Časopis Naše řeč
en cz

Užití kategorie osoby jako výraz nadřazenosti, nebo sounáležitosti?

Marie Čechová

[Články]

(pdf)

The use of the category of person as an expression of superiority or solidarity?

In this article, changes in the category of person are considered from the functional and pragmatic points of view, based on the analysis of the means expressing person, i.e. personal and possessive pronouns and verbal forms in the 1st-3rd person. By using particular denominative and grammatical means, denotative persons can be emphasized, backgrounded, placed in contrast, etc. he analysis shows a considerable difference between conceptual texts, where the 3rd person is rototypical, persuasive texts, in which the 2nd person is predominant, and formal addresses, in which he 2nd person plural dominates. At the same time, spoken conceptual texts, in comparison with ritten ones, express universality more often by using verbal forms in the 1st person plural.

Key words: change of person, shift, telic, pragmatic, 1st, 2nd, 3rd person, singular, plural
Klíčová slova: změna osoby, posun, telický, pragmatický, 1., 2., 3. osoba, singulár, plurál

Motto: „Řeč, skrze kterou jedna bytost existuje pro druhou, je její jedinečnou možností existovat existencí, která je více než její vnitřní existence“ (Lévinas, 1997, s. 161).

(Motto uvádím proto, že mi jako učitelce konvenuje.)

 

A. Vyjdeme-li z premisy, že podstatou člověka je společenství s druhými lidmi a že veškeré lidské komunikační vztahy mají povahu dialogu, tak při hledání principů mezilidského dialogu při setkávání člověka s člověkem narazíme nutně na vztah já – ty, ty – já a na vztah já – ono (o tom Buber, 1995): svět já – ty je chápán jako prostor vztahu, i když i ono je součástí bytí člověka, avšak lidské společenství vzniká jen ze vztahu s druhými lidmi. V tomto společenství vztahů vyzvedáváme porozumění, nebo v návaznosti na E. Lévinase (1997) alespoň nelhostejnost k druhým, snahu po dorozumění a konsenzu (viz např. J. Habermas o tzv. komunikativním jednání, jež staví do protikladu k strategickému – podle J. Krause, 2004, zvl. s. 17, 40) a odpovědnost za ně (viděno z pozice pedagoga); nemůžeme však přehlédnout, že společenská realita není vždy takto etická. Vztahy jsou někdy rovné, symetrické, jindy však asymetrické – a i ty jsou v jistých společenstvích žádoucí, např. ve vztahu učitel – žák ve školském dialogu je dominantní učitel vzhledem k své roli ve vyučovacím procesu (o problémech v tomto vztahu např. Piťha, 2008; M. Čechová, 2005–6, 2007–8), jindy docela nežádoucí. Diskurs, zvláště dialog, je pak výrazem moci, násilí, jak je tomu u M. Foucaulta (podle J. Krause, 2004).

[4]S vědomím takto možného rozdílného vztahu mezi produktorem a receptorem si dále všimneme, jak se naznačené vztahy projeví v záměrném i nezáměrném užívání kategorie osoby. Zmínili-li jsme se o etice, dodejme, že pouze tehdy, respektuje-li já ty a ty já, je to v souladu s mravností. Předpokladem takového vztahu je uvědomování si sebe a druhého, sebe ve světě.

Dosud jsme uvažovali o vztahu a ty, ale je nezbytné rozšířit úvahy i o dimenzi my – vy, vy – my, neboť my nelze prostě chápat jako množné číslo od ani vy od ty.

chápeme nejen jako subjekt, ale i jako objekt (tady nikoli ve významu větný člen!): víme o sobě, – to je vlastně obraz, který má jedinec o sobě, je to, jak osoba sama sebe vnímá – jaké je její sebepojetí. Např. u učitele by nemělo jít jen o asertivní, vysoké sebepojetí, ale o ego především přitažlivé pro druhé, tedy o ego s vysokou „valencí“ pro ty – to je ideál, k němuž asi dospěje málokdo, rozhodně však by nemělo být odpudivé pro ty. Nadměrná suverenita není zavrženíhodná jen ve škole, ale i v politice, ve sféře odborné i soukromé (např. mnohá manželství zkrachují pro přílišné rozdíly v sebepojetí partnerů).

