Časopis Naše řeč
en cz

Herbář z kodexu vodňanského a jeho ortografické zvláštnosti

Alena M. Černá

[Články]

(pdf)

-

V knihovně Národního muzea v Praze je uložen pod signaturou II F 2 (stará sign. 558) pozoruhodný rukopisný sborník, tzv kodex vodňanský. Podle názoru odborníků vzniklo toto impozantní dílo kolem roku 1410;[1] texty, které obsahuje, se hlásí ještě do století čtrnáctého.[2] Jednou rukou hustě a drobně popsané stránky jsou doplněny vloženými nestránkovanými listy menšího formátu.[3] Zdobení rukopisu spočívá jen v červených nadpisech, margináliích a zvýrazněních; absence bohatší výzdoby je v souladu s informativně-naučným obsahem. Místy jsou okraje rukopisu využity pro poznámky psané mladší rukou, které se vztahují k příslušnému textu. Současný stav rukopisné památky je uspokojivý. Zdá se, že inkoust, kterým písař psal, nebyl příliš kvalimí, neboť je dnes na některých místech značně vybledlý, což ještě více ztěžuje četbu a výklad zapsaného textu.

Kodex obsahuje množství různě obsáhlých samostatných částí zřejmě nestejného stáří; většina z nich je zapsána v latině. Tematicky jsou orientovány především na přírodní nauky, na lékařství a léčitelství.[4] Nejrozsáhlejším česky psaným textem je herbář;[5] informačně velmi cenný je také český lapidář, soubor názvů kamenů a s českými výklady.[6] Čeština se pak objevuje jen v drobných slovnících.

Podrobněji jsme zkoumali herbář, jenž je zapsán na fol. 259a až 285b. Předlohou herbáře je latinské pojednání o léčivech, které tvořilo součást chirurgického spisu italského lékaře Viléma ze Saličetu.[7] Saličetova Chirurgia byla v 15. století přelo[72]žena do češtiny. Jediný exemplář ve své době zřejmě značně rozšířeného překladu je ve fondu Knihovny Národního muzea v Praze.[8] Jedná se o rukopis z 2. poloviny 15. století, který je rozdělen dle originálu na pět knih o různém počtu kapitol. Kniha pátá má mít podle latinské předlohy i podle obsahu, jenž je uveden na počátku staročeského textu, deset kapitol. Desátá kapitola však není v rukopise zapsána, text končí uprostřed řádku, následuje několik prázdných, k psaní připravených (nalinkovaných) stran. Zatímco Saličetův spis je prací specializovanou, odborně značně náročnou, herbář oplývá prvky lidového léčitelství: je možné, že byl z českého překladu vypuštěn záměrně, aby nesnižoval odbornou úroveň celku.

Překlad Saličetova lékařství zachovává však ještě jiný rukopis, jenž pochází z počátku 17. století;[9] tam desátá kapitola 5. knihy neschází.[10] Porovnáním tohoto manuskriptu, latinské předlohy k Chirurgii[11] a herbáře jsme zjistili, že jde původně o týž text. Vodňanský herbář je desátou kapitolou poslední, páté knihy chirurgického spisu Viléma ze Saličeta. Mezi oběma českými texty jsou značné rozdíly, části textu jsou v mladším rukopise navíc, části scházejí, markantní je jazykový posun.[12] Mladší památka řadí v souladu s latinskou předlohou léčiva abecedně podle latinských termínů, kdežto český spis se snaží zachovávat řazení podle českých ekvivalentů.

[73]Herbář vodňanského rukopisu uvádí krátká předmluva o zachování lidského zdraví, následuje popis léčiv především rostlinného původu, ale také jiných prostředků, na jejichž léčebnou moc člověk spoléhal, jako je např. sýr, lajno, kokot, korál, perly atd.: Mýdlo jest horké a suché, činí zralú hlízu, ktož jím pomyje na hlízu 273b; ktož živého kokota rozpoltí aneb rozedře a přiloží na jedovaté miesto, spomáhá, když pavúk koho uštne neb ukúsne neb jiná věc jedovatá 269b. Latina se v tomto textu vyskytuje především v červeně psaných „nadpisových“ ekvivalentech k pojmenováním léčiv, o nichž je na daném místě podrobně pojednáváno, a místy také v textu, kde jsou v latině zapsány výrazy odbornějšího charakteru, často s českými vysvětleními (spomáhá mokrostem tekúcím z dělohy, latíně slóve matrix 260a; trudovatnost črvenú na obličeji spudí. A té nemoci latině dějí morphea 263a).

Herbář vykazuje silnou vazbu na tradiční učení o humorální patologii, podle níž bylo třeba onemocnění léčit látkou disponující opačnými vlastnostmi, než byly vlastnosti šťávy, jejíž získaná nerovnováha v lidském těle nemoc způsobila.[13] Proto je téměř u každé rostliny či u každého léčiva přiřazením k určitému stupni definována jeho převažující vlastnost (Brotan … jest horký a suchý na třetiem stupni 260a; Húby jsú studené a mokré velmi 267a; Kúkol jest horek na prvním stupni a suchý na druhém 268a; Ruože je studená a suchá na druhém stupni 279b). Rovněž samotné tělesné šťávy jsou v textu často zmiňovány, buď jako přímý objekt léčby, či jako označení původce nemoci: siemě [skočku] zvláště čistí vodokrev a pěnohorku a kalostud 281a; voda róžová stavuje tracenie z kalostudnosti 279b; ten [růžový olej] jest pomocen proti hlízám z pravokrevnosti t. Vrozené rozložení šťáv určovalo povahově-konstituční rys jedince (tzv. učení o humorální psychologii),[14] jenž rovněž ovlivňoval výběr léčebných prostředků ― peř spálí studené mokrosti, mozk čistí, posiluje požívanie, ale škodí pravokrevným a kalostudným 278a.

