus.cz>.

Český národní korpus – SYN2010 (2010) [online]. Praha: Ústav Českého národního korpusu FF UK. <http://www.korpus.cz>.

DANEŠ, F. (1985): Věta a text. Studie ze syntaxe spisovné češtiny. Praha: Academia.

DIVIŠ-ČISTECKÝ, V. (1899): Saličetova Ranného lékařství knihy páté, kapitola desátá. Neznámého pisatele „Lékařství“ a vokabulář latinsko-český. Věstník České akademie císaře Františka Josefa, 8, s. 437–451, 493–519.

Elektronický slovník staré češtiny [online] (2005–). Praha: Ústav pro jazyk český. Cit. 2012-07-22. <http://vokabular.ujc.cas.cz/hledani.aspx>.

FILIPEC, J. (1961): Česká synonyma z hlediska stylistiky a lexikologie. Praha: Nakladatelství ČSAV.

GEBAUER, J. (1880): Drobnosti gramatické. Listy filologické, 7, s. 293–300.

GEBAUER, J. (2007): Historická mluvnice jazyka českého IV. Skladba. 2. vyd. Praha: Academia.

GREPL, M. – KARLÍK, P. (1986): Skladba spisovné češtiny. Praha: SPN.

KOSÍK, V. (1941): Slovník lidových názvů rostlin. Praha: Školní nakladatelství pro Čechy a Moravu. Manuscriptorium [online]. Cit. 2012-07-22. <http://www.manuscriptorium.com>.

MATTIOLI, P. O. (1562): Herbář aneb bylinář. Přel. T. Hájek z Hájku. Praha: J. Melantrich z Rožďalovic.

MATTIOLI, P. O. (1596): Herbář aneb bylinář. Přel. D. Adam z Veleslavína. Praha: D. Adam z Veleslavína.

Mluvnice češtiny 3 (1987). Praha: Academia.

[94]PALA, K. – VŠIANSKÝ, J. (1996): Slovník českých synonym. 2., opr. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

Příruční slovník jazyka českého (1935–1957). Praha: Státní nakladatelství – Státní pedagogické nakladatelství. Dostupný též z <http://psjc.ujc.cas.cz>.

RYSTONOVÁ, I. (2007): Průvodce lidovými názvy rostlin i jiných léčivých přírodnin a jejich produktů. Praha: Academia.

Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (1998). 2., opr. a dopl. vyd. Praha: Academia.

Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971). Praha: Nakladatelství ČSAV. Dostupný též z <http://ssjc.ujc.cas.cz>.

Staročeský slovník (1968–2008). Praha: Academia.

ŠMILAUER, V. (1969): Novočeská skladba. 2. vyd. Praha: SPN.

TRÁVNÍČEK, F. (1962): Historická mluvnice česká III. Skladba. 2. vyd. Praha: SPN.

Vokabulář webový – webové hnízdo k poznání historické češtiny (2006–2013) [online]. Cit. 2012- 07-22. <http://vokabular.ujc.cas.cz>.

ZE SALIČETU, V. (1867): Saličetova Ranná lékařství. Ed. K. J. Erben. Praha: Spolek českých lékařův.


[1] Článek vznikl v rámci řešení projektu GA ČR č. P406/10/1140 Výzkum historické češtiny (na základě nových materiálových bází).

[2] Stará signatura 558.

[3] Popis rukopisu a jeho obsahu je uveden v Bartošově katalogu rukopisů Národního muzea v Praze. Digitalizované kopie kodexu jsou dostupné z internetových stránek Manuscriptorium.

[4] Tam je uvedena i další literatura k tématu.

[5] Informaci o doloženosti lexikálních výrazů formulujeme zejména na základě materiálových bází oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český, tj. čerpáme z kartoték oddělení a ze staročeské textové banky dostupné z internetových stránek Vokabulář webový (2006–2013).

[6] Je třeba připomenout, že středověký překlad (odborného spisu) měl zcela jiný charakter než překlad, jak jej známe dnes. Překladatel s textem zacházel volně, měnil ho podle svých potřeb, zkracoval i rozšiřoval. Rovněž časová vzdálenost mezi vznikem původního textu a jeho staročeskou verzí měla vliv na výsledný vztah obou textů. V žádném případě nelze přesně sledovat překladatelský proces, ale je možné spíše jen orientačně nalézat shodné či podobné části obou textů. Vzhledem k tématu tohoto článku lze konstatovat, že hromadění výrazů vztahujících se k jednomu pojmu se v předloze nevyskytuje.

[7] Spis o chirurgii byl dokončen v roce 1275 a do konce 15. století byl vytištěn několikrát v latině (1. vyd. 1474 v Benátkách, následovalo vydání 1476 v Piacenze, 1492 v Lyonu, 1495 v Lipsku; při práci na příspěvku jsme užívali benátské vydání z roku 1490), v italštině a ve francouzštině.

[8] Staročeský překlad je dochován v jediném rukopise v Knihovně Národního muzea v Praze, sign. IV D 56; rukopis vydal pod názvem Saličetova Ranná lékařství K. J. Erben.

