Takzvané „vztažné věty nepřívlastkové“: současné názory na jejich status

František Daneš

[Articles]

(pdf)

So-called “non-attributive relative clauses”: current opinions on their status

The units of this category of non-restrictive (non-defining) clauses do not express a quality of the denotatum of the head noun, but they provide a continuation of the semantic content of the head clause (continuative clauses), present an explanation of it or further information about it, or simply comment on it (explicative clauses). Puristically oriented linguists reject these units as “incorrect”, “false”, whereas other scholars accept them without reservations, some with certain stylistic limitations. The present author points to the stylistic relevance, necessity and utility of this special category of relative clauses and to the fact that they are currently used in various written genres. Such clauses are freely used in a number of European languages and the author does not find any reasonable argument why they should not be considered and accepted as a fully standard, correct means of expression in Czech as well.

Key words: Europeanism, functional sentence perspective, linguistic correctness, non-attributive relative clauses (“false relative clauses”), non-restrictive attributes, purism, stylistic values, syntax of literary/standard Czech
Klíčová slova: evropeismus, aktuální členění, jazyková správnost, vztažné věty nepřívlastkové („nepravé věty vztažné“), přívlastky nerestriktivní, purismus, stylistické hodnoty, syntaxe spisovné češtiny

1. Věty, kterými se budu ve svém článku zabývat, bývají často uváděny pod názvy „nepravé věty vztažné“ nebo „nepravé vedlejší věty vztažné“. Obligátní příklad jednoho typu těchto vět obsahuje souvětí z Emila Vachka Otevřela dveře do kuchyně, z kterých se vyvalilo mračno páry. Co je na této větě zvláštního? Po stránce syntaktické formy je to věta nepochybně vztažná („pravá“ vztažná), avšak po stránce sémantické nevyjadřuje, jak by se dalo očekávat, bližší určení či vymezení (determinaci) denotátu substantivní fráze, k níž se relativum vztahuje (dveře do kuchyně), takže nemá platnost větného přívlastku; vyjadřuje totiž děj, který následoval po ději vyjádřeném ve větě hlavní, tedy pokračování této události. Jde tu tudíž na úrovni propoziční sémantiky o paralelnost dvou propozic, které odpovídají dvěma událostem, jež jsou pojímány jako samostatné, na sobě nezávislé, ale nějak spolu souvisící a tvořící tak jistý obsahový celek. Tato jejich souvislost je dána existencí jistého „spojujícího článku“: pokud jde o náš specifický případ, obě věty obsahují společ[170]nou, denotačně totožnou složku, která je ve větě hlavní vyjádřena substantivem a na niž odkazuje vztažné zájmeno ve větě vedlejší.

Nuže jak víme, primárním vyjadřovacím prostředkem pro spojení dvou spolu souvisících paralelních propozic je parataktická forma spojení koordinačního (ať už s významem slučovacím, nebo jiným). Z této skutečnosti tedy vyplývá, že naše souvětné spojení formálně hypotaktické lze (respektive podle puristů by se mělo) převést na spojení parataktické: Otevřela dveře do kuchyně a z nich se vyvalilo mračno páry. Avšak ve hře je tu i onen spojující článek (denotát společný oběma větám, dveře do kuchyně a z nich), který jakoby nabízí možnost nahradit (nutné) odkazovací zájmeno osobní v druhé větě odkazovacím zájmenem vztažným, a to vzhledem k tomu, že tu jsou splněny obecné podmínky relativizace.

Můžeme tedy předběžně uzavřít: dojem „nepravosti“ onoho Vachkova souvětí plyne z toho, že jde o hypotaktické vyjádření vztahu koordinačního.

Toto zjištění umožňuje odpovědět na otázku, zda máme považovat tyto „nepravé věty vztažné“ za věty vedlejší: pokud definujeme (v rámci závislostní syntaxe) větu vedlejší jako větu závislou na větě řídící, pak v našem případě o větu vedlejší jde. Kopečný (1958, s. 282) ovšem správně říká: „Nepravé věty vedlejší počítáme tedy k vedlejším větám jen podle jejich formy“; měl jistě na mysli skutečnost, že tyto vztažné věty nejsou začleněny do své věty řídící, nemají povahu determinační. (Hrbáček v Nárysu textové syntaxe, 1994, s. 67, tyto věty pokládá sice také za závislé, nikoli však za vedlejší, tedy začleněné.)

Poznámka: Termín „nepravé věty vedlejší“ vztahují někteří bohemisté i na jisté typy vět účelových, podmínkových a časových. Podrobnější studium však ukázalo, že takováto větná spojení, v některých psaných druzích textů frekventovaná, je adekvátní traktovat jako stylisticky specifická spojení s významem konfrontačním nebo konfrontačně (kontrastivně) srovnávacím. Toto pojetí je uplatněno ve většině mluvnic z poslední doby a najde se i v Svobodově monografii Souvětí spisovné češtiny (1972), v Základech české stylistiky (Jedlička a kol., 1970) a podrobněji v Jedličkově knize Spisovný jazyk v současné komunikaci (1974), jakož i v Hrbáčkově Nárysu textové syntaxe (1974). Detailní analýzu zpracoval Daneš v Naší řeči (1963) a nově shrnul v knize Věta a text (1985). Avšak v praktických jazykových příručkách a podobných jazykověvýchovných činnostech se toto novější pojetí dosud většinou neuplatňuje. – K celé věci srov. i stať P. Karlíka Co je to vedlejší věta? (1999) a jím zpracované heslo Věta vedlejší nepravá v Encyklopedickém slovníku češtiny (2002).

 

2. Po tomto stručném uvedení do problematiky se nejdříve pokusím načrtnout postavení vztažných vět nepřívlastkových (A) v poměru k vztažným větám přívlastkovým, a to pochopitelně těch, které mají platnost nerestriktivní (neomezovací), tj. takových, které přinášejí informaci, jež není nutná k identifikaci daného denotátu.

[171]Tyto věty typu A, tedy neatributivního, nedeterminačního charakteru, jsou dvojího druhu. A1: Otevřela dveře do kuchyně, z kterých se vyvalilo mračno páry. Zemřel v Klatovech, kde je také pochován. Vztažná věta je tu uvozena relativními zájmeny který, jenž nebo příslovci kde, kam, …, které se anaforicky vztahují k nějaké substantivní frázi ve větě řídící (jsou s ní koreferenční), a věta sama vyjadřuje děj, který následuje po ději ve větě řídící a představuje jeho pokračování. Jde tedy o věty pokračovací (kontinuační/kontinuativní). – A2: (a) Lidé budou hmotně zainteresováni, což bude mít vliv i na kvalitu zboží. Bylo slyšet rachotit klíče a zamykat dveře, načež nastalo v chrámě hrobové ticho. (b) Půjčil mi sto korun, což tehdy bylo hodně peněz. Vztažná věta je zde uvozena relativním zájmenem což nebo příslovci načež, pročež, … a anaforicky se vztahuje v případě (a) na celý propoziční obsah věty předcházející (popřípadě na delší úsek textu) nebo, v případě (b), na některou ze složek této věty. Obsah vztažné věty jaksi navazuje na obsah věty předcházející; proto můžeme takovéto věty nazývat větami navazovacími.