Rostliny a léčiva jsou většinou stručně charakterizovány svými významnými znaky, jsou uvedeny i jejich jazykové ekvivalenty (synonyma), je upozorněno na různé rostliny počítané k jednomu druhu (lupenie hořké má list široký a veliký 271a; lebeda neb marunka, druzí jie řiekají marulka … má list málo větčí než yzop a na vršku květ brunátný 271b; Blén jest studený na třetiem stupni a suchý na druhém stupni a jest trój. Prvý květ má črvený a siemě črné. Druhý má květ jako stred a siemě črvené. Třetí má květ bielý a siemě bílé 262a).

U jednotlivých léčiv je specifikováno, kterým obtížím je jejich užívání prospěšné, případně kteří (nemocní) lidé se jich mají vyvarovat (Hluchá kopřiva … otvoří zamčenie játr a sleziny a čistí plíce a prsi skrzě vychrkánie a přivodí ženám čmýru [74]266b; locika studí břicho a činí spánie a přivodí sen a rozmnožuje mléko 270b; siemě [„opichové“] nehodí sě chovačkám, neb zbuzuje k smilstvu a mléka umenšuje 274a). Určena je rovněž část rostliny, příp. její forma, která je proti dané obtíži nejúčinnější (ktož oleje neb vody nadělá s květu [stulíku]…, pí proti črvené nemoci. Také kořen stavuje téci mužóm výkal a proti nočniemu přeludu 282a; Mrkev zapaluje k smilstvu a přivodí moč a čmýru ženám. A siemě pité spomocno jest ku početí dietěte 273a).

Nemáme v úmyslu posuzovat jednotlivé léčebné praktiky. Upozorňujeme pouze na to, že některé z návodů jsou přímo založeny na magických postupech, což ovšem není ve středověkých léčebných knihách nic výjimečného.[15] Příkladem budiž citát o zahánění jedovatých živočichů zaříkáváním, s pomocí byliny zvané hadovka: a ktož jej [kořen hadovky] s sebú nese, pudí před sebú vše jedovaté. A toho takto dovozují a dovodie mnozí: Vezmúc kořen, učinie jím okršlek na zemi okolo hada, obejda jej třikrát, a takto řka: Ve jmě Otce i + Syna Elion; i svatého Ducha Cedron. A řkú Otče náš až do konce. A třikrát tento verš: Na aspidovi a na ostrovidovi choditi budeš a potlačíš neb zetřeš lva a draka. Obejdiž třikrát, nemóžť had z okrlška vyníti, ale tu svina sě i lehne… 265b. O působení léčiv jistě lze diskutovat; některé moci, které jsou léčivu připisovány, by však byly rovny zázraku: když jej [kozlík] kočka zhryze, počne bez kocúra 270b.

Z jazykového hlediska je tento šíře pojatý herbář velmi cenným. Pozoruhodná je především lexikální zásoba, zejména názvy rostlin. Bylo již řečeno, že se často vyskytují v synonymních dvojicích či řadách (Mandragora neb mužíček jest studený na třetiem stupni, od polu suchý 272b; barvienek, jemuž jiní netřesk řiekají 260a); do této řady vstupuje také latinský název léčiva. Ten má výraznou funkci textově orientační, bývá uvedený v počátku odstavce či připsaný na jeho závěr, případně zřetelně z textu vystupuje ve formě marginálního přípisku. Současně je na místě zvažovat, zda a kdy se jedná o synonymní výrazy vztahující se k jedné rostlině, či zda jde ve skutečnosti o různé rostliny, které jsou si z nějakého důvodu (především vnějšího vzhledu, ale třeba i očekávaných léčebných účinků) blízké natolik, že je autor považuje za jednu (lékořice neb skořice 271a; lebeda neb marunka, druzí jie řiekají marulka 271b). Synonymie v botanickém názvosloví je ostatně v podobě řady lidových názvů přítomna dodnes. Mnoho názvů rostlin je pro období staré češtiny doloženo pouze z tohoto rukopisu, o čemž svědčí akademický Staročeský slovník,[16] resp. jeho materiálová základna. Jedná se např. o výrazy podsmldník, padl, tarsanat, homoluštka a další. Ojediněle doložený je také výraz šiš (šíš?), mas[75]kulinum s významem ‚šiška‘: učině jako smrkový šiš (ſſiſſ) a po tenkém konci v zadek vstrčí, v komž sě jest stavilo a nemóž sráti 282b. Tyto výrazy nezachycuje ani odborná literatura, která se touto tematikou zabývá.[17]

Pozornost v tomto příspěvku chceme věnovat zvláště pravopisnému stavu památky, neboť spolehlivá interpretace této nejnižší jazykové roviny je podmínkou pro spolehlivé interpretace rovin vyšších. Pro fakultativní vydání díla v transkripci do současné češtiny uvažujeme o fonologické hodnotě jednotlivých grafémů a o rysech z tohoto hlediska relevantních a irelevantních.