 

B. Denotát osoby má v kognitivní sféře výraz v kategorii osoby a ta se promítá ve struktuře jazykové jako kategorie slovesné osoby, především pak v určitých slovesných tvarech, v osobních a neosobních, a v řadě pojmenovacích prostředků, a to v osobních substantivech, osobních, zvratných a přivlastňovacích zájmenech i přivlastňovacích adjektivech. V tomto příspěvku se dotkneme jen vybraných z nich už i proto, že základní vlastnosti a funkce některých těchto prostředků byly popsány v mluvnicích i speciálních studiích; zaměříme se především na užívání a ty, na 3. os. jen ve vztahu k nim. Nebudeme řešit způsoby vyjadřování podmětu či předmětu, kdy jsou (nebo nejsou) vyjádřeny zájmenem 1., 2. a 3. os. (více o tom např. u L. Zimové, 1994), ani se nebudeme zabývat otázkou, zda: „Je zájmeno svůj vždy na svém místě“ (Čmejrková, 2006) nebo tím, zda a kdy má být užito zvratného nebo nezvratného přivlastňovacího zájmena (Čmejrková, 2003). V souvislosti s probíraným tématem jen nadhoďme otázku, zda je obligatorní, či neobligatorní označení osoby jmenným pojmenováním (substantivem, zájmenem, číslovkou).

Je všeobecně známo, že při identifikovatelnosti osoby z tvarotvorných sufixů verba finita v predikátu (napsala jsi, označme) to není nutné a mnohdy ani stylizačně vhodné, elipsa je tedy základní, bezpříznakovou sdělovací formou, pokud nevzniká nebezpečí nejednoznačnosti nebo omylu v identifikaci osoby nebo pokud nejde o vyjádření osoby jako centra nové informace v jádru sdělení, o kontrast x ty, o vyhrocenou emocionálnost apod. (viz Daneš, 1999; Zimová, 1994).

 

O užití různých prostředků pro vyjádření osoby rozhodují principy gramatické, textověsyntaktické spolu s funkčními, sémantickými a pragmatickými: tematická [5]kontinuita zahrnující kontinuitu výstavby textu s respektováním nebo nerespektováním příjemce, se zvýrazňováním nebo podceňováním fatičnosti (kontaktovosti), vysoké x nízké „jáství“ (vlastní sebepojetí) komunikujících… Vliv na výběr slovesné osoby, čísla a slovesného způsobu má tedy i autorova schopnost empatie, vstřícnosti k adresátovi a vůle či ochota je uplatnit, upřednostňování nebo naopak upozaďování komunikujícího subjektu, snaha o jeho odosobnění.

Jako příklad odosobněného přístupu uveďme vyjadřování neosobní (v 3. os.) s převahou pasiva: Z vybraných momentů byly vybrány ty, jež nejvíce ovlivňují výsledky výuky. Vztah žáka k učení je dán mj. jeho předchozími výsledky… Tyto metody jsou uplatňovány…

Vztah k adresátovi se projevuje buď distancí x ty, ev. nadřazeností , nebo sbližováním s ty, event. identifikací a my (resp. distancí , event. my, a vy). Už samo vyjádření a ty znamená buď vzdálenost (distanci) – viz frazémy: já do tebe chlebem, ty do mě kamenem; já/my o koze, ty/vy o voze, ba konflikt kontra ty, anebo osobní blízkost/společenství ‚já s tebou‘ (postoupili jsme oba; já a ty / ty a já – pořadí podle zdůraznění té které osoby – při zdůraznění osoby uváděné jako druhé častěji se spojkou i: já i ty / ty i já). V psaném projevu bez kontextu je platná eventualita (x ty, nebo s ty) někdy nesnadno identifikovatelná; v mluvě je pak diferencování umožněno intonací, důrazem, popř. pauzou.