Rovněž věty typu B mají povahu přívlastku nerestriktivního (tj. nepřinášejí identifikační kvalifikaci denotátu). Grepl a Karlík (1986, s. 87) o nich říkají, že „nejsou relevantní z hlediska toho, co má mluvčí na mysli“, a soudí, že přinášejí jen vedlejší, doplňující informaci, která má povahu jakéhosi vysvětlujícího komentáře; proto je označují termínem věty explikativní (vysvětlovací). Jsou opět dvojího druhu. B1: Nejvíce potíží to působí dopravě, která pak na všechny úkoly nestačí. B2: Oženil se s dcerou bohatého podnikatele, což mu přineslo finanční zajištění. Tyto věty, uvozované relativy typu což, přičemž, …, se někdy objevují ve formě parenteze (vsuvky). Obávám se však, že termín „explikativní“ není výstižný. Co se tu explikuje? A jde vždy o informaci vedlejší? Nerestriktivní relativní věty mívají velmi různý obsah a vztah k řídící substantivní frázi, informují o dalších okolnostech a leckdy vyjadřují i informaci dost důležitou, nikoli vedlejší. Spíše bych tedy řekl, že tyto vztažné věty přinášejí prostě nějakou další, identifikačně nerelevantní, informaci o denotátu řídící substantivní fráze.

Podstatnou, diferenčně charakterizující sémantickou vlastností „explikativních“ vztažných vět je však ta skutečnost, že pod obecně vysvětlujícím vztahem bývá často skryt některý jiný, specifičtější vztah typu koordinačního (především odporovací), popřípadě některý ze vztahů determinačních (příčinný, důvodový, přípustkový aj.). Ukazuje to možné přeformulování: Kyselova výprava bývala označována jako kubismus, což je hotové ignorantství. → … ale to je hotové ignorantství. – Při jízdě v mlze neužíváme dálková světla, která před námi vytvářejí světelnou clonu. → … neboť/protože před námi vytvářejí světelnou clonu.

Je třeba ovšem dodat, že mezi relativními větami typu B (nerestriktivními, explikativními) a relativními větami kvalifikačními (restriktivními) není ostrý předěl, mnohé případy jsou na pomezí obou (srov. konstatování o nejasnosti hranice či neostrém přechodu mezi oběma kategoriemi v Mluvnici češtiny 3 na s. 533); podobně [172]je tomu i mezi větami typu B a A (Grepl-Karlík, 1986, podobně jako anglické mluvnice, včetně Mluvnice současné angličtiny L. Duškové a kol., 1988, řadí i věty typu A mezi přívlastkové nerestriktivní); například Svoboda (1972, s. 109) konstatuje, že „vztažné věty nepřívlastkové mají nejblíže k vztažným větám přívlastkovým neomezovacím a někdy je nelze rozlišit“.

 

3.1 Probereme nyní jednotlivé postoje našich jazykovědců k vztažným větám nepřívlastkovým. Tyto postoje se pohybují na ose od jejich odmítání (tak kupř. Opravil, 1947, s. 24–26, nebo Haller, 1940, v hesle který: jde prý o chybu, o nečeský způsob; že jsou proti duchu jazyka, soudil i Trávníček, 1949, § 704-4) až k jejich přijímání bez omezujících poznámek (Svoboda, 1972; Hrbáček, 1994; Čechová a kol., 1995).Většinou se však setkáváme spíše s různě silným varováním před jejich užíváním z toho či onoho důvodu, s upozorněním na jistou míru jejich závadnosti či nevhodnosti, s preferováním vyjádření jinou formou („lépe!“). Argumenty, které se přitom uvádějí, jsou různého druhu, především to, že nejde o přívlastek (tedy moment syntakticko-sémantický), nejčastěji však se objevují hodnotící adjektiva typu nevhodný, mnohdy bez uvedení druhu této nevhodnosti (syntaktická forma? význam? styl?).

Pro zajímavost tu uvedu neúplnou sbírku hodnotících výrazů, jak jsem je v různých pracích nasbíral: nesprávnost, chyba, závada; nefunkční, nenáležitý, nevydařený, nepřijatelný (v různém stupni), neobratný; nedostatek, poklesek, prohřešek, nešvar; nebezpečí (dvojznačnosti), vyhýbat se, nedoporučují se (zvláště ne tam, kde…); stylisticky sporný, lépe!, lépe asi, dát přednost, nikoli bezvadný.

Jak se vyvíjel názor na nevlastní věty přívlastkové, je možno sledovat na pracích nejvlivnějšího syntaktika Vladimíra Šmilauera. V prvním vydání Novočeské skladby (1947) se o větách typu A vyjadřuje několikrát: v obecných výkladech v § 0993 na s. 40 zmiňuje případy, kdy se koordinace vyjadřuje hypotakticky; jako příklad uvádí známé souvětí typu A1 Otevřela dveře…, z kterých… a poznamenává: „způsob nikoli bezvadný“; avšak ve výkladu o spojovacích výrazech hodnotí v § 271 týž doklad jen jako „řídký“. Leč zase v § 912 takovéto věty (pokračovací) výslovně „nedoporučuje“, a to proto, že by „mohlo vzniknout nemilé nedorozumění“. Naproti tomu věty typu A2 a B2 (aniž je liší), uvozované relativy což, přičemž, hodnotí jednou jako „řídké“ (§ 90) a v § 912 je nechává bez poznámky. (V tom se podstatně liší od Opravila, 1947, který je na s. 26 označuje jako „nečeské“.)

Poznámka: Záporné stanovisko Opravilovo a patrně i Šmilauerovo se pravděpodobně opíralo o článek J. Dvořáčka Chybné věty relativní, otištěný ve směrodatné Naší řeči (1931), tehdy už redigované brusičsky orientovaným J. Hallerem. Týž autor o rok později v Naší řeči odmítl další rozšířený evropeismus, totiž vytýkací opis typu Byl to Dobrovský, kdo/který jako první…, v článku s názvem Nejčastější galicismy v novočeské skladbě (1932). (Diskuse o tomto jevu v Naší řeči pokračovala; Šmilauer teprve v 2. vyd. své Skladby (1966) věnoval tomuto „vytýkajícímu důrazo[173]vému opisu“ jen stručný petitový paragraf 4795 s poznámkou, že „se tak někdy píše“ a s výstrahou „je ho nutno užívat jen opatrně“.) Ale v 50. letech minulého století analyzoval tyto konstrukce objektivním způsobem, zejména z hlediska aktuálního členění, J. Filipec (1955) a konstatoval, že jde o evropeismus, který má v češtině své oprávnění. Jemný sémanticko-syntaktický rozbor podal K. Svoboda (1972) a z hlediska stylistického A. Jedlička (1974). Ten konstatoval jejich současný rozvoj v různých stylových sférách, svědčící o tom, že jde o specifickou konstrukci potřebnou a vhodnou, neodporující jazykovému systému.

