Proměny pohledů na slovo plemeno (a trochu i na reprezentativní korpusy)
Josef Šimandl
[Články]
-
Mám opakovanou zkušenost: řeknu-li nelingvistovi, že momentálně se zabývám tvary slova plemeno, následuje zhruba takovýto dotaz: To jako plemena zvířat? Kvantitativní poměry v korpusu SYN2006pub[1] mluví stejnou řečí: z dokladů na pády s kolísáním měkkých a tvrdých koncovek (GDLsg) se 405 dokladů týká zvířecích plemen, zatímco pouhých 15 dokladů (necelá 4 %) se týká plemen lidských, ať v jakémkoli pojetí (srov. tabulku před závěrem čl.). Zcela jiný obraz podává SSČ:[2] jako první, výchozí význam uvádí ‚skupina lidstva s podobnými tělesnými znaky, rasa‘, např. bílé, žluté, černé plemeno.
Zkusil jsem toto lexikografické řešení ověřit korpusem SYN2000, který zachycuje i texty z doby 2. vydání SSČ. Všehovšudy 9 dokladů[3] na dotaz (([lemma=“bílý“] | [lemma=“černý“] | [lemma=“žlutý“]) ([word=“[Pp]lémě.*“] | [word=“[Pp]lemen.*“])) je v korpusu SYN2000 rozloženo hůř než sporadicky[4] ve starších knihách; přitom 4 výskyty, tj. téměř polovina, jsou z knihy E. Strouhala, Sedmkrát do Núbie, Vyšehrad, Praha 1989. Po jednom výskytu jsou zastoupeny Respekt 1990 a Reflex 1994. Podívejme se na tyto dva doklady.
Doklad z Respektu zní: Po nějakém čase přiletěl na staré ruzyňské letiště do Prahy opravdový černoch. Byl to obr, zpíval basem, měl bílé zuby atd. a režimy na východ od Aše na něm dlouho demonstrovaly svou pokryteckou lásku k < černému plemeni >. Týká se Paula Robesona (např. na Pražském jaru hostoval v r. 1949); on i ony režimy patří jednoznačně historii a je příznačné, že pro poměr těchto režimů k černochům byl zvolen výraz už neběžný. Doklad z Reflexu začíná, jako by mluvil dokonce o době meziválečné, ale postupně dojde i na signály doby nejnovější: Slibuje vyhnat „přičmoudlé lidi z jihu“, a ačkoli jeho velmi nejasný vztah k Židům vyvolává spousty komentářů, vyzývá alespoň k jejich odstranění z vysokých funkcí, a zejména z televize, kde by měli působit „plavovlasí redaktoři s modrýma očima“. Je proti zahraničnímu kapitálu, zejména americkému, který Rusku „nepřinesl nic [238]jiného než McDonalda a coca-colu“, což mu ovšem nebrání navrhovat rusko-německo-americkou alianci, jejímž cílem by bylo „zachování < bílého plemene > na americkém a evropském kontinentu“. Citují se tu názory Žirinovského, tedy názory, jaké mohou přežívat leda na komunikační periferii.
Zdůrazněme fakt, že pokud jde o korpus SYN2000, neobsahuje žádné doklady na žluté, bílé aj. plémě/plemeno ani z denního tisku, ani z novějších textů. Není divu: před rasismem má v dnešním veřejném diskurzu přednost politická korektnost, jíž neodpovídá užívat o lidech výrazy používané prototypicky o zvířatech. Ale přičítat řazení významů slova plemeno v SSČ jen sepětí tohoto slovníku s dobou před r. 1990 by bylo laciné.