 

C. Dále se podívejme na posuny v užívání kategorie osoby v různých komunikačních sférách, zvláště ve sféře veřejné. Vztah k adresátovi může být kamuflován, např. při užívání tykání, primárně signalizujícího blízkost, a vykání, signalizujícího distanci (event. spojenou s úctou). Např. politikové (jsoucí v blízkých osobních vztazích) mohou předstírat vzájemnou distanci před televizní a rozhlasovou veřejností: vykají si, titulují se, mluví o přítomné osobě jako o panu senátorovi, ministrovi, …, ale občas se prozradí, v zápalu debaty se spletou a spolubesedníkovi omylem „tyknou“, osloví ho rodným jménem nebo najednou jeden z nich záměrně změní celkové nastavení dosavadního styku, protože se mu zdá vhodné demonstrovat, že jsou si oba blíže, než si přeje ukázat jeho partner v diskusi. Tykáním veřejný projev nabývá vyšší autentičnosti a subjektivnosti; někdy žádoucí, jindy zcela nevhodné, neboť může i devalvovat myšlenku pronesenou partnerem.

Pragmatická dimenze projevu by měla být mluvčím vždy respektována, interakční povaha debaty a diskuse vyžaduje ohled na druhého účastníka veřejného projevu, avšak realita bývá jiná. Mluvčí zvýrazňuje svou osobu už tím, že redundantně a konfrontačně (se snahou vyzvednout své zásluhy a své názory) volí zájmeno , jím opakovaně začíná výpovědi, komunikuje disproporčně (omezuje reakce spoludiskutéra). Přitom vyhrocené „jáství“ veřejného činitele dosahuje u televizních diváků a rozhlasových posluchačů efekt právě opačný, než mluvčí zamýšlí, odpuzuje je.

[6]Jiná bývá autorská strategie publicistů, zvláště rafinovaní ve vztahu k adresátům bývají autoři (nejen televizních) reklam. Ti dovedně manipulují s vůlí potenciálního kupce, zájemce o služby či o jiné aktivity: činí adresáta centrem pozornosti textu, obrací se na něho s respektem, s vyzdvihováním jeho kvalit, viz slogan Vy si to zasloužíte! Vy za to stojíte!, varováním před chybou (často za přispění frazémů): Nekupujte zajíce v pytli! Nečekejte, až se Vás jaro zeptá!, radou: Ponořte se do toho a úlovek je váš! (penzijní fond), sugerováním odpovědí na otázky: Chcete zvýšit výnosy? Chcete mít…? Vykání jako projev respektu a úcty adresátovi v reklamách zcela převažuje, tykání v reklamách (určených především dětem a dospívajícím, zvláště dívkám) pak má vyvolat dojem důvěrnosti, simuluje zájem o prospěch jednotlivé osoby, radí jí: Máš strach? Braň se! – volí až nátlakovou rétoriku (v reklamě na obranné spreje); téměř jí diktuje, co má a nutně musí mít, a zdánlivě rady zdůvodňuje: Tvé vlasy za to stojí!

Druhá osoba, jak při vykání, tak při tykání, se váže s indikativem nebo imperativem. Kontakt s adresátem stejně v reklamě jako v publicistice je důležitým prostředkem působení na adresáta, takže tam imperativní formy 2. os. jsou frekventovaným prostředkem: posuďte sami; zabraňte, event. 1. os. pl.: zabraňme ztrátám. Příznačná pro reklamu je redundance tvarů osobního zájmena Ty, Tebe, Tobě, Vy, Vám a posesivního Tvůj a Váš – jde o manifestování adresáta zájmenem, o podbízení se mu až podlézání mu.

 

Výše jsme si všímali vztahu autora, adresáta, event. i reakce „třetí strany“ při užívání 1. a 2. os. sg., tykání a vykání v oblasti veřejného styku – v politických besedách a reklamě.

Zcela odlišně než autoři persvazivních textů se chovají produktoři textů administrativních, neboť v nich autor stojí v pozadí (autentický autor je anonymní, text podepisuje právně odpovědná osoba, která vůbec nemusí mít na formulaci textu podíl), rovněž osobní vztah k adresátovi bývá zastřen (až v posledním období se administrativní text poněkud „zlidšťuje“, někdy však nikoli ve shodě s funkcí textu). Z toho vyplývá neosobní vyjadřování v 3. os. sg. (často) v pasivních konstrukcích konstatujících: Na valné hromadě bude projednán odprodej akcií…, vyzývající obraty obsahují 2. os. indikativu nebo imperativu ve formě vykání, odesilatel se stylizuje do podoby plurálové: Žádáme Vás, abyste předložila potvrzení o studiu. Oznamujeme Vám, že Vaší žádosti bylo vyhověno. Vyzýváme Vás, abyste se dostavil / Dostavte se…