V Učebnici větného rozboru (1958) je Šmilauer k větám typů, které sledujeme, tolerantní, věty s což nechává bez poznámky a o větách s který, jenž jen poznamenává, že „jejich užitím může dojít k nedorozumění“ (s. 95). Navíc pak na s. 149 dodává, že „nepravé věty vztažné jsou charakteristické pro jazyk novinářský“. Explicitněji formuloval svůj postoj o dva roky později v knize O češtině pro Čechy (1960, s. 249n.). Uvádí, že jsou „v jazyce odborném velmi rozšířené (vznikají ze silné tendence podřazovací)“, a dodává, že je to otázka značně složitá a že ji „nelze řešit přímočaře: vyhýbáme se jim tam, kde se jimi znejasňují vztahy a kde jde o připojení násilné“.

V přepracovaném vydání Novočeské skladby z r. 1966 nalézáme souhrnný výklad o nepravých větách vztažných v § 912-2, věnovaném hypotaxi, a pak v Poznámkách k jednotlivým bodům, podávajícím neobyčejně cenný přehled různých názorů na daný jev. V § 912 uvádí Šmilauer jednak věty s což, čímž atp. – ty přijímá bez výhrady, kdežto věty s jenž, který „nedoporučuje, zvláště ne tam, kde jde zcela jasně o dva děje po sobě následující. Někde by mohlo vzniknout nemilé nedorozumění.“ (Rozumím-li správně, věty pokračovací se pokládají za ještě méně vhodné než věty explikativní.) Zato v Poznámkách nalézáme na s. 523 velmi jasnou a výstižnou formulaci: „Jsou případy, kdy proti užití nepravé věty vztažné nelze nic namítat, ale jsou zase případy, kdy jsou hrubou stylistickou chybou“; příklad chybné stylizace, který se zde uvádí (Požádali o přidělení práce, kterou dostali), ukazuje však, že autor měl na mysli spíše následnost děje v druhé větě, tedy záležitost struktury obsahově sémantické. (Týž postoj nalézáme i v autorově Nauce o českém jazyku, 1972, s. 294.) Z hlediska úzu a normy je pak významné konstatování „značného rozšíření těchto vět, zvláště ve slohu jednacím a odborném“.

Poslední Šmilauerovo konstatování se odvolává na Havránkovu-Jedličkovu Českou mluvnici. Tato mluvnice je vedle Šmilauerovy Novočeské skladby patrně nejužívanější a nejvlivnější naší gramatikou. Také text této mluvnice prošel jistými změnami v pojetí vztažných vět nepřívlastkových. Ve svých prvních vydáních hodnotí tyto věty jako „nevhodné“, avšak o větách s což říká, že „již do spisovného jazyka značně pronikly“ (1960, § 204-3). Ve 4. vydání (1981) však, s přihlédnutím k jejich zmíněnému rozšíření a postupně k některým novějším pracím bohemistickým (například k Bauerovu Vývoji českého souvětí, 1960, k Svobodovu Souvětí spisovné češtiny, 1972, a k Bauerově-Greplově Skladbě spisovné češtiny, 1972), [174]dospěli autoři České mluvnice zřejmě nakonec k názoru, že tyto věty tvoří užitečnou součást vlastního jazyka spisovného, a poznámku o jejich nevhodnosti vypustili. Zásluha na tomto myšlenkovém vývoji patří zřejmě A. Jedličkovi, který se už od poloviny 60. let věnoval sledování dynamického vývoje spisovné normy a v jedné stati ze souboru Spisovný jazyk v současné komunikaci (1974) podal ucelený pohled na vývoj a současný status nepravých vět vztažných (s. 152–154), jakož i nepravých vět vedlejších kontrastně srovnávacích. Celkové hodnocení tohoto komplexu vět najdeme už v Základech české stylistiky (Jedlička et al., 1972); zní: „Slohová hodnota těchto prostředků není jednoznačná: zčásti jsou stylistickým prostředkem plnícím zvláštní funkce, zčásti jsou projevem stylistické neobratnosti.“ Pokud jde o „nepravé věty vztažné“, stávají se „stylistickým nedostatkem“ tehdy, vzniká-li možnost dvojznačného výkladu nebo jiného nedorozumění (s. 118).

Výtky nečeskosti vztažných vět nepřívlastkových přesvědčivě vyvrátil Jaroslav Bauer ve své významné monografii Vývoj českého souvětí (1960) v kapitolce o hypotaktickém vyjadřování slučovacího vztahu (s. 42–44): užívání relativních vět „spojovacích a navazovacích“ s jenž (ve vztahu k obsahu první věty jež, ježto), později kterýž(to), se objevovalo už ve staré češtině – jako první doklad uvádí Bauer známé verše z Písně ostrovské (1260–1290): „slovo do světa stvořenie v božství schováno, jež pro Evino shřěšenie na svět posláno“. Soudí, že k tomuto jevu mohlo dojít „i vlastním, domácím vývojem, ale je nepochybné, že se tu uplatnil ve veliké míře vliv latiny“ a za humanismu „se stalo … ve spisovném jazyce zcela obvyklým“. A dále konstatuje důležitou okolnost: „Užívání nepravých vět vztažných je jev široce rozšířený, nejen v spisovných jazycích slovanských, ale v evropských jazycích vůbec.“ Tento poznatek uplatnil Bauer později ve Skladbě spisovné češtiny (Bauer-Grepl, 1972, § 220) s poznámkou „zvláště se jich užívá v publicistickém a odborném stylu“. Navíc pak, zřejmě pod vlivem Šmilauerovy Novočeské skladby (a patrně i mluvnice Trávníčkovy), upozorňuje, že „jejich nadměrné užívání není vhodné a dáváme přednost vyjádření parataktickému“.