Bylo řečeno, že vznik vodňanského sborníku je datován na počátek 15. století. Jednotlivé texty pravděpodobně vznikaly dříve a v nestejné době. Z lingvistického pohledu se zde tedy setkáváme se specifickým středověkým textem, který je výsledkem interferencí jazykových jevů z doby vzniku a z doby opisu (opisů) díla (či jeho částí); tato kontaminace je ostamě rysem téměř všech středověkých literárních památek.

Pravopisný systém, který bychom považovali počátkem 15. století za běžný, je spřežkový pravopis mladšího typu. Ten by zřejmě kromě spřežek obsahoval i grafémy s diakritickými znaménky;[18] nepřekvapivé by byly některé záměny, např. grafémů ſſ/ſs pro záznam hlásky s, grafémů ſ/s pro š, grafému z pro hlásky z i ž, případně též ż nejen pro tupou sykavku ž, ale též pro z atd.[19] Pravopisný systém vodňanského herbáře se ale od tohoto úzu odchyluje a často vzbuzuje interpretační pochybnosti. Netýká se to pouze zápisu sykavek a polosykavek, ale též jiných hlásek či dvojhlásek. Odchylky je pak možno hodnotit různě. Až na posledním místě je ale možné uvažovat o chybě písařově, i když je na druhou stranu potřeba předeslat, že v herbáři nacházíme značné množství nezpochybnitelných písařských chyb: nedopsaná slova (spomocz geſt[20] místo spomocno jest 283b), vynechaná či nadbytečná písmena (walaſti místo vlasti 267b), dvakrát se opakující výrazy (a vſta a vſta a usta 262a), metateze písmen (wzakdu místo v zadku 262b, dobrom místo drobóm t.) atd. Časté jsou škrty a přepisy. Problematickou interpretaci textu násobí navíc ještě samo písmo. Jedná se o nekaligrafickou bastardu s kurzivními rysy, písmo je stísněné, velmi drobné, obsahující běžné písařské zkratky, jednotlivé grafémy jsou těžce rozlišitelné; tvarem a provedením odpovídá našim představám o písmu 15. století v památce, která nemá reprezentativní charakter. Již byla zmíněna exkluzivnost le[76]xikální zásoby, jež se jinde nevyskytuje a neumožňuje tedy receptorovi případnou korekci při jazykové interpretaci textu.

Ortografie vodňanského herbáře se odchyluje od očekávaného stavu v těchto jednotlivostech:

1. Zápis hlásky r a ř

Na místě hlásky ř je někdy zapsán pouze grafém r. Tento zápis byl běžný v nejstarších památkách psaných jednoduchým (primitivním) pravopisem či ještě starším spřežkovým pravopisem, tedy pravopisnými systémy užívanými od 12. až do počátku 14. století; jistě nemůžeme předpokládat přenos tohoto grafického jevu z předlohy, která by byla starými pravopisnými systémy zapsána. V mladších textech bychom očekávali spřežku rz či r s diakritickým znaménkem. Spřežku rz ve vodňanském herbáři nalézáme (hrzeben 260b, brzich 279a), avšak zápis s pouhým r je také častý: bricha 263b, 269a, cztiri 266b, cztiridczeti 265a, ſtrihane 269b, p’skerice 270a (pryskeňce), Priskirice 278b, miechirowi 283a, ztrew 276a (z třev), treſſni 280a, Horecz 266a (hořec) aj. Kolísání psaní r/rz se projevuje i u téže lexikální jednotky ― brzicha/bricha (oba výskyty na fol. 269a). Výskyt hlásky r na místě ř je možno chápat u některých lexikálních jednotek jako nářeční jev (typ porád m. pořád, čtyry m. čtyři).[21] V hláskosloví ani v jiných rovinách vodňanského herbáře nejsou prokazatelné další nářeční jevy z oblasti, kde nedošlo ke vzniku vibranty ř (východomoravské území), dáváme proto přednost hypotéze, že se jedná o nedbalý zápis. O tom, že písař mohl v těchto případech váhat při psaní (opisování) textu, svědčí např. zápis slova křeč 262a, kdy je zapsáno krecz a dodatečně je chybějící z nadepsáno. Výše uvedené skutečnosti nás vedou k závěru, že slova zapsaná s grafémem r místo rz je třeba emendovat coby nedostatek písařova záznamu, jenž byl asi vyvolán nedostatečným povědomím písaře o fonetické kvalitě a distribuci této hlásky v češtině.

V textu je také doložen výskyt spřežky rz na místě, kde bychom očekávali jen grafém r ― oſtrzy mecz 259a, hrzyzeni 274a. J. Gebauer soudí, že ke změně došlo vlivem měkce vyslovované následující hlásky i; u změny skupiny hlásek try>tři uvádí mj. adjektivum ostrý, u změny skupiny hry>hři jsou citovány výhradně deriváty slovesa hrýzti.[22] Podobné výskyty nás opravňují k hodnocení tohoto záznamu jako jazykově relevantního, který svědčí o nepříliš rozšířené kombinační hláskové změně. Při případné transkripci je v těchto případech zapsané ř nutno ponechat.