Také v odborné oblasti je ze slovesných tvarů nejčastější 3. os. sg. prézentu. M. Krčmová (2008, s. 216) udává více než dvoutřetinový podíl těchto tvarů, dále kolem 11 % tvarů v 1. os. pl., z čehož plyne, že ani v odborném textu se autorský subjekt v morfologických formách výrazněji neprojevuje. Pozorujme příklady z textu lingvodidaktického: jazykové učivo není odstaveno na vedlejší kolej; užití jazykových prostředků je vázáno na funkci a situaci projevu; autorský kolektiv stanovil vyučo[7]vací cíle, vybral a rozčlenil učivo – nalézáme v nich (= v některých učebnicích) překonané názory; uveďme jen namátkou některé z nich…

Plurál inkluzivní (1. os. pl.) je nepochybně častější v odborných projevech mluvených než psaných, v přednáškách a referátech, protože mluvčí chtějí udržet pozornost posluchačů, zainteresovat je na řešení předkládaných problémů, a proto posluchače/čtenáře jakoby zahrnují do své činnosti: Zvažme společně…; Zastavme se u otázky…, snaží se je aktivizovat (Soustřeďme se nyní na…; Povšimněme si…).

Nechceme se na tomto místě věnovat výhodám přednosti tvarů 1. os. pl. v teutonském a 1. os. sg. v anglosaském typu odborného vyjadřování ani se nechceme speciálně zabývat změnami, jež probíhají v užívání slovesných osob v souvislosti s proměnami způsobu vědecké interakce v posledních desetiletích. Tomu byla věnována pozornost jinde a dříve (viz už Čmejrková, 1995; Čmejrková-Daneš-Světlá, 1999, aj., naposledy Čechová-Krčmová-Minářová, 2008). Shrňme jen, že pragmatické zřetele vedou autory ke zvyšování působnosti vědeckého textu prostřednictvím jeho subjektivizace, jeho modalizace, zapojováním emocionality do něho…, takže přibývá i forem tomu odpovídajících, mj. i 1. os. sg. Nezapomeňme pak na to, že kromě pragmatických činitelů má vliv i individualizace věcných stylů a dobová móda projevující se nejen v textech mladších autorů, i ti leckdy naopak 1. os. pl. preferují.

Změny v postojích odborné veřejnosti k autorské 1. os. sg. za poslední půl století dokumentujme na příkladu K. Svobody, významného lingvodidaktika a syntaktika druhé poloviny 20. století. Jeho studentům byly a jsou známé formulace typu: To jsem napsal už ve své Didaktice na s. … nahoře; Už ve své Didaktice na s. … jsem uvedl… Takovéto formulace vyvolávaly u posluchačů dojem o autorově vychloubání, o jeho vyhroceném jáství, protože bezpříznakový způsob vědeckého sdělení tehdy předpokládal plurál skromnosti. Dodejme k tomu, že oba konkurenční způsoby mají svá pozitiva i negativa. 1. os. sg. evokující autorovu neskromnost má tu přednost, že autor vystupuje za sebe, proklamuje, že je odpovědný sám za sebe, neskrývá se za pluralitou, je snadno identifikovatelný.

Autorský plurál (tvar 1. os. pl.) může čtenáři nebo posluchači sugerovat představu, že všichni jsou téhož názoru jako autor. Naopak tento inkluzivní plurál se nabízí jak při zapojování posluchače a čtenáře do myšlenkového procesu vedeného autorem v případech jako: Předpokládejme, že…; Vyjděme z premisy, že…; Připusťme, že…, tak při napojování v textu na známé skutečnosti Jak víme,…; Jak jsme uvedli už dříve…

2. os. imperativu a indikativu se vhodně využívá ve výzvách k posluchači či k čtenáři: zamyslete se se mnou; převeďte tento způsob sdělení na…; jestliže si uvědomíte…, pak snadno postihnete rozdíl… V učebnicích, zvl. pro základní školu, bývá 2. osoba vedle plurálu vázána na singulár: nezapomeň…, nahraď…, urči… – singulár bývá v této pozici považován za adresnější, zároveň však působí naléhavěji až „agresivněji“.

