Knížka o valenci českých adjektiv
František Štícha
[Posudky a zprávy]
-
V r. 2006 začal Ústav českého národního korpusu (ÚČNK) ve spolupráci s nakladatelstvím Lidové noviny vydávat v edici Studie z korpusové lingvistiky sborníky a monografie přinášející výsledky práce lingvistů soustředěných kolem zakladatele našeho předního korpusového pracoviště a Českého národního korpusu (ČNK) F. Čermáka. Během jednoho roku vyšly čtyři svazky a připravují se tři další.
Dosud naposled publikovaný svazek čtvrtý je věnován valenci vybraných českých adjektiv; jeho autorem je mladá lingvistka ÚČNK Marie Kopřivová, která se na korpusový výzkum valence adjektiv specializovala a v této knize podává výsledky své několikaleté práce na tomto tématu.
Mohli bychom — pro nelingvistické čtenáře Naší řeči — zjednodušeně říci, že valencí slova se rozumí to, že slovo (zejména sloveso, ale zčásti také substantivum a adjektivum) svým významem implikuje nějaké lexikální doplnění (nejčastěji jedno, méně často dvě, spíše výjimečně více než dvě) v určitém pádovém tvaru. Např. adjektivum věrný implikuje doplnění někomu/něčemu; adjektivum smutný implikuje doplnění v předložkovém pádu z něčeho. Zjednodušeně lze dále říci, že valencí se mnohdy rozumí to, co se tradičně nazývá vazba. Valence či vazby slov bývají specifické pro daný jazyk, takže při studiu cizích jazyků se jim mnohdy musíme učit spolu s významem daného slova; např. Němec studující češtinu se musí naučit, že v češtině se neříká *smutný o něčem ani obvykle *smutný nad něčím podle německého traurig über, ale smutný z něčeho (tedy např. nikoli *Je o tom/nad tím smutná namísto Je z toho smutná).
Z knížky M. Kopřivové se poučíme nejen o tom, jaké různé, leckdy značně rozmanité vazby česká adjektiva mají (tj. pravidelně jsou v nich rodilými mluvčími užívána), ale také o tom, jak je která vazba frekventovaná, to jest běžná, nebo naopak neběžná a řídká či dokonce spíše výjimečná a okazionální. Co se ovšem z recenzované knížky nedozvíme (budiž na to potenciální zájemce o její četbu předem a výslovně upozorněn), je, zda všechny z registrovaných vazeb máme (my lingvisté nebo my všichni česky mluvící občané) pokládat za gramatické a správné. Zejména u těch řidčeji až výjimečně doložených bychom se nejen mohli, ale i měli ptát, zda jejich malá frekvence, malá doloženost je svědectvím o jejich — ve smyslu pozitivním — komunikativní vzácnosti, anebo zda naopak jde o projev nedostatečné jazykové kompetence, nepozornosti, nedbalosti, či o známku sklonů k nerespektování (či nedostatečnému respektování) jazykových norem.[1] Při komunikaci totiž dosti běžně dochází k obojímu. Neměli bychom ovšem příliš zazlívat autorce, která dosud není příliš zkušenou lingvistkou, že se podobných postojů neodvážila. Mnoho její práce [259]je totiž naopak třeba ocenit a (alespoň někteří) lingvisté i doufejme část nelingvistické veřejnosti tak jistě učiní.
Poté co je stručně objasněn pojem valence, představen zdroj materiálu (tj. ČNK) a vysvětlena práce s korpusem, zejména způsob kladení dotazů, autorka podává přehled tvarů valenčních doplnění a jejich kvantifikaci: bezpředložkové pády (genitiv, dativ, akuzativ a instrumentál), předložkové pády, infinitiv a vedlejší větu. Genitivní valenci mají např. adjektiva plný/pln (vůně; ohledů), schopný/schopen (všeho), hodný/hoden (obdivu), zbavený/zbaven (prachu), poslušný (zákona), pamětliv (této lekce), žádostivý (zpráv) aj. Dativní valenci mají např. blízký (dětskému chápání), rovný (nule), přístupný (čtenářům), vlastní (parlamentním republikám) aj. Akuzativ je pád valenčního doplnění deverbativních adjektiv utvořených z přechodníku přítomného (následující někoho, připomínající něco), je pádem převzatým od slovesa a má paradigmatickou povahu. Instrumentálovou valenci mají především deverbativní adjektiva utvořená z trpného příčestí, např. vybavený (klimatizací), řízený (amatéry) aj. Vazbu na předložkový pád mají např. adjektiva: dobrý (v matematice), obviněný (z krádeže), spojený (s jistou dávkou nadhledu), přijatelný (pro voliče) atd. Vazbu na infinitiv má např. zvyklý (poslouchat). Vazbu na vedlejší větu uvozenou spojkou mají adjektiva pouze ve tvaru tzv. predikativa, tj. ve složeném (verbonominálním) přísudku, jehož jmennou částí je adjektivum ve tvaru neutra, např. je smutné, že… Na to bohužel autorka neupozorňuje. Nejde tu vlastně o valenci adjektiva, nýbrž o syntaktickou konstrukci.
Touto poznámkou na adresu autorčinu jsme se již přenesli na kritickou úroveň této recenze. Bohužel je třeba bez obalu konstatovat, že mnohé nesporné kvality této studie jsou dosti vážně poškozovány podstatnými nedostatky a mnohdy přímo hrubými chybami, které snad lze do jisté míry omluvit „pracovní povahou“ těchto publikací. Na jednu z těchto chyb jsem již upozornil výše. Ještě závažnějším nedostatkem publikace je ale to, že autorka příliš podléhá formálním „kolokačním“ souvýskytům slov jsoucích ve větách korpusu v bezprostřední posloupnosti, a nerespektuje principiální rozdíly ve struktuře takových souvýskytů. Především to platí o přehledu adjektiv s údajnou vazbou na vedlejší větu. Necháme-li stranou fakt, že spojkové věty podmětové jsou závislým formálně-sémantickým doplněním nominální složky přísudku (např. Je jasné [že o to nejde]; proti strukturám s nevětným podmětem substantivním, např. Je jasná [obloha].), nikoli valenčním elementem adjektiva jako lexému, pak za další hrubou chybu je třeba pokládat zcela nestrukturní a nefunkční smísení „valenčních“ spojek uvozujících podmětovou větu (Je jasné, že…; Není jasné, zda/jestli…) se spojkami uvozujícími věty okolnostní (příčinné, podmínkové, časové), např. Bylo mi to jasné, protože… Neteoreticky a prakticky lze tento principiální rozdíl vysvětlit jednoduše např. takto: Zatímco začátek věty Je jasné… vyžaduje nějaké dokončení (např. Je jasné, že nemá pravdu.), a v tomto smyslu lze (jakkoli to není obvyklé) hovořit o valenci, pak výraz Bylo mi to jasné, je sám o sobě větou obvyklé formy, která má smysl, a tuto větu není nutné ničím doplňovat. Uvedení důvodu či příčiny toho, proč mi bylo něco jasné (Bylo mi to jasné, protože nepřišla.), je z hlediska komunikace i jazyka fakultativní.
Přes veškeré nedostatky, které knížka M. Kopřivové bohužel má (na všechny v této recenzi nechceme upozorňovat), rozhodně stojí za studium a respekt. Přináší totiž navzdory oněm chybám i mnohé cenné nové informace.
[1] Sklonem k důslednému respektování nebo naopak sklonem k nerespektování neabsolutních, „skrytých“ gramatických norem se liší i lingvisté a vážně píšící spisovatelé.
Naše řeč, ročník 90 (2007), číslo 5, s. 258-259
Předchozí Richard Straberger: K jednomu typu nepravých vedlejších vět vztažných
Následující Alena Jaklová: Leoš Šatava o jazykovém chování a etnické identitě Lužických Srbů
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1