[77]2. Zápis i-ových a e-ových hlásek a diftongů

a) Zápis tzv. krátkého ě

Místo očekávaného zápisu fonému -ě- digrafem ie (příp. ye) je na některých místech zapsáno pouze -i-: ſobi 259b (sobě lok.), znini 263b (znění dat. sg.), proti dni 282a (proti [nemoci] dně), nim 279a (něm lok. sg. m.). Důležité je opět uvést, že nejednou u stejné lexikální jednotky zápis kolísá, vyskytují se podoby s náležitým -ě-i s nenáležitým -i-. Na příklad u substantiva jitrocěl autor v jednom případě zapsal variantu s -i- ve slovním kontextu jednotek, jež rovněž obsahují (a zachovávají) komponent -cěl (od slovesa cěliti): Jitrocil neb skorocěl neb ránocěl 264b. U „odkazového“ hesla je u všech jednotek zapsána varianta s -ě- (Skorocěl neb ránocěl neb jitrocěl, o tom de G 280b). U výrazu skorocěl je ale -e- dodatečně nadepsáno. Dodatečný zásah písaře je patrný také u zápisu adjektiva v komparativu bieleiſſie 261b, kdy je první -e- nadepsáno (srov také stejné adjektivum je zapsané jako bileiſſie na fol. 272b).

O příčinách takových zápisů nepanuje mezi odborníky jednoznačné mínění. J. Gebauer soudí, že zápis s -i- je možno vysvětlit jako písařovo opomenutí zapsat druhou část spřežky, částečně způsobené nepozorností a částečně také variabilní výslovností fonému.[23] Text byl zapsán v období hláskových změn, v jejichž souvislosti se proměňuje i grafický zápis staršího ě v závislosti na kvalitě předcházejícího fonému (retnice, palatála, sykavka). F. Trávníček sice možnost nedokonalého zápisu neodmítá, avšak pokouší se také uvést tuto změnu do souvislosti s monoftongizací dlouhého ie>í.[24] Rovněž u krátkého ě mohla (dočasně) převažovat ve výslovnosti i-ová složka, jež nalezla svou reflexi v písmu.

Příkladů je však ve vodňanském herbáři málo na to, abychom mohli vynést jednoznačný soud. Kloníme se k závěru, že písař nebyl s to v písmu přesně zachytit vzniklou hláskovou situaci a že byl částečně a nespolehlivě ještě pod vlivem starého grafického úzu, pro nějž už ovšem nebyla opora v mluveném jazyce. Vyloučit se nedá ani specifická (nářeční) výslovnost, jež by se mohla v takovém zápise zrcadlit. Podporou pro toto tvrzení jsou i příklady ortografických odchylek uvedených v dalším textu, které se rovněž dotýkají záznamu e-ových a i-ových hlásek.

V některých případech nacházíme na místě staršího ě pouze grafém e. Takový zápis svědčí na jedné straně o tzv. ztrátě jotace, avšak pouhé -e- nacházíme i v případech, kdy bychom podle převažujícího grafického úzu 15. století očekávali, že ě bude zachováno ― tedy po palatálách a po retnicích (po obedie 269a; ohnem ohněm 260a, geſt ranen 266a, moczne mocně 260b). V případě labiálních hlásek bychom mohli jev vykládat jako nářeční ztrátu jotace po retnicích. Absence ie po palatál[78]ních hláskách zřejmě reflektuje novou výslovnost po tzv. ztrátě jotace. Měkce je vyslovována již jen souhláska, avšak její měkkost ještě není v grafice značena později obvyklým způsobem; diakritická znaménka označující palatálu jsou ve středověkých textech většinou velmi málo frekventovaná.

b) Zápis tzv. dlouhého ie

Místo digrafu je zapsáno jen i: mieſſice 268b; odhrizeni 261a (od hryzení gen. sg.); torzeni 263b (toření akuz. sg.) aj. Mohlo by se jednat o pravidelnou hláskovou změnu (monoftongizaci) ie>í; soudí se, že v češtině v 15. století již probíhala, avšak písemný odraz této změny převažuje až na samém závěru 15. století a počátku 16. století.[25] Dříve snad probíhala tato změna na Moravě, kde zároveň mohla probíhat jiným způsobem ― nikoliv vydělováním prvního komponentu diftongu, ale změnou silně zavřeného druhého komponentu é, který původně v diftongu převažoval.[26] Zachycení monoftongizace ve vodňanském herbáři není vyloučeno, je ale možné, že písař opět zachytil pouze převažující část vyslovovaného diftongu (i-ovou). Změna nebyla patrně ještě v jazyce počátku 15. století natolik provedena a zakotvena, aby se výrazněji projevovala v textech.

Případy tzv. monoftongizovaného í v zakončení lokálu sg. adjektiv měkkého typu (na trzetim ſtupni 261a, 275b) lze vykládat i na úrovni morfologické: zdá se, že zde dochází k záměnám tvaru pro lokál a instrumentál sg. Oba pády se vyrovnávají u měkkého typu skloňování v souvislosti s probíhající monoftongizaci ie>í. Nelze tedy rozhodnout, zda se jedná o hláskově modifikovaný tvar lokálový, či o identický tvar instrumentálu.

V některých případech je místo digrafu ie označujícího tzv. dlouhé ie zapsáno pouze e (ſtrzelenie 265b, 273b; gedlem … gedlu[27] nč. jídlem … jídlu 274b). Zde je možné předpokládat pokles jotace ještě před provedením monoftongizační změny. V kontextu výše uvedených odchylek je také nutno zvažovat nedostatečnou reflexi starého diftongu v písmu. O písařově váhání opět svědčí příklady, kdy je část digrafu (tj. i) nadepsána: w giedle 259b; na tretiem ſtupni 269b.

