Časopis Naše řeč
en cz

K jednomu typu nepravých vedlejších vět vztažných

Richard Straberger

[Články]

(pdf)

-

Jako nepravé věty vedlejší označujeme ve shodě s mluvnicemi a syntaktickými pracemi takové vedlejší věty, které svůj řídící člen (obsažený ve větě hlavní) nijak nedeterminují (neurčují jeho vlastnost ani nezužují jeho význam), ale vyjadřují samostatný děj/stav, popř. slouží k prostému navázání děje. Je u nich patrný rozpor mezi formou a obsahem. Formálně to jsou věty vedlejší, neboť jsou uvozeny prostředky podřadicími (vztažnými výrazy nebo spojkami), obsahově však mají charakter vět hlavních. Mluvnice češtiny[1] je charakterizuje jako věty nezačleněné do nadřazené věty, přestože jsou uvozeny spojovacími prostředky podřadicími, a hovoří o těsnějším spojení vět, než jaké je při způsobu souřadném. B. Havránek a A. Jedlička[2] podávají tuto definici: „Pouhou formu vedlejších vět připojených vztažnými zájmeny nebo vztažnými příslovci, popř. i spojkami (který, což, kdo, aby aj.), ale nevyjadřujících touto formou významovou podřízenost, mívají tzv. nepravé věty vedlejší. Významem vyjadřují pouhou následnost děje nebo doplnění vzhledem k obsahu věty řídící, jsou tedy významově přiřazeny.“ M. Čechová a kol.[3] hovoří mj. o tom, že nepravé věty vedlejší neplní větněčlenskou funkci, a že na svém řídícím substantivu jsou tedy závislé jen formálně, tzn. že ho nedeterminují. M. Grepl a P. Karlík[4] citují příklad Spadl pod vlak, který ho přejel (totožný s příkladem uvedeným u Čechové a kol.) a vysvětlují, že nepravá vedlejší věta zde nevyjadřuje vlastnost vlaku. J. Hrbáček[5] zařazuje nepravé věty vedlejší k jednoduchému souvětí s podřazováním a podává následující vysvětlení: „Souvětí s podřazováním je souvětí s formálně závislou větou, která však není vedlejší. Proto se mu říká též souvětí s nepravou větou vedlejší. Věty jsou nejčastěji ve vztazích koordinačních (a konfrontačních), závislé věty nevstupují do struktury jiných vět jako jejich větné členy. Např. druhá věta v souvětí Z druhé strany přiběhl pes, který se dal do štěkání, formálně závislá na slovu „pes“, není přívlastková, protože nedeterminuje slovo „pes“, nýbrž vyjadřuje děj koordinovaný s prvním dějem (vyjadřuje, co pes dělal poté, co přiběhl: „a dal se do štěkání“).“

[248]V tomto příspěvku si povšimneme jednoho typu takových vět, a to nepravých vedlejších vztažných vět vlastních kvaziatributivních[6] (dále kvaziatributivní věty). Tyto věty jsou uvozeny vztažnými zájmeny „který/jenž“, ta však nedeterminují substantivum ve větě nadřazené. Tento typ vět vyjadřuje děj nesoučasný s dějem věty nadřazené, totiž děj následný, a substantivum, k němuž se vztahují, se tohoto děje přímo účastní.

Klasickým příkladem kvaziatributivní věty je Šmilauerův příklad[7] Oženil se s krásnou Římankou, s níž měl chlapečka. Tuto výpověď je třeba přestylizovat, vztahuje-li se vedlejší věta k budoucnosti. Řadu dalších příkladů najdeme jak v mluvnicích, tak v další literatuře, např. u Svozilové[8]. Autorka uvádí jako nevhodnou stylizaci např. „… vylezl na jeden z ochozů, ze kterého spadl“. Pokud se původce spočinutí na ochozu nepokoušel o opakování činnosti, je namístě vyjádření souřadné „… vylezl na jeden z ochozů a spadl z něj“. Na nevhodně užitou kvaziatributivní větu bychom jistě našli mnoho dalších dokladů v úzu. Dříve byly odmítány, později se k nim syntaktické práce začaly stavět benevolentněji, i když s jistou zdrženlivostí. V následující části se pokusíme z diachronního pohledu nastínit, jak kvaziatributivní věty hodnotí některé gramatiky a další lingvistické práce (obvykle je nazývají nepravými větami vztažnými).

V mluvnici J. Gebauera (v Ertlově zpracování)[9] najdeme poučení, že věta hlavní uvozená vztažným zájmenem nebo příslovcem nabývá vzhledu věty vedlejší (vztažné). Autoři uvádějí příklad „Lev z Rožmitálu vydal se přes Německo do Nizozemí atd., kterážto cesta trvala od r. 1465 do r. 1467.“ Příčinu existence takových spojení spatřují jednak ve snaze po těsnějším spojení dvou vět, jednak ve slabosti „přízvuku souvětného“ (dnes bychom ve smyslu Gebauerova termínu „přízvuk souvětný“ řekli, že takovéto věty se pronášejí „slabším hlasem“). Ze stylistického hlediska tento typ vět nehodnotí, ale v nepravých větách účelových vidí vliv němčiny: „Lehl, aby už s lože nevstal; správně: Lehl a už nevstal.“ Nepravé věty účelové však už přesahují téma našeho příspěvku.