Tato Bauerova-Greplova vysokoškolská učebnice byla nahrazena r. 1986 učebnicí novou, sice s týmž titulem, ale od autorů Grepla a Karlíka, přinášející novou syntaktickou koncepci (v podstatě touž, která byla aplikována v Mluvnici češtiny 3, 1987). O našich vztažných větách, které tu probírám, se pojednává na dvou místech. V § 470, v odd. o větách determinujících, se uvádějí dva příklady na relativní věty, „které nevyjadřují vlastnost, nýbrž rozvíjejí děj“, a říká se o nich, že „adekvátnější je vyjádření formou parataktickou“. Naproti tomu v § 359 (ve výkladech o hypotaxi) se uvádí známý příklad Spadl pod vlak, který ho přejel a říká se o něm jen to, že v takových případech „je vždy forma vedlejší věty nahraditelná formou věty hlavní“, a to bez upozornění na to, že tu relativní věta vyjadřuje následek; takové věty bývají totiž nejen u některých jiných autorů, ale i u týchž autorů v jejich pozdějších pracích (viz níže) hodnoceny jako nenáležité.

[175]Petrem Karlíkem zpracovaná syntaktická partie Příruční mluvnice češtiny (1995) věnovala vztažným větám nepřívlastkovým sice jen jeden poznámkový odstavec v § 718, ale významný: autor tu zavedl termín „vztažné věty pokračovací“ a dodal takovéto jejich zhodnocení: „Ačkoli je gramatiky nedoporučují, nemůžeme je paušálně odmítnout, neboť jsou sevřenějším způsobem vyjádření než zcela korektní formy souvětí souřadného.“ Upozorňuje ovšem, že je třeba dbát na to, aby nedošlo k dvojí možné interpretaci. Poněkud překvapivě však připojil odsudek („nesprávné“) takových pokračovacích vět, které vyjadřují výsledek/následek obsahu děje věty předcházející, a jako příklad uvádí souvětí Spadl pod vlak, který ho přejel, tedy totéž souvětí, které Skladba spisovné češtiny nechala bez poznámky. (Týž rozpor se opakuje v Greplově-Karlíkově Skladbě češtiny, 1998, v §126 a § 282.) Uváděný důvod tohoto odmítání se mi však jeví jako málo přesvědčivý; jde tu prostě o rozdíl mezi implicitním a explicitním vyjádřením vztahu, tedy o moment slohového výběru z dvou možností;[1] později se k této věci vrátím.

Právě zmíněná Greplova-Karlíkova Skladba češtiny přinesla dosud nejpodrobnější a teoreticko-metodologicky nejhlubší rozbor jevu „nepravé věty vztažné“. Obecný náčrt této problémové oblasti, jak jsem jej podal výše v odd. 2, je v podstatě založen na této analýze, takže ji zde nemusím blíže charakterizovat. Jen je třeba dodat, jaký postoj autoři k těmto – jak říkají „nepravým větám vedlejším nepřívlastkovým“ – nakonec zaujímají. Uvádějí (na s. 188), že „byly často odmítány, protože hypotaktická forma spojení propozic není adekvátní skutečným obsahovým vztahům“, a připojují zajímavý kritický postřeh: „Dosud se nepodařilo přesvědčivě vyložit, jakého efektu se tím, že se propozice vyjádří pokračovací relativní větou, dociluje.“ Avšak – jak ukážu v následujícím oddílu – takový výklad lze podat a zčásti byl již podán (především Jedličkou, 1974).

Autoři Skladby češtiny se mohli opřít (a zřejmě zčásti opřeli, ač to nezmiňují) o pojetí Karla Svobody v jeho Souvětí spisovné češtiny (1972). Svoboda jako první z českých lingvistů podal teoreticky fundovaný gramaticko-sémantický rozbor vztažných vět nepřívlastkových, a to na dvou místech své monografie. Zaprvé, na s. 103n. probírá vztažné věty s což. Nazývá je „nepřívlastkové věty vztažně navazovací“: vztahují se k celé předchozí větě nebo k jejímu substantivnímu členu a jsou buď nevsuvkové, nebo vsuvkové. (Srov. obdobné řešení v Skladbě češtiny.) Zadruhé, na s. 111n., v odd. o zájmenných větách adjektivních, rozebírá „vztažné věty nepřívlastkové“, které vyjadřují děj následný; také ty označuje jako „nepřívlastkové, vztažně navazovací“ (tedy „pokračovací“ v jiných koncepcích).[2] Svoboda je poklá[176]dá za „projev jazykové a myšlenkové kondenzace“ (různě těsné) a uvádí, že je lze transformovat ve větu připojenou souřadně. Upozorňuje rovněž na to, že mezi těmito větami nepřívlastkově vztažnými a větami přívlastkovými nerestriktivními („neomezovacími“) není ostrá hranice (záleží na tom, v jaké míře se děj v druhé větě jeví jako následný). Omezující poznámky k užívání obou typů vět Svoboda neuvádí.

Mluvnice češtiny 3 – Skladba (1987), jejíž koncepce je příbuzná s koncepcí Skladby češtiny (Grepl-Karlík, 1998), pojednává o „nepravých vedlejších větách vztažných“ v rámci výkladů o souvětí (odd. J) v kap. 1.4 Vztažení propozice k obsahu nominálního výrazu, a to v § 1.4.1.2. Také tato mluvnice liší na jedné straně věty uvozené relativy který, jenž; kam, kde, … a nazývá je „věty pseudodeterminační či kvaziatributivní“, na druhé straně věty s což, …, přičemž, … s názvem „věty navazovací“. Tyto věty jsou probírány – z pohledu jejich koordinačního charakteru – též v oddíle 1.1.1 Sémantická paralelnost propozic (v rámci výkladů o vztazích koordinačních) na s. 458n.; vedle základních případů založených na vztahu kopulativním se uvádí i příklad s platností adverzativní. (U kvaziatributivních vět uvozených vztažnými zájmeny se uvádí, že „takovéto věty nebývají často stylisticky vhodné“ a adekvátnější tu pak bývá vyjádření parataktické; u paralelních konstrukcí se vztažnými zájmennými příslovci takovéto stylistické omezení uvedeno není.)