Jak známo, SSČ navázal na tradici PSJČ[5] a SSJČ[6] — a to platí i v tomto případě: oba rozsáhlejší slovníky rovněž začínají lidskými plemeny. Můžeme v tom vidět historizující pohled, jemuž odpovídá skutečnost, že mezi lístkovými doklady staročeského slovníku na slovo plémě nenajdeme nic o zvířecích plemenech v dnešním smyslu: je v nich řeč o lidském plemenu jako celku, o různých rodových a etnických pospolitostech. StčS[7] předsazuje jako první význam ‚semeno, zárodek, východisko rozplození‘.[8] Tato volba odpovídá etymologii, která je sice (zejména co do formální čitelnosti) nejasná, ale jako pravděpodobná se jeví spojitost s plodem a plozením. Pokud jde o zvířecí plemena, v hesle plémě jsme sice nepochodili, zato však StčS zaznamenává adjektivum plemenný v takových dokladech, které by byly myslitelné přinejmenším hůř bez předchozího/současného užívání základového slova v hledaném významu: quatuor scrophanas dictas vulgariter plemenne (1426), plemenných sviní šest (1429).[9]
Proč není samo slovo plémě ve staročeských textech doloženo v očekávaném významu, o tom lze vznášet různé hypotézy. Tento význam mohly pokrývat jiné výrazy, které bychom podle dnešního cítění za tak blízké nepokládali; na konci hesla plod najdeme ve StčS poznámku: „Sr. národ, plémě, pokolenie, poroženie“. Koneckonců stává se, že obliba synonym během vývoje jazyka různě kolísá (např. (rodový) klan) a jejich paleta je proměnlivá. Třeba slovo populace se pro svou spojitost s latinským populus ‚lid‘ dlouho zdálo použitelné jen o lidech, ale mezi ekology a zoology jsou už dávno běžné populace hmyzu aj. (srov. Akademický slovník cizích slov, Academia, Praha 11995, význam 2, který pokrývá hned několik denotátů). Další příčinou mohlo být, že středověký člověk měl odlišný, ryze účelový, pojmově [239]nepříliš propracovaný přístup ke zvířatům — ale to by odpovídalo jen zčásti poznatkům M. Vajdlové z článku Tisty, vyžlata i masojiedky k ničemuž neužitečné aneb Analýza sémantické čeledi slova pes ve staré češtině (NŘ 87, 2004, s. 136—144). Autorka představuje pojmenování různých psů a poznamenává: „Je to diferenciace, s jakou se u žádných dalších druhů zvířat v této době nesetkáme.“ Pro naše pátrání po jazykovém ztvárnění zvířecích plemen jsou zvlášť pozoruhodné tyto okolnosti: (1) Pojmenování často mají účelovou motivaci: věžník, dvorový/nádvorní pes, psi lovčí, lovečtí, lovní, honní, slédní; bobrový pes, pes pod krahujec. (2) Skupiny psů a jejich plemena, blízká dnešnímu smyslu (chrt, ohař, slédník, vyžle), se označují přímo, bez zastřešujícího pojmu; v dokladu jednomu psu dějí chrt (s. 137) je místo hledaného hyperonyma užit generický singulár psu.
Ale příčinou nedoloženosti významu pro nás dnes hlavního může být i charakter nejstarších textů a principy selekce toho, čím z mimojazykové reality se zabývají. V encyklopediích zjistíme, že plemenný chov je velmi starý: srov. Ottův slovník naučný, poslední 3 ř. hesla plemenitba domácích zvířat: „počátek její sahá daleko v doby předhistorické a byla již 2 000 let př. Kr. velice prohloubena (v Asii).“ Samo slovo plémě má početné zastoupení už v bibli, ale vždy jde o rodovou posloupnost lidí. Je sice velmi pravděpodobné, že už ve starozákonní době existovala zkušenost s různými plemeny koní nebo koček — kdyby ne v zemi zaslíbené, pak jistě v Egyptě nebo v Babyloně. Bible se však plemenitbou zvířat nezabývá. V tom ji následují i první české texty: biblické překlady, liturgické texty a duchovní poezie, legendy, kroniky, agenda feudálního vládnutí; bylo by zajímavé vysledovat, kdy se objevil první český spis věnovaný záležitosti tak praktické, jako je plemenný chov hospodářských zvířat.
Vhled do neprobádané, dokonce teprve katalogizované doby střední dává, jak známo, Jungmannův Slownjk česko-německý. Pohled do jeho III. dílu (1837) je podnětný, a to v několika ohledech.
(1) Tvarům slova plémě/plemeno se sice budeme věnovat níže, ale prohlídku slovníkového hesla začněme záhlavím, které zní „PLEMENO, a, et *plémě et pljmě, gen. plemene, n.“ Zdá se, že měkký genitiv je v něm připsán jen staré deklinaci s krátkým NAVsg, zatímco novější podoba plemeno by měla mít jen genitiv tvrdý — ale to je myslím pozoruhodné jen jako hypotéza z období utváření nové češtiny. Podobu plímě odjinud neznám a ani sám Jungmann ji nedoložil; hvězdička u podoby plémě nemá dnešní platnost podoby pouze předpokládané, nýbrž označuje podobu zastaralou — jenže pozdější vývoj vykázal i toto rozlišení variant mezi omyly, protože ještě z dnešních textů známe nikoli plímě, nýbrž právě plémě. Připomeňme, že u podob sémě/símě je situace odlišná a u dalších neuter tohoto typu ještě jiná,[10] takže s celkovými soudy o třídách slov je namístě být opatrný.
[240](2) V etymologii uvádí Jungmann srovnání s řeckým slovesem πλεω ‚plnit‘, přičemž by se oplodnění chápalo jako naplnění. Řecké systémově tvořené deverbativum πλημα zdánlivě objasňuje přítomnost m v podobě plémě, kdyby však nebylo jiných nejasností a jiných, rovněž ne zcela plauzibilních dohadů.[11]
(3) Jungmann, původem z venkova, zařadil hned jako první doklad dobytek na plemeno — sice ve významu ‚plození, chov‘, ale už v souhlasu s dnešním cítěním priority užívání o zvířatech. Od tohoto významu odvíjí přenesená a obrazná užití, mj. o lidských rodových posloupnostech.
(4) Doklad to plemeno kozj, diese Art Ziegen, má už zcela dnešní význam. Pochází z Harantovy Cesty do Jeruzaléma a je to náznak, že označování zvířecích plemen právě slovem plemeno začalo v době střední. Příklad z jiného hesla uvedený s latinskou paralelou plemenný kůň ‚kterýž se k herkám připouští‘, equus admissarius, pochází z Veleslavínovy Silvy quadrilinguis; svědčí jak o starobylosti plemenitby, tak o nepřekryvnosti motivace v příslušné české a latinské terminologii: Jungmann neuvádí žádného *koně připauštěcjho (dokonce samo sloveso připauštěti je přihnízdováno k připustiti). Postaročeský rozvoj plemenářského názvosloví dokládá v Jungmannově slovníku i početnost čeledi slova plemeno: plemenář, plemenění, plemenice, plemeničný (adj. k plemenice), plemeniti, plemenitost, plemenitý (s významem prostě ‚plodný‘), plemennjk, plemenný — a to necháváme stranou předponová tvoření jako rozplemeniti (se).
(5) Asymetrii odvozenin a jejich významů, které jsme si všimli ve StčS — včetně sledovaného zřetele, o kom/čem se užívají — najdeme i u Jungmanna. Femininum plemenice je doloženo především o chovných zvířatech; i při použití o lidech zachovává význam spíš animální: „To je dobrá plemenice (žena plodná)“ jako doklad z úzu; významová kontinuita je naznačena tím, že heslo není členěno. Naproti tomu plemennjk má nejprve pod a) významy ‚plemenný býk, neb kůň, kanec atd.‘, ale pod b) se uvádí význam užívaný o lidech a odpovídající biblickému úzu slova plémě: Řekowé neb gich plemennjci (potomci). Pozornému čtenáři jistě neuniklo, že asymetrie feminina s maskulinem se týká nejen užívání o zvířatech × lidech, ale i počtu -n-: snad proto, že oba deriváty mohl autor chápat jako nezávislé (plemennjk od plemenný, plemenice přímo od plemeno? nebo od plemeniti?), nikoli podle dnešního cítění plemeník > plemenice.
(6) Poslední z Jungmannových významů slova plemeno/plémě je botanický: „plemena (Raçe) slowau odchylky rostlin od twaru obyčegného, gežto se rozplozugj a twářnost odchylnau zachowáwagj (…), n. p. hrušek, wjna atd.“; význam je doložen Preslovým Rostlinářem. Stopu tohoto významu vidíme ještě v SSJČ, kde ve významu 5 čteme: „zool. částečně dědičná odchylka uvnitř druhu, zejm. u živočichů domestikovaných; bot. poddruh (zvl. u pěstovaných rostlin)“. Jednosvazkový SSČ už botanický význam neuvádí a ani korpusový materiál nesvědčí o tom, že by byl dosud živý. Zdá se, že botanická terminologie opustila paralelu s terminologií zoologickou a pro obdobu plemen u rostlin převážily specifické výrazy poddruh, odrůda (výraz obecně nejznámější a nejužívanější), varieta, kultivar — ale jejich analýzu zde necháme stranou.
Vyzdvihněme nyní některé poznatky z diachronního plánu. (1) Představa o tom, co je základní význam, se může vyvíjet. V případě slova plemeno/plémě se během [241]staletí měnila (na rozdíl třeba od slova ječmen) a ani obraz 2SSČ už neodpovídá dnešní češtině. (2) Proměňuje se také struktura dalších významů, repertoár odvozenin a jejich vztahy. (3) Ne všechno z těchto významů a struktur zachytily dochované texty, zejména nejsou-li z oboru, kde se zkoumaný výraz mohl používat dávno předtím, než ho zaznamenává první doklad.[12] Bod 3 mějme na paměti, až budeme hodnotit doloženost některých významů v textech současných a v korpusech.
Pro dnešní češtinu nabídnu tuto strukturu významů slova plemeno (doklady jsou z korpusů):
1a ‚skupina chovných zvířat uvnitř druhu s určitými děděnými vlastnostmi‘: jalovice holštýnského plemene; psi plemene west highland white terrier; krávy plemene Oxford Down;
1b ‚plemenný chov, plemenitba‘: nechat si zvíře na plemeno;
Než přejdeme k přeneseným užitím skupiny 2, všimněme si determinátorů neboli bližších určení. Význam 1b je jediný, při němž determinátorů není zapotřebí, jak odpovídá (dějově) abstraktní povaze tohoto významu. Při významu 1a může být determinátor i obecnější, např. různá/exotická plemena koček, ale nejčastějším determinátorem je postponovaný nominativ jmenovací (druhý a třetí příklad k 1a). Jen u dlouho známých plemen je obvyklé adjektivní ztvárnění typu krávy holštýnského plemene (první příklad k 1a). Nejčastější strukturou pak je „druh zvířete — genitiv vlastnosti plemene — označení plemene v nominativu jmenovacím“; kontext pak dovoluje vypustit nebo nahradit zájmenem leda takovou pozici, jejíž obsazení se dá vyrozumět, takže z hloubkového pohledu jsou tyto determinátory sémanticky obligatorní (když plemeno, tedy čeho a které). Významy skupiny 2 jsou — a byly i v dřívějších výkladových slovnících — vlastně vyděleny podle adjektivních spojení, do nichž slovo plemeno/plémě vstupuje: lidské, mužské, divadelní plémě. Na substantivum tím přenášíme význam, jehož nositelem je striktně vzato právě rozvíjející adjektivum neboli determinátor.
2a ‚lidé jako druh‘: zrození lidského plemene; trest přírody na lidském plemeni;
2b ‚lidé podle pohlaví‘: úděl mužského plemene; proradnému ženskému plemenu;
2c ‚lidé podle pleti‘: zachování bílého plemene na americkém a evropském kontinentu;
2d ‚lidé podle rodu/etnicity‘: prokleté plémě Ezauovo; boje mezi černou rasou a plemenem mongolským;
2e ‚lidé podle činností/zájmů‘: osudy jednoho divadelního plemene (o mimech); proradné novinářské plemeno; zlodějské plémě;[13] plémě bankovních viceprezidentů.
K významu 1a: Obrazně se tento význam použije o lidech: k pěstění dokonalého plemene mužů-vojáků a žen-rodiček vojáků (LidN 1996; týká se představ republikánů).
Ke způsobu psaní dokladů na význam 1a: Psaní s velkým/malým písmenem jsem uvedl tak, jak je doloženo. V drobnosti Melino, valaška a jiná plemena (NŘ 86, 2003, s. 53—54) hájí I. Svobodová psaní plemen s malými písmeny — na rozdíl od rostlinných kultivarů jako chráněných obchodních známek. U rostlin autorka připouští v poznámce potřebu zvážit vedle psaní hruška Pařížanka i druhové pojetí pařížanky letos pomrzly, ale u zvířecích plemen opačnou otázku nevznáší. Ano, v oboru zootechniky a šlechtitelství může psaní s malým písmenem platit za závazné, ale přenášení úzce oborové normy na jazyk vcelku bývá problematické. I plemenitba má svou publicistiku, kde způsob psaní doloženě kolísá; bránit tu pronikání mezinárodních způsobů psaní a vyžadovat vždy malé písmeno i v případech jako oxford nebo bára vidím jako marné počínání. Ano, lingvisté nerozhodují o tom, co má a nemá ochrannou známku, ale smějí a mají posuzovat přijatelnost zacházení s jazykovými prostředky podle čistě jazykových kritérií, jak ukazuje i případ pařížanek.
K významu 1b: Tento význam není spolehlivě čitelný ve všech tvarech. Můžeme ho například „cítit“ (tu silněji, tu méně silně) v dokladech k oživení plemene, tomuto plemenu se věnuji dodnes, v plemeni castorex zůstáváme na špičkové evropské úrovni, ale vyloučit prostý význam 1a s jistotou nelze. Nepochybný význam 1b se objevuje jen v předložkovém akuzativu účelu na plemeno jako součást nepříliš přesných, spíš hovorových obratů mít/pěstovat/nechat si (zvíře) na plemeno; pro kulturní rostliny existuje pandán na semeno.[14] Takové užití a takový význam bychom snad všichni intuitivně označili za „české“ a srozumitelné, ale těžko se dokládají. Jediný z dokladů v SYN2006pub je citace hesla plemeno ze Slovníku spisovného jazyka českého (HospN 21. 10. 2001), a to bohužel není doklad dnešního jazykového úzu. Dokonce i na internetu[15] se našlo nejčastěji bez ohledu na plemeno (tento obrat bezpečně vede), specializující se / zaměřená na plemeno, odborníci/požadavky na plemeno, volba padla na plemeno aj. První doklad hledaného významu byl Hodnocení a výběr zvířat na plemeno — jenže pozor: zdrojem je Česko-Slovenská filmová databáze (www.csfd.cz); titul sovětského krátkometrážního filmu z r. 1950 nedokládá dnešní jazyk. Konečně se ve výpisu na 8. straně z 12 objevili kohouti na plemeno, 500 Kč/ks, takže i pro dnešní češtinu lze význam 1b pokládat za jakžtakž doložený — s podotknutím, že může být živější v těch komunikačních sférách, kam nevidíme ani pomocí korpusů, ani pomocí internetu. Ve slovnících je zastoupen snad ze všech významů slova plemeno/plémě nejrůzněji: Jungmann uvádí hned jako první doklady dobytek pro plemeno, swini pro plemeno chowati, sele dáti na plemeno; naproti tomu PSJČ jej uvádí jako předposlední z ne zrovna přehledně prezentovaných 8 významů; SSJČ ho má jako poslední ze 6; SSČ ho neuvádí vůbec, jak koneckonců odpovídá jeho koncepci zachytit jen jádro spisovné slovní zásoby (a v rámci tohoto jádra také jen „jádrové“ významy). V tabulce před závěrem tento význam vydělen nebude, protože se váže na nevariantní akuzativ.
[243]K významu 2e: Důvodem podrobnější dokumentace je, že tento význam naše slovníky zaznamenaly — a dosud plauzibilně — jen jako řidší a expresivní (vodní plemeno, lenivé plémě: SSJČ, význam 4), přičemž doklady jsou jen z krásné literatury. I v publicistice jde o okazionalismy, frekvenčně slabé a co do lexikálního materiálu pestré. Při tomto významu je vazba na posloupnost danou plozením nejvolnější; shledat ji lze snad leda v tom, že mladší mim/novinář se učí od starších. (Jakpak by se nám líbilo *plemeno pražských strukturalistů?)
K významům skupiny 2 obecně: Z hodnotících přívlastků v dokladech je zřejmé, že použití o lidech s sebou mnohdy nese hanlivý přídech a přibližuje plemeno ke slovům jako pronárod nebo čeládka. Implicitní hodnocení zůstává věcí odhadu, protože expresivita mívá i přehodnocené znaménko: např. ocenění kluka děsnej raubíř může být vlastně míněno pochvalně. Pokud jde o hodnocení explicitní, povšimněme si v dokladech, že ženské plémě/plemeno není jediné, které se vyskytuje s dalším, postupně rozvíjejícím přívlastkem proradné. Vynášení hanlivého soudu nad celou rodovou/etnickou posloupností jako typ nadávání a znevažování je staré jako lidstvo samo a doklady lze najít i v bibli.
Nyní k tvarům. V mluvnických popisech tvarosloví se slovo plemeno (plémě) řadí k typu břemeno. O tvarech se ví, že v množném čísle jsou tvrdé, v jednotném kolísají mezi tvrdým vz. „město“ a měkkým „moře“, přičemž se kolísání projevuje v GDLsg, protože Isg vychází u tvrdého i měkkého vzoru stejně. (Pak je tu ještě dlouhá a krátká varianta NAVsg; srov. předposl. odst.). Havránek a Jedlička[16] připisují tomuto typu pro GDLsg tvary buď tvrdé (ty na prvním místě), anebo měkké, přičemž je zajímavé, že zatímco u maskulin typu kámen situaci u jednotlivých jmen rozlišují, u neuter typu břemeno nikoli; stejně tak Šmilauerova Nauka:[17] všechna jména typu břemeno mají prý oba tvary podle tvrdého vzoru (na ramenu i na ramene) a nádavkem tvar podle vzoru měkkého (na rameni). Tvarů, jaké by si pro slovo plemeno představovala akademická MČ2,[18] je těžší se dobrat, protože výklad je v historizující tendenci propojen s typem kuře a z vlastního typu břímě se pozornost věnuje rozšiřování kmene, vývoji paradigmatu s rozšířeným základem a variantám NAVsg jako plémě/plemeno. Podle tabulkového paradigmatu v MČ2 má typ břímě jen tvary měkké, podle závěru následujícího odstavce mají tato substantiva „G -en-a //-en-e, D -en-u//-en-i, L e-en-u/-en-ě//-en-i“ (příslušníci tohoto typu jsou pak vyjmenováni až o stránku dál) — tedy se opět uvádějí všechny varianty pro všechny pády.
Jako příklad rozlišování u maskulin uveďme Havránkův-Jedličkův text z České mluvnice, § 70, bod 2: „Některá mají v 2. pádě jedn. čísla jen tvary podle měkkého vzoru (srov. kamene, křemene, plamene, týdne), jiná zde mají tvary obojí (hřebene i hřebenu, kmene i kmenu, kořene i kořenu, pramene i pramenu, řemene i řemenu, ječmene i ječmena). V 3. a 6. p. jedn. čísla jsou u všech tvary obojí (např. [v] týdnu i [v] týdni, [v] kmeni i [v] kmenu, [v] kořeni i [v] kořenu, [v] kameni i [v] [244]kamenu a v 6. p. i [v] kameně, [v] ječmeni i [v] ječmenu a v 6. p. i [v] ječmeně ap.).“ Tento obraz vyžaduje korekce jazykovým materiálem dostupným dnes (např. varianta v týdni není v korpusech SYN2000 a SYN2005 doložena vůbec a podle internetu ji užívají ojediněle někteří z Moravanů), ale na tomto místě buď pochválena snaha diferencovat.
O tvarech odpovídajících dnešnímu jazyku si můžeme udělat obrázek podle korpusu SYN2000 (v následujících závorkách první poměr) a podle jeho doplňku, jímž je subkorpus textů vydaných po r. 2000 vytvořený z korpusu SYN2005[19] (druhý poměr). U slova plemeno převažují v GDLsg tvary měkké, a to různou měrou v jednotlivých pádech. Vedle měkké varianty (v poměrech na prvním místě) se tvrdá varianta plemenu relativně nejvýznamněji uplatňuje v Lsg (12 : 6; 6 : 0); lokál má při kolísání obou kdysi n-kmenových typů vůbec nejpestřejší poměry. Dativ je převážně měkký plemeni (20 : 3; 6 : 0), přestože mezi substantivy typu kámen a břímě jsou taková, že u nich převažuje tvrdý dativ. Genitiv je s velkou převahou měkký (232 : 3; 82 : 7), jak je tomu u většiny substantiv typů kámen a břímě, přičemž u neuter to platí obzvlášť; slabé zastoupení tvrdého Gsg může souviset s tím, že tvar plemena plní především funkci NAVpl (tato situace u maskulin není: kamene (kamenu) × kameny).
Celkový přehled stavu skloňování obou skupin jmen lze najít v nedávno vyšlém sborníku (d. cit. v pozn. 10). Paradigma zkoumaného slova lze v singuláru prezentovat takto:
1., 4., 5. plemeno (plémě)
2. plemene (plemena)
3. plemeni (plemenu)
6. plemeni (plemenu)
7. plemenem
Marginalizaci tvrdého genitivu jsem vysvětlil ob odstavec nad paradigmatem jako důsledek funkčního vytížení pádových forem. Měl bych však vysvětlit, proč tvrdý genitiv vůbec uvádím, pokud za základní beru korpus SYN2000, kde je tvrdého Gsg jen 1,28 % dokladů. Je tu totiž nápadný rozdíl mezi oběma korpusy: v korpusu SYN2005 (texty převážně z prvních let 21. století) je dokladů Gsg třikrát méně než v korpusu SYN2000 (texty s velkou převahou z 90. let 20. století). Není myslitelné, že by najednou nastal takový úbytek v užívání slova, které se nezdá [245]podléhat ani módním vlnám, ani dobové konjunktuře.[20] Zkoumáme-li konkrétní slovo a jeho tvary, musíme si položit otázku, zda korpus, na který jsme se obrátili, může o něm relevantně vypovídat, byť obecně za reprezentativní platí. Pak ovšem zjistíme, že 67,7 % výskytů Gsg slova plemeno v korpusu SYN2000 pochází z produkce jediného nakladatelství (Myslivost, s. r. o.)[21] a že reprezentativní korpus nám ke zkoumanému jevu nabízí ze dvou třetin pojetí pravděpodobně jediného korektora. Nezbývá proto než přihlédnout k dalším korpusům a k internetu. Tvrdý genitiv se tam přece jen v jisté malé míře najde (ta míra se pro obtížnou měřitelnost proměnlivých internetových zdrojů udává těžko) a občas ho slýchám i v polopřipravených promluvách rozhlasových nebo televizních.
Vazba volby tvrdé a měkké varianty na významy — aspoň hrubě na význam 1 × 2 — není průkazná z důvodu, jaký nemusí v éře korpusů připadat každému samozřejmý: jejím dokladová nouze. Tu jsem naznačil už v 1. odstavci tohoto článku; promítnuta na konkrétní tvarové varianty v jednotlivých pádech vypadá takto:
Kolísající tvary singuláru v korpusu SYN2006PUB
|
| 1 | 2a lidé | 2b lidé podle pohlaví | 2c lidé | 2d lidé podle rodu/etnicity | 2e lidé podle činností/zájmů |
| G plemene | 367 | 4 | 5 | 2 | 6 | 2 |
| plemena | 16 | 1 | 0 | 0 | 2 | 0 |
| D plemeni | 7 | 2 | 0 | 0 | 4 | 0 |
| plemenu | 13 | 0 | 0 | 1 | 0 | 1 |
| L plemeni | 13 | 3 | 0 | 0 | 0 | 0 |
| plemenu | 5 | 0 | 0 | 0 | 1 | 0 |
Významy skupiny 2 se nezdají vykazovat výrazné odlišnosti ve volbě variant ani od celkového stavu, ani od významu 1 — pokud vůbec něco konstatovat lze: srov. zejména nevýmluvnost dat o Lsg významů 2b—2e.
O „krátkém“, historicky prvotním NAVsg plémě neřeknu nic nového potud, že je to tvar příznakový, archaizující, čehož se využívá k různým náznakům a hrám (žert, ironie, zlehčování), jak lze — ne vždy jednoznačně — vyčíst z kontextu. Analýza významů nám přece jen otevřela dveře k novému poznatku: tvar plémě se tak[246]to příznakově užívá v přeneseném užití o lidech (významy skupiny 2), nejsou však doklady na užívání o zvířatech typu chovají tam *plémě řivnáčů nebo přivezl si jalovičku na *plémě. V závislosti na různém pojetí gramatičnosti pak můžeme užití tvaru plémě ve významech skupiny 1 označit buď za agramatické, nebo přinejmenším za ještě příznakovější než při užití ve významech skupiny 2.
Na závěr poznámku o jevu z oblasti jazykové kultury. Jsou pisatelé, kteří pokládají plémě za samostatné slovo a pokoušejí se s ním podle toho zacházet, tj. ohýbat ho podle vz. „moře“, popř. (žertem?) „kuře“: Kalich s vínem na znamení nové smlouvy zpečetěné krví Kristovou, otrávený jedem hříchů našeho plémě hadího (Český zápas, SYN2000); Porod a celé těhotenství jsou okamžikem, kdy i ten nejhrdější muž musí uznat sílu a dokonalost ženského plémě (Právo 21.5. 2002, SYN2005). Dativ: Zmítán náhlou horečkou, klečel jsem u vany a, s odrazem té růžové vizitky pekel ve tváři, přísahal pomstu celému lidskému pléměti! (Magazín LidN 41/2002, SYN2005). Doklady takového osamostatňování krátkých tvarů jsou překvapivě staré: už Gebauer má v historické mluvnici[22] pamětliv jsem byl gmie twého (Žaltář klementinský) a aniž by mého gmye vzývali (Zjevení sv. Brigity) a jako chybný lokál weigme twem (tj. ve jmě tvém, opět Žaltář klementinský); podobně čteme v Ezopových bajkách (1472, ed. E. Petrů) Velmi drahý helm mějieše, štít zlatý na rámi držieše. Naše řeč (dále rok, strana) kritizovala takové tvary od svého prvního ročníku, např. ta břímě, spis. břemena (1917: 160; v textu vysokoškolského profesora); se svým bříměm, spr. břemenem (1941: 64; doklad z Nár. politiky 1937). Na základě korpusových textů se zdá, že stejně jako v minulosti, ani dnes nehrozí přesun těchto periferních odchylek do centra. Bohatší doklady ukazuje internet[23] i praxe vysokoškolských pedagogů;[24] může se tím hlásit změna s příští generací, ale příznaky mohou také vymizet s tím, jak se studenti postupně naučí oceňovat i jiné jazykové hodnoty než manifestovanou zálibu v domněle emblematických, ale nezvládnutých archaismech (srov. přechodníky).
Pozoruhodné je, že v lemmatizovaných korpusech Ústavu Českého národního korpusu jsou břemeno a břímě dvě odlišná lemmata — ale to bude mít jiné příčiny než předjímání jazykového vývoje: příčiny řekněme technokratické.
[1] Tento korpus o velikosti 300 mil. slov zahrnuje publicistické texty od listopadu 1989 do konce roku 2004, tedy z období pokrytého korpusy SYN2000 a SYN2005, ale přitom jde o texty nezařazené do jmenovaných reprezentativních korpusů; srov. http://ucnk.ff.cuni.cz.
[2] Jednosvazkový Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Academia, Praha 21994.
[3] Korpusový manažer jich ukáže 10, doklad z Hauptbahnhofova Kalendária je však duplicitní.
[4] Podle Sporad, roztroušeného souostroví v Egejském moři, v němž je 11 ostrovů, z nichž jen 4 jsou obydlené, jak praví webová encyklopedie Wikipedia.
[5] Příruční slovník jazyka českého, Praha 1935—1957.
[6] Slovník spisovného jazyka českého, Praha 1960—1971.
[7] Staročeský slovník, sešit 16, Academia, Praha 1987.
[8] Příslušné doklady se ovšem opět týkají lidí, např. naděje okolka zemského [tj. Noe] utekši do lodie, ostavila světu plemye porozenie z knihy Moudrosti podle Drážďanské bible.
[9] K možnostem rekonstruovat lexikální systém a jeho vývoj srov. I. Němec, Rekonstrukce lexikálního vývoje, Academia, Praha 1980, zvl. s. 169—172.
[10] J. Šimandl, Zůstane z gramatiky kámen na kameni? Dnešní stav skloňování substantiv tazvaných typů kámen a břímě, in: F. Štícha (ed.), Možnosti a meze české gramatiky, Academia, Praha 2006, s. 39—87.
[11] Srov. V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého, Academia, Praha 1971; J. Rejzek, Český etymologický slovník, Leda, Voznice 2001.
[12] Podobně se všeobecně přijímá, že píseň Hospodine, pomiluj ny vznikla, zpívala se a byla obecně známá dávno před svým prvním dochovaným zápisem z r. 1397 a dokonce před zmínkou o jejím použití při volbě Spytihněva II. r. 1055.
[13] Ve starších textech by to byl výraz prokletí rodu/etnika (2d), ale dnes lze číst i toto: Zmnožit své zlodějské plémě chce patrně lapka, který se vloupal do prodejny Copierservis v Hranicích na Moravě (Blesk 1999).
[14] Užívání o pěstovaných rostlinách je prototypické. Přeneseně se ovšem obrat na semeno užije i o lidech: ze staršího úzu znám Pojď taky; nebo si myslíš, že si tě tu nechají na semeno?
[15] Dotazem ! ACCENTS 2 „na plemeno“ pomocí vyhledávače Morfeo v květnu 2007; bryskní odhad vyhledávače udává 507 odkazů.
[16] B. Havránek, A. Jedlička, Česká mluvnice, SPN, Praha 61988, § 86.
[17] V. Šmilauer, Nauka o českém jazyku, Praha 1971, o typu kámen 6-1-06 D, o typu břímě 6-1-16D.
[18] Mluvnice češtiny 2, Academia, Praha 1986, s. 317—319.
[19] Vytvořili jsme si ho proto, že korpus SYN2005 kombinuje čerstvé noviny se starými a staršími knihami na základě mechanického kritéria, jímž je rok vydání, a ani ten někdy neodpovídá zaměření korpusu na první léta nového století a tisíciletí (J. Hašek, Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, Baronet, Praha 1996; kdy text vznikl, je dobře známo). Přesto i subkorpus — nemáme možnost vytvořit si ho snadno, bez nutnosti osvojit si „jazyk“ parametrů, prostě z textů vybraných zaškrtnutím v seznamu, jakou mají např. korpusy mannheimské — zahrnuje např. prózy V. Vančury (Amazonský proud, Pekař Jan Marhoul, Pole orná a válečná, Poslední soud, NLN, Praha 2000), které nereprezentovaly ani jazyk doby svého vzniku, natož jazyk dnešní.
[20] Studie cit. v pozn. 10 zpravuje o tom, jaké posuny (ne)nastaly u slova prsten pod vlivem obliby tolkienovské tematiky (Pán prstenů) a pod vlivem prvního uvedení Prstenu Nibelungova v Národním divadle (2005).
[21] Je to časopis Myslivost (1997 a 1999) a knihy J. Dostál, Genetika pro chovatele psů nejen loveckých plemen, J. Steinitz, Ohaři — výcvik, exteriér, plemenitba. (Z produkce téhož nakladatelství je v korpusu SYN2000 také lesní zákon, knížka o myslivecké mluvě a lidové čtení Hajný Vítězslav a fořt Bořivoj.)
[22] J. Gebauer, Historická mluvnice jazyka českého III, Praha/Vídeň 1896, s. 416.
[23] Srov. d. cit. v pozn. 10, Čítanka dokladů (s. 71—77), zvl. body Č1, Č2, Č31—33, Č40, Č45.
[24] Za upozornění děkuji recenzentce článku R. Kvapilové Brabcové.
Naše řeč, ročník 90 (2007), číslo 5, s. 237-246
Předchozí Kamila Smejkalová: Ženská osobní jména v morfologickém systému češtiny
Následující Richard Straberger: K jednomu typu nepravých vedlejších vět vztažných
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1