[9] Rukopis z počátku 17. století, uložen v Okresním muzeu v Pardubicích, sign. E 22; je dostupný z internetových stránek Manuscriptorium. Edici 10. kapitoly 5. knihy Saličetovy Chirurgie vydal v roce 1899 V. Diviš-Čistecký.

[10] Červeně zapsané přípisky plní funkci nadpisů, resp. textových orientátorů, které mají usnadnit orientaci čtenáře v textu.

[11] Srov. Elektronický slovník staré češtiny (2005–), s. v. čúti.

[12] Ke staročeskému výrazu točúš se např. vyjádřil v roce 1880 J. Gebauer v Listech filologických. Novočeskému totiž mj. z komparativního hlediska věnoval pozornost J. Băčvarov (1987).

[13] Slovnědruhová charakteristika závisí na funkci, avšak i výraz se stejnou funkcí je v odborné literatuře hodnocen různě. Např. nejrozsáhlejší slovníky moderní češtiny, Příruční slovník jazyka českého (1935–1957) a Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971), klasifikují totiž jako příslovce, Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (1998) jako souřadicí spojku a modální částici; akademická Mluvnice češtiny (1987, s. 471) totiž pokládá za souřadicí spojku. V. Šmilauer v Novočeské skladbě označuje totiž pouze jako výraz (1969, s. 353); M. Grepl a P. Karlík ve Skladbě spisovné češtiny jej hodnotí jako „spojovací výraz“ (včetně uvozovek; 1986, s. 221–222). F. Daneš ve Větě a textu akcentuje textovou funkci výrazu a zahrnuje jej mezi konektory (s různou slovnědruhovou charakteristikou; 1985, s. 171). Korpusové báze hodnotí výraz jako příslovce (SYN2005) nebo partikuli (SYN2010).

[14] V transkribované elektronické edici textu, která je přístupná na adrese Vokabuláře webového (http://vokabular.ujc.cas.cz/default.aspx), zkratku rozepisujeme v souladu s formou nerozepsaného výrazu, i když rozepsaná podoba nemusí být náležitá.

[15] Např. vzhledem k přetrvávající sémantice spojovaných výrazů a vzhledem k faktu, že spojením nevzniká nový, specifický význam, nelze v těchto případech hovořit o stylistické figuře hendiadys.

[16] Na rozdíl od točíš, kde slovesnou část tvoří tvar 2. os. sign. préz., ve výrazu tověz se jedná o imperativní tvar.

[17] Lze říci, že staročeské točúš, resp. jeho zkratka t., odpovídá v současné češtině funkcí a užíváním spojení to jest, které se rovněž vyskytuje častěji ve formě zkratky tj. než v původní, dvouslovné podobě.

[18] Srov. Staročeský slovník, s. v. nebo1, anebo.

[19] Srov. význam č. 4 ve slovníkovém hesle uvedeném v předchozí poznámce.

[20] Srov. fol. 117v (271v) slovníku vydaném Mikulášem Bakalářem v Plzni v roce 1511.

[21] Srov. zejména dva nejvýznamnější humanistické herbáře, J. Černého Kniehu lékarskou, kteráž slove herbář aneb zelinář, a dvojí vydání Herbáře aneb bylináře P. O. Mattioliho v překladech T. Hájka z Hájku a D. Adama z Veleslavína.

[22] Původ jména vysvětluje Tadeáš Hájek v Mattioliho Herbáři z roku 1562, s. 171–172, takto: Ale prostřední kořen [čertkusu] jest kusý a jako by zubami obkousaný byl, odkavadž i jméno poboňkářské má, že slove čertkus. Nebo ať také toho dotku, baby kouzedlné a čarodějné i kteříž jsou jim podobní toto o této bylině sobě vymyslili, že čert, znaje velikou moc této byliny a jí lidem příti nechtěje, jakž vyroste, hned největší kořen obkusuje. Ale to jest poboňk (jakž povědíno) babský.

[23] Moravská zemská knihovna, Rkp 156, fol. 71v; mladší opis je k dispozici v pražské Knihovně Národního muzea, sign. I F 11.

[24] Např. v češtině doby střední se spojení s lexémy včela či komár již nevyskytují.

[25] Sloveso řiekati zde prokazuje podobnou potenci, jakou mělo sloveso praviti, z jehož prézentního tvaru pro 3. os. pl. vznikla partikule prý. U slovesa řiekati však tento proces nebyl dokonán. – O větách s všeobecným podmětem a verbem dicendi srov. např. F. Trávníček, Historická mluvnice česká III. Skladba (1962, s. 37–38).

[26] Na stejném místě J. Gebauer uvádí na tento jev i další příklady ze staročeských překladů.

Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Valentinská 1, 116 46 Praha 1
alenacerna@ujc.cas.cz

Naše řeč, ročník 96 (2013), číslo 2, s. 85-94

Předchozí Jan Chromý: Zdvojená slovesa v současné češtině

Následující Jaroslav David: Barokní jazyk Jaroslava Durycha

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdm transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1