Hlavní autor výkladu o souvětí v Mluvnici češtiny 3, Josef Hrbáček, se k tématu nepravých vět vedlejších vrátil a pojednal o nich v Nárysu textové syntaxe spisovné češtiny (1994) nově, z pohledu textové lingvistiky. O těchto souvětích soudí, že jde o „těsné textové spojení výpovědí hypotaktickým vztahem“ (s. 64), přičemž věta vztažná má povahu věty závislé, nikoliv však věty vedlejší (není do jiné věty začleněna), a že jsou „prostředkem těsného spojení výpovědí“ (s. 59). Samozřejmě a bez omezení uvádí oba typy těchto vět pod označením „člensky rozvíjející“ (který, kde) a „větně rozvíjející“ (což) a říká o nich, že nevyjadřují vlastnost, nýbrž „rozvedení děje nebo následný děj“, „koordinovaný s prvním dějem“ (s. 68), a že „patří do téže promluvové linie jako výpovědi, na nichž jsou závislé“ (s. 59). – J. Hrbáček je také autorem syntaktické kapitoly gramatického kompendia Čeština – řeč a jazyk (Čechová a kol., 1995). Opakuje tu pochopitelně své pojetí (s. 292 a 336), stojí však za povšimnutí, že navíc tu pracuje bez kritické poznámky s příkladem Spadl pod vlak, který ho přejel (s. 292 a 336 – zde je uveden dokonce na prvním místě), který, jak už víme, bývá odmítán proto, že tu jde o vztah následkový; bez poznámky je uvedena i další problematizovaná věta, Z druhé strany přiběhl pes, který se dal do štěkání. – Také následující kolektivní dílo, Stylistika současné češtiny (Čechová et al., 1997), nepravé věty vztažné přijímá. Nejprve jsou charakterizovány obecně: konstatuje se, že dříve byly odmítány, dnes však prý nebývají označovány jednoznačně [177]jako chybné. Sami autoři pokládají jejich existenci za oprávněnou, s poukazem na to, že umožňují podle potřeby jednak vyjádřit daný vztah neurčitě, široce, jednak sdělení kondenzovat (s. 97n.). A dále, ve výkladech o publicistickém stylu, se o těchto větách (jakož i o dalších „nepravých větách vedlejších“) říká, že jsou „rozšířeným jevem v jazykové komunikaci, zvl. ve sféře mluvených (?) projevů“ a že „v publicistice je jejich výskyt nápadný a zvláště v tisku představují syntaktický prostředek pro určité situace téměř zmechanizovaný“ (s. 190). Zda se hojně užívají ve sféře mluvené, je sporné; v mluvené řeči zpravidla převládá parataxe, potřeba vět vedlejších vzniká spíše v jazyce psaném, zejména v publicistice a administrativním jazyce.

 

3.2 Od mluvnic přecházím nyní k odborným publikacím popularizačního nebo jazykověvýchovného rázu. Pro ně je příznačné, že se k vztažným větám nepřívlastkovým stavějí zpravidla tak či onak kriticky (půjde zde pochopitelně jen o výběr).

Názor Hallerův a Opravilův byl už zmíněn v odd. 3. K Opravilovu výkladu se krátce vrátím. Jde o článek Spojování vět v souboru Druhé hovory o českém jazyce, vydaném r. 1947 Kruhem přátel českého jazyka, tedy v publikaci nikoli okrajové. Autor (nelingvista, s puristicko-brusičskou orientací) věnoval pozornost i větám vztažným. Požaduje, aby „blíže určovaly některou okolnost nebo věc ve větě hlavní označenou“ a byly ve vztahu podřaděnosti (s. 24); případy, kdy tomu tak není, hodnotí jako „nemístné“ či „chybné“. Příklady uvádí z mluvy novinářské a úřední (zřejmě už tehdy nebyla o ně nouze); kupř.: Pojednou vběhlo cyklistovi do cesty dítě, které zachytil kolem a přejel. Navíc pak věty s což i věty se vztažnými příslovci (kde, …) odsuzuje jako „nečeské“. – „Nepravé věty vztažné“ odsuzuje (už pod tímto označením, shodně se Šmilauerem) přibližně v téže době jako „gramaticky nesprávné“ také stylistik J. V. Bečka v Úvodu do české stylistiky (1948, s. 24). O tom, jak se názor na daný jev postupně vyvíjel směrem k postojům „liberálnějším“, svědčí přepracované vydání autorovy knihy z r. 1992 (Česká stylistika). Tam se o těchto souvětích říká toto: „Bývala vytýkána jako chyba, dnes jsme k nim méně přísní, protože jich občas užívají i dobří spisovatelé“ (s. 239 – formulace poněkud rozpačitá).

V druhé polovině 50. let vyšly dvě popularizační práce hodnotící mimo jiné nepravé věty vztažné a obě v souvislosti s jazykem novinářským, jak to nabízela tehdejší komunikační situace, přičemž obě dvě hodnotily tyto konstrukce v zásadě negativně. Nepochybně se ve svém úsudku opíraly především o autoritativní gramatická díla té doby a jejich autory – univerzitní učitele V. Šmilauera a F. Trávníčka.

V kolektivním spisku Kapitoly z praktické stylistiky (Daneš et al., 1955¹ a 1957²) jeden ze spoluautorů (Daneš) pojednal o nepravých větách přívlastkových v rámci výkladu o nedostatcích v užívání vedlejších vět (s. 84–87). Užívání vztažných vět nepřívlastkových vyjadřujících děj následný pokládá za nesprávné, respektive nevhodné, zejména v případech možné dvojznačnosti, a uvádí řadu aktuálních dokladů, převážně z tisku (např. Z výnosu sbírky koupili rozhlasový přijímač, který darovali [178]nejlepšímu pracovníkovi). Odmítá ovšem i případy, kdy vztažná věta nevyjadřuje děj následný, nýbrž zdůvodnění obsahu věty první (např. Při jízdě v mlze za noci neužíváme dálkových světel, která před námi vytvářejí světelnou clonu, nýbrž užijeme…). Věty uvozené zájmenem což, připojující poznámky, přijímá, nedoporučuje však věty s kterýžto. Užívání vytýkacího opisu s který/kdo/co neodmítá, upozorňuje i na jeho specifickou intonaci, ale varuje před nadměrným užíváním tohoto stylisticky příznakového způsobu (hojné příklady dokládají jeho oblibu v různých žánrech). – Druhou publikací byla knížka M. Jelínka O jazyku a stylu novin (1957). Na s. 147–149 uvádí autor bohatství dokladů na nepravé věty přívlastkové, pokládá je za neústrojné, nesprávné, spojené s nebezpečím dvojznačnosti a zároveň připojuje jejich znění „správné“. – Oba autoři však během svého vědeckého vývoje svůj postoj postupně revidovali. Daneš tyto konstrukce později obhájil ve výkladu o vztažných větách pokračovacích (1985, s. 135–137) a rovněž Jelínek kritiku těchto konstrukcí opustil v souvislosti se svým studiem českého purismu (srov. zejména obsáhlou stať Purismus v Kapitolách z dějin české jazykovědné bohemistiky, 2007, s. 540–572).