[79]c) Zápis ie místo í, ě místo e (tzv. zvratná jotace)

O tom, že distribuce ie označujícího ě/ie nebyla opřena o soudobý výslovnostní stav, svědčí tzv nenáležitá jotace, tj. výskyt digrafu ie/ye v historicky nenáležitých pozicích, v krátkých slabikách s původním e a v dlouhých slabikách s původním í. k … vſuſſenie dat. sg. (m. b. usušení), czinie 3. sg. indik. préz. (m. b. činí), wſſiem (lok. sg.) atd.

d) Zápis e místo i/y (é místo ý)

Ve dvou případech nominativu pl. substantiv je zachyceno zakončení na -e místo očekávaného grafému i/y (hlawiczke 280a, wrzede 271a). Zápis může odrážet nízkou a širokou výslovnost hlásky y, jak je dosvědčena ještě z dnešního hanáckého nářečí.[28] Dokladů pro objektivní soud je však mizivé, a proto nedostatečné množství. Je však pravděpodobné, že takový zápis byl ovlivněn jazykovým povědomím tvůrce textu.

Případ, kdy je v instrumentálu užit tvar lokálu (z kiſielem winem inst. sg. 280a), je třeba hodnotit jako matení pádů odůvodněné vyrovnáním jejich tvarů: lok. sg. o kysělém, po zúžení o kysělým, instr. sg. s kysělým.[29] S probíhajícím úžením é>í a současně i s vyrovnáváním pádových koncovek souvisí i záznam s protivnémi věcmi 261b.

e) Zápis ě místo i/y

V některých případech je v genitivu sg. a-kmenů a lokálu sg. ja-kmenů doloženo zakončení (ie) místo očekávaného -y/-i (ot veliké zimě 259b, z hlavě 266a, 272a, z olivě 275b; po země 261b, o dýně 275a). Patrně se zde setkáváme s příkladem tzv. zvratné analogie, kdy v době změn dlouhého i krátkého ě/ie nebylo písařům zcela jasné, kde je který foném náležitý. O nepevném písařově povědomí svědčí i jeho vlastní opravy (např. na fol. 261a: až by vyvřele dvě částce vody ― poslední substantivum je psáno wodie, -e je však přeškrtnuto). Adekvátní záznam může být opět komplikován specifickou výslovností vokálů. Vyloučit nelze ani matení pádových koncovek, jež ovšem nemá odporu v dialektech.[30]

3. Zápis v místo b (a naopak)

Problémy při interpretaci vytváří grafém, který vyhlíží jako písmeno b a vyskytuje se na pozici, kde bychom čekali hlásku v, jež může být ve vodňanském rukopi[80]se zapsána buď tzv. dvojitým w, či jednoduchým v. Výslovnost hlásky v byla ještě ve 14. století bilabiální, tedy poměrně blízká výslovnosti hlásky b. Ke změnám v v b docházelo ve staré češtině poměrně často.[31]

Grafém podobný písmenu b na místě v je běžně zapisován ve slově stvol, které je zapsáno jako stbol (261ab, 263b, 264b, 271a aj.[32]), dále uveďme výrazy třebnú (m. třevnú 268b), ben (m. ven 276a), slíby (m. slívy 270a); rébového (m. révového 280b ― zde se jedná o derivát od slova nečeského, sthn. původu ― reba), zběř (m. zvěř 271b) aj. Uvedené záznamy ale nelze hodnotit jako změnu hláskoslovnou, neboť velmi pravděpodobně jde o jev paleografický.[33] Nejedná se o zápis hlásky b grafémem b, nýbrž o zápis hlásky v grafémem v provedeným se smyčkou vedoucí na horní dotahovací linku (tzv. s horní dominantou).[34] Někdy se tento grafém se smyčkou objevuje i u grafému dvojité w ― buď je s kličkou zapsána jen část, tj. první v, nebo obě části ― srov. např. zápis druhého w ve slově wozkrziwiczi 263b (vozkřivici); waigczi 277b. Domníváme se, že tento záznam nelze pokládat za jazykově relevantní.

Úsudek o paleografickém zdůvodnění této zdánlivé změny poněkud narušuje fakt, že na místě hlásky b nacházíme jednoznačně zapsaný grafém w. J. Gebauer změnu b>v předpokládá až na výjimky u cizích výrazů,[35] avšak ve vodňanském herbáři se jedná vesměs o výrazy domácí: wrſſkowe wzowi 262b (vzoví, tj. nč. bezoví nom. pl. živ.); Chewdie (chebdie 263b), nacztitrowu 259b, 273a (na čtítrovu, tj. na lačno); mdlowu 259a, 272a, mdlowie 262a (u dvou posledně jmenovaných stč. lexémů je původní sufix -oba). Na okraj uvedeme ještě další příklad z vodňanského kodexu, který ovšem nečerpáme přímo z herbáře, ale z jednoho z latinsko-českých soupisů rostlin, zvl. léčivých: Na fol. 40a je jako ekvivalent latinského výrazu iarus[36] uvedeno svatého Jana chlév (ſwateho Iana chlew). Stará čeština dokládá pojmenování chléb svatého Jana (především k označení plodů rohovníku obecného, Ceratonia siliqua); je zřejmé, že i zde došlo k záměně v hláskou b, která ve výsledku zdánlivě znamená posun lexikální. ― Uvedené příklady jistě odrážejí výslovnost hlásky v. V mnohých případech (u cizích slov, v dialektech) byla tato změna dovedena k úplnosti (včela < bčela, dial. žalova m. žaloba, vidlo m. bidlo).[37] Je proto přijatelné tento záznam s v při transkripci do nové češtiny ponechat.