[8]Všimněme si i posunů slovesného čísla a způsobu, event. času ve spojení s posuny v kategoriích osoby – jsou patrny už z výše uvedených příkladů. Dochází k nim záměrně i nezáměrně, jsou tedy telické i netelické.

Účelné, záměrné jsou změny v užívání slovesné osoby, čísla i způsobu směrem k neosobnímu sdělení pomocí 3. os. sg. prézentu tehdy, chce-li autor zdůraznit nezaujaté konstatování, např. v hodnotících recenzích, ale i v interpretacích textů: platí předpoklad, obecně se soudí, už bylo prokázáno, …, vyjádřit možnost x nemožnost či nutnost … činnosti (pomocí predikativ jako: lze, nelze, je možno, nutno, …).

Nás však zajímají i případy, kdy náhlá změna osoby není vedena žádným z naznačených důvodů ani důvody dalšími, např. oživit či aktualizovat text (Kdo z nás máme možnost…; Vždy, když čtete nějakou báseň, soustřeďte se na…).

Nežádoucí je neúčelné, dokonce někdy protismyslné střídání slovesné osoby, čísla, způsobu (připomeňme i času) v blízkém sousedství, kdy se neodůvodněně dostávají do kontaktu ve dvou následujících větách neosobní vyjádření v 3. os. sg. s vyjádřením subjektivním v 1. os. sg.: Každé lékařské pracoviště tak musí vytvářet interní materiály. Chci-li vytvořit hodnotný výukový materiál…; Autor vychází z…, diferencuje… Jsou to názory, za které považuje výrazy, které chápu…; … byly vydány a já jsem jedním z editorů. Nezáměrně se střídají i 1. os. pl. a 3. os. sg.: Dotazník můžeme chápat jako předem připravený formulář, který je předkládán… Dotazník jako technika je obvykle vázán na statistickou metodu…

Náhlé přechody z jedné formy vyjadřovací (neosobní) do druhé (osobní, emfatické, voluntativní) bývají stylově příznakové, často nefunkční, ba nevhodné. Setkáváme se s nimi v pracích studentských, disertačních, doktorských i v odborných studiích časopiseckých i monografických. Někdy autor, i zkušený, si např. neuvědomí, že nepíše učební text pro žáky nebo studenty nebo metodický pokyn pro učitele (nenechejme žáky příběh dokončit…) a i v lingvodidaktickém odborném výkladu volí voluntativní a instruktivní obraty typu: poučte se; … chci, abyste…; Máme dva druhy chyb…; Přejděte k druhému úkolu…

Příklady z oblasti lingvodidaktické byly použity jen jako ilustrační příklady, avšak obdobné posuny nenalézáme jen tam.

Proměny směrem k singulárnímu, subjektivnímu vyjadřování bývají doprovázeny redundantním užíváním volného dativu posesivního – uveďme příklady opět z oblasti lingvistické: text nám připomíná…; z lingvisticko-stylistického hlediska nám půjde především…; také to, že nám zůstává utajena velikost příslušných slangů (obdobně je to s akuzativním nebo genitivním tvarem nás: Autor nás seznamuje s…; tento frazém nás nabádá k…). V souvislosti s dativem posesivním se vyskytuje i sloveso mít v 1. os. pl.: Máme dva druhy nedostatků, které nám vznikají z nepozornosti.

 

V prostém vyjadřování a v běžné konverzaci připravuje mluvčímu řadu nesnází střídání osob, s nimi se nezkušený nebo neprofesionální mluvčí obtížně vyrovnává. [9]Připomeňme nejen neustálé neobratné opakování týchž sloves dicendi, ale i osobních zájmen (já, on či ty: já povídám; (v)on povídal; já řikala; von řikal; já přišla; tys/ty si (v)odešel… (není ani třeba citovat z prací J. Hoffmannové, O. Müllerové, J. Zemana aj., je to známá skutečnost).