To, jak se k danému jevu stavějí některé novější a nejnovější příručky, ukážu na třech příkladech. Nejodmítavější postoj nacházíme v kolektivní knížce O češtině každodenní (1984). O nepřívlastkových větách vztažných se v ní říká, že jejich užívání „nejen zbytečně komplikuje stavbu textu, ale v některých případech může vést i k chybnému chápání souvětí“. Proto tato příručka doporučuje, „aby se autoři podobným větám vyhýbali“ (s. 71). Za nevhodné pokládají tyto věty i autoři knížky Jak psát a jak nepsat česky (Sgall-Panevová, 2004, s. 132). Zejména jsou prý nevhodné pro odborný styl, „protože zastírají skutečný významový vztah mezi větami“. (Takto hodnotí tito autoři i další typy „nepravých vět vedlejších“, přestože doporučují, na téže stránce, známou monografii K. Svobody, 1972, která, jak víme, všechny tyto typy vět registruje bez kritické připomínky.) Zajímavý je postoj J. Chloupka. Ten ve své živě psané Knížce o češtině (1974) pokládá věty typu Zamával jsem na řidiče, který po několika metrech zastavil za nevhodné a nenáležité, ale v následující větě připojuje zjištění, které toto jeho hodnocení citelně zpochybňuje, že totiž takovéto věty „nejsou zejména v publicistice výjimkou; rozmnožily se v poslední době, aby text byl hutný, kondenzovaný“ (s. 181). Chloupkovo spoluautorství výše uvedené Stylistiky současné češtiny (1997) nasvědčuje však tomu, že během let svůj záporný postoj přehodnotil.

 

4. Souhrnně viděno, široká oblast vztažných vět charakteru atributivního i neatributivního (či kvaziatributivního – podle Mluvnice češtiny) představuje diapazon několika typů a podtypů, mezi nimiž neexistují ostré hranice. Na jedné straně jsou to atributivní věty restriktivní, na druhém konci pak věty kvaziatributivní (nepravé věty přívlastkové) a mezi nimi široká a sémanticky rozrůzněná oblast atributivních vět nerestriktivních. (Jak už víme, Grepl-Karlík, 1998, subsumují věty kvaziatribu[179]tivní do kategorie relativních vět referenčně nerelevantních, a tedy atributivních nerestriktivních.) Nás tu ovšem zajímá především neostrost hranice mezi vztažnými větami atributivními a neatributivními (kvaziatributivními), neboť už jen tato neostrost svědčí proti zásadnímu odmítání vět neatributivních. (Věty navazovací s relativy což, na čemž, pročež, … tu nechávám stranou, ty nebývají zpochybňovány.) Velmi pregnantně tuto skutečnost komentoval Svoboda (1972, s. 111) slovy, že „věta vztažná je nejvýrazněji nepřívlastkovou, vyjadřuje-li děj zřetelně následný jako složku konkrétní události“. Sémantický rys následnosti vůbec hraje v úvahách lingvistů o vztažných větách nepřívlastkových významnou roli; je to však kritérium málo spolehlivé. Tak např. věta Zprava přiběhl pes, který se dal do štěkání bývá odmítána s odůvodněním, že tu vztažná věta vyjadřuje děj následný; avšak upravené znění s příslovcem časovým … pes, který se pak dal do štěkání by asi nikdo neodmítal, jde zřejmě o větu přívlastkovou nerestriktivní. Jinými slovy, v prvním případě se může jevit jako závada to, že onen časový vztah tu není vyjádřen explicitně a jen se vyrozumívá.

Tato okolnost se sice může v některých kontextech ukazovat jako méně vhodná, ale v podstatě jde o prostředek se specifickými, pro výstavbu textu relevantními funkcemi: jednak slouží k těsnějšímu, sevřenějšímu spojení textových member a zvyšuje tak textovou kohezi; protiklad mezi strukturami těsnými a volnými je nepochybně významný z hlediska stylizačního i stylového. (Dodejme, že nejvolnější je spojení dvou vět samostatných, nazývané někdy větným spojením textovým.) Zadruhé pak takovéto konstrukce umožňují – tím, že je tu užito sémanticky prázdného spojovacího prostředku (relativa) – nechávat sémantický vztah obou vět „otevřený“ (srov. Lehmann, 1983, s. 324) neboli (řečeno s Havránkem, srov. Vývoj spisovného jazyka českého, s. 144) jde o vyjádření neutrální, což lze leckdy s výhodou využít. (Ostatně, jako „sémanticky neutrální“ se jeví vlastně i vztah vět v koordinačním spojení slučovacím se spojkou a, přičemž i tato forma, pokládaná za zcela korektní, může leckdy implikovat některý jiný význam z řady významů koordinačních. Např.: Dorazil jsem na nádraží pozdě a rychlík mi ujel – význam následkový; srov.: Dorazil jsem na nádraží pozdě, a tak / a proto / a tudíž / a následkem toho / takže mi rychlík ujel.)

Další textově-stylistické funkce či hodnoty pokračovacích vět si ukážeme na známé dvojici souvětí: Otevřela dveře od kuchyně, z kterých se vyvalilo mračno páry – Otevřela dveře od kuchyně a z nich/těch se vyvalilo mračno páry. Věta vztažná tu nejen vytváří těsnější, sevřenější souvětné spojení (vyjádření kondenzovanější), ale z té okolnosti, že jde o větu závislou (vedlejší), vyplývá, že její významový obsah je jaksi odsunut do pozadí („upozaděn“), takže obsah celého souvětného spojení je uspořádán hierarchicky (odstupňovaně).[3] Jde o jeden z projevů obecnější dimenze [180]jazyka a promluv, označované různě, např. hierarchizace, perspektivizce, reliéfizace, sémantický akcent. Tato dimenze má patrně hlubší obecný psychologicko-kognitivní základ (podrobnější výklad se najde u Daneše, 1985, s. 31n.).

Jak už jsem uvedl v odd. 2, je třeba uvedená zjištění vztáhnout i na případy, kdy nejde o děj prostě následný, nýbrž o vztah výsledkový/následkový (Spadl pod vlak, který ho [následkem toho / pak] přejel) i o různé sémantické vztahy jiné: Zlobil se na průvodčího, který ho nevzbudil včas (protože); Odpustila bratrovi, který jí celý život ubližoval (ačkoli + předčasnost). Rovněž Šmilauerem kritizovaný příklad Cestoval na jachtě, na níž r. 1920 zemřel lze snadno „zachránit“ doplněním adverbia později. Stejně tak to platí o ději vysloveně předcházejícím: Kopl psa, který ho (předtím? potom?) kousl do nohy. Jak vidět, hranice mezi větami nepřívlastkovými a větami přívlastkovými nerestriktivními je opravdu vágní: stačí doplnit explicitní adverbiální určení. Názorný příklad uvádějí Grepl-Karlík (1998): Táta vyrobil z papíru dvě loďky, které jsme pouštěli v potoce → …, které jsme potom pouštěli v potoce; avšak o tom, že tu dochází k přechodu od spojení pokračovacího ke spojení explikativnímu, se kupodivu nezmiňují.