[81]4. Odchylky v záznamu sykavek

a) Zápis ž (z) grafémem s/ſ

V četných případech je doloženo psaní lexémů ktož, když, jakož atd. s grafémem s na konci slova (iakos 278a, 279a, ktos 261a, kdis 259a, obkladis 2. sg. imper. 265a). Mohlo by se přirozeně jednat o asimilační jev, o ztrátu znělosti na konci slova: grafém s by zastupoval hlásku š (ktož>ktoš). Asimilace znělosti v češtině tohoto období probíhala a silně se odrážela v pravopise. Grafém s se však vyskytuje na místě hlásky ž i v pozicích, kde se asimilace znělosti projevit nemůže, např. na počátku slova před samohláskou (ſadna 271a, 276a, ſadny 276a). Jedenkrát se vyskytlo i zapsání imperativu 2. sg. slovesa držeti se dvěma ſſ ― drſſ 279a.

Ojedinělý je doklad na označení ostré sykavky z grafémem ſ v pozici asimilační změnu (ztrátu znělosti) vylučující (Zaſwor 285a zázvor).

Tyto záznamy proto není možno hodnotit jako zachycení asimilačních proměn, ale jako známku rozkolísaného pravopisného úzu písaře. Při transkripci do novočeského pravopisu je tedy nutno transkribovat ktož, žádný, drž, zázvor atd.

b) Zápis s grafémem z

V souvislosti s odchylkami uvedenými v odstavci 4a) je třeba považovat za jev ortografický i značení hlásky s grafémem z: giezti (jiesti 259a, 269a), rozti (rósti 274b). Pro asimilační změnu ve prospěch znělosti zde opět nejsou náležité fonetické podmínky.

5. Další odchylky

Výše uvedené případy odchylek od dobového pravopisného úzu byly četnější a systematičtější ― rukopis dokládá i mnohé další změny, kupř. zjednodušování souhláskových skupin ― roličný m. rozličný (261b, 266b, 267b),[38] čvrtý m. čtvrtý (278a, 281a, 282b aj.), tehy m. tehdy (262b, 275a, 282a), to m. kto (281b), tož m. ktož (279a). Záleží pak na uvážení badatele, které z těchto změn bude hodnotit jako jazykově relevantní a které lze přičíst (in)dispozicím některého z tvůrců textu.

Bylo již řečeno, že vodňanský sborník je opisem starší předlohy či opisem opisů starších předloh. Jak byla zapsána předloha či dokonce originál textu, o tom se můžeme jen dohadovat. Nelze odlišit, které pravopisné jevy písař převzal ze záznamu předlohy; připisujeme-li ortografické zvláštnosti písaři, jsme si vědomi zjednodušení tohoto, pravděpodobně neřešitelného problému.[39] Závěrem shrnujeme, že hláskový stav, který rukopis vodňanského kodexu prezentuje, neposkytuje hodnověrný [82]pramen pro studium českého hláskosloví v době vzniku či opisu díla (především v otázce samohláskových proměn).

Zdá se, že písař vodňanského herbáře nebyl tak zběhlý v písemném obraze českého jazyka ― svědčí o tom někdy až fonetický záznam hlásek, případy zvratných analogií různého typu, dále také většinové užívání joty pro hlásku i bez ohledu na etymologii zaznamenaných slov (wſſeczki 280b, kiſelim 276a atd.). Pozoruhodný je také záznam slova květ „latinskou“ formou quiet (dvakrát na fol. 268a) a značení hlásky k grafémem c (Coruna koruna 268a), zápis hlásky v grafémem u (ſſaluiegi šalvějí 261b). Odhadujeme, že o ortografické normě latinské měl písař spolehlivější představu než o ortografické normě češtiny; latinské texty ostatně ve sborníku převažují. Grafiku textu by jistě ovlivnila i skutečnost, kdyby byl text písaři diktován, což byl ve středověku také jeden ze způsobů reprodukce slovesných děl.

Nelze vyloučit možnost, že písařovo povědomí bylo ovlivněno nářečními (moravskými) vlivy. Hláskoslovné jevy, které bychom mohli přiřadit k nářečím,[40] jsou však velmi řídké, u stejných jednotek se střídá záznam příznakový s nepříznakovým. Domníváme se, že usuzovat na základě jednotlivých a neopakujících se jevů na nářeční původ některého z tvůrců památky by bylo unáhlené.[41] Na druhou stranu je nezbytné upozornit na starší odbornou literaturu pojednávající o nářečních rysech staré češtiny.[42] Nářeční jevy, které jsou dokumentovány citacemi z památek, jejichž provenience je tradičně sunuta na Moravu (např. Milion Marka Pola, Žaltář klementinský, Evangeliář vídeňský, Evangeliář olomoucký), jsou totožné s některými jevy, o nichž bylo psáno výše (zvl. body 2a, 2d-e). Proti jednoznačnému soudu hovoří i fakt, že vodňanský kodex je navíc obtížen četnými písařskými chybami a anomáliemi, v nichž se možné přežívající nářeční stopy zcela ztrácejí, zřejmě bez možnosti, abychom je dnes nezpochybnitelně a seriózně identifikovali a interpretovali.


[1] J. Jungmann, Historie literatury české, Praha 1849 (2. vyd.), s. 81; J. Gebauer, Slovník staročeský, Praha 1970 (2. vyd.), s. XXV.