J. Dvořáček[10] shromažďuje na nevhodné užití nepravé věty vztažné řadu dokladů z nejrůznějších stylových oblastí a vyjadřuje se k nim — řečeno dnešní terminologií — z hlediska restriktivnosti/nerestriktivnosti. (Z tohoto pohledu se však náš článek [249]zabývá vedlejšími větami jen okrajově.) Kriticky poukazuje na to, že nepravé vztažné věty uvozené který/jenž zaměňují tvrzení obecné za individuální, celek za část nebo soud objektivní za subjektivní. V 1. vydání České mluvnice o nich B. Havránek a A. Jedlička[11] říkají: „Někdy se vztažnými zájmeny nebo vztažnými příslovci nevhodně připojují věty, které nejsou v poměru podřaděnosti k větě základní. Na př: Pojedeme na hory, kde budeme lyžovat (místo: a tam…).“ Táž mluvnice ve své přepracované podobě[12] hodnotí tyto věty opět jako nevhodné a uvádí příklad se vztažným zájmenem: „Předseda vlády přijal delegaci, s kterou setrval v dlouhém srdečném rozhovoru (místo … a setrval s ní…).“ 4. vydání přepracované České mluvnice[13] zaznamenává stejný příklad, ale kritické stanovisko opouští a existenci tohoto druhu vět už pouze konstatuje. V. Šmilauer[14] poznamenává, že věty s jenž a který se nedoporučují tam, kde jde zcela jasně o dva děje po sobě následující, a upozorňuje na možnost vzniku nemilého nedorozumění. V tomto smyslu požaduje opravu vztažné věty v souvětí „Oženil se s krásnou Římankou, s níž měl chlapečka“ na souřadné vyjádření „… a měl s ní chlapečka“. Ve 3. vydání Novočeské skladby[15] najdeme stejné poučení a příklady nevhodného užití jsou zde rozšířeny: „Z rodiny mu zbyla už jen babička, kterou fašisté zabili.“ „Cestoval na jachtě, na níž r. 1920 zemřel.“ J. V. Bečka[16] sice konstatuje, že styly odborný a praktický tíhnou k sevřenějšímu spojení, ale nepravé věty vztažné za gramaticky správné nepokládá. Ve své novější práci[17] je sice zcela nepřijímá, ale poznamenává: „Bývala vytýkána [nepravá věta vztažná — pozn. R. S.] jako chyba, dnes jsme k ní méně přísní, protože jí občas užijí i dobří spisovatelé.“ Tyto věty odmítá v publicistickém stylu, zejména ve zprávách z černé kroniky, neboť zde trhají plynulý sled vět. Kriticky se k těmto větám staví i F. Trávníček[18]. Pokládá je za neústrojné a výrazově nezřetelné a zaznamenává tento příklad: „Do zámku vtrhli zloději, kteří ukradli mnoho starožitností. F. Daneš — L. Doležel — K. Hausenblas — F. Váhala[19] zamítají, podobně jako Bečka, takové vedlejší věty vztažné, které vyjadřují následný samostatný děj: S druhé strany přiběhl pes, který se dal do štěkání. M. Jelínek[20] předkládá mnoho dokladů z publicistické stylové oblasti a navrhuje jejich náležité znění. Nepovažuje nepravé vztažné věty [250]za ústrojné a říká, že jsou v rozporu se základní funkcí vztažných vět: blíže určovat to slovo nebo slovní spojení, k němuž jsou připojeny. M. Sedláček[21] připomíná, že nepravé věty vztažné hojně používají žáci ve svých slohových pracích, a přimlouvá se za hlubší analýzu tohoto syntaktického jevu. F. Kopečný[22] se k jejich stylistické přiměřenosti nevyjadřuje a pouze cituje Šmilauerovy příklady: Oženil se s krásnou Římankou, s níž měl chlapečka a Otevřela dveře do kuchyně, z kterých se vyvalilo mračno páry. Kolektivní práce O češtině pro Čechy[23] doporučuje vyhýbat se nepravým větám vztažným tam, kde se jimi znejasňují vztahy, a tento syntakticko-stylistický nedostatek dokumentuje známým příkladem „s Římankou“. A. Jedlička — V. Formánková — M. Rejmánková[24] konstatují, že tyto věty jsou typické pro styl publicistický, ale že se objevují i ve stylu odborném; upozorňují však na nebezpečí dvojího výkladu a na řetězové nastavování vedlejších vět. K. Svoboda[25] tento typ vět zevrubně popisuje a přináší jejich podrobné třídění. Jejich stylistickou vhodnost/nevhodnost nekomentuje a v tomto smyslu se odvolává na 2. vydání Šmilauerovy Novočeské skladby z r. 1966. V práci A. Jedličky[26] se asi poprvé setkáváme s výraznější obhajobou tohoto druhu vět a s jejich hodnocením z diachronního hlediska: „… se vyskytují v nové spisovné češtině už dlouho, hojněji od obrození (jejich počátky jsou ještě starší). Jsou rozšířeny i v jiných evropských spisovných jazycích […] a jejich šíření se spojuje s vlivem latiny. Už to ukazuje na jejich přináležitost k vlastnímu jazyku spisovnému.“ F. Daneš[27] zpochybňuje terminologické označení těchto vět jako „nepravých vět vztažných“ a navrhuje termín „nepravé věty přívlastkové“. Z vývojového hlediska na ně pohlíží podobně jako A. Jedlička[28] a z hlediska stylistické přiměřenosti se spokojuje s tvrzením, že bývají odmítány. Akademická Mluvnice češtiny[29] uvádí, že adekvátnější bývá vyjádření souřadné, mnohdy jednoznačnější. Cituje příklad z Kapitol z praktické stylistiky[30] Z druhé strany přiběhl pes, který se dal do štěkání a doplňuje jej o další příklady, mj. Koupili televizor, který mu darovali k narozeninám. J. Hrbáček[31] a M. Čechová a kol.[32] se při analýze nepravých vět vedlejších k jejich stylistické korektnosti nevyjadřují. [251]Příruční mluvnice češtiny[33] a M. Grepl a P. Karlík[34] upozorňují, že nesprávné jsou takové vztažné věty pokračovací, které vyjadřují výsledek/následek děje věty předcházející, a tento nedostatek dokumentují příkladem Spadl pod vlak, který ho přejel. Paušálně však nepravé vedlejší věty vztažné neodmítají. N. Svozilová[35] připomíná, že nevhodně užité nepravé věty vztažné narušují reálnou dějovou následnost. (Doklad jsme uvedli výše.)