„Pokračovací“ význam většiny kvaziatributivních vět se ovšem reflektuje na rovině aktuálního členění. Lehmann (1983, s. 325) o těchto větách výstižně říká, že „bringen den Diskurs voran“ (posunují diskurz kupředu); je to formulace připomínající formulaci Firbasova výpovědního dynamismu. Z hlediska promluvového mají tyto věty vysoký stupeň výpovědního dynamismu a představují novou informaci o denotátu substantiva (substantivní fráze) ve větě řídící, k němuž se relativum anaforicky vztahuje (přesto, že z hlediska gramatického jde o „upozadění“) a představují samostatný tematicko-rematický nexus. Kupříkladu souvětí Tu knihu jsem dal Zdeňce, která ji vrátila do knihovny představuje „výpověď několikanásobnou“, neboť každá z obou vět má své aktuální členění, přičemž druhá z vět se člení na téma z kotextu známé (která = Zdeňka, ji = knihu) a na nové réma (vrátila do knihovny); v termínech tematických posloupností jde o návaznou tematizaci rématu. Je ještě nutné dodat, že relativum anaforicky odkazuje zpravidla k substantivní frázi, která je ve větě řídící v pozici rématu. (Vztahem mezi strukturou vztažných vět a aktuálním členěním se zabývala L. Uhlířová, 1994.)

Vraťme se ještě na okamžik k poměru mezi souvětím se vztažnou větou pokračovací a jemu odpovídajícím spojením koordinačním a zároveň i k pojetí následného děje. Budeme vycházet ze známých příkladů:

(1a) Tu knihu jsem dal Zdeňce, která ji vrátila do knihovny.

(1b) Tu knihu jsem dal Zdeňce a ta / a ona / a Zdeňka ji vrátila do knihovny.

(2a) Zprava přiběhl pes, který se dal do štěkání.

(2b) Zprava přiběhl pes a dal se do štěkání.

Chci poukázat na to, že mezi souvětími (1a) a (1b) není na úrovni propozičně sémantické (obsahové) rozdíl, že jsou synonymní. V obou je vždycky v první větě [181]pojmenován nějaký předmět řeči (PŘ) nějak zapojený do vyjadřovaného děje a tentýž PŘ je pak v následující vztažné větě zmíněn v pozici účastníka nějakého dalšího děje, přesněji řečeno, je na tento společný PŘ anaforicky odkazováno. Rozdíl mezi (1a) a (1b) spočívá jenom ve způsobu tohoto odkazování: v prvním případě je to relativum, v druhém jiná deiktická slova (demonstrativum ta nebo personále ona), popřípadě opakované pojmenování; navíc pak souvětí (2b) ukazuje, že v případě, kdy je PŘ v pozici gramatického subjektu, postačuje odkaz signalizovaný tvarem určitého slovesa (tzv. nevyjádřený podmět). Podstatné je, že tento společný PŘ je ve větě (1b), resp. (2b) nutně nějak zmíněn. Je to totiž právě daný PŘ, co obě věty v našich souvětích spojuje, obě věty jsou o něm. Nestačí tedy říci, že neatributivní relativní věty vyjadřují následný děj (někdy stav), ale je třeba dodat, že jde o děj (stav), jehož je PŘ účastníkem, či přesněji, jak jsme výše uvedli, že nemusí jít nutně o děj následný. Výstižnou formulaci nacházíme v Mluvnici češtiny 3 na s. 533: „Substantiva, k nimž se [nepravé vedlejší věty vztažné] vztahují, nejsou jimi sice v pravém smyslu kvalifikována, ale tyto věty vyjadřují děj, jehož se denotát substantiv přímo účastní, nikoli děj mimoběžný.“ (Z toho ovšem plyne, že označení „věty pokračovací“ není přesné, ledaže bychom mu rozuměli právě ve smyslu adjektiva „nemimoběžný“.) Proto, jak už víme, je autoři Mluvnice češtiny (vlastně J. Hrbáček) označují jako věty pseudodeterminační, respektive kvaziatributivní. Nejde sice o atribut v přísně gramatickém smyslu (povahy kvalifikační, tedy restriktivní, odpovídající na otázku „Jaký?“), přinášejí však, obdobně jako přívlastek nerestriktivní, další informaci o PŘ společném oběma větám, která mívá zpravidla vysoký stupeň komunikativní dynamičnosti.

 

5. Mám-li na konec podat celkové zhodnocení situace a svůj názor na užívání vztažných vět kvaziatributivních, učiním tak citací z výše zmíněné knihy předního znalce současné spisovné češtiny Aloise Jedličky Spisovný jazyk v současné komunikaci (1974, s. 153n.). Pochybuji, že to lze povědět výstižněji.

Jedlička nejprve konstatuje, že „značně rozporné je jejich [tzv. nepravých vět vztažných] hodnocení z hlediska spisovné normy, resp. kodifikace i z hlediska stylové platnosti. Postupně se opouští jejich odmítání ze strany kodifikace a omezení se pak týká jen jejich hodnocení z hlediska stylového (stylové vhodnosti).“ (Dodejme, že hlavní „nebezpečí“ jejich užívání se spatřuje v možné dvojznačnosti některých takových konstrukcí. Takovouto námitku by bylo ovšem možné vznést proti užívání mnoha jiných typů konstrukcí i výrazů jiné povahy, především lexikálních; dvojznačnostmi je totiž prostoupen každý jazyk a dobrý stylista si jich bývá vědom, a pokud v daném kontextu ohrožují srozumitelnost, dovede se nežádoucí situaci vyhnout. To patří k běžné uživatelské praxi.) Dále pak Jedlička připomíná, že se tyto věty vyskytují v nové spisovné češtině už dlouho, hojněji od obrození (jejich počátky jsou ještě starší), a že jsou rozšířeny i v jiných evropských spisovných jazy[182]cích (jejich šíření se opírá o vliv latiny). A dodává závažný závěr: „Už to ukazuje na jejich přináležitost k vlastnímu jazyku spisovnému.“

A významné a užitečné je i Jedličkovo zjištění stylistických hodnot sledovaných relativních vět: „Věty s který, jenž, kde ap. nelze jednoznačně vázat na určitou funkční vrstvu prostředků; vyskytují se po celou dobu jak v uměleckých textech (u B. Němcové, A. Jiráska, A. Staška, K. Čapka a mn. j.), tak v textech odborných a publicistických. Skutečnost, že se dlouho odmítaly jako nesprávné nebo že se hodnotily jako stylově nevhodné, způsobila, že se jejich výskyt v uměleckých textech omezoval a že se začaly charakterizovat jako prostředky odborného, ale především publicistického stylu (i s jistou mírou negativního hodnocení); jejich frekvence v těchto druzích projevů dnes jistě převažuje nad užitím v ostatních oblastech.“[4]

Svůj přehled a rozbor názorů na vztažné věty nepřívlastkové (kvaziatributivní) zakončuji přesvědčením shodným s konstatováním Aloise Jedličky, že tyto věty dnes náleží i v češtině k vlastnímu jazyku spisovnému.