[2] O kodexu informoval v Královské české společnosti nauk V. Hanka (viz o tom zprávu v Abhandlungen der Königlichen böhmischen Gesellschaft der Wissenschaften, řada V, sv. 8, Praha 1854, s. 72—73), a týž, Literární zprávy. Rukopis Vodňanský, Časopis Českého museum 7, 1833, s. 349—351. Hanka datuje vznik textu (nikoliv rukopisu) podle zmínky na 172. listu památky k roku 1389. Tuto dataci vyvracejí J. Spal a E. Hadač, viz dílo cit. v pozn. 5, s. 15.

[3] Popis rukopisu je uveden v Bartošově katalogu ― viz F. M. Bartoš, Soupis rukopisů Národního musea v Praze I—II, Praha 1926―1927.

[4] Obsah rukopisu podává F. M. Bartoš, dílo citované v předchozí poznámce, a E. Šedivý, Lapidář rukopisu vodňanského, Časopis českého lékárnictva 25, 1906, s. 86.

[5] Souhrn všech názvů rostlin obsažených ve vodňanském kodexu otiskli J. Spal a E. Hadač pod titulem Názvy rostlin v rukopise vodňanském v Sborníku Pedagogického institutu v Plzni, Jazyk a literatura 3, 1960, s. 15―68.

[6] Otiskl jej farmaceut E. Šedivý v časopise cit. v pozn. 4, s. 129―148, 186―187, 236―238, 275―276, 295―297, 321―323, 341―342, 369―370, 381―382, 405―409.

[7] Guilelmus de Saliceto (zač. 13. století ― 1277?). Autor spisů Summa conservationis et curationis a Chirurgia (obě díla byla vytištěna v Piacenze 1476). Je pravděpodobné, že autorem herbáře není věhlasný a uznávaný chirurg Vilém ze Saličetu, ale že byl do jeho spisu herbář pouze zakomponován jako jistý přídavek, který mohl posloužit jako „alternativní“ způsob léčby pro ty, kteří nechtějí či nemohou využít léčení chirurgickými metodami.

[8] Sign. IV D 56. Rukopis vydal pod názvem Saličetova Ranná lékařství K. J. Erben (Praha 1867).

[9] Okresní muzeum v Pardubicích, sign. E 22.

[10] Nachází se na fol. 372a―382a a vydal ji V. Čistecký-Diviš, in: Věstník České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění 8, 1899, s. 437—451 (k tématu též na s. 493―519).

[11] Mg. Guilelmi Placentini de Saleceto, Cyrurgia, Benátky 1490.

[12] Pro možnost srovnání otiskujeme ukázku z pasáží, které vycházejí ze stejného pramene; jako první uvádíme text z vodňanského sborníku, na druhém místě pak kurzívou text z mladšího opisu Saličetovy Chirurgie:

Absintheum, pelynka neb pelynek jest horký na prvním stupni a suchý na druhým stupni, vyhoní pěnohorku z žaludku a z třev a přivodí moč a nedá sě opiti. A ktož na každý den pijí, činí dobrú chut a žádost a jest spomocná proti žlútennici. Ktož ji klade do skříně, brání molóm rúcha stříci, ktož přičiní jie k črnidlu, myši těch knih nestřihú. A miezka hlísty umořuje v břiše. Ale prach jejie jest zel žaludku. (276a)

Absynthium, pelyněk jest horký v prvním schodu a suchý v druhém schodu, vymítáť koleru z žaludku a z střev a přivodí moč a zahání opilství, a kdož jej pije každý den, odvodí tesknost z pokrmu i z žloutenicí, a kdož prach jeho vundá v skříně aneb z truhlice, ostříháť roucha od molův, a když se smíchá s ingoustem, ostříháť knih od hryzení myšího. Mízka jeho červy, totiž skrkavky moří, ale jest zlý žaludku. (372a)

Solsequium, čakanka zelená spomáhá proti jedu a ukušení jedovatého, když ji ztlukúc, i klaď na ukušenie, aneb vařenú pie. A toho jest dóvod, že kolčava jedem ostřícená běží k čakance. (263a)

Solsequium, čekanka. Dobráť jest proti jedu a proti uštknutí neb užrání jedovatých věcí, kdož ji vařenou pí neb zstlučenou na to místo položí. Protož i lasička soucí jedem dotknuta hned běží k tomu koření a jí je a zbude toho jedu. (380b)

[13] Srov. např. R. Porter, Největší dobrodiní lidstva. Historie medicíny od starověku po současnost, Praha 2001, zvl. s. 77―81; P. Svobodný, L. Hlaváčková, Dějiny lékařství v českých zemích, Praha 2004, s. 33.

[14] Srov. též A. M. Černá, Kalostudnek a ti druzí (K počátkům české terminologie psychologické), NŘ 79, 1996, s. 124―128.

[15] Celou kapitolu, která je věnována zaříkávání ran, nalezneme např. v rukopisném chirurgickém sborníku z doby kolem roku 1500 (Národní knihovna XVII H 23), viz také stať A. M. Černá, Lékařský sborník o chirurgii mimořádný zdroj ke studiu staročeského jazyka, in: Verba et historia, Praha 2005, s. 41―47.

[16] Staročeský slovník, Praha od 1968.

[17] Reprezentativně např. V. Machek, Česká a slovenská jména rostlin, Praha 1954.

[18] K pravopisným systémům srov. např. V. Křístek, Staročeské pravopisné systémy, in: J. Bělič, A. Kamiš, K. Kučera, Malý staročeský slovník, Praha 1979, s. 693―698.