Obecná povaha 3. os. prézentu se prosazuje i u frazémů (Bez práce nejsou koláče; Padla kosa na kámen; Tonoucí se stébla chytá; Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá; …) – podle F. Čermáka (2007, s. 450) připadá ve frazémech na tyto tvary 44 % všech slovesných tvarů. Povaha frazémů se sice projevuje v jejich základní podobě 3. osobou sg., avšak při kontextovém zapojení frazému se osoba (spolu s číslem) pozměňuje u slovesa i u zájmena; zcela běžné jsou pak i osoby jiné. Je tomu tak u přirovnání, je-li sloveso v pozici před relátorem: jde mu (jí/mi/ti/jim/nám/vám) to jako koze pastva; chce se mu (mi/ti…) tam jako psovi k zpovědi; …, ale i u jiných frazémů: Je (jsem/jsi/jsme/jste/jsou) lechtivý (-á, -í) na práci; došlo mu (mi/ti/jí/nám/vám/jim) to; trefil ho (mě/tě/ji/nás/vás/je) šlak; šlápl mu (jí…) na kuří oko.

Avšak na rozdíl od jiných promluv má u frazémů zobecňující povahu i 2. os. sg. V základních podobách frazémů se nesetkáváme s vykáním, u frazémů radících a varujících je běžné tykání v imperativu: dočkej času jako husa klasu; kuj železo, dokud je žhavé; dvakrát měř, jednou řež; čiň čertu dobře, peklem se ti odvděčí; neříkej hop, dokud nepřeskočíš; nechval dne před večerem; nechval hodů, až z nich půjdeš domů; nechoď s bubnem na zajíce; … Tato forma je tedy základní a převážně jediná v pořekadlech a příslovích, neboť tato celovětná ustálená celistvá vyjádření atemporální se běžně nepřizpůsobují kontextu gramatickou osobou, číslem, způsobem ani časem. V některých frazémech pak tuto zobecňující platnost přejímá 1. os. pl. se zájmenem my: My o vlku a vlk za humny, popř. v kombinaci s 3. os. sg.: Kdo chce kam, pomozme mu tam.

Z příkladů je zřejmé, že ani frazémy se nechovají v užívání osoby všechny stejně. Vedle prototypické 3. os. sg., event. pl. (především v konstatujících formulích) plní obecnou funkci i 2. os. sg., event. pl. a 1. os. sg. i pl., v některých frazémech jako jediné, zvl. v pořekadlech a příslovích, nejsou-li záměrně přizpůsobována kontextu či aktualizována (nevybírej, nepřebereš > nevybírám, nepřeberu), v jiných (především v přirovnáních) jsou uplatnitelné všechny slovesné osoby i čísla.

 

Nejen v prostěsdělovacích projevech, ale i v uměleckých textech stojí autor mnohdy před úkolem reprodukovat cizí řeč a myšlení. Nemáme-li na mysli doslovné citace začleňované do promluvy jako cizí prvky, kdy se osoba ani číslo či způsob a čas neposouvají, dochází pak k určitým proměnám slovesných kategorií i zájmen a jejich tvarů. S tím se setkáváme v různých formách podání řeči, a to už v klasických formách – přímá řeč (postav) a nepřímá řeč (vypravěče) – i v dalších formách rozpracovaných L. Doleželem: v tzv. nevlastní přímé řeči, dnes označované výstiž[10]něji jako neznačená přímá řeč, a v řeči smíšené (vcelku obtížně odlišitelné od neznačené a nepřímé řeči, a proto dnes už běžně nevyčleňované) – viz L. Doležel (1993), R. Adam (2003, 2006–7). Ten udává jako další formy podání zprávu o řeči a podání řeči pomocí prý. Kromě přímé řeči jde ve všech formách podání řeči o telické posuny od 1. os. k osobě 3. a spolu s tím event. dochází i ke změně slovesného způsobu a času.

Poznámka: Stranou ponecháváme fungování já za někoho jiného (viz např. Macurová, 2003), fungující ve sféře umělecké a epistolární.

 

D. Vcelku můžeme shrnout, že 3. os. sg. je prototypická; svou obecnou povahou zastupuje osoby jiné. Ovšem projevy adresované komunikujícímu partnerovi mívají formu 2. os. Ze zkoumání vztahů osoby a ty podle jejich výskytu v textech je zřejmá jak jejich blízkost, symetrie, tak asymetrie, ba i kontrast. Vyjadřováním kategorie osoby lze vztahy osob ozřejmit i zatemnit či kamuflovat. Posuny v užívání osoby jsou ovlivňovány činiteli gramatickými, funkčními, sémantickými a pragmatickými. Osoby se zdůrazňují či tlumí v různých stylových sférách rozdílně; patrný je zvláště rozdíl mezi texty věcnými – s prototypickou 3. osobou a persvazivními – s 2. osobou (pro ně příznačnou) ve spojení i s vykáním.