 

LITERATURA

BAUER, J. (1960): Vývoj českého souvětí. Praha: Nakladatelství ČSAV.

BAUER, J. – GREPL, M. (1972): Skladba spisovné češtiny. Praha: SPN.

BEČKA, J. V. (1948): Úvod do české stylistiky. Praha: J. Mikuta.

BEČKA, J. V. (1972): Česká stylistika. Praha: Academia.

ČECHOVÁ, M., a kol. (1995): Čeština – řeč a jazyk. Praha: ISV.

ČECHOVÁ, M., et al. (1997): Stylistika současné češtiny. Praha: ISV.

DANEŠ, F. (1963): Konfrontační souvětí se spojkami jestliže, zatímco, aby, když. Naše řeč, 46, s. 113–130.

DANEŠ, F. (1985): Věta a text. Praha: Academia.

DANEŠ, F., et al. (1951¹, 1957²): Kapitoly z praktické stylistiky. Praha: Orbis.

DUŠKOVÁ, L., et al. (1988): Mluvnice současné angličtiny. Praha: Academia.

DVOŘÁČEK, J. (1931): Chybné věty relativní. Naše řeč, 15, s. 107–111.

DVOŘÁČEK, J. (1932): Nejčastější galicismy v novočeské skladbě, III. Naše řeč, 16, s. 129–137.

FILIPEC, J. (1955): Byl to můj přítel, který… Naše řeč, 38, s. 193–198.

GREPL, M. – KARLÍK, P. (1986): Skladba spisovné češtiny. Praha: SPN.

GREPL, M. – KARLÍK, P. (1998): Skladba češtiny. Olomouc: Votobia.

HALLER, J. (1940): Rukověť mateřského jazyka I. Praha: Prometheus.

HAVRÁNEK, B. – JEDLIČKA, A. (1960¹, 1981⁴): Česká mluvnice. Praha: SPN.

HRBÁČEK, J. (1994): Nárys textové syntaxe. Praha: Trizonia.

CHLOUPEK, J. (1974): Knížka o češtině. Praha: Odeon.

[183]JEDLIČKA, A. (1974): Spisovný jazyk v současné komunikaci. Praha: Univerzita Karlova.

JEDLIČKA, A., et al. (1970): Základy české stylistiky. Praha: SPN.

JELÍNEK, M. (1957): O jazyku a stylu novin. Praha: Rudé právo.

KARLÍK, P. (1999): Co je to vedlejší věta. In: Čeština – univerzália a specifika. Brno: Masarykova univerzita, s. 13–27.

KARLÍK, P. (2002): Věta vedlejší nepravá. In: Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 526.

KARLÍK, P., et al. (eds.) (1995): Příruční mluvnice češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

KOPEČNÝ, F. (1962): Základy české skladby. Praha: SPN.

LEHMANN, CH. (1983): Der Relativsatz. Tübingen: Narr.

Mluvnice češtiny 3 – Skladba (1987). Praha: Academia.

O češtině každodenní (1954). Brno: Blok.

OPRAVIL, A. (1947): Spojování vět. In: Druhé hovory o českém jazyce. Praha: R. Mikuta.

PLESKALOVÁ, J., et al. (eds.) (2007): Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky. Praha: Academia.

POLDAUF, I. (1955): Vztažné věty v angličtině a v češtině. In: Sborník vysoké školy pedagogické v Olomouci. Jazyk a literatura II. Praha: SPN, s.159–194.

SEDLÁČEK, M. (1957): Nepravé věty vztažné ve škole. Český jazyk, 7, s. 160–187.

SGALL, P. – PANEVOVÁ, J. (2004): Jak psát a jak nepsat česky. Praha: Karolinum.

STRABERGER, R. (2007): K jednomu typu nepravých vedlejších vět vztažných. Naše řeč, 90, s. 247–257.

SVOBODA, K. (1972): Souvětí spisovné češtiny. Praha: Univerzita Karlova.

ŠMILAUER, V. (1947¹, 1966²): Novočeská skladba. Praha: J. Mikuta¹, SPN².

ŠMILAUER, V. (1958³): Učebnice větného rozboru. Praha: SPN.

ŠMILAUER, V. (1960): Nepravé věty vztažné. In: O češtině pro Čechy. Praha: Orbis, s. 249–250.

ŠMILAUER, V. (1972): Nauka o českém jazyku. Praha: SPN.

TOMLIN, R. S. (ed.) (1982): Coherence and Grounding in Discourse. Amsterdam – Philadelphia: J. Benjamins.

TRÁVNÍČEK, F. (1949): Mluvnice spisovné češtiny. Část 2, Skladba. Praha: Melantrich.

UHLÍŘOVÁ, L. (1994): Vztažné věty v češtině: vztah mezi jejich syntaktickou strukturou a aktuálním členěním. Slovo a slovesnost, 55, s. 90–98.

---

[1] Mluvnice angličtiny s takovýmito omezeními nepracují. Dušková a kol. (1988, s. 626) uvádějí dokonce doklad, v němž věta vztažná vyjadřuje děj předcházející: He kicked the dog, which bit him „Kopl psa, který ho (předtím) kousl“. – Konfrontaci vztažných vět v angličtině a češtině podal I. Poldauf (1955).

[2] V německých gramatikách odpovídají čes. termínům navazovací a pokračovací termíny anknüpfend a weiterführend. V gramatikách angličtiny bývají takovéto věty traktovány jako jisté typy nerestriktivních nebo non-defining relativních klauzí anebo – například už v Jespersenově knize The Philosophy of Grammar (1924, s. 113) – jako continuative relative clauses; odtud české kontinuační/kontinuativní.

[3] Jde o jev, který v dnešní světové lingvistice bývá probírán pod termínem grounding (backgrounding a foregrounding). Srov. např. sborník Coherence and grounding in discourse (Tomlin, 1987).

[4] Především stylistickým využitím vztažných vět kvaziatributivních se podrobněji zabýval v nedávné době R. Straberger v článku K jednomu typu nepravých vedlejších vět vztažných v Naší řeči (2007).

Chodská 13, 120 00 Praha 2

Naše řeč, volume 92 (2009), issue 4, pp. 169-183

Previous Z dopisů jazykové poradně

Next Josef Štěpán: Vedlejší věty vyjadřující nerealizované okolnosti se spojovacími výrazy bez toho, aby a bez toho, že