[19] Teto popis se však týká převážně minuskulních písmen, u velkých písmen je situace odlišná ― zde jsou ve velké míře užívány jen jednoduché grafémy, bez diakritických znamének, která by vadila při „usazení“ těchto písmen do řádků či (v případě zdobnějšího provedení iniciál) do textu.

[20] K demonstraci grafického stavu této památky užíváme pro transkripci textu (resp. rovinu fonologickou) písmo kurzivní, pro transliteraci textu (resp. rovinu grafickou) písmo nekurzivní.

[21] Viz např. J. Gebauer, Historická mluvnice jazyka českého I. Hláskosloví, Praha — Vídeň 1894, s. 337.

[22] Tamtéž, s. 346―348.

[23] Tamtéž, s. 194.

[24] F. Trávníček, Historická mluvnice československá. Úvod, hláskosloví a tvarosloví, Praha 1935, s. 108.

[25] Viz např. A. Lamprecht, D. Šlosar, J. Bauer, Historická mluvnice češtiny, Praha 1986, s. 112.

[26] Tamtéž.

[27] Záznam jotace (resp. výskyt digrafu ie) po hlásce j, jež je zapsána grafémem g, je problematický. V textu se vyskytuje množství případů zápisu osobního zájmena pro 3. osobu gie, přičemž není zcela jasné, o který rod a číslo se jedná. Vzhledem k tomu, že jotace po j- klesala velmi brzy, je možné, že jota se zde váže jako grafický znak k předchozímu grafému g a určuje jeho hodnotu. V dalším textu se proto hláskovým stavem u tohoto zájmena nezabýváme.

[28] Srov. J. Gebauer, dílo cit. v pozn. 21, s. 283―285; A. Lamprecht a kol., dílo cit. v pozn. 25, s. 120―121.

[29] Srov. J. Gebauer, dílo cit. v pozn. 21, s. 224 a 284.

[30] Za některé konzultace z oboru dialektologie děkuji dialektologům z Ústavu pro jazyk český AV ČR, jmenovitě dr. J. Bachmannové a dr. M. Šipkové.

[31] Srov. J. Gebauer, dílo cit. v pozn. 21, s. 429―430.

[32] U tohoto lexému se nabízí zdůvodnění hláskovou kontaminací s výrazem významově nevzdáleným stblo (264a).

[33] Srov. též dílo cit. v pozn. 5, s. 16; autoři vsak nesprávně hovoří o „zaměňování“ grafémů w a b.

[34] Srov. např. ukázky grafémů v publikaci K. Beránka, Písmo našich listin a listů od 12. do 20. století, Praha 1973, s. 46—47. Psaní grafému v s horní smyčkou je vztaženo k záznamům z počátku 15. století.

[35] Viz J. Gebauer, dílo cit. v pozn. 21, s. 423.

[36] Podle Slovníku středověké latiny v českých zemích (Praha 1995) se jedná o aron plamatý.

[37] Srov. J. Gebauer, dílo cit. v pozn. 21, s. 423.

[38] Tamtéž, s. 497.

[39] Mnohé pravopisné diference, o nichž pojednává tato stať, se vyskytují i v dalších česky psaných částech vodňanského kodexu (např. v lapidáři), což zvyšuje pravděpodobnost, že pocházejí od opisovače.

[40] Prokazatelnější by jistě bylo, kdyby se nářeční jevy objevily také ve vyšších jazykových rovinách, např. v lexiku. Slovní zásoba vodňanského herbáře však neobsahuje jednoznačně nářeční slovní zásobu. Diskutovat bychom mohli o femininu tykva (fol. 283a), původním dlouhém ū-kmenu, jehož původní historický tvar je tykev. Novotvary podle a-kmenů jsou dnes hodnoceny jako moravské (totéž soudí J. Gebauer, Historická mluvnice jazyka českého III. Tvarosloví. I. Skloňování, Praha 1960 (2. vyd.), s. 336; J. Bělič, Nástin české dialektologie, Praha 1972, s. 149). Zdá se však, že ve staré češtině by ly a-kmenové tvary velmi rozšířeny obecně. Tento soud potvrzuje i lexikální archiv Staročeského slovníku, v němž je více doložena podoba tykva než tykev, a to ze starých památek, jež nejsou původem lokalizovány do východních oblastí české jazykové oblasti.

[41] V problematice dialektických zvláštností a písařské nedbalosti souhlasíme s V. Flajšhansem, který v úvodní stati k edici Milionu O slovesné stránce českého Milionu (s. XXIIIn.) nabádá k ostražitosti stanovení nářečního charakteru staročeských rukopisů (viz Marka Pavlova z Benátek Milion, ed. J. V. Prášek, Praha 1902).

[42] Např. J. Jireček, O zvláštnostech češtiny ve starých rukopisech moravských. Příspěvek k dějinám jazyka českého, Rozpravy k. české společnosti nauk, VII. řada, 2. svazek, Praha 1887. Srov. též doklady ve všech dílech Historické mluvnice jazyka českého J. Gebauera.

Naše řeč, ročník 88 (2005), číslo 2, s. 71-82

Předchozí Robert Adam: Máte něco proti mámině sezení v tátovu křesle? (Dativ a lokál singuláru maskulina a neutra přídavných jmen přivlastňovacích)

Následující Pavel Štěpán: Apelativa lísa a přelízka v pomístních jménech v Čechách