Ukazuje se tedy, že novější lingvistické práce kvaziatributivní věty (nepravé vztažné věty) již tak striktně neodmítají. Tento typ vět totiž lépe splňuje požadavek odborného a publicistického stylu na sevřenější syntaktické sepětí než hlavní věty v rozvolněnějším souvětí souřadném. (Příklady uvedeme dále.) Pokud je vnímají jako neústrojné, pak jen tehdy, navozují-li tyto syntaktické konstrukce dojem převrácené časové posloupnosti.

Domníváme se, že z hlediska stylistické vhodnosti kvaziatributivních vět je třeba rozlišovat případ od případu. Přes zjevný rozpor mezi formou a obsahem je jejich význam většinou zřetelný. Mluvčí předpokládá, že mezipropoziční vztah v takových strukturách bude čtenář vnímat v časové následnosti, a s možným vztahem k minulosti a priori nepočítá. Je tomu tak např. ve větách Na návštěvu přišel kamarád, který přinesl dobré jídlo // Vyslovil myšlenku, která se ukázala jako velmi podnětná. Čtenář interpretuje takové výpovědi obvykle tak, jak byly zamýšleny, přestože užití spojovacího prostředku typického pro vyjádření podřadné temporální následnosti neodpovídá. Pro ilustraci rozebereme podrobněji následující příklad:

Při závěrečné korektuře testu fotoaparátů, určeného pro časopis o počítačích, požadoval autor stylizovat souvětí takto: „Nejlépe se nám ovládal Nikon D40, který jsme ocenili titulem Tip PPK.“ Pro bližší porozumění uvádíme širší kontext: „Kromě poskytované obrazové kvality se modely liší i vybavením, způsobem ovládání a také například způsobem napájení. Nikon D40 a Olympus E-400 jsou udržovány v chodu výkonným akumulátorem, zatímco Samsung GX-IS je napájen čtveřicí tužkových baterií AA. Nejlépe se nám ovládal Nikon D40, který jsme ocenili titulem Tip PPK.“ Je třeba zdůraznit, že šlo o celkový přehled, shrnující text hlavního článku a zalomený ve sloupci na barevném podkladě mimo hlavní textový „proud“, odděleně od článku hlavního.[36] Zde nehrozí mylná interpretace ve smyslu převrácené časové posloupnosti, tedy „nejdříve jsme udělili ocenění a pak se nám ovládal nejlépe“. [252]Je samozřejmé, že pracovníci testující výrobky je nejprve z různých hledisek prověří a na základě dosažených výsledků jim přisoudí místa na kvalitativním žebříčku. Percepci uvedené výpovědi by neprospěl ani důsledkový vztah ( a proto jsme ho ocenili — kritériem pro udělení nejvyššího hodnocení je totiž nejen snadnost ovládání, ale i hlediska další), a tak by přicházela v úvahu jen prostá následnost, vyjádřená spojkou a, tedy „… a ten jsme ocenili titulem Tip PPK“.

Věta hlavní v uvedeném příkladu, transformovaná z věty kvaziatributivní, může pro příjemce textu vyznít poněkud jinak, je-li vnímána jako informace počátková, a jinak, je-li vnímána jako informace závěrová.

Pobočný text má, jak jsme již uvedli, charakter shrnutí a vzhledem k jeho vyčleněnosti mimo text základový (mimo hlavní článek) se nabízí dvojí možnost jeho zařazení do času: a) ještě před čtením článku hlavního, b) až po seznámení s článkem hlavním. Transformace v souřadnou konstrukci ( a ten jsme ocenili titulem Tip PPK) by jako možná varianta původní stylizace působila přirozeně (neutrálně) jen v případě, že by se čtenář rozhodl seznámit se s graficky zvýrazněným blokem ještě před čtením hlavního článku — informaci o vítězi testu by tedy získal předem. V případě, že by tento blok četl až na samý závěr, tedy až po přečtení hlavního článku, souřadné vyjádření ve spojení s ukazovacím zájmenem s odkazovací (anaforickou) funkcí by působilo jako zbytečné zdůraznění informace již známé. (V hlavním článku se čtenář samozřejmě dozví o tom, který typ fotoaparátu byl oceněn jako nejlepší, a seznámí se i s podrobnějším vysvětlením, proč se tak stalo.) Pro větu hlavní je typická samostatná výpovědní povaha a syntaktická nezačleněnost, a proto informace vyjádřená souřadně sugeruje závažnost, důležitost svého obsahu s větší silou než informace vyjádřená podřadně. Je-li daná informace čtenáři již známa, reduplikace vyjádřená hlavní větou se nezdá vhodná. Naproti tomu vedlejší věta má obvykle sama o sobě omezenou výpovědní hodnotu a významově plnohodnotnou se stává teprve ve spojení s větou hlavní, s níž tvoří těsnější celek.[37] Informace stylizovaná kvaziatributivní větou nemanifestuje svůj obsah s tak velkým důrazem a čte[253]nář chápe takové sdělení spíše jako fakultativní doplnění, připojení k větě hlavní, výpovědně autonomní. Je-li s informací již seznámen z předešlého textu, jeví se mu sdělení podané formou nepravé vedlejší věty jako přirozenější, bezpříznakové.

Stylizace s tímto typem vedlejších vět jsou dnes velmi časté a při bližší analýze textů odborného a publicistického stylu bychom pravděpodobně shledali, že nad svými protějšky souřadnými převažují. Obsahy ztvárněné za pomoci nepravých vedlejších vět mají nižší intenzitu sdělnosti, naproti tomu obsahy ztvárněné větami hlavními působí důrazněji, závažněji. Možná i proto se autoři takovým stylizacím vyhýbají a volí raději nepravou větu vedlejší. Je-li taková věta interponována mezi dvě věty hlavní, pak často jiné východisko není: Ředitel seznámil pracovníky s dalším postupem, který byl souhlasně přijat, a přešel k dalšímu bodu porady. Zde není možná ani kondenzace polovětnou konstrukcí, nabízí se jen parentetické vyčlenění vedlejšího děje, ovšem za předpokladu poněkud jiného stylistického účinku: Ředitel seznámil pracovníky s dalším postupem — ten byl souhlasně přijat — a přešel k dalšímu bodu porady // Ředitel seznámil pracovníky s dalším postupem (ten byl souhlasně přijat) a přešel k dalšímu bodu porady. Na rozšíření těchto vět se možná podílí i zautomatizovaný model psaní některých autorů, a to „řídící člen hlav. věty + který (+ dokončení větného schématu)“.

Stylisticky nepříliš vhodné jsou však kvaziatributivní věty v odborně praktickém stylu, a to zejména v útvarech návodových. Prototypem pracovního postupu jsou kuchařské předpisy, ale mohou to být i návody z nejrůznějších dalších oblastí. Činnost, kterou má uživatel vykonat jako následnou po činnosti ztvárněné větou hlavní, se někdy vyjadřuje nepravou větou vedlejší: Krátce osmahneme maso, ke kterému přidáme nadrobno pokrájenou zeleninu // Z kartonu vystřihneme čtverec, který nalepíme na čtverec předcházející. V těchto případech sice nehrozí mylná interpretace ve smyslu převrácené časové posloupnosti, ale uživatel by měl o požadovaných činnostech získat přehled ve formě výčtu, byť převedeného do souvislého textu. Každému úkonu by tedy měla odpovídat věta se samostatnou výpovědní povahou, tzn. věta hlavní. Souvisí to i s optickým vnímáním textu. Čtenář se v návodu vystavěném z vět hlavních snadněji orientuje: souřadicí spojovací prostředky, zejména spojka a, se podílejí na jeho lineární členitosti a text je pak snadněji vnímatelný i opticky. Uživatel se k činnostem vyjádřeným větami hlavními může rychleji vracet, pokud v některých bodech postupu neuspěl. V pracovních předpisech se kvaziatributivní větě sice někdy nevyhneme[38], avšak je-li na strukturách s tímto typem vět vystavěn celý [254]text (nebo jeho velká část), působí tyto konstrukce v pracovních návodech, charakteristických určitou automatizovaností textové výstavby, dosti neobvykle.

Někdy se v kuchařských předpisech setkáme s takovou kvaziatributivní větou (v minulém čase), jejíž děj předchází ději vyjádřenému větou hlavní: Do krému, do něhož jsme zamíchali žloutky, přidáme… Je-li však obsahem vedlejší věty nová informace, nepovažujeme takovou stylizaci za vhodnou: příjemce textu by totiž mohl nabýt dojmu, že činnost nesená vedlejší větou již proběhla — že tedy jde o informaci opakovanou, vyjádřenou vedlejší větou nerestriktivní (neomezovací) —, a mohl by být znejistěn. Vhodnější je stylizace větou hlavní: Do krému zamícháme žloutky a přidáme do něj… Vedlejší větu však na větu hlavní transformovat nelze, jde-li o opakovanou informaci, z kontextu již známou.[39]

V souvislosti s hodnocením kvaziatributivních vět v praktickém stylu je pro nás důležité povšimnout si, kterými gramatickými prostředky je v pracovních návodech realizována komunikační funkce příkazu. V kuchařských předpisech je obvyklé, že direktivnost příkazu je oslabena transpozicí imperativních tvarů (rozkazovacího způsobu) do tvarů indikativních (způsobu oznamovacího), a to zejména v 1. os. pl. V návodech na ovládání počítačových programů je však běžný indikativ v 2. os. pl. Příkaz tak nabývá na direktivnosti, stává se naléhavějším a autor textu se od adresáta distancuje. Nejdirektivněji pak působí takové texty, ve kterých se užívá imperativu ve 2. os. pl. (inkluzivní imperativ v 1. os. pl. se v rámci celého návodu zpravidla nepoužívá a imperativ v 2. os. sg. je dnes v těchto typech textů ze zdvořilostních příčin vyloučen). Posun výzvové funkce k její větší explicitnosti ve větách hlavních pak způsobuje, že 2. os. pl. v indikativu, a dokonce i v imperativu (!) začíná pronikat i do vět kvaziatributivních.

[255]V návodových textech z oblasti počítačů existují nejrůznější kombinace. U každého příkladu si povšimneme, kterými jazykovými prostředky je vyjádřen děj (nebo dějová posloupnost) předcházející před dějem věty kvaziatributivní.

1. Kliknete na tlačítko A a otevře se dialogové okno, ve kterém kliknete/klikněte na tlačítko B.

Kliknete na tlačítko X a rozbalí se nabídka, ve které zvolíte/zvolte poslední položku.

Sled dějů je vyjádřen dvěma souřadně spojenými hlavními větami. Komunikační funkce příkazu je ztvárněna určitým slovesem v indikativu a významovým jádrem děje vyplývajícího z uskutečnění příkazové výpovědi je sloveso ve zvratné formě.

2. Klikněte na tlačítko A, a otevře se dialogové okno, ve kterém klikněte/kliknete na tlačítko B.

Klikněte na tlačítko X, a rozbalí se nabídka, ve které zvolte/zvolíte poslední položku.

Dějová posloupnost je opět realizována dvěma souřadně spojenými hlavními větami. Komunikační funkce příkazu je vyjádřena určitým slovesem v imperativu a příjemce textu je tak k uskutečnění činnosti vyzýván direktivně. Následek uskutečnění příkazu (rozkazu) je vyjádřen hlavní větou se slovesem ve zvratné formě.

3. Po kliknutí na tlačítko A se otevře dialogové okno, ve kterém kliknete/klikněte na tlačítko B.

Po kliknutí na tlačítko X se rozbalí nabídka, ve které zvolíte/zvolte poslední položku.

Děj předcházející před dějem jiným není vyjádřen větně, nýbrž větným členem v předložkovém pádě (příslovečným určením času). Pokyn k činnosti je koncentrován v nominální skupině a komunikační funkce příkazu je tak zastřena. Výpověď se stává zhuštěnější a ztrácí na dynamičnosti.

4. Otevře se dialogové okno, ve kterém kliknete/klikněte na kartu X.

Rozbalí se nabídka, ve které zvolíte/zvolte poslední položku.

Hlavní věta informuje o jednom ději a jejím významovým jádrem je sloveso ve zvratné formě. (Příkaz je zpravidla obsažen v samostatné syntaktické struktuře předcházející před takovou hlavní větou.)

5. Otevřete[40] dialogové okno, ve kterém kliknete/klikněte na kartu X.

Rozbalíte nabídku, ve které zvolíte/zvolte poslední položku.

Rozbalte nabídku, ve které zvolte/zvolíte poslední položku.

Hlavní věta vypovídá o jednom ději a příkaz (rozkaz) je gramaticky vyjádřen buď tvarem indikativu, nebo tvarem imperativu.

Komunikační funkce rozkazu (příkazu) je už svým charakterem předurčena pro použití ve větách se samostatnou výpovědní povahou, tedy ve větách hlavních. Mluvčí po příjemci požaduje, aby něco vykonal, a v pracovních návodech je požadované uskutečnění pojmenovaného děje ve vlastním zájmu příjemce. Informace [256]nesená příkazovou výpovědí je pro adresáta nadmíru důležitá a její pochopení a úspěšná realizace v praxi vedou k uspokojení jeho potřeb. Stylistickou vhodnost použití této komunikační funkce ve větách vedlejších je však patrně třeba posuzovat ve vztahu k míře její direktivnosti a v souvislosti s tím k tomu, zda je autor textu zahrnut mezi množinu adresátů, anebo zda je z ní vyřazen (v následující tabulce je toto kritérium vyjádřeno položkou „Inkluze“).

Z tohoto hlediska nejslabší míru direktivnosti má 1. os. pl. ind., zahrnující mezi adresáty i autora textu. Direktivněji působí 2. os. pl. ind.: Autor není mezi množinu adresátů zahrnut, ale konstatační povaha oznamovacího způsobu vylučuje vnímat takto vyjádřené pokyny příliš apelově (přestože je nesporné, že o určitou výzvu se zde jedná). Nejsilnější míru direktivnosti vykazuje 2. os. pl. imp.: Autor textu je z množiny adresátů vyřazen a adresát je k uskutečnění slovesného děje vyzýván kategoricky. Zdá se, že čím více nabývá příkaz na direktivnosti, tím méně je vhodné jeho užití ve vedlejší větě:

Způsob a slov. osoba

Indikativ, 1. os. pl.

Indikativ, 2. os. pl.

Imperativ, 2. os. pl.

Míra direktivnosti

-

+/-

+

Inkluze

+

-

-

Vhodnost (ojedinělého) užití ve vedl. větě


+


+/-


-

Příkaz gramaticky vyjádřený 2. os. pl. ind. je tedy vhodnější formulovat větou hlavní (střední míra direktivnosti). Jako ještě naléhavější se tento požadavek jeví tehdy, je-li příkaz gramaticky vyjádřen 2. os. pl. imp. (rys direktivnosti +, rys inkluzivnosti -).

Za stylisticky přijatelnější tedy považujeme následující konstrukce:

1a) Kliknete na tlačítko A a otevře se dialogové okno. V něm kliknete na tlačítko B.

Kliknete na tlačítko X a rozbalí se nabídka. V ní zvolíte poslední položku.

2a) Klikněte na tlačítko A, a otevře se dialogové okno. V něm klikněte na tlačítko B.

Klikněte na tlačítko X, a rozbalí se nabídka. V ní zvolte poslední položku.

Místo tečky lze vyšší či nižší míru samostatnosti výpovědních celků signalizovat středníkem, dvojtečkou, popř. pomlčkou.

3a) Po kliknutí na tlačítko A se otevře dialogové okno. V něm kliknete/klikněte na tlačítko B.

Po kliknutí na tlačítko X se rozbalí nabídka. V ní zvolíte/zvolte poslední položku.

Samostatné výpovědní celky je možné spojit v jednu textovou jednotku, a to buď interpunkčními znaménky signalizujícími polokoncový předěl (středníkem, dvojtečkou, popř. pomlčkou), nebo spojkou a, vyjadřující zde prostou časovou následnost.

4a) Otevře se dialogové okno a v něm kliknete/klikněte na kartu X.

Rozbalí se nabídka a v ní zvolíte/zvolte poslední položku.

[257]Tyto poměrně krátké hlavní věty (větné struktury s minimálním nebo nulovým stupněm rozvití) jsou spojeny v souvětný celek spojkou a. Pokud bychom se rozhodli pro jejich osamostatnění pomocí některého z interpunkčních znamének, staly by se tyto syntaktické jednotky příliš úsečnými a v rámci plynulého textu by mohly působit rušivě. (Takové řešení by bylo náležité při strukturaci jednotlivých položek výčtu na samostatných řádcích.)

5a) Otevřete (ind.) dialogové okno a kliknete v něm (nebo: a v něm kliknete) na kartu X.

Otevřete (imp.) dialogové okno a klikněte v něm (nebo: a v něm klikněte) na kartu X.

Rozbalíte nabídku a zvolíte v ní (nebo: a v ní zvolíte) poslední položku.

Rozbalte nabídku a zvolte v ní (nebo: a v ní zvolte) poslední položku.

Významové sounáležitosti obou výpovědí odpovídají opět dvě věty hlavní sepnuté v souřadný souvětný celek spojkou a. Odkazovací (anaforický) výraz, zde vyjádřený příslušným osobním zájmenem, lze případně vynechat. Výpověď může být dostatečně sdělná i bez něj: Otevřete (ind.) dialogové okno a kliknete na tlačítko XY. Otevřete (imp.) dialogové okno a klikněte na tlačítko XY. Rozbalíte nabídku a zvolíte poslední položku. Rozbalte nabídku a zvolte poslední položku.

Užití odkazovacího výrazu je fakultativní i tehdy, předchází-li příkazové výpovědi věta se zvratnou slovesnou formou a je-li od výpovědi příkazové oddělena výraznějším koncovým předělem (tečkou, středníkem apod.): a otevře se dialogové okno. Klikněte na tlačítko B. Odkazovací výraz považujeme za obligatorní v případě, že předchozí zvratná konstrukce je s příkazovou větou svázána spojkou a. Za gramaticky ne zcela korektní tedy pokládáme stylizaci Otevře se dialogové okno a *kliknete/klikněte na kartu X. Místo odkazovacího výrazu by zde snad přicházelo v úvahu pouze vyjádření změny podmětu užitím osobního zájmena vy (… a vy kliknete/klikněte…).

Lze tedy konstatovat, že při stylistickém hodnocení kvaziatributivních vět je třeba brát v úvahu nejen to, do jaké míry tyto výpovědi sugerují převrácení reálné časové posloupnosti, ale i faktory další. Mohou jimi být požadavek na kompaktnější sepětí mezipropozičních vztahů ve stylu odborném a naproti tomu požadavek na autonomnost propozic (daný komunikačním záměrem) ve stylu praktickém, zejména v komunikátech návodových. Je třeba respektovat i hlediska pragmatická (textověsyntaktická), jako je např. známost/neznámost informace, ve speciálních případech interakce mezi textem pobočným (graficky segmentovaným) a textem základovým a z toho plynoucí percepce vyčleněného komunikátu buď jako pretextu, nebo posttextu.

Ve stylu úzce odborném (popř. i odborně popularizačním) je třeba vzít v potaz také předpoklad autora, že součástí intelektuální výbavy čtenáře je i znalost mimojazykových skutečností v daném oboru (zkušenostní kontext) a že na základě toho adresát komunikační záměr náležitě pochopí.


[1] Mluvnice češtiny 3, Academia, Praha 1987, s. 539.

[2] B. Havránek — A. Jedlička, Česká mluvnice, 4. vyd., SPN, Praha 1981, s. 390.

[3] M. Čechová a kol., Čeština — řeč a jazyk, ISV, Praha 1996, s. 292.

[4] M. Grepl — P. Karlík, Skladba češtiny, Votobia, Olomouc 1998, s. 358.

[5] J. Hrbáček, Nárys textové syntaxe spisovné češtiny, Trizonia, Praha 1994, s. 67.

[6] V tomto pojednání se přidržujeme terminologie používané v Mluvnici češtiny 3, Academia, Praha 1987. M. Grepl a P. Karlík ve Skladbě češtiny, Votobia, Olomouc 1998, používají termín „vztažné věty pokračovací (kontinuativní)“, K. Svoboda v Souvětí spisovné češtiny, Univerzita Karlova, Praha 1972, označuje tyto věty jako „nepřívlastkové, vztažně navazovací“ nebo „nepřívlastkově vztažné“.

[7] V. Šmilauer, Novočeská skladba, Nakladatel Ing. Mikuta, Praha 1947, s. 372.

[8] N. Svozilová, Jak dnes píšeme/mluvíme a jak hřešíme proti dobré češtině, H & H, Jinočany 2000, s. 153—154.

[9] J. Gebauer — V. Ertl, Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské II, 7. vyd., Česká graf. unie, Praha 1921, s. 79.

[10] J. Dvořáček, Chybné věty relativní, NŘ 15, 1931, s. 107—111.

[11] B. Havránek — A. Jedlička, Česká mluvnice, Slovanské nakladatelství, Praha 1951, s. 188.

[12] B. Havránek — A. Jedlička, Česká mluvnice, SPN, Praha 1960, s. 331.

[13] B. Havránek — A. Jedlička, Česká mluvnice, SPN, Praha 1981, s. 395.

[14] D. cit. v pozn. 7.

[15] V. Šmilauer, Novočeská skladba, SPN, Praha 1966, s. 378.

[16] J. V. Bečka, Úvod do české stylistiky, Nakladatel Ing. J. Mikuta, Praha 1948, s. 247—248.

[17] J. V. Bečka, Česká stylistika, Academia, Praha 1992, s. 239.

[18] F. Trávníček, Mluvnice spisovné češtiny II, Slovanské nakladatelství, Praha 1951, s. 1164.

[19] F. Daneš — L. Doležel — K. Hausenblas — F. Váhala, Kapitoly z praktické stylistiky, 2. vyd., Orbis, Praha 1957, s. 84.

[20] M. Jelínek, O jazyku a stylu novin, Rudé právo, Praha 1957, s. 148—149.

[21] M. Sedláček, Nepravé vedlejší věty ve škole, Český jazyk 7, 1957, s. 180—187.

[22] F. Kopečný, Základy české skladby, SPN, Praha 1962, s. 272.

[23] O češtině pro Čechy, 2. vyd., Orbis, Praha 1963, s. 250.

[24] A. Jedlička — V. Formánková — M. Rejmánková, Základy české stylistiky, SPN, Praha 1970, s. 117.

[25] K. Svoboda, Souvětí spisovné češtiny, Univerzita Karlova, Praha 1972, s. 108—114.

[26] A. Jedlička, Spisovný jazyk v současné komunikaci, Univerzita Karlova, Praha 1974, s. 152—154.

[27] F. Daneš, Věta a text, Academia, Praha 1985, s. 136.

[28] D. cit. v pozn. 26.

[29] D. cit. v pozn. 1, s. 533.

[30] D. cit. v pozn. 19.

[31] D. cit. v pozn. 5, s. 67—69.

[32] D. cit. v pozn. 3, s. 292 a 337.

[33] Příruční mluvnice češtiny, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1995, s. 494 a 556.

[34] D. cit. v pozn. 4, s. 188 a 358.

[35] D. cit. v pozn. 8, s. 154.

[36] Závěrečné shrnutí často nestojí až v závěru článku a neodpovídá tak horizontální strukturaci textu v tradičním pojetí. Bývá barevně nebo jinak graficky zvýrazněno a zařazeno do samostatného „boxu“. Ten může být vytištěn např. po straně hlavního článku (tak tomu bylo i v našem případě) nebo zalomen v jeho středu a textem článku hlavního může být obtékán.

Pozn.: ocenění Tip PPK = ocenění Tip časopisu Počítač pro každého.

[37] Přidržujeme se obecného tvrzení, že samostatnou výpovědní povahu má věta hlavní. Ponecháváme stranou zvláštní, byť velmi zajímavé případy: P. Karlík v článku Co je to vedlejší věta? (in: Čeština — univerzália a specifika, sv. 1, Brno 1999, s. 13—27) uvádí mj. tyto dva příklady, v nichž vedlejší věta výpovědní samostatnost neztrácí. Už nikdy tu chybu neuděláte, protože Vás tímto propouštím a Knihu, kterou Vám tímto daruji, jsem koupil v antikvariátu na České. V prvním případě věta vedlejší sděluje z hlediska příjemce dokonce závažnější obsah než věta hlavní; samostatná výpovědní povaha vedlejší věty v příkladě druhém je však podmíněna specifickou situační zakotveností.

Uvědomujeme si také, že ve srovnání s jejich souřadnými protějšky by bylo odvážné hodnotit jako referenčně méně důležité např. takové nepravé vedlejší věty, které jsou uvozeny spojovacími výrazy což, takže, přičemž, pročež, načež. Sporných případů by se jistě našlo víc. Závažnost vět vedlejších konkurujících větám hlavním se z hlediska jejich výpovědního potenciálu zatím pravděpodobně nepodařilo uspokojivě postihnout a samozřejmě ani tento článek si nečiní nárok výrazněji přispět k objasnění této problematiky.

[38] E. Macháčková, K některým vyjadřovacím prostředkům pracovních předpisů v kuchařských knihách, NŘ 67, 1984, s. 184—188. Autorka uvádí doklady Maso nakrájíme na plátky, které naklepeme a osolíme // Uvaříme hustou kaši, kterou stáhneme z ohně a zamícháme do ní žloutky. Struktura v druhém dokladu má však anakolutový charakter a vyžaduje stylizační úpravu: Uvaříme hustou kaši, kterou stáhneme z ohně a do které pak zamícháme žloutky. Druhá vedlejší věta totiž syntakticky závisí na větě hlavní, a proto by k řídícímu substantivu neměla odkazovat tvarem zájmena osobního, ale měla by k němu být připojena zájmenem vztažným. Takové „nepravé věty hlavní“ se z hovorově stylizovaných komunikátů (např. z plánu postav v útvarech beletristických) šíří i do ostatních stylových oblastí a dosud nebyly podrobněji analyzovány. Obsahově jsou podřadné, avšak formálně souřadné; usouvztažňující podřadicí výraz zde totiž chybí a nelze jej vnímat ani jako eliptický (nelze jej dosadit). Jde vlastně o podobný rozpor mezi formou a obsahem jako u nepravých vět vedlejších, jevící se však „zrcadlově“. S problémem, zda takovou větu chápat jako vedlejší, či jako hlavní, souvisí i potíž pravopisná, a to zda před souřadicí spojkou (v uvedeném příkladu před spojkou a) psát čárku. Je tedy překvapující, že takto stylizované souvětí bylo zařazeno do diktátu v rámci přijímacích zkoušek na gymnázium. Viz I. Svobodová, O přijímacích zkouškách na gymnázia, ČJL 45, 1994—1995, s. 101—107.

[39] Pokud však kuchařský předpis (např. na dort) počítá s dvěma denotáty téhož označení (tedy s dvěma krémy, z nichž se žloutek přidává jen do jednoho), nejde o nepravou vedlejší větu, nýbrž o vedlejší větu restriktivní (omezovací). Referenční relevantnost takové věty lze zdůraznit anticipačním odkazovacím (ukazovacím) zájmenem ve větě hlavní, tvořícím se vztažným zájmenem souvztažný výraz:

Do toho krému, do kterého jsme zamíchali žloutky, přidáme… K tomuto jevu podrobněji např. d. cit. v pozn. 4, s. 530—533; d. cit. v pozn. 6, s. 184—189; L. Uhlířová, Vztažné věty v češtině: vztah mezi jejich syntaktickou strukturou a aktuálním členěním, SaS 55, 1994, s. 90—98; H. Běličová, Relativní věty v současných slovanských spisovných jazycích, in: Přednášky z XXX. běhu Letní školy slovanských studií, Praha 1988, s. 29—40.

[40] Indikativní tvar je v tomto případě homonymní s tvarem imperativním; to, o který způsob jde, lze odhadnout jen na základě převažujícího užití v daném kontextu.

Naše řeč, ročník 90 (2007), číslo 5, s. 247-257

Předchozí Josef Šimandl: Proměny pohledů na slovo plemeno (a trochu i na reprezentativní korpusy)

Následující František Štícha: Knížka o valenci českých adjektiv

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1