Užívání kategorie osoby může být jedním z projevů vyhroceného „jáství“, až výrazem nadřazenosti mluvčího nad ostatními, nebo naopak výrazem sounáležitosti s adresátem.

 

LITERATURA

ADAM, R. (2003): Formy podání řeči. Slovo a slovesnost, 64, s. 119–128.

ADAM, R. (2006–7): Řeč postav ve vyprávění. Český jazyk a literatura, 57, s. 174–180.

BUBER, M. (1995): Já a Ty. Olomouc: Votobia.

ČECHOVÁ, M. (2005–6): Některé předpoklady osvojování poznatků z českého jazyka. Český jazyk a literatura, 56, s. 157–163.

ČECHOVÁ, M. (2007–8): Učitelské bariéry ve vzdělávání žáků. Český jazyk a literatura, 58, s. 214–217.

ČECHOVÁ, M. – KRČMOVÁ, M. – MINÁŘOVÁ, E. (2008): Současná stylistika. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

ČERMÁK, F. (2007): Frazeologie a idiomatika česká a obecná. Praha: Academia.

ČMEJRKOVÁ, S. (1995): Normy vědeckého dorozumívání. In: M. Žemlička (ed.), Termina 94. Liberec – Praha: PF TU / ÚJČ AV ČR, s. 55–65.

ČMEJRKOVÁ, S. (2003): Osudy zvratného posesivního zájmena svůj. Naše řeč, 86, s. 181–205.

ČMEJRKOVÁ, S. (2006): Je zájmeno svůj vždy na svém místě? In: F. Štícha (ed.), Možnosti a meze české gramatiky. Praha: Academia.

ČMEJRKOVÁ, S. – DANEŠ, F. – SVĚTLÁ, J. (1999): Jak napsat odborný text. Praha: Leda.

[11]DANEŠ, F. (1999): Osobní zájmena v textu (na pozadí kontrastivním). In: Jazyk a text I, část 2. Výbor z lingvistického díla Fr. Daneše. Praha: UK, s. 373–380.

DOLEŽEL, L. (1993): Narativní způsoby v české literatuře. Praha: Český spisovatel.

FONTANA, D. (1995): Psychologie ve školní praxi. Praha: Portál.

HOFFMANNOVÁ, J. – MÜLLEROVÁ, O. – ZEMAN, J. (1998): Konverzace v češtině při rodinných a přátelských návštěvách. Praha: Trizonia.

KRAUS, J. (2004): Rétorika a řečová kultura. Praha: UK.

KRČMOVÁ, M. (2008): Pojmovost jako konstituující faktor projevu. Funkční styl odborný. In: M. Čechová – M. Krčmová – E. Minářová, Současná stylistika. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 208–225.

MACUROVÁ, A. (2003): Já jako někdo jiný? (proměny korespondujícího „já“). Bohemistyka, s. 201–218.

LÉVINAS, E. (1997): Totalita a nekonečno (Esej o exterioritě). Praha: Oikoymento.

LUDVÍKOVÁ, M. (1983): Kvantitativní charakteristiky morfologických kategorií skupiny verbální v psaných a mluvených odborných projevech. In: M. Těšitelová a kol., Psaná a mluvená odborná čeština z kvantitativního hlediska. Praha: Ústav pro jazyk český ČSAV, s. 51–72.

PIŤHA, P. (2008): Velká iluze českého školství. Pedagogické dny na Univerzitě Hradec Králové 2. 4. 2008. Dostupné online na adrese < http://www.stolzova.cz > (22. 5. 2008).

ZIMOVÁ, L. (1994): Způsoby vyjadřování větných členů v textu. Ústí nad Labem: Univerzita J. E. Purkyně.

Radešovská 664, 149 00 Praha 4

Naše řeč, ročník 92 (2009), číslo 1, s. 3-11

Předchozí Markéta Pravdová, Jan Chromý, Jakub Dřímal: Výhledy Naší řeči

Následující Patricie Kubáčková: K manifestačnímu užívání americké češtiny v písemném